Bezpečnost
Doprava
Doprava
Místní doprava
Náboženství a historie
Náboženství a historie
První známé jméno brazilské historie je Pedro Álvares Cabral, který u zdejších břehů přistál 22. dubna roku 1500 na cestě do Afriky a Asie (snad tušil, že v této oblasti najde pevninu, kterou už možná nedlouho před tímto portugalským námořníkem objevili i jiní Evropané, Španělé). V době Cabralova přistání zde už tisíce – a snad i desítky tisíc – let žily domorodé kmeny, přišlé z Asie přes Beringovu úžinu. V době objevení Evropany jich mohlo být i několik milionů ve více jak tisíci kmenech. Dvě hlavní skupiny byli Tupíové a Guaraniové. Tito „indiáni“, jak zde jsou podnes označováni (índios), se živili především zemědělstvím a lovem, mnohdy kočovali, a tak nerozvinuli žádnou vyspělejší civilizaci. Zdržovali se při pobřeží a kolem hlavních vodních toků. Později bylo domorodé obyvatelstvo nemilosrdně redukováno přímým vražděním, nemocemi z Evropy, proti nimž bylo bezbranné, a tvrdou prací na vznikajících plantážích. Dnes jich přežívá necelých dvě stě tisíc, zejména v amazonských pralesích. I tak se Brazílie může pochlubit největším počtem národů nedotčených civilizací na světě.
S kolonizováním nového území Portugalci – vzhledem k výnosnějším državám v jihovýchodní Asii – příliš nepospíchali. Přikročili k němu až ve 30. letech 16. století, kdy byla země rozdělena na 15 kapitánií, přidělovaných nižším šlechticům, kteří měli zajistit novou kolonii před nenechavostí jiných výbojných evropských národů. První trvalou osadou bylo São Vicente, založené 1532, prvním brazilským guvernérem Tomé de Sousa. První hlavní město bylo Salvador da Bahia. Nejdříve odsud odváželi Portugalci do své vlasti jen červené barvivo získávané z dřeviny, kterou ve své mateřštině nazývali pau brasil (druhý výraz údajně původně odkazoval právě k barvivu, brasil má znamenat „žhavé uhlíky“), což dalo nové a již trvalé jméno původně Zemi pravého – či svatého – kříže (Terra de Vera/Santa Cruz). Zanedlouho však byl tento první hospodářský zdroj vyčerpán (stromy byly vytěženy) a Portugalci v zemi (zejména na severovýchodě) úspěšně zavedli jinou plodinu, cukrovou třtinu, po které evropský trh přímo bažil. Záhy se ukázalo, že domorodci nejsou pro otrockou práci na plantážích ideální (vyhledávali je průkopníci ze São Paula, podle vlajkonoše, jenž kráčel v jejich čele, zvaní bandeirantes, kteří se pídili i po zlatu, prozkoumávali nepoznané území a rozšiřovali hranice Brazílie směrem na západ), a otroci sem začali být dováženi z afrického světadílu. Až do zrušení otroctví na konci 19. století jich sem byly dovezeny téměř 4 miliony, množství rovnající se asi 40 % všech otroků dovezených do Ameriky. Pozoruhodné je, že v Brazílii běžně docházelo ke svazkům navzájem mezi Evropany, indiány a černošskými otroky (byl zde naprostý nedostatek bělošek), míra tolerance byla výjimečná, a tak má dnes většina obyvatel smíšené předky. Těžké podmínky pro otroky na plantážích (úmorná 17hodinová práce v teplotách i nad 30 °C, podvýživa, stísněnost v barácích, kde jich bydlelo až 200, strašlivá „hygiena“ a z ní plynoucí nemoci i sexuální zotročování) vyhnaly mnoho z nich do vnitrozemí, kde základali svoje osady, často přemožené až s velkým úsilím bandeirantes (tyto černošské komuny se nazývaly quilombos, ta největší, Palmares, měla až 20 000 obyvatel a udržela se po velkou část 17. století). Nová portugalská kolonie byla také záhy ohrožována jinými evropskými námořními mocnostmi – s Francouzi jsou spojena především města Rio de Janeiro (založené roku 1565 na místě, odkud je Portugalci vyhnali) a São Luis, které sami Francouzi založili na počátku 17. století a pojmenovali je podle svého krále, toho jména třináctého, s agresivnějšími a coby okupanty houževnatějšími Holanďany, které Portugalci také nakonec v polovině 17. století porazili, je spjato mimo jiné působení Jana