Náboženství a historie

Absolutním předělem v historii země  – potažmo celého ostrova – je rok 1492, kdy zde u břehu v rámci své první výpravy za Atlantický oceán přistál Kryštof Kolumbus. Rozhodně nelze hovořit o počátku dějin ostrova, pro nějž domorodci používali – vedle jiných – také název Haiti a který byl Kolumbem pojmenován „La Española“ a toto jméno si již podržel (Hispaniola). Mnohem delší historii zažila Hispaniola předtím, ale víme o ní jen málo, nemáme ji nijak členěnou. Od roku 1492 počínají dějiny ostrova datované, určované (mnohdy násilně) západní civilizací a tímto rokem také započíná úpadek populace Taínů, který skončil jejich vymřením na ostrově (a částečně taky emigrací na pevninu).

První kontakt Španělů s domorodými indiány (jejich tehdejší počet se pohyboval v několika stech tisících), kteří pocházeli původně ze Střední nebo Jižní Ameriky, z prosince 1492 byl slibný. Původní obyvatelé nádherné země byli pokojní a pohostinní. Když se Kolumbus na ostrov po roce ze Španělska vrátil, zaskočilo ho, že muži, kteří zde zůstali, byli zabiti a jejich osada vypálena. Vztahy starých a nových obyvatel se mezitím zhoršily – dobyvatelé dělali z domorodých žen své služky a milenky, prahli jen po bohatství nové země, jehož doklady viděli na ostrovanech v podobě přívěsků a šperků. Původní indiánské obyvatelstvo se pochopitelně začalo bouřit (z nejslavnějších vůdců revolt uveďme Enriquilla, jenž dosáhl i dílčích, byť dočasných úspěchů), ale proti Evropanům nemělo šanci. Vedle přímých barbarských činů „civilizovaných“ osadníků, které měly potlačit odpor (uveďme případ, kdy guvernér Ovando zapálil dům, ve kterém v té době pobývala Anacoana, jedna z královen ostrova, která rovněž psala básně, a další vůdci indiánů – kdo utekl, byl mučen, královna Anacoana byla pověšena), se domorodcům ukázaly být osudnými vedle lepší výzbroje i zvířat, užívaných proti nim, tvrdá práce, k níž byli nuceni, hladomor a – pro spravedlnost je třeba říci, že hlavně – nemoci jako neštovice, vůči nimž byli bezmocní.

Roku 1496 založili Španělé Santo Domingo, jež se tak stalo první evropskou osadou v Novém světě a reprezentativním městem zastupujícím zde španělskou korunu (o tom svědčí také památky z té doby, jako např. katedrála). Jak Španělé postupně dobývali – co se nerostných surovin týče – bohatší oblasti ve Střední a Jižní Americe, jejich zájem o Hispaniolu klesal. A tak upadal i celý ostrov, stal se rájem pirátů a podloudníků. Roku 1697 přepustili Španělé Francouzům západní část ostrova, zvanou Saint-Domingue (dnešní Haiti).

V této části ostrova začalo růst napětí mezi bílými kolonizátory, svobodnými barevnými obyvateli a otroky importovanými z Afriky. Zároveň všechny tři vrstvy vycítily šance na zlepšení situace s propuknutím Francouzské revoluce – bohatí běloši si chtěli vydobýt nezávislost (především ekonomickou) na Francii, svobodnému barevnému obyvatelstvu šlo o rovnoprávnost. Trochu nečekaně však vypuklo roku 1791 povstání otroků, kteří zapalovali plantáže a zabíjeli své někdejší pány. Nejúspěšnějším z vůdců povstání byl Toussaint Louverture, který jednu dobu ovládal celý ostrov (ten roku 1795 Španělé přenechali Francouzům), později byl však Francouzi poražen a uvězněn. Důsledkem bylo, že roku 1804 byla vyhlášena západní část Hispanioly jako nezávislá republika Haiti (pojmenovaná podle původního názvu ostrova).

Různými peripetiemi se pak území dnešní Dominikánské republiky dostalo zpět do španělských rukou. Staronový kolonizátor však neprojevoval přílišný zájem o svou dřívější državu, čehož využilo sousední Haiti, jež pak svého souseda přes 20 let, od roku 1822 do roku 1844, obléhalo. Z této doby se datuje averze vůči sousedním Haiťanům, která se pak měla ještě projevit v následujícím století.

