Náboženství a historie

Historie Brazílie

První známé jméno brazilské historie je Pedro Álvares Cabral, který u zdejších břehů přistál 22. dubna roku 1500 na cestě do Afriky a Asie (snad tušil, že v této oblasti najde pevninu, kterou už možná nedlouho před tímto portugalským námořníkem objevili i jiní Evropané, Španělé). V době Cabralova přistání zde už tisíce – a snad i desítky tisíc – let žily domorodé kmeny, přišlé z Asie přes Beringovu úžinu. V době objevení Evropany jich mohlo být i několik milionů ve více jak tisíci kmenech. Dvě hlavní skupiny byli Tupíové a Guaraniové. Tito „indiáni“, jak zde jsou podnes označováni (índios), se živili především zemědělstvím a lovem, mnohdy kočovali, a tak nerozvinuli žádnou vyspělejší civilizaci. Zdržovali se při pobřeží a kolem hlavních vodních toků. Později bylo domorodé obyvatelstvo nemilosrdně redukováno přímým vražděním, nemocemi z Evropy, proti nimž bylo bezbranné, a tvrdou prací na vznikajících plantážích. Dnes jich přežívá necelých dvě stě tisíc, zejména v amazonských pralesích. I tak se Brazílie může pochlubit největším počtem národů nedotčených civilizací na světě.

S kolonizováním nového území Portugalci – vzhledem k výnosnějším državám v jihovýchodní Asii – příliš nepospíchali. Přikročili k němu až ve 30. letech 16. století, kdy byla země rozdělena na 15 kapitánií, přidělovaných nižším šlechticům, kteří měli zajistit novou kolonii před nenechavostí jiných výbojných evropských národů. První trvalou osadou bylo São Vicente, založené 1532, prvním brazilským guvernérem Tomé de Sousa. První hlavní město bylo Salvador da Bahia. Nejdříve odsud odváželi Portugalci do své vlasti jen červené barvivo získávané z dřeviny, kterou ve své mateřštině nazývali pau brasil (druhý výraz údajně původně odkazoval právě k barvivu, brasil má znamenat „žhavé uhlíky“), což dalo nové a již trvalé jméno původně Zemi pravého – či svatého – kříže (Terra de Vera/Santa Cruz). Zanedlouho však byl tento první hospodářský zdroj vyčerpán (stromy byly vytěženy) a Portugalci v zemi (zejména na severovýchodě) úspěšně zavedli jinou plodinu, cukrovou třtinu, po které evropský trh přímo bažil. Záhy se ukázalo, že domorodci nejsou pro otrockou práci na plantážích ideální (vyhledávali je průkopníci ze São Paula, podle vlajkonoše, jenž kráčel v jejich čele, zvaní bandeirantes, kteří se pídili i po zlatu, prozkoumávali nepoznané území a rozšiřovali hranice Brazílie směrem na západ), a otroci sem začali být dováženi z afrického světadílu. Až do zrušení otroctví na konci 19. století jich sem byly dovezeny téměř 4 miliony, množství rovnající se asi 40 % všech otroků dovezených do Ameriky. Pozoruhodné je, že v Brazílii běžně docházelo ke svazkům navzájem mezi Evropany, indiány a černošskými otroky (byl zde naprostý nedostatek bělošek), míra tolerance byla výjimečná, a tak má dnes většina obyvatel smíšené předky. Těžké podmínky pro otroky na plantážích (úmorná 17hodinová práce v teplotách i nad 30 °C, podvýživa, stísněnost v barácích, kde jich bydlelo až 200, strašlivá „hygiena“ a z ní plynoucí nemoci i sexuální zotročování) vyhnaly mnoho z nich do vnitrozemí, kde základali svoje osady, často přemožené až s velkým úsilím bandeirantes (tyto černošské komuny se nazývaly quilombos, ta největší, Palmares, měla až 20 000 obyvatel a udržela se po velkou část 17. století). Nová portugalská kolonie byla také záhy ohrožována jinými evropskými námořními mocnostmi – s Francouzi jsou spojena především města Rio de Janeiro (založené roku 1565 na místě, odkud je Portugalci vyhnali) a São Luis, které sami Francouzi založili na počátku 17. století a pojmenovali je podle svého krále, toho jména třináctého, s agresivnějšími a coby okupanty houževnatějšími Holanďany, které Portugalci také nakonec v polovině 17. století porazili, je spjato mimo jiné působení Jana Mořice z Nassau, který si získal svou moudrou a úspěšnou vládou a náboženskou tolerancí i portugalské osadníky. Výnosnost exportu cukru po nějaké době klesla, naštěstí pro Brazílii zde bandeirantes ve vnitrozemí objevili zlato (doly v Minas Gerais), jež se stalo na nějaký čas dalším hlavním hospodářským produktem (po část 18. století byla Brazílie dokonce hlavním světovým producentem vzácného kovu) a podpořilo rozvoj vnitrozemí (budování bohatých historických měst, honosných sídel a obdivuhodných kostelů). S jeho těžbou souvisí také rozkvět města Rio de Janeiro, odkud se vyváželo a které se stalo roku 1763 po Salvadoru novým hlavním městem. Do konce 18. století však těžba upadla. Ze zlata také nebohatli všichni, některé naopak sužovalo portugalské zdanění, navíc i v Brazílii nacházelo ohlas dění v Evropě (kde se schylovalo k Francouzské revoluci) a v Severní Americe – vše nakonec vyústilo v hnutí za nezávislost (1789), jež kvůli prozrazení skončilo dříve než začalo. Jeho vůdce, zvaný Tiradentes (posměšně „vytrhávač zubů“, podle povolání dentisty, jež mezi jinými vykonával), skončil roku 1792 v Rio de Janeiru na šibenici. Jeho tělo pak bylo rozčtvrceno a jednotlivé části vystaveny pro výstrahu po různých místech v Minas Gerais. Zprávu o tom, hanobící jeho památku, údajně vojáci sepsali jeho krví. Dnes je Tiradentes jako bojovník za osvobození brazilským národním hrdinou a výroční den jeho smrti (21. duben) se slaví jako státní svátek.

