Náboženství, historie a kultura v Monastiru a okolí

Náboženství a historie

Historie Tuniska

Původními obyvateli Tuniska jsou Berbeři. Významnější éra v tuniské historii nicméně nastává až s příchodem fénických osadníků v 10. století před naším letopočtem. Féničané z Tyru (v dnešním Libanonu) také založili Kartágo, v 9. století před n. l. (tradiční, byť ne zcela podložené datum založení je rok 814 před n. l.). Pověst spojuje vznik města s tyrskou královnou Elissou, zvanou Dido („milovaná“). Dido figuruje i ve Vergiliově Aeneidě. V tomto eposu Jupiter Aenea přiměje, aby svou milovanou Didonu opustil. Ta pak volí smrt v plamenech pohřební hranice. Příběh milenecké dvojice byl velmi oblíben a mnohokrát zpracován (zejména operně Purcellem jako Dido a Aeneas, později Hectorem Berliozem v Trojanech).

Kartágo, které leželo v oblasti dnešního Tunisu, se pak stalo dominantní mocností v západním Středomoří. Jako takové čelilo rivalitě jiných tehdejších velmocí oblasti – nejdříve Řekům na Sicílii, ale později zejména Římanům. S nimi vedli Kartaginci pamětihodné punské („punicus“ v latině znamená fénický) války (byly celkem tři v období 264 – 146 před n. l.), jejichž nejslavnější epizodou je přechod slavného vojevůdce Hannibala přes Alpy i se slony během jeho tažení do Itálie (218 – 202 před n. l.). Války se nicméně skončily prohrou Kartága a jeho zničením.

Kraj se pak stal římskou kolonií (jako Africa), město bylo znovu zbudováno. Bylo to období stability a rozkvětu, z Kartága se vyváželo obilí (bylo zváno „obilnicí“ Říma) a olivový olej. S pádem Říma v 5. století n. l. upadlo i Kartágo do rukou Vandalů. Vandaly v 6. století střídají Byzantinci a v 7. Arabové.

Ti měli na charakter země největší vliv – obyvatelé Tuniska přijali islám a začali používat arabštinu, přišly také imigrační vlny z arabského světa. Již tehdy si místní vládnoucí muslimské dynastie vydobily nezávislost na centru (sídlu chalífa).

Aghlabidskou dynastii následovali Fatimidé, kteří z Tuniska dobyli Káhiru a Tunisko ponechali Ziridům. Když posledně uvedení porušili věrnost Fatimidům, poslali Fatimidové formou trestu z Egypta na tuniské území nomádské kmeny (Banu Hilal), které zemi zpustošily a přivodily úpadek ziridské dynastie. Ve 12. století tak bylo Tunisko vydáno napospas Normanům ze Sicílie. Pořádek obnovila až další dynastie, almohadská, jejíž říše v době své největší územní expanze zasahovala severozápadní pobřeží Afriky a jih Pyrenejského poloostrova.

Po několika desetiletích se od Almohadů odštěpuje hafsidská dynastie a zakládá zlatý věk Tuniska (období 1230 – 1574). V té době kvete kultura, architektura a vzdělanost, Tunis se stává hlavním městem a kulturním centrem říše Hafsidů. Významně se v tehdejším kulturním dění projevuje také příliv židů a muslimů vyhnaných ze Španělska na konci 15. století. V závěru hafsidské vlády bylo tuniské pobřeží napadáno korzáry.

Další zvrat v dějinách Tuniska pak přináší rok 1574, kdy se země stává součástí Osmanské říše. Faktickou kontrolu nad tuniským územím vykonával tzv. dej a jeho zástupce – bej. Tuniští bejové postupně získávali autonomní postavení v rámci Otomanské říše, zejména za poslední dynastie husajnovských bejů (1705 – 1956).

V 19. století nastartovali bejové (nejvýznamnějším byl Ahmad Bej) modernizaci Tuniska. Do země zvali cizí, zejména francouzské, poradce a podle západních vzorů budovali vojsko, námořnictvo a průmysl. Tyto snahy však nakonec vedly k obrovskému zahraničnímu zadlužení, které mělo za následek zásahy evropských mocností do tuniských záležitostí a nakonec i francouzský protektorát nad zemí, který začal roku 1881.

Od té doby je postava a moc beje už spíše symbolická, faktická moc je ve francouzských rukou. Francie podporuje další modernizaci, Tunisko na oplátku podporuje Francii v 1. světové válce.

Již před ní nicméně sílí v Tunisku nacionalistické hnutí, jež opět vzrůstá po válce. Je založena strana Destour (ústavní). Vůdcem nacionalistického hnutí se stává Habib Bourguiba. Po druhé světové válce, za které je na území země vybojováno důležité vítězství Spojenců nad německo-italskými jednotkami, se sny nacionalistů vyplňují. Francouzský ministerský předseda Pierre Mendès France dojednává s Bourguibou tuniskou nezávislost, která je vyhlášena roku 1956.

Následujícího roku je bej svržen, nastolena republika. Bourguiba se stává hlavou státu, jeho neodestourská strana získává ve volbách většinu. Přínosem Bourguibovy vlády jsou především ekonomické reformy a podpora zahraničních investic, doprovázená i politickou orientací na Západ, spolu s pozorností k problémům v regionu. Negativa spočívala především v trvalém potlačování opozice (nakonec se nechal jmenovat doživotním prezidentem).