Mořice z Nassau, který si získal svou moudrou a úspěšnou vládou a náboženskou tolerancí i portugalské osadníky. Výnosnost exportu cukru po nějaké době klesla, naštěstí pro Brazílii zde bandeirantes ve vnitrozemí objevili zlato (doly v Minas Gerais), jež se stalo na nějaký čas dalším hlavním hospodářským produktem (po část 18. století byla Brazílie dokonce hlavním světovým producentem vzácného kovu) a podpořilo rozvoj vnitrozemí (budování bohatých historických měst, honosných sídel a obdivuhodných kostelů). S jeho těžbou souvisí také rozkvět města Rio de Janeiro, odkud se zlato vyváželo a které se stalo roku 1763 po Salvadoru novým hlavním městem. Do konce 18. století však těžba upadla. Ze zlata také nebohatli všichni, některé naopak sužovalo portugalské zdanění, navíc i v Brazílii nacházelo ohlas dění v Evropě (kde se schylovalo k Francouzské revoluci) a v Severní Americe – vše nakonec vyústilo v hnutí za nezávislost (1789), jež kvůli prozrazení skončilo dříve než začalo. Jeho vůdce, zvaný Tiradentes (posměšně „vytrhávač zubů“, podle povolání dentisty, jež mezi jinými vykonával), skončil roku 1792 v Rio de Janeiru na šibenici. Jeho tělo pak bylo rozčtvrceno a jednotlivé části vystaveny pro výstrahu po různých místech v Minas Gerais. Zprávu o tom, hanobící jeho památku, údajně vojáci sepsali jeho krví. Dnes je Tiradentes jako bojovník za osvobození brazilským národním hrdinou a výroční den jeho smrti (21. duben) se slaví jako státní svátek.
Výjimečný byl v dějinách Brazílie počátek 19. století, kdy byla tato jediná latinskoamerická země s portugalským základem kultury, jež si pozoruhodně udržovala svou územní celistvost, vyznamenána tím, že si v ní v Rio de Janeiru zřídil své sídlo (a tím i sídlo celého portugalského impéria, v němž stálo nyní brazilské království na stejné úrovni jako portugalské) portugalský král Jan (João) VI. roku 1808 (prchl sem i s 15 000 dvořany před Napoleonem, jenž táhl na Lisabon). Ani poté, co byl Bonaparte roku 1815 definitivně poražen, nepospíchal král s návratem do Evropy a přiměly jej až neklidné poměry v Portugalsku. Záhy po jeho odplutí vyhlásil Dom Pedro, jeho syn ustanovený jako regent, nezávislost Brazílie (7. září 1822). Stalo se to prý podle legendy trochu teatrálním gestem, když na břehu řeky Ipiranga vytasil meč a zakřičel: „Nezávislost, nebo smrt!“
Vládl pak jako brazilský císař Pedro I. Spíše než svými vladařskými schopnostmi však proslul milostnými avantýrami (jedno nemanželské dítě měl v Lisabonu dokonce s jeptiškou) a roku 1831 musel odstoupit a vrátil se do Portugalska. Jeho malý syn Pedro II. pro nízký věk nastoupil na trůn (i tak předčasně) až roku 1840. Zemi vládl tento vzdělaný, ušlechtilý a laskavý muž jako osvícený panovník a otec brazilského lidu (učil se i jazyku domorodců). Hájil svobodu slova, podporoval vzdělanost, rozvíjel zemi hospodářsky industrializací, stavbou železnice a podporou nové výnosné plodiny – kávovníku. Za jeho panování se Brazílie také vydala směrem, který vyústil ve zrušení otroctví roku 1888 (Brazílie už tehdy byla poslední zemí na americkém kontinentu, kde k němu ještě nedošlo). Účast země v paraguayské válce (1865 – 1870), která si vyžádala 100 000 brazilských životů, a zrušení otroctví vedly k poklesu obliby císaře, zejména v armádních řadách a u bohatých vlastníků půdy, kteří těžce nesli to, že přišli o levnou pracovní sílu bez jakékoli kompenzace. Roku 1889 nakonec vojenský puč ukončil brazilské císařství. Pedro II. odešel do exilu a zemřel v Paříži roku 1891. Jeho poslední myšlenky patřily opuštěné vlasti a nadějím v její budoucnost, do rakve mu na jeho přání položili sáček s brazilskou půdou. Celý svět vzdával velkému panovníkovi úctu, lítost cítili i prostí Brazilci a po letech uznali velikost císaře i oficiální představitelé republikánské Brazílie, kam se Pedrovy ostatky nakonec roku 1920 vrátily k uložení.
