Náboženství a historie

Historie Tuniska

Původními obyvateli Tuniska jsou Berbeři. Významnější éra v tuniské historii nicméně nastává až s příchodem fénických osadníků v 10. století před naším letopočtem. Féničané z Tyru (v dnešním Libanonu) také založili Kartágo, v 9. století před n. l. (tradiční, byť ne zcela podložené datum založení je rok 814 před n. l.). Pověst spojuje vznik města s tyrskou královnou Elissou, zvanou Dido („milovaná“). Dido figuruje i ve Vergiliově Aeneidě. V tomto eposu Jupiter Aenea přiměje, aby svou milovanou Didonu opustil. Ta pak volí smrt v plamenech pohřební hranice. Příběh milenecké dvojice byl velmi oblíben a mnohokrát zpracován (zejména operně Purcellem jako Dido a Aeneas, později Hectorem Berliozem v Trojanech).

Kartágo, které leželo v oblasti dnešního Tunisu, se pak stalo dominantní mocností v západním Středomoří. Jako takové čelilo rivalitě jiných tehdejších velmocí oblasti – nejdříve Řekům na Sicílii, ale později zejména Římanům. S nimi vedli Kartaginci pamětihodné punské („punicus“ v latině znamená fénický) války (byly celkem tři v období 264 – 146 před n. l.), jejichž nejslavnější epizodou je přechod slavného vojevůdce Hannibala přes Alpy i se slony během jeho tažení do Itálie (218 – 202 před n. l.). Války se nicméně skončily prohrou Kartága a jeho zničením.

Kraj se pak stal římskou kolonií (jako Africa), město bylo znovu zbudováno. Bylo to období stability a rozkvětu, z Kartága se vyváželo obilí (bylo zváno „obilnicí“ Říma) a olivový olej. S pádem Říma v 5. století n. l. upadlo i Kartágo do rukou Vandalů. Vandaly v 6. století střídají Byzantinci a v 7. Arabové.

Ti měli na charakter země největší vliv – obyvatelé Tuniska přijali islám a začali používat arabštinu, přišly také imigrační vlny z arabského světa. Již tehdy si místní vládnoucí muslimské dynastie vydobily nezávislost na centru (sídlu chalífa).

Aghlabidskou dynastii následovali Fatimidé, kteří z Tuniska dobyli Káhiru a Tunisko ponechali Ziridům. Když posledně uvedení porušili věrnost Fatimidům, poslali Fatimidové formou trestu z Egypta na tuniské území nomádské kmeny (Banu Hilal), které zemi zpustošily a přivodily úpadek ziridské dynastie. Ve 12. století tak bylo Tunisko vydáno napospas Normanům ze Sicílie. Pořádek obnovila až další dynastie, almohadská, jejíž říše v době své největší územní expanze zasahovala severozápadní pobřeží Afriky a jih Pyrenejského poloostrova.

Po několika desetiletích se od Almohadů odštěpuje hafsidská dynastie a zakládá zlatý věk Tuniska (období 1230 – 1574). V té době kvete kultura, architektura a vzdělanost, Tunis se stává hlavním městem a kulturním centrem říše Hafsidů. Významně se v tehdejším kulturním dění projevuje také příliv židů a muslimů vyhnaných ze Španělska na konci 15. století. V závěru hafsidské vlády bylo tuniské pobřeží napadáno korzáry.

Další zvrat v dějinách Tuniska pak přináší rok 1574, kdy se země stává součástí Osmanské říše. Faktickou kontrolu nad tuniským územím vykonával tzv. dej a jeho zástupce – bej. Tuniští bejové postupně získávali autonomní postavení v rámci Otomanské říše, zejména za poslední dynastie husajnovských bejů (1705 – 1956).

V 19. století nastartovali bejové (nejvýznamnějším byl Ahmad Bej) modernizaci Tuniska. Do země zvali cizí, zejména francouzské, poradce a podle západních vzorů budovali vojsko, námořnictvo a průmysl. Tyto snahy však nakonec vedly k obrovskému zahraničnímu zadlužení, které mělo za následek zásahy evropských mocností do tuniských záležitostí a nakonec i francouzský protektorát nad zemí, který začal roku 1881.