Výjimečný byl v dějinách Brazílie počátek 19. století, kdy byla tato jediná latinskoamerická země s portugalským základem kultury, jež si pozoruhodně udržovala svou územní celistvost, vyznamenána tím, že si v ní v Rio de Janeiru zřídil své sídlo (a tím i sídlo celého portugalského impéria, v němž stálo nyní brazilské království na stejné úrovni jako portugalské) portugalský král Jan (João) VI. roku 1808 (prchl sem i s 15 000 dvořany před Napoleonem, jenž táhl na Lisabon). Ani poté, co byl Bonaparte roku 1815 definitivně poražen, nepospíchal král s návratem do Evropy a přiměly jej až neklidné poměry v Portugalsku. Záhy po jeho odplutí vyhlásil Dom Pedro, jeho syn ustanovený jako regent, nezávislost Brazílie (7. září 1822). Stalo se to prý podle legendy trochu teatrálním gestem, když na břehu řeky Ipiranga vytasil meč a zakřičel: „Nezávislost, nebo smrt!“

Vládl pak jako brazilský císař Pedro I. Spíše než svými vladařskými schopnostmi však proslul milostnými avantýrami (jedno nemanželské dítě měl v Lisabonu dokonce s jeptiškou) a roku 1831 musel odstoupit a vrátil se do Portugalska. Jeho malý syn Pedro II. pro nízký věk nastoupil na trůn (i tak předčasně) až roku 1840. Zemi vládl tento vzdělaný, ušlechtilý a laskavý muž jako osvícený panovník a otec brazilského lidu (učil se i jazyku domorodců). Hájil svobodu slova, podporoval vzdělanost, rozvíjel zemi hospodářsky industrializací, stavbou železnice a podporou nové výnosné plodiny – kávovníku. Za jeho panování se Brazílie také vydala směrem, který vyústil ve zrušení otroctví roku 1888 (Brazílie už tehdy byla poslední zemí na americkém kontinentu, kde k němu ještě nedošlo). Účast země v paraguayské válce (1865 – 1870), která si vyžádala 100 000 brazilských životů, a zrušení otroctví vedly k poklesu obliby císaře, zejména v armádních řadách a u bohatých vlastníků půdy, kteří těžce nesli to, že přišli o levnou pracovní sílu bez jakékoli kompenzace. Roku 1889 nakonec vojenský puč ukončil brazilské císařství. Pedro II. odešel do exilu a zemřel v Paříži roku 1891. Jeho poslední myšlenky patřily opuštěné vlasti a nadějím v její budoucnost, do rakve mu na jeho přání položili sáček s brazilskou půdou. Celý svět vzdával velkému panovníkovi úctu, lítost cítili i prostí Brazilci a po letech uznali velikost císaře i oficiální představitelé republikánské Brazílie, kam se Pedrovy ostatky nakonec roku 1920 vrátily k uložení.