Republiku, jejímž prvním prezidentem byl Deodoro da Fonseca, ovládali fakticky bohatí vlastníci kávovníkových plantáží (kromě toho bohatství země, kam tehdy imigrovalo i mnoho Evropanů, zajišťoval i celosvětový nárůst poptávky po kaučuku související s automobilismem). Poptávka po kávě se však zřítila po krachu na newyorské burze (kaučuk začal být už předtím produkován i jinde) a s ní i ekonomická a politická moc pozemkových vlastníků.
Roku 1930 se moci chopila vojenská junta a prezidentem se poté stal Getúlio Vargas. Postupně vládl jako diktátor (inspirovaný vývojem některých evropských zemí), potlačoval opozici. K jeho zásluhám patřilo další budování průmyslu, moudrá snaha o větší rozrůzněnost zemědělské produkce (aby nebyla již tak zranitelná úpadkem jediné plodiny), sociální programy a – přes počáteční váhání – i podpora Spojencům ve druhé světové válce (Brazílie podporovala vítěznou alianci už v té první). Po válce musel odstoupit, jeho druhé prezidentování od roku 1951 provázely již ekonomické nesnáze a korupční skandály. Po pokusu o odstranění opozičního novináře upozorňujícího na aféry, do nějž byl Vargas zapleten, se roku 1954 zastřelil.
Prezident Juscelino Kubitschek (v úřadu 1956 – 1961), jehož matka byla českého původu, si zajistil místo v dějinách vybudováním – vedle velkých silnic propojujících zemi – nového hlavního města Brasília (od roku 1960), pozoruhodného souborem staveb moderní urbanistické architektury. Kubitschek vzbuzoval důvěru a optimismus, brazilská společnost se tehdy stávala městskou společností. Období, kdy byl v úřadě, je dnes považováno za zlaté roky a on sám je někdy připomínán jako otec moderní Brazílie. (Záměr postavit nové hlavní město blíže středu země, což by vedlo i k většímu rozvoji vnitrozemí, obsahovala již ústava z roku 1891.)
Špatná ekonomická situace a politická nestabilita nakonec vedly roku 1964 k puči, během něhož se moci chopila armáda, zavedla cenzuru, zakázala politické strany, několik stovek disidentů mučila a zavraždila. Její vláda skončila až roku 1985.