Od té doby je postava a moc beje už spíše symbolická, faktická moc je ve francouzských rukou. Francie podporuje další modernizaci, Tunisko na oplátku podporuje Francii v 1. světové válce.

Již před ní nicméně sílí v Tunisku nacionalistické hnutí, jež opět vzrůstá po válce. Je založena strana Destour (ústavní). Vůdcem nacionalistického hnutí se stává Habib Bourguiba. Po druhé světové válce, za které je na území země vybojováno důležité vítězství Spojenců nad německo-italskými jednotkami, se sny nacionalistů vyplňují. Francouzský ministerský předseda Pierre Mendès France dojednává s Bourguibou tuniskou nezávislost, která je vyhlášena roku 1956.

Následujícího roku je bej svržen, nastolena republika. Bourguiba se stává hlavou státu, jeho neodestourská strana získává ve volbách většinu. Přínosem Bourguibovy vlády jsou především ekonomické reformy a podpora zahraničních investic, doprovázená i politickou orientací na Západ, spolu s pozorností k problémům v regionu. Negativa spočívala především v trvalém potlačování opozice (nakonec se nechal jmenovat doživotním prezidentem).

Roku 1987 byl nicméně sesazen (po prohlášení lékaři za fyzicky nezpůsobilého vykonávat svůj úřad) premiérem Ben Alim. Ten pokračoval v Bourguibově politice, nadto zlepšil vztahy s okolními státy v regionu (roku 1989 byla v Maghrebu vytvořena Arabská unie, jejímiž členy kromě Tuniska jsou Maroko, Alžírsko, Libye a Mauritánie). Omezuje dále vliv islamistů ve vlastní zemi (zasahuje proti fundamentalistům, navíc – což je dosti výjimečné v zemi s naprostou většinou muslimů – zde ženy v zastupitelských orgánech zaujímají více jak 20 % míst), podepisuje asociační dohodu s EU, roku 2007 se Tunisko stává součástí středomořské zóny volného obchodu. Ve světovém tažení proti terorismu se staví po bok USA (roku 2002 stihl tuniský ostrov Djerba teroristický útok na synagogu s 21 oběťmi, včetně cizinců). Na druhou stranu zůstává vládnoucí strana rozhodující politickou silou, prezident dosáhl zvýšení limitního věku pro výkon prezidentské funkce na 75 let, po úpravě ústavy může být zvolen na libovolný počet volebních období za sebou.

Historie města Tunisu

Město Tunis bylo založeno už ve 2. tisíciletí před naším letopočtem Berbery z Libye. V 9. století před Kristem sem údajně přišli Féničané z Týru, již založili také sousední Kartágo (podle některých teorií ostatně název města pochází od fénické bohyně Tanit/Tanith, patronky Kartága a bohyně plodnosti, uctívané i Berbery; některé zdroje nicméně jméno Tunis odvozují od názvů dřívějších arabských osad nebo berberského výrazu pro zastávku na cestě). S Kartágem sdílel Tunis stejný osud i tehdy, když Římané během třetí punské války roku 146 před n. l. obě města zničili. Římané však nepřehlédli, že místo má výbornou strategickou pozici na kopci, z nějž je dobrý rozhled, a je navíc chráněno jezerem, a tak byl Tunis ještě před Kartágem vybudován znovu. Město Tunis pak bylo zdárně romanizováno a pokřesťanštěno.