Republiku, jejímž prvním prezidentem byl Deodoro da Fonseca, ovládali fakticky bohatí vlastníci kávovníkových plantáží (kromě toho bohatství země, kam tehdy imigrovalo i mnoho Evropanů, zajišťoval i celosvětový nárůst poptávky po kaučuku související s automobilismem). Poptávka po kávě se však zřítila po krachu na newyorské burze (kaučuk začal být už předtím produkován i jinde) a s ní i ekonomická a politická moc pozemkových vlastníků.

Roku 1930 se moci chopila vojenská junta a prezidentem se poté stal Getúlio Vargas. Postupně vládl jako diktátor (inspirovaný vývojem některých evropských zemí), potlačoval opozici. K jeho zásluhám patřilo další budování průmyslu, moudrá snaha o větší rozrůzněnost zemědělské produkce (aby nebyla již tak zranitelná úpadkem jediné plodiny), sociální programy a – přes počáteční váhání – i podpora Spojencům ve druhé světové válce (Brazílie podporovala vítěznou alianci už v té první). Po válce musel odstoupit, jeho druhé prezidentování od roku 1951 provázely již ekonomické nesnáze a korupční skandály. Po pokusu o odstranění opozičního novináře upozorňujícího na aféry, do nějž byl Vargas zapleten, se roku 1954 zastřelil.

Prezident Juscelino Kubitschek (v úřadu 1956 – 1961), jehož matka byla českého původu, si zajistil místo v dějinách vybudováním – vedle velkých silnic propojujících zemi – nového hlavního města Brasília (od roku 1960), pozoruhodného souborem staveb moderní urbanistické architektury. Kubitschek vzbuzoval důvěru a optimismus, brazilská společnost se tehdy stávala městskou společností. Období, kdy byl v úřadě, je dnes považováno za zlaté roky a on sám je někdy připomínán jako otec moderní Brazílie. (Záměr postavit nové hlavní město blíže středu země, což by vedlo i k většímu rozvoji vnitrozemí, obsahovala již ústava z roku 1891.)

Špatná ekonomická situace a politická nestabilita nakonec vedly roku 1964 k puči, během něhož se moci chopila armáda, zavedla cenzuru, zakázala politické strany, několik stovek disidentů mučila a zavraždila. Její vláda skončila až roku 1985.

V 90. letech se za prezidentů Itamara Franka a Fernanda Henriqua Cordosa konečně dařilo pomalu zlepšovat ekonomickou situaci (hyperinflaci, zahraniční dluh) privatizacemi, tržní ekonomikou a zavedením nové měny, realu. Hospodářství rostlo, byla snížena vysoká míra inflace. Prezident Luiz Inácio Lula da Silva, který je v úřadě od roku 2003 a který se na tento post vypracoval z čističe bot, továrního dělníka a odborového předáka, účinně udržuje rovnováhu mezi zlepšováním života chudých (bývá to podmíněno školní docházkou jejich dětí) a zodpovědnou rozpočtovou politikou (za jeho vlády byl např. splacen nesmírný brazilský zahraniční dluh). Problémy, před nimiž nyní Brazílie stojí, jsou např. nadále nespravedlivé přerozdělování bohatství, nevymýtitelná korupce, nízká vzdělanost nejchudších, rozdělení půdy či drogová kriminalita ve velkých městech.