Významnou postavou, jež se zasloužila o nezávislost Dominikánské republiky a dala jí ideál demokratické vlády, byl Juan Pablo Duarte. Samostatná Dominikánská republika zažívala zpočátku sérii politických zmatků, rychlé střídání vlád a převraty. Znesvářené strany se snažily o připojení státu k některé z velmocí, neúspěšně skončil takový pokus se Španělskem v 60. letech 19. století. Pozdější pokus o připojení k USA odmítl americký Senát. Spojené státy nakonec vykonávaly velký vliv, zprvu ekonomický, později politický na počátku 20. století, kdy se země potácela na pokraji státního bankrotu a měla obrovský zahraniční dluh. USA zemi přímo okupovaly v letech 1916 – 1924. Pozornost americké správy věnovaná armádě (Američané se však také zasloužili o snížení dluhu, budování silnic a růst ekonomiky) usnadnila pak nástup jednoho z jejích velitelů, Rafaela Trujilla, k moci roku 1930.

Jeho krutovláda trvala až do 30. května 1961, kdy byl zastřelen. Jeho vládu charakterizoval zvláštní kult osobnosti, který se projevoval např. tak, že hlavní město Santo Domingo pojmenoval „na svou počest“ Ciudad Trujillo, obdobně nejvyšší vrchol Karibiku Pico Duarte se změnil na Pico Trujillo. Trujillo hromadil zisky z ekonomiky v rukou svých a svých blízkých (dokonce přijímal část výnosů z prostituce). Nejtemnější události spojené s jeho vládnutím se však týkají perzekuce opozice (včetně mučení a zabíjení) a projevů nenávisti k haitským sousedům. V říjnu 1937 nechal zmasakrovat kolem 20 000 Haiťanů při hranici obou zemí – jako motivace bývá uváděn resentiment vůči spoluobyvatelům ostrova Hispaniola datující se od jejich okupace z první poloviny 19. stol. Velký odpor pak také vzbudila poprava tří sester Mirabalových, předních představitelek opozice (z nichž jedna údajně Trujilla odmítla), 25. 11. 1960. K přínosům jeho éry lze uvést ekonomický růst, splacení dominikánského dluhu a výstavbu infrastruktury (silnic, škol, nemocnic). Podporu USA si vysloužil zejména radikálním odmítáním komunismu, pro Spojené státy tak představoval menší zlo. Pozitivní důsledky měla paradoxně i nenávist vůči Haiťanům a s ní spojená doktrina „blanquismo“ – snaha o „zbělení“ ostrova, v jejímž důsledku tento obdivovatel evropských diktátorů přijímal uprchlíky ze Španělska i evropské Židy. Od té doby se v Dominikánské republice střídají pravicové vlády podporující investice (uveďme osobnost dlouholetého prezidenta Joaquína Balaguera) s levicovými. Přes problémy s korupcí, potíráním opozice a regulérností voleb v období po konci Trujillovy éry se zdá, že v Dominikánské republice se vše obrací k lepšímu. Ne nevýznamnou roli v tomto vývoji hraje kvetoucí turistický ruch.

Náboženství a tradice

• Hlavní náboženství: katolické (95 %), dále jsou zde protestanti a židé

• Voodoo
  • Na ostrově žijí také vyznavači kultu voodoo (jeden bůh – Bondye)
  • Voodoo je kritizováno zejména cizinci, protože ho považují za černou magii
  • Kněží mohou být muži (hougan) i ženy (mambo)
  • dva druhy voodoo:
    • Rada – voodoo založené na rodinných bozích (95 %)
    • Petro – černá magie, voodoo rozzlobených a odporných duchů

• Svátky
  • 1. 1. Nový rok
  • 6. 1. Tři králové
  • 21. 1. Den Panny Marie Altagracia (Přemilostné)
  • 26. 1. výročí narození Juana Pabla Duarta
  • 27. 2. Den nezávislosti
  • březen – duben Velikonoce (Velký pátek)
  • 1. 5. Svátek práce
  • květen – červen slavnost Božího těla
  • 16. 8. Den obnovení státnosti
  • 24. 9. Den Panny Marie Milostné
  • 6. 11. Den Ústavy
  • 25. 12. Vánoce

• Kostely a posvátná místa
  • kostel Iglesia Las Mercedes – nejvýznamnější
  • poutní místo Santo Cerro (Svatý kopec)

Historické lokality

Hlavní město Dominikánské republiky

• Santo Domingo – hlavní město bylo založené Kolumbovým bratrem Bartolomějem. Pro množství památek je město zapsané na seznamu UNESCO. Mezi historické památky patří El Alcazar, palác vicekrále Diega Kolumba (dnes slouží jako muzeum), katedrála Santa María de la Encarnación (či Santa María la Menor, nejstarší katedrála v Americe z první poloviny 16. století), pevnost Ozama (nejstarší vojenská stavba v Americe), stará nemocnice nebo bývalý jezuitský klášter Panteón Nacional.

Historické lokality

• Altos de Chavon – zvané „město umělců“, dominantou je katedrála Iglesia de San Estanislao, dále jsou zde muzea, galerie a starověký amfiteátr.
• Santiago de los Caballeros – památník Héros de la Rastauración, muzeum tabáku a folkloristické muzeum s výstavou karnevalových ma­sek.