Náboženství a historie
Historie Tuniska
Původními obyvateli Tuniska jsou Berbeři. Významnější
éra v tuniské historii nicméně nastává až s příchodem
fénických osadníků v 10. století před naším
letopočtem. Féničané z Tyru (v dnešním Libanonu) také založili
Kartágo, v 9. století před n. l.
(tradiční, byť ne zcela podložené datum založení je rok
814 před n. l.). Pověst spojuje vznik města
s tyrskou královnou Elissou, zvanou Dido („milovaná“).
Dido figuruje i ve Vergiliově Aeneidě. V tomto
eposu Jupiter Aenea přiměje, aby svou milovanou Didonu opustil. Ta
pak volí smrt v plamenech pohřební hranice. Příběh milenecké
dvojice byl velmi oblíben a mnohokrát zpracován (zejména operně
Purcellem jako Dido a Aeneas, později Hectorem Berliozem
v Trojanech).
Kartágo, které leželo v oblasti dnešního Tunisu, se
pak stalo dominantní mocností v západním
Středomoří. Jako takové čelilo rivalitě jiných tehdejších
velmocí oblasti – nejdříve Řekům na Sicílii, ale později zejména
Římanům. S nimi vedli Kartaginci pamětihodné punské
(„punicus“ v latině znamená fénický) války (byly
celkem tři v období 264 – 146 před n. l.),
jejichž nejslavnější epizodou je přechod slavného
vojevůdce Hannibala přes Alpy i se slony
během jeho tažení do Itálie (218 – 202 před n. l.). Války se nicméně
skončily prohrou Kartága a jeho zničením.
Kraj se pak stal římskou kolonií (jako Africa), město bylo znovu
zbudováno. Bylo to období stability a rozkvětu, z Kartága se vyváželo
obilí (bylo zváno „obilnicí“ Říma) a olivový
olej. S pádem Říma v 5. století n. l. upadlo i Kartágo do rukou
Vandalů. Vandaly v 6. století střídají Byzantinci a
v 7. Arabové.
Ti měli na charakter země největší vliv – obyvatelé Tuniska přijali
islám a začali používat arabštinu,
přišly také imigrační vlny z arabského světa. Již tehdy si místní
vládnoucí muslimské dynastie vydobily nezávislost na
centru (sídlu chalífa).
Aghlabidskou dynastii následovali
Fatimidé, kteří z Tuniska dobyli Káhiru a Tunisko
ponechali Ziridům. Když posledně uvedení porušili věrnost
Fatimidům, poslali Fatimidové formou trestu z Egypta na tuniské území
nomádské kmeny (Banu Hilal), které zemi zpustošily
a přivodily úpadek ziridské dynastie. Ve 12. století tak bylo Tunisko
vydáno napospas Normanům ze Sicílie. Pořádek obnovila až další
dynastie, almohadská, jejíž říše
v době své největší územní expanze zasahovala severozápadní pobřeží
Afriky a jih Pyrenejského poloostrova.
Po několika desetiletích se od Almohadů odštěpuje hafsidská
dynastie a zakládá zlatý věk Tuniska
(období 1230 – 1574). V té době kvete kultura,
architektura a vzdělanost, Tunis se stává hlavním
městem a kulturním centrem říše Hafsidů.
Významně se v tehdejším kulturním dění projevuje také příliv židů a
muslimů vyhnaných ze Španělska na konci 15. století. V závěru
hafsidské vlády bylo tuniské pobřeží napadáno korzáry.
Další zvrat v dějinách Tuniska pak přináší rok
1574, kdy se země stává součástí Osmanské
říše. Faktickou kontrolu nad tuniským územím vykonával tzv. dej
a jeho zástupce – bej. Tuniští bejové postupně
získávali autonomní postavení v rámci Otomanské říše,
zejména za poslední dynastie husajnovských bejů
(1705 – 1956).
V 19. století nastartovali bejové (nejvýznamnějším byl
Ahmad Bej) modernizaci
Tuniska. Do země zvali cizí, zejména francouzské, poradce a
podle západních vzorů budovali vojsko, námořnictvo a průmysl. Tyto snahy
však nakonec vedly k obrovskému zahraničnímu zadlužení, které mělo za
následek zásahy evropských mocností do tuniských záležitostí a nakonec
i francouzský protektorát nad zemí, který začal roku
1881.
Od té doby je postava a moc beje už spíše symbolická, faktická moc je
ve francouzských rukou. Francie podporuje další modernizaci, Tunisko na
oplátku podporuje Francii v 1. světové válce.
Již před ní nicméně sílí v Tunisku nacionalistické
hnutí, jež opět vzrůstá po válce. Je založena strana
Destour (ústavní). Vůdcem nacionalistického hnutí se stává
Habib Bourguiba. Po druhé světové válce, za které je na
území země vybojováno důležité vítězství Spojenců nad
německo-italskými jednotkami, se sny nacionalistů vyplňují. Francouzský
ministerský předseda Pierre Mendès France dojednává s Bourguibou tuniskou
nezávislost, která je vyhlášena roku
1956.
Následujícího roku je bej svržen, nastolena republika.
Bourguiba se stává hlavou státu, jeho neodestourská strana
získává ve volbách většinu. Přínosem Bourguibovy vlády jsou
především ekonomické reformy a podpora zahraničních investic,
doprovázená i politickou orientací na Západ, spolu s pozorností
k problémům v regionu. Negativa spočívala především v trvalém
potlačování opozice (nakonec se nechal jmenovat doživotním
prezidentem).