Brazilská kultura

Jako je tomu i v případě jiných bývalých kolonií, řada kulturních projevů v Brazílii je výsledkem mísení vlivů několika kultur. Brazílie je výjimečná tím, že zde portugalský základ, obohacovaný domorodými tradicemi a dovezenými africkými vlivy (projevujícími se zejména podmanivými hudebními rytmy), vytvořil jedinečnou a nezaměnitelnou kulturu, jejíž životnost potvrzuje i její obliba a obliba jejích jednotlivých projevů po celém světě.

Z výtvarného umění indiánů je nejvýznamnější jejich produkce malovaných hrnčířských výrobků, na nichž najdeme složité vzorce, výjevy z každodenního vesnického života i portréty lidí a zvířat. Západní vlivy se v Brazílii prosazovaly formou dovezených výtvarných směrů (jejich prvními šiřiteli byli misionáři, především jezuitští). Jedním z nejvýznamnějších bylo baroko, jež se udrželo v některých oblastech mnohem déle než v Evropě a bylo svého času i jakýmsi brazilským národním uměním. Bohatě vnitřně zdobené kostely v Minas Gerais – často svědčí o mimořádném řemeslném umu zlatníků a řezbářů – mohly těžit z toho, že se zdejší rozkvět baroka časově shodoval se zlatou horečkou. Patrně nejslavnějším umělcem brazilského baroka je sochař a architekt Aleijadinho (tuto přezdívku, znamenající cosi jako „mrzáček“, si vysloužil podle své ochromující choroby, která mu nicméně nezabránila v tvorbě). Pomníkem jeho umění (a také umění jiného velkého barokního umělce, malíře Ataída) je kostel sv. Františka z Assisi v Ouro Preto, Aleijadinho vytvořil také působivé sochy dvanácti proroků v Congonhas. Jiné významné směry se vynořily ve dvacátém století, po přelomové události, kterou byl týden moderního umění v São Paulu (dodnes významném muzejním a výstavním centru, a to i v rámci amerického kontinentu) v roce 1922, a slučovaly evropské avantgardní směry (kubismus, expresionismus, surrealismus) s čistě brazilskými tradicemi. Nejznámější výtvory moderní brazilské architekury najde návštěvník v novém hlavním městě Brasília, jsou dílem jednoho z nejvýznamnějších moderních světových architektů Oscara Niemeyera.

Literatura sahá svými počátky do zpráv o objevené zemi v 16. století, dále ji rozvíjeli misionáři (asi nejvýznamnějším byl António Vieira). V době romantismu v 19. století pomáhalo písemnictví etablovat národní identitu, jejíž sebevědomí se zakládalo na indiánských tradicích a přírodním bohatství země. Za nejvýznamnějšího brazilského spisovatele je pokládán Machado de Assis z přelomu 19. a 20. století, který ve svých dílech pronikal pomocí ironického až cynického humoru, plného pesimismu, lidské vztahy – díla jako Posmrtné paměti Bráse Cubase (Memórias Póstumas de Brás Cubas) nebo Don Morous (Dom Casmurro). Jiným slavným spisovatelem, píšícím o těžkém životě rodné Bahie, je Jorge Amado – díla Mulatka Gabriela (Gabriela, Cravo e Canela) nebo Dona Flor a její dva manželé (Dona Flor e Seus Dois Maridos, též zfilmováno). Pro své komunistické přesvědčení žil v emigraci, v období 1950 – 1952 v tehdejším Československu (Praha, Dobříš). Patrně nejslavnějším současným spisovatelem, významným i v českých poměrech, je Paulo Coelho s asi nejslavnějším Alchymistou (O Alquimista).