V 90. letech se za prezidentů Itamara Franka a Fernanda Henriqua Cordosa konečně dařilo pomalu zlepšovat ekonomickou situaci (hyperinflaci, zahraniční dluh) privatizacemi, tržní ekonomikou a zavedením nové měny, realu. Hospodářství rostlo, byla snížena vysoká míra inflace. Prezident Luiz Inácio Lula da Silva, který je v úřadě od roku 2003 a který se na tento post vypracoval z čističe bot, továrního dělníka a odborového předáka, účinně udržuje rovnováhu mezi zlepšováním života chudých (bývá to podmíněno školní docházkou jejich dětí) a zodpovědnou rozpočtovou politikou (za jeho vlády byl např. splacen nesmírný brazilský zahraniční dluh). Problémy, před nimiž nyní Brazílie stojí, jsou např. nadále nespravedlivé přerozdělování bohatství, nevymýtitelná korupce, nízká vzdělanost nejchudších, rozdělení půdy či drogová kriminalita ve velkých městech.
Jako je tomu i v případě jiných bývalých kolonií, řada kulturních projevů v Brazílii je výsledkem mísení vlivů několika kultur. Brazílie je výjimečná tím, že zde portugalský základ, obohacovaný domorodými tradicemi a dovezenými africkými vlivy (projevujícími se zejména podmanivými hudebními rytmy), vytvořil jedinečnou a nezaměnitelnou kulturu, jejíž životnost potvrzuje i její obliba a obliba jejích jednotlivých projevů po celém světě.
Z výtvarného umění indiánů je nejvýznamnější jejich produkce malovaných hrnčířských výrobků, na nichž najdeme složité vzorce, výjevy z každodenního vesnického života i portréty lidí a zvířat. Západní vlivy se v Brazílii prosazovaly formou dovezených výtvarných směrů (jejich prvními šiřiteli byli misionáři, především jezuitští). Jedním z nejvýznamnějších bylo baroko, jež se udrželo v některých oblastech mnohem déle než v Evropě a bylo svého času i jakýmsi brazilským národním uměním. Bohatě vnitřně zdobené kostely v Minas Gerais – často svědčí o mimořádném řemeslném umu zlatníků a řezbářů – mohly těžit z toho, že se zdejší rozkvět baroka časově shodoval se zlatou horečkou. Patrně nejslavnějším umělcem brazilského baroka je sochař a architekt Aleijadinho (tuto přezdívku, znamenající cosi jako „mrzáček“, si vysloužil podle své ochromující choroby, která mu nicméně nezabránila v tvorbě). Pomníkem jeho umění (a také umění jiného velkého barokního umělce, malíře Ataída) je kostel sv. Františka z Assisi v Ouro Preto, Aleijadinho vytvořil také působivé sochy dvanácti proroků v Congonhas. Jiné významné směry se vynořily ve dvacátém století, po přelomové události, kterou byl týden moderního umění v São Paulu (dodnes významném muzejním a výstavním centru, a to i v rámci amerického kontinentu) v roce 1922, a slučovaly evropské avantgardní směry (kubismus, expresionismus, surrealismus) s čistě brazilskými tradicemi. Nejznámější výtvory moderní brazilské architekury najde návštěvník v novém hlavním městě Brasília, jsou dílem jednoho z nejvýznamnějších moderních světových architektů Oscara Niemeyera.
Literatura sahá svými počátky do zpráv o objevené zemi v 16. století, dále ji rozvíjeli misionáři (asi nejvýznamnějším byl António Vieira). V době romantismu v 19. století pomáhalo písemnictví etablovat národní identitu, jejíž sebevědomí se zakládalo na indiánských tradicích a přírodním bohatství země. Za nejvýznamnějšího brazilského spisovatele je pokládán Machado de Assis z přelomu 19. a 20. století, který ve svých dílech pronikal pomocí ironického až cynického humoru, plného pesimismu, lidské vztahy – díla jako Posmrtné paměti Bráse Cubase (Memórias Póstumas de Brás Cubas) nebo Don Morous (Dom Casmurro). Jiným slavným spisovatelem, píšícím o těžkém životě rodné Bahie, je Jorge Amado – díla Mulatka Gabriela (Gabriela, Cravo e Canela) nebo Dona Flor a její dva manželé (Dona Flor e Seus Dois Maridos, též zfilmováno). Pro své komunistické přesvědčení žil v emigraci, v období 1950 – 1952 v tehdejším Československu (Praha, Dobříš). Patrně nejslavnějším současným spisovatelem, významným i v českých poměrech, je Paulo Coelho s asi nejslavnějším Alchymistou (O Alquimista).