Roku 1987 byl nicméně sesazen (po
prohlášení lékaři za fyzicky nezpůsobilého vykonávat svůj úřad)
premiérem Ben Alim. Ten pokračoval v Bourguibově politice,
nadto zlepšil vztahy s okolními státy v regionu (roku
1989 byla v Maghrebu
vytvořena Arabská unie, jejímiž členy kromě
Tuniska jsou Maroko, Alžírsko, Libye a Mauritánie). Omezuje dále vliv
islamistů ve vlastní zemi (zasahuje proti fundamentalistům, navíc – což
je dosti výjimečné v zemi s naprostou většinou muslimů – zde
ženy v zastupitelských orgánech zaujímají více jak 20 %
míst), podepisuje asociační dohodu s EU, roku 2007 se Tunisko
stává součástí středomořské zóny volného obchodu. Ve světovém
tažení proti terorismu se staví po bok USA (roku 2002 stihl
tuniský ostrov Djerba teroristický útok na synagogu s 21 oběťmi, včetně
cizinců). Na druhou stranu zůstává vládnoucí strana
rozhodující politickou silou, prezident dosáhl zvýšení limitního věku
pro výkon prezidentské funkce na 75 let, po úpravě ústavy může být
zvolen na libovolný počet volebních období za sebou.
Historie a kultura Monastiru
Město Monastir (jméno získalo podle zdejšího
ribátu, pevnosti-kláštera, lat.
monasterium, sloužícího k obhlížení moře a případného
nebezpečí blížícího se po něm, ale později též jako útočiště
muslimských mystiků) stojí v blízkosti bývalého punského a římského
sídla Ruspinum, kde byla 4. ledna
46 před Kristem svedena bitva mezi Juliem Caesarem a jeho bývalým vojenským
zástupcem Titem Labienem. Tentokrát vyhrál díky početní
převaze druhý z nich.
Samotný Monastir byl původně rybářským přístavem. Ve městě se
3. srpna roku 1903 narodil Habib Bourguiba,
státník a modernizátor Tuniska, který stál u zrodu současné Tuniské
republiky. Když roku 2000 zemřel, byl vyhlášen sedmidenní státní smutek
a trasu pohřebního průvodu lemovaly tisíce truchlících. Odpočívá ve
velkolepém mauzoleu ve svém rodišti.
Monastirský ribát posloužil jako živá kulisa
kultovnímu filmu Monthy Pythonův Život Briana. Dnes
je Monastir významným turistickým letoviskem.
Náboženství a tradice
- Náboženské složení – muslimové (islám
sunnitského ritu) 98 %, křesťané 1 %, židé a ostatní 1 %
- Státní svátky v Tunisku
- 1. leden Nový rok
- 20. březen Svátek nezávislosti (státní svátek)
- 21. březen Den mládeže
- 9. duben Den mučedníků
- 1. květen Svátek práce
- 25. červenec Den republiky
- 13. srpen Den žen (rodiny)
- 7. listopad Den změny (nástup prezidenta Ben Aliho k moci)
- Náboženské svátky:
- Kromě státních svátků jsou v Tuniské republice dny volna čtyři
muslimské pohyblivé svátky, závislé na lunárním kalendáři:
- Aid Esseghir (El-Fitr, oslavující konec postního měsíce ramadánu) –
2 dny
- Aid El Kebir (El-Idha, Svátek oběti oslavující Abrahámovu/Ibrahímovu
ochotu obětovat syna) – 2 dny
- Ras El Am El Hijri – 1 den
- Mouled – 1 den
- Turistům je přístup do mešit většinou zakázaný. Vstupujte proto
pouze na jejich nádvoří. Chovejte se zdrženlivě a nefotografujte. Vstup do
mešit v době modliteb je nevěřícím zakázán úplně.
- Náboženská a posvátná místa v Monastiru
- ribát – opevněný klášter, poblíž rozlehlý hřbitov
s působivými náhrobky
- Velká mešita
- v jistém smyslu též Bourguibovo mauzoleum
Historické lokality
Hlavní město Tuniska
- Tunis – Výborně zachovalé středověké islámské
staré město (medina) s Velkou mešitou a mešitou Jama Ez Zitouna (Olivovou
mešitou) je zapsané na seznamu UNESCO. Prohlédněte si také palác Dar Ben
Abdallah, palác Dar Othman postavený v arabsko-maurském stylu, muzeum Bardo
(v někdejším paláci beje, s památkami starověku a arabského období)
nebo katolickou katedrálu sv. Vincenta.
Historické lokality
- Kartágo – historické město s archeologickými
vykopávkami a zbytky antického města, kdysi tak slavného jako Řím. Mezi
vyhledávané turistické cíle patří Antoniovy lázně, chrám sv. Cypriána,
divadlo, římské vily a punský přístav.
- El Djem – nejznámější tuniskou památkou je
římské koloseum (třetí největší koloseum po koloseích v Římě a
Capui) zapsané na seznamu UNESCO. V archeologickém muzeu jsou umístěny
nálezy z římské doby a vzácné mozaiky z římských vil.
- Utica – historický přístav starší než Kartágo
s římskými památkami a rozmarýnovou zahradou.
- Dougga – za návštěvu stojí římské divadlo,
kapitolský chrám zasvěcený Jupiterovi, Junoně a Minervě nebo Attbanovo
mauzoleum. Město je zapsané na seznamu UNESCO.