Nejvíce se však k rozvinutí svérázného temperamentního charakteru Brazilců hodila hudba, zejména žánry, jež v sobě spojují hudbu a tanec. Po celém světě se proslavila svůdná samba, původně vzniklá v chudinských čtvrtích Rio de Janeira, jež má zřetelně africké kořeny. Dnes se samba stala přímo symbolem Brazílie a zdrojem národní identity. Později si svět získala ještě třeba jemnější bossa nova (slavná píseň The Girl from Ipanema), nedávno na krátkou dobu i lambada. Dále lze v Brazílii slyšet rychlý tanec forró, probouzený specifickým rytmem bubnu, trianglu a akordeonu, či maracatu (původně hudbu bicích nástrojů znějící k průvodům). Z interpretů populárních hudebních druhů jmenujme Carmen Mirandu, která se prosadila i v Hollywoodu, či Gilberta Gila, představitele tropikalismu (využívajícího mezinárodních hudebních postupů k obnovování národních tradic). V klasické hudbě se vedle italskými operami inspirovaného Carlose Gomese (autor opery Il Guarany, jež slavila triumf i v Itálii) ve světě prosadil především Heitor Villa-Lobos, který vkládal tradiční brazilské rytmy a melodie do symfonických skladeb, mnohdy i s využitím specifických lidových nástrojů (z jeho děl uveďme alespoň Bachianas brasileiras).

Historie a kultura Rio de Janeira

Objevení území dnešního Rio de Janeira 1. ledna 1502 výpravou vedenou Gasparem de Lemosem je zajímavé jak samo o sobě, tak i tím, že od něj je odvozeno jméno dnešního města – janeiro je portugalsky leden, rio (řeka) se vztahuje k zátoce Guanabara, již portugalští objevitelé považovali za ústí řeky. K založení města došlo až 1. března 1565 (zakladatelem byl vojevůdce Estácio de Sá), v době bojů s Francouzi, kteří o území rovněž projevovali zájem. Tehdy hlavním hospodářským odvětvím bylo pěstování cukrové třtiny, pro něž sem začali být dováženi otroci z Afriky. Později v 18. století rozvoj města významně stimulovalo objevení zlata a diamantů v sousedním státě Minas Gerais – Rio tak bylo nejbližším přístavem, kudy mohlo nerostné bohatství proudit. Důkazem tohoto vzestupu je i skutečnost, že roku 1763 se Rio stalo místo Salvadoru hlavním městem tehdejšího vicekrálovství Brazílie (a také to, že je opětně napadali Francouzi). Mimořádný lesk dodal Riu přesun portugalské královské rodiny a šlechty sem, k němuž došlo roku 1808 (viz výše). Kuriózně se tehdy Rio de Janeiro stalo jediným hlavním městem evropského státu, jež leželo mimo evropský kontinent, a Brazílie jedinou kolonií, z jejíhož území panoval evropský monarcha. Kromě rázem zvýšené populace města asi o 15 000 lidí to městu přineslo otevření botanické zahrady a královské knihovny. Rio pak bylo potvrzeno jako hlavní město brazilského království (v rámci spojení s Portugalskem a Algarve) i brazilského císařství. Za druhého císaře Pedra II. došlo k modernizaci města (budování kanalizace, vlakových a tramvajových linek, telefonní sítě, zavádění plynového osvětlení), po jím propagovaném zrušení otroctví k přílivu právě osvobozených otroků z upadajících plantáží do města (doplňovali je ještě evropští imigranti) a vzniku prvních chudinských čtvrtí (favelas). Jako hlavní město nové republiky vzkvétalo Rio opět jinak – na počátku 20. století vznikaly široké městské třídy a pompézní budovy ve stylu francouzské architektury konce století (Městské divadlo), po otevření luxusních hotelů jako Copacabana Palace (20. léta) se Rio stalo i oblíbeným cílem světové smetánky včetně hollywoodských hvězd. I poté, co byl status hlavního města Riu odejmut ve prospěch nově postavené Brasílie roku 1960, zůstalo Rio de Janeiro společensky, kulturně a emocionálně brazilskou metropolí a nejpopulárnějším brazilským městem, mimo jiné i díky světově proslulým plážím Copacabana, Ipanema, zátoce Guanabara a překrásnému přírodnímu prostředí tvořenému horami, které pokrývají tropické lesy. Pověst zázračného města („Cidade Maravilhosa“) kalí jen vysoká zločinnost, jejíž kořeny sahají do favelas. Prosperující moderní město se proti tomu snaží bojovat začleňováním těchto čtvrtí do struktury města, např. budováním základní infrastruktury a zajišťováním základních služeb.