Nejvíce se však k rozvinutí svérázného temperamentního charakteru Brazilců hodila hudba, zejména žánry, jež v sobě spojují hudbu a tanec. Po celém světě se proslavila svůdná samba, původně vzniklá v chudinských čtvrtích Rio de Janeira, jež má zřetelně africké kořeny. Dnes se samba stala přímo symbolem Brazílie a zdrojem národní identity. Později si svět získala ještě třeba jemnější bossa nova (slavná píseň The Girl from Ipanema), nedávno na krátkou dobu i lambada. Dále lze v Brazílii slyšet rychlý tanec forró, probouzený specifickým rytmem bubnu, trianglu a akordeonu, či maracatu (původně hudbu bicích nástrojů znějící k průvodům). Z interpretů populárních hudebních druhů jmenujme Carmen Mirandu, která se prosadila i v Hollywoodu, či Gilberta Gila, představitele tropikalismu (využívajícího mezinárodních hudebních postupů k obnovování národních tradic). V klasické hudbě se vedle italskými operami inspirovaného Carlose Gomese (autor opery Il Guarany, jež slavila triumf i v Itálii) ve světě prosadil především Heitor Villa-Lobos, který vkládal tradiční brazilské rytmy a melodie do symfonických skladeb, mnohdy i s využitím specifických lidových nástrojů (z jeho děl uveďme alespoň Bachianas brasileiras).
Oblast Recife („recife“ je portugalský výraz pro útes, což je jasná narážka na korálové útesy při pobřeží přístavu) patřila k prvním, jež byly v Brazílii kolonizovány portugalskými námořníky. Došlo k tomu v polovině 30. let 16. století. Z 15 brazilských kapitánií (viz výše) byla ta zdejší – s názvem Pernambuco – jednou z mála, jež prosperovala. Bylo to především zásluhou cukrové třtiny a Duarta Coelho Pereiry, tehdejšího správce Pernambuka. Jako pracovní síla se na cukrových plantážích lépe než domorodci osvědčili otroci z Afriky. Jejich dovážení mělo za následek nejen etnickou různost populace v místě, ale i významné kulturní obohacení zdejšího života. Zvláštní epizoda v dějinách Recife i celé oblasti nastala v letech 1630 – 1654, kdy se území dostalo pod nadvládu Holanďanů. Před tehdejším správním centrem oblasti, městem Olinda, dali Nizozemci přednost Recife – snad také proto, že jim zdejší krajina s mnoha kanály připomínala rodnou zem a Amsterodam (Recife se někdy přezdívá brazilské Benátky). Tehdy se město Recife stalo metropolí holandské Brazílie. Nepřehlédnutelnou osobností té doby je guvernér brazilského území vlastněného Holanďany Jan Mořic z Nassau. To on udělal vlastně z Recife město, přizval sem vědce i umělce k poznání a zachycení této části světa a ještě dále rozšířil holandské državy v této oblasti. Na dobu jeho správy dnes upomínají jak stavby z té doby, tak i kuriozita v podobě první synagogy v Novém světě, jež zde byla za nábožensky tolerantního Mořice z Nassau zřízena. Nakonec se Portugalci, Brazilci, domorodí indiáni a obyvatelé afrického původu spojili a Holanďany vyhnali (tzv. pernambucké povstání – insurreição pernambucana). Rozhodující obrat v historii města nastal během takzvané války podomních obchodníků (guerra dos mascates), 1710 – 1711, kdy obchodníci z Recife získali převahu nad pozemkovými vlastníky cukrových plantáží z Olindy. Recife je od té doby významným ekonomickým centrem, zatímco výstavnější Olinda centrem kulturním a historickým (od roku 1982 je historický střed Olindy na seznamu organizace UNESCO). Oficiálně je Recife hlavním městem Pernambuka od první poloviny 19. století. Významnou událostí z technické historie města je úspěšné zdolání Atlantického oceánu vzducholodí Graf Zeppelin v květnu 1930. Cílem cesty tehdy bylo právě Recife, později sem byla z Německa, z Frankfurtu nad Mohanem, zřízena přímá linka vzducholodi. V Recife ji dodnes připomíná věž, u níž vzducholoď kotvila.