V 7. století už našeho letopočtu nastává doba nadvlády arabských muslimů poté, co oblast dobyla vojska vojevůdce Hassana Ibn Numana. Tehdy také vyrostla medina, nejstarší část Tunisu, svět sám pro sebe, kde se nachází na 600 památek, mešit, paláců (včetně paláce tuniského beje), náboženských škol madras a fontán, v jejichž stylech a výzdobě se stékají vlivy arabské, andaluské, byzantské i západní. Tuniská medina je právem od roku 1979 chráněna organizací UNESCO. Její nejslavnější památka, mešita Zituna, tu vyrostla v 8. století. Za aghlabidské vlády význam města dále vzrůstal, na jejím konci sem byla dokonce přesunuta vláda a v Tunisu byla postavena kasba (pevnost). Novými pány oblasti se v roce 909 stali Fatimidé. Záhy došlo k různým konfliktům a napětím mezi jednotlivými kmeny v oblasti, výrazná éra byla pak zahájena ve 12. století, kdy se vlády zmocňují Almohadé a později Hafsidé a Tunis se stává hlavním městem malého regionálního státu. Historii města utvářely samozřejmě také dějinné procesy odehrávající se i dále odtud a v jiném prostředí. Například španělská reconquista sem z Andalusie zahnala maurské obyvatelstvo, jež se pak výrazně podílelo na prosperitě a učenosti města. Hafsidští vládci se přesto neuchylovali k opačnému postupu – v jejich městě byli bez omezení vítáni i křesťanští obchodníci, Tunis byl významným centrem obchodu mezi Evropou a východním Středomořím. Tehdy, v době vymezované zhruba 12. a 16. stoletím, zažívalo město svůj zenit, v islámském světě patřilo k největším (mělo kolem 100 000 obyvatel) a nejbohatším.

Nový předěl znamenalo 16. století – Tunis si vyhlédl jako dobrou základnu pro své loupežné výpady proti Evropanům otomanský admirál Barbarossa a město v roce 1534 pro sebe na hafsidském vládci dobyl. V odpověď na to velemocný císař Karel V. zničil v roce 1535 Barbarossovu flotilu a dobyl Tunis. Španělský vliv tu ale dlouho nevydržel, Otomani se města nakonec znovu zmocňují v roce 1574. Záhy (1591) si nicméně tuniský guvernér (bej) vydobyl značnou nezávislost na sultánovi. Městu se opět dařilo, vedle dřívějších hospodářských aktivit kvetlo také pirátství… Otomanská moc začínala uvnitř i vně státu kolísat v 18. století (také v souvislosti s alžírskými aktivitami) a později v 19. století, kdy sem počaly zasahovat evropské velmoce.

Zvláště francouzský živel ve městě narůstal. Mělo to za následek jak modernizaci města (jeho rozšiřování, stavbu vodovodů a plynovodů, budování odpadního systému) a rozvíjení nových odvětví průmyslu, tak také francouzský protektorát. Ten byl nastolen roku 1881 a přinesl opět další rozvoj, vedle tradiční arabské mediny teď mělo město i druhou tvář, s elektřinou a vilkami, bulváry a ulicemi, které se hnaly až na nová předměstí a po nichž proudila hromadná doprava. Francouzský protektorát narušilo období let 1942 – 1943, kdy bylo město v držení Němců jako jejich pak už poslední africká základna, kterou Spojenci dobyli 7. května 1943.

Po válce v roce 1956 získalo Tunisko nezávislost a postavení Tunisu jako hlavního města v novém státu bylo pevně zakotveno, navíc sem jako do hlavního města teď proudilo také velké množství Tunisanů, kteří tak z velké části nahradili evropskou populaci, a obyvatelstvo města se stalo jednolitější. Ve druhé polovině 20. století byl Tunis nějakou dobu také sídlem významných nadnárodních institucí – Arabské ligy (1979 – 1990) a Organizace pro osvobození Palestiny (od 70. let do roku 2003).

Pokud jde o kulturu, má Tunis v nabídce některá zajímavá muzea (národní muzeum s pozoruhodnou archeologickou sbírkou a jednou z nejbohatších sbírek římských mozaiek, muzeum umění a lidových tradic, kde jsou vystaveny předměty vážící se ke každodennímu životu obyvatel tuniské mediny), v Tunisu působí dále několik institucí, jež pečují o udržování tuniské arabské hudební tradice (např. La Rachidia), a městské divadlo v Tunisu, otevřené již v roce 1902, které dává pravidelná operní, činoherní i baletní představení a také symfonické koncerty. Film zde byl údajně prvně promítán přímo bratry Lumièrovými již roku 1896 a ve studiích v Tunisu vznikly např. filmy Anglický pacient (The English Patient, 1996), oceněný devíti Oscary, a Poslední dny Pompejí (The Last Days of Pompeii, 2003). Pozornost kulturní veřejnosti přitahuje každý rok v červenci a sprnu také Kartágský mezinárodní festival. V rámci něj jsou ve starém amfiteátru v Kartágu (s místy pro 7,5 tisíce diváků) organizována představení hudební, herecká i filmová.