Kromě skladby Cidade Maravilhosa, jež je vždy největším hitem karnevalu, oslavuje Rio ještě světoznámá píseň Garota de Ipanema (známá pod anglickým názvem The Girl from Ipanema), k jejímž interpretům patřili i Ella Fitzgeraldová či Frank Sinatra. V nedávné době bylo Rio jedním z hlavních center hudebního stylu funk. Jistě nejvýznamnější kulturní událostí v širším slova smyslu je v Riu každoroční oslava karnevalu. Tato oslava, po níž má následovat předvelikonoční půst, má zde tradici již od roku 1723, v podobě, jež se blížila té dnešní, se objevuje od 30. let 20. století. Hlavní přehlídka se nyní koná v sambadromu, pravidelně se jí zúčastní mnoho škol samby (tento žánr je ostatně místní provenience), které defilují v přesně určeném pořádku s ozdobenými vozy. Vždy představují určité vybrané téma. Kromě „utkání“ škol samby ke karnevalu, který je zřejmě nejznámější oslavou na zemi, patří i plesy a pouliční karneval. Méně slavné, ale rovněž velkolepé jsou v Riu novoroční oslavy, jež se konají na pláži Copacabana. Lze při nich vidět velký ohňostroj a přiťuknout si šampaňským s různými lidmi v bílém bez ohledu na sociální postavení na šťastný nový rok. Mezi slavné rodáky z Ria (tedy Cariocas, jak se v portugalštině označují osoby spjaté s Rio de Janeirem) patří spisovatelé Machado de Assis a Paulo Coelho, hudební skladatel Heitor Villa-Lobos a architekt Oscar Niemeyer. A v případě Brazílie nelze nezmínit také fotbalové hvězdy Adriana a Ronalda.

Náboženství a tradice

• Brazílie je z 90% křesťanskou zemí. Většinu tvoří katolíci, asi 15% protestanté a minimum novodobé křesťanské církve. Existuje zde malá komunita židovských věřících a ojediněle jsou vyznávány i afro-brazilské kulty, především ve státě Bahia. Bez vyznání je jen asi 7% obyvatel.
• Federální svátky
• 1. leden – Nový rok, Den světového bratrství
• únor – Karneval (pohyblivý svátek, úterý před Popeleční středou)
• březen / duben – Velký pátek velikonoční (pohyblivý svátek)
• 21. duben – Tiradentes, výročí úmrtí bojovníka za nezávislost na Portugalsku (1792)
• 1. květen – Svátek práce
• červen – Boží tělo (pohyblivý svátek, 62 dní po Velkém pátku)
• 7. září – Den nezávislosti
• 12. říjen – Den zjevení Panny Marie (Nossa Senhora de Aparecida)
• 2. listopad – Památka zesnulých
• 15. listopad – Vyhlášení republiky (1889)
• 25. prosinec – Vánoční svátek
• Největším brazilským svátkem je Karneval, jehož datum je pohyblivé, začíná 40 dní před velikonocemi a pracovní volno je poskytnuto oficiálně na dva a půl dne. O Velikonocích je volno na Velký pátek, kdežto Velikonoční pondělí je pracovním dnem. Vánočním svátkem v Brazílii není 26. prosinec.
• Některé jednotlivé státy mají kromě těchto federálních i své vlastní svátky, kdy je většinou oslavován některý ze svatých patronů. Např. Rio de Janeiro slaví navíc 20. leden, 24. duben, 20. listopad,  Sao Paulo 25. leden, 9. červenec a 20. listopad.
• I když zde žije údajně nejvíce věřících na světě, na víru se zde pohlíží trochu odlišně než u nás. Bohoslužeb se účastní spousta mladých, farář vtipkuje, zpívají se písničky.Účast na bohoslužbě je příjemným společenským zážitkem i pro ty, kteří by u nás do kostela nevkročili.
• Posvátná a náboženská místa ve státě Pernambuco
• posvátným drahokamem je klášter Capela Dourada v Convento de Santo Antonio, který byl založen již v roce 1606 – Recife
• barokní kostel Igreja do Carmo – Recife
• Cathedral de Sao Pedro dos Clérigos – Recife
• Nossa Senhora do Carmo – nejstarší karmelitský klášter v Brazílii – Olinda
• Convento de Sao Francisco – Olinda
• Nossa Senhora das Neves – Olinda