Roku 1987 byl nicméně sesazen (po prohlášení lékaři za fyzicky nezpůsobilého vykonávat svůj úřad) premiérem Ben Alim. Ten pokračoval v Bourguibově politice, nadto zlepšil vztahy s okolními státy v regionu (roku 1989 byla v Maghrebu vytvořena Arabská unie, jejímiž členy kromě Tuniska jsou Maroko, Alžírsko, Libye a Mauritánie). Omezuje dále vliv islamistů ve vlastní zemi (zasahuje proti fundamentalistům, navíc – což je dosti výjimečné v zemi s naprostou většinou muslimů – zde ženy v zastupitelských orgánech zaujímají více jak 20 % míst), podepisuje asociační dohodu s EU, roku 2007 se Tunisko stává součástí středomořské zóny volného obchodu. Ve světovém tažení proti terorismu se staví po bok USA (roku 2002 stihl tuniský ostrov Djerba teroristický útok na synagogu s 21 oběťmi, včetně cizinců). Na druhou stranu zůstává vládnoucí strana rozhodující politickou silou, prezident dosáhl zvýšení limitního věku pro výkon prezidentské funkce na 75 let, po úpravě ústavy může být zvolen na libovolný počet volebních období za sebou.

Historie a kultura Monastiru

Město Monastir (jméno získalo podle zdejšího ribátu, pevnosti-kláštera, lat. monasterium, sloužícího k obhlížení moře a případného nebezpečí blížícího se po něm, ale později též jako útočiště muslimských mystiků) stojí v blízkosti bývalého punského a římského sídla Ruspinum, kde byla 4. ledna 46 před Kristem svedena bitva mezi Juliem Caesarem a jeho bývalým vojenským zástupcem Titem Labienem. Tentokrát vyhrál díky početní převaze druhý z nich.

Samotný Monastir byl původně rybářským přístavem. Ve městě se 3. srpna roku 1903 narodil Habib Bourguiba, státník a modernizátor Tuniska, který stál u zrodu současné Tuniské republiky. Když roku 2000 zemřel, byl vyhlášen sedmidenní státní smutek a trasu pohřebního průvodu lemovaly tisíce truchlících. Odpočívá ve velkolepém mauzoleu ve svém rodišti.

Monastirský ribát posloužil jako živá kulisa kultovnímu filmu Monthy Pythonův Život Briana. Dnes je Monastir významným turistickým letoviskem.

Náboženství a tradice

• Náboženské složení – muslimové (islám sunnitského ritu) 98 %, křesťané 1 %, židé a ostatní 1 %

• Státní svátky v Tunisku
  • 1. leden Nový rok
  • 20. březen Svátek nezávislosti (státní svátek)
  • 21. březen Den mládeže
  • 9. duben Den mučedníků
  • 1. květen Svátek práce
  • 25. červenec Den republiky
  • 13. srpen Den žen (rodiny)
  • 7. listopad Den změny (nástup prezidenta Ben Aliho k moci)
• Náboženské svátky:
  • Kromě státních svátků jsou v Tuniské republice dny volna čtyři muslimské pohyblivé svátky, závislé na lunárním kalendáři:
    • Aid Esseghir (El-Fitr, oslavující konec postního měsíce ramadánu) – 2 dny
    • Aid El Kebir (El-Idha, Svátek oběti oslavující Abrahámovu/Ibra­hímovu ochotu obětovat syna) – 2 dny
    • Ras El Am El Hijri – 1 den
    • Mouled – 1 den
• Turistům je přístup do mešit většinou zakázaný. Vstupujte proto pouze na jejich nádvoří. Chovejte se zdrženlivě a nefotografujte. Vstup do mešit v době modliteb je nevěřícím zakázán úplně.

• Náboženská a posvátná místa v Monastiru
  • ribát – opevněný klášter, poblíž rozlehlý hřbitov s působivými náhrobky
  • Velká mešita
  • v jistém smyslu též Bourguibovo mauzoleum

Historické lokality

Hlavní město Tuniska

• Tunis – Výborně zachovalé středověké islámské staré město (medina) s Velkou mešitou a mešitou Jama Ez Zitouna (Olivovou mešitou) je zapsané na seznamu UNESCO. Prohlédněte si také palác Dar Ben Abdallah, palác Dar Othman postavený v arabsko-maurském stylu, muzeum Bardo (v někdejším paláci beje, s památkami starověku a arabského období) nebo katolickou katedrálu sv. Vincenta.

Historické lokality

• Kartágo – historické město s archeologickými vykopávkami a zbytky antického města, kdysi tak slavného jako Řím. Mezi vyhledávané turistické cíle patří Antoniovy lázně, chrám sv. Cypriána, divadlo, římské vily a punský přístav.
• El Djem – nejznámější tuniskou památkou je římské koloseum (třetí největší koloseum po koloseích v Římě a Capui) zapsané na seznamu UNESCO. V archeologickém muzeu jsou umístěny nálezy z římské doby a vzácné mozaiky z římských vil.
• Utica – historický přístav starší než Kartágo s římskými památkami a rozmarýnovou zahradou.
• Dougga – za návštěvu stojí římské divadlo, kapitolský chrám zasvěcený Jupiterovi, Junoně a Minervě nebo Attbanovo mauzoleum. Město je zapsané na seznamu UNESCO.