Náboženství a tradice

• Náboženské složení – muslimové (islám sunnitského ritu) 98 %, křesťané 1 %, židé a ostatní 1 %

• Státní svátky v Tunisku
  • 1. leden Nový rok
  • 20. březen Svátek nezávislosti (státní svátek)
  • 21. březen Den mládeže
  • 9. duben Den mučedníků
  • 1. květen Svátek práce
  • 25. červenec Den republiky
  • 13. srpen Den žen (rodiny)
  • 7. listopad Den změny (nástup prezidenta Ben Aliho k moci)
• Náboženské svátky:
  • Kromě státních svátků jsou v Tuniské republice dny volna čtyři muslimské pohyblivé svátky, závislé na lunárním kalendáři:
    • Aid Esseghir (El-Fitr, oslavující konec postního měsíce ramadánu) – 2 dny
    • Aid El Kebir (El-Idha, Svátek oběti oslavující Abrahámovu/Ibra­hímovu ochotu obětovat syna) – 2 dny
    • Ras El Am El Hijri – 1 den
    • Mouled – 1 den
• Turistům je přístup do mešit většinou zakázaný. Vstupujte proto pouze na jejich nádvoří. Chovejte se zdrženlivě a nefotografujte. Vstup do mešit v době modliteb je nevěřícím zakázán úplně.

• Náboženská a posvátná místa v Tunisu
  • velká mešita Zituna/Zajtuna (olivová) – založená na konci 7. století, stavba dokončena v první polovině 8. století, v 10. století pak byla významně přestavěna. Jméno dostala mešita podle toho, že její zakladatel kázal korán pod olivovým stromem. Dlouho, až do poloviny 20. století fungovala mešita také jako univerzita či vzdělávací centrum (učitelé zde údajně vyučovali vždy u určitého sloupu a jejich studenti se shlukovali kolem nich), výrazný čtverhranný minaret pochází až z 19. století
  • katedrála sv. Vincence z Pauly – sídlo tuniského biskupa, jedna z nejvýznamnějších památek na francouzské koloniální období. Postaveno v 19. století ve slohu mísícím gotiku s maurskými a východními prvky. Patron katedrály, sv. Vincenc z Pauly, byl francouzský kněz, jenž byl do Tunisu zavlečen jako otrok poté, co byl unesen. Podařilo se mu však uniknout a později ve Francii věnoval své úsilí zejména pomoci chudým, galejníkům a nalezeným dětem.

Historické lokality

Hlavní město Tuniska

• Tunis – Výborně zachovalé středověké islámské staré město (medina) s Velkou mešitou a mešitou Jama Ez Zitouna (Olivovou mešitou) je zapsané na seznamu UNESCO. Prohlédněte si také palác Dar Ben Abdallah, palác Dar Othman postavený v arabsko-maurském stylu, muzeum Bardo (v někdejším paláci beje, s památkami starověku a arabského období) nebo katolickou katedrálu sv. Vincenta.

Historické lokality

• Kartágo – historické město s archeologickými vykopávkami a zbytky antického města, kdysi tak slavného jako Řím. Mezi vyhledávané turistické cíle patří Antoniovy lázně, chrám sv. Cypriána, divadlo, římské vily a punský přístav.
• El Djem – nejznámější tuniskou památkou je římské koloseum (třetí největší koloseum po koloseích v Římě a Capui) zapsané na seznamu UNESCO. V archeologickém muzeu jsou umístěny nálezy z římské doby a vzácné mozaiky z římských vil.
• Utica – historický přístav starší než Kartágo s římskými památkami a rozmarýnovou zahradou.
• Dougga – za návštěvu stojí římské divadlo, kapitolský chrám zasvěcený Jupiterovi, Junoně a Minervě nebo Attbanovo mauzoleum. Město je zapsané na seznamu UNESCO.