Historické lokality

• Rio de Janeiro bylo objeveno portugalským mořeplavcem v roce 1502. Je známo jako Cidade Maravilhosa – Báječné město. Od roku 1763 do roku 1960 bylo hlavním městem Brazílie. Dnes je administrativním centrem federativního státu Rio de Janeiro. Nejvýstavnější částí města byla v okolí dnešního náměstí Praca Tiradentes, kde na protějších stranách stojí budovy divadel Teatro Joao Caetano a Teatro Carlos Gomez. Ve středu náměstí Praca Quinze de Novembro je pyramidální fontána z 18.st. a oblouk Arco de Teles spojující dva protější domy.
• Co stojí za zhlédnutí:
• Akvadukt Arcos da Lapa, který pochází z 18. stol. a dnes funguje jako viadukt spojující centrum se čtvrtí Santa Tereza
• Armádní Historické muzeum: Armádní muzeum a Copacabana Fort, Praça Coronel Eugenio Franco, 1 – Copacabana, Rio De Janeiro
• Muzeum výtvarného umění – Museu Nacional de Belas Artessídlí na Avenida Rio Branco, 199 – Centro ( Cinelandia), Rio de Janeiro, otevřeno je úterý až pátek 10:00 – 17:00, so a ne 12:00 – 17:00 hod.
• Muzeum Histórico Nacional je jedním z nejvýznamnějších muzeí. Poskytuje na čtvrt miliónu exponátů, patří k němu i budovy z 18.století House of Armamments a House of Train. Sídlí na Praça Maréchal Ancora, Centro Rio de Janeiro a otevírací doba je od Út do Pá 10:00 – 17:30, v SO, NE a svátky 14:00 – 19:00.
• Muzeum se Acude se nachází v oblasti lesa Tijuca a je věnováno oslavě kulturního dědictví Brazílie. Otevírací doba je denně 11:00 – 17:00 hodin, uzavřeno je v úterý a ve svátky. Estrada do Açude, 764, Alto da Boa Vista, 20531–330, Rio de Janeiro
• Muzeum se Indio je jedinou oficiální institucí, která chrání rozmanitost 270 skupin, které obohatili svou tvorbou dědictví Brazílie. Otevřeno je od úterka do pátku od 9:00 do 17:30 hod., v So, Ne a svátky 13:00 – 17:00. Vstupné je 3 USD, studenti a lidé nad 65 let zdarma.
• Muzeum de Republica našlo své sídlo v hradním paláci, který byl sídlem brazilské vlády v letech 1897–1960. Je prvním multimediálním muzeem v Latinské Americe a jeho součástí je i překrásný park. Adresa: Rua do Catete 153, Catete, cep 22220 000 CEP 22220 000, Rio de Janeiro, RJ Rio de Janeiro, RJ , provozní doba: úterý – pátek 10:00 – 17:00, So, Ne a svátky 14:00 – 18:00, vstupné 6 USD (středa a neděle je zdarma), studenti a starší 65 let také zdarma.
• Asi 125 mil jihovýchodně od Rio de Janeira leží malé přímořské městečko Parati, které je samo o sobě muzeem uvnitř tropického ráje. Vlastní jednu z nejlepších „sbírek“ klasických portugalských koloniálních budov z 18.století.
• Město Petropolis s monumentem Palácio da Quitandinha a Muzeem Imperial s největšími poklady brazilské koruny bylo oficiálním hlavním městem v letech 1894 až 1903.
• Krásným historickým městem je i 100 kilometrů vzdálená Saquarema, která byla založena v roce 1531 jako portugalská vesnice. Historie města je spojena s masakrem indiánského kmene Tamoio a francouzských příslušníků armády.