V Recife i v blízké Olindě je spousta galerií a muzeí, jež se zaměřují na různé historické a kulturní aspekty místa – např. muzeum zaměřené na období holandské okupace, muzeum, které se věnuje místnímu domorodému etniku, muzeum s expozicí lidového umění či muzeum zrušení otroctví. Nicméně největším kulturním lákadlem jsou v Recife každoroční karnevalové oslavy s hudebními scénami na ulicích celého města. Účastníci se tu o svou bezpečnost nemusejí obávat tolik jako např. v Riu, zábava je zde také více lidovější. Jako je v Rio de Janeiru s karnevalem neodmyslitelně spojena samba, je takovým typickým hudebním žánrem pro karneval v Recife frevo (název této skladby a tance je údajně odvozen od slovesa „vřít“, jak zní v portugalštině – při poslechu freva má tanečníkům doslova hořet půda pod nohama). Jiným žánrem, oblíbeným během karnevalu, je maracatu se zřetelně africkými kořeny. Velkou událostí, jíž se zúčastňuje až 1,5 milionu lidí, je zahájení karnevalového týdne (před Popeleční středou) v sobotu slavností oslavující ranní rozbřesk – Galo da Madrugada (doslova „ranní kohout“), kdy průvod lidí v pestrých kostýmech následuje obří postavu kohouta za znění hudby. Jiná, i když podstatně méně známá oslava se váže k svátku svatého Jana (Festa Junina). Tyto slavnosti trvají téměř celou druhou polovinu června, tak jako jinde jsou spojeny se zapalováním ohňů a kromě toho zde ještě s ohňostrojem a též s převleky, tancem a pitím.
Náboženství a tradice
Historické lokality
Jak se domluvit
Obyvatelstvo
Měna
Počasí
Elektřina a komunikace
Telefon
Internet
Elektřina, zásuvky
Hory
Moře
Okolní země
Příroda
Řeky
Orientační ceny
Tipy na nákupy
Jídlo a pití
Nakupování
Spropitné
Očkování před cestou
Co si vzít na dovolenou
Víza
Rady na cestu
Aktivity a zábava
Koupání
Zajímavá místa
Brazílie, rozlohově pátý největší stát světa, je považována za perlu Jižní Ameriky. V Brazílii najdete vše, co může tento svérázný kontinent nabídnout – hluboké tropické lesy, přátelské obyvatele nebo bláznivé pouliční karnevaly. Turisté sem vyrážejí nejčastěji v zimních měsících. Nechte se zlákat i Vy, a vydejte se do Brazílie, země, která dala světu Pelého, nápoj caipirinhu a prý nejkrásnější město planety – Rio de Janeiro.
Napište nám vaši představu. Společně najdeme dovolenou přesně podle vašich představ. Stačí nám napsat, co hledáte a my zařídíme zbytek.
Nalezeno undefined hotelů
Zamíříte-li na severovýchod Brazílie, jistě musíte navštívit Salvador. Můžete zde navštívit například kostel třetího řádu sv. Františka. Praia do Forte je jednou
z nejoblíbenějších pláží v celé Brazílii, nachází se zde hned několik restaurací a obchodů. Dalšími velmi oblíbenými plážemi jsou i Praia de Itacimirim a Imbassaí. Město Fortaleza je díky zdejšímu teplému klimatu a písečným plážím turisticky velmi populární destinací. Užijete si zde památek, nakupování i nočního života.
Napište nám vaši představu. Společně najdeme dovolenou přesně podle vašich představ. Stačí nám napsat, co hledáte a my zařídíme zbytek.