• Bezpečnostní situace v Brazílii, zvláště pak ve velkých městech, není vůbec ideální.
• Cestovní pas, letenky a další originální doklady ponechávejte během Vašeho pobytu pokud možno vždy uzamčené v hotelovém trezoru. V Brazílii Vám k prokázání totožnosti zpravidla postačí fotokopie cestovního pasu.
• Nenoste na pláž nebo na procházky po městě velký obnos peněz, nenoste raději ani žádné šperky. Velkým lákadlem jsou i batohy a ledvinky u pasu, proto peníze a doklady noste v pouzdře na těle. Obezřetní buďte i při používání fotoaparátů a kamer. Doporučuje se používat jako příruční zavazadlo nenápadné igelitové tašky z místních supermarketů. Nejčastějším trikem pro přiblížení je zapálení cigarety.
• Při návštěvách velkých měst, a speciálně Rio de Janeira, se nenechte zlákat k výletům do chudinských čtvrtí ( favel), neprocházejte tunely, které spojují jednotlivé části města a raději se pohybujte vždy ve skupině nebo s davem. V noci se doporučuje k přesunu i na krátké vzdálenosti využívat taxi.
• K přepadení dochází i za bílého dne, na rušné ulici i na pláži. Útočníci bývají velice často ozbrojeni střelnou zbraní. V případě, že máte jen podezření, že jste sledováni, zamiřte do obchodu, recepce apod. Vyhýbejte se i podezřele vypadajícím nebo podivně se chovajícím osobám.
• V případě přepadení raději vydejte vše, o co vás útočníci požádají. V žádném případě se nesnažte bránit, nepodceňujte ani nízký věk útočníka a nedoporučuje se mu ani hledět do tváře.
• Odcizení pasu vždy nahlaste na policii a nechte si vystavit protokol o krádeži. Spojte se urychleně s českým zastupitelským úřadem.

Doprava

• K řízení motorového vozidla je nutný mezinárodní řidičský průkaz. Teoreticky by měl být opatřen doložkou DETRANu, což je obdoba našich dopravních inspektorátů, včetně překladu. Skutečnost však bývá taková, že cizinci žádnou doložku nemají, často ani mezinárodní řidičský průkaz, a používají řidičský průkaz země svého původu.
• Doklady od vozidla a doklad o zákonném pojištění vozidla zajišťuje příslušná autopůjčovna.
• Povolené rychlostní limity jsou ve městě 40/80 km/h, mimo město 80 km/h a po dálnici 120km/h
• Povolený limit alkoholu v krvi je nulový.
• Dopravní předpisy nejsou v Brazílii příliš respektovány, většina řidičů se chová jako páni silnic. Domácí řidiči jezdí velmi rychle, červené světlo na křižovatce není moc respektováno, v noci jezdí bez světel. Pro řízení vozidla v Brazílii se doporučuje dostatek zkušeností a velká opatrnost. Ve velkých městech je velice populární jízda na motocyklech.

Místní doprava

• Lety do Brazílie většinou nejsou přímé, přestup absolvujete většinou na některém evropském letišti. Nejvýhodněji se jeví lety s portugalskou společností TAP Portugal, která zajišťuje lety do Rio de Janeira, Sao Paula a dalších čtyř měst. Vzhledem k rozloze země je lepší i po vnitrozemí cestovat letecky. V každém větším městě v Brazílii se nachází letiště.
• Nejrozšířenější a nejrozvinutější je autobusová doprava, kde dálkové spoje zajišťují kvalitní služby. Převládají moderní vozy Marco Polo ( licenční Volvo), Mercedes, Volkswagen. Existují tři cenové kategorie, které nejsou pevně dané: convencional – nejlevnější,vět­šinou mají WC, Executivo – s klimatizací a televizí, mají méně zastávek, a Leito – nejluxusnější, které jezdí většinou v noci. Jsou asi za dvojnásobnou cenu než convencional, ale nabízejí polštářek, přikrývku, steward servíruje občerstvení a nápoje. Všechna větší města jsou propojena širokou sítí linek, některé berou cestující i na stání. Je dobré zajistit si proto místenku dostatečně předem.
• Příklady cen: Rio de Janeiro – Recife ( 36 hodin, comum 88 USD, leito 117 USD) Autobusová nádraží hledejte pod názvem Rodoviária.
• Vlaková doprava vzhledem ke složitým přírodním podmínkám není příliš rozvinutá. Spojuje především města na pobřeží Atlantského oceánu.
• Hlavní silniční komunikace jsou ve velmi slušném stavu, horší situace je na komunikacích vedlejších. Nejlepší silniční síť má jih Brazílie, dobré jsou i dálnice na pobřeží Atlantického oceánu. Dálniční známky neexistují, ale na zprivatizovaných silnicích se platí tzv. pedágio, což je obdoba dálničních poplatků. Jednotlivá výběrčí stanoviště jsou vzdálena 50 – 100 km, za vzdálenost mezi nimi se platí cca 3–4 reály.
• Půjčovny aut jsou přímo na letišti nebo v centru měst. Nejpohodlnější a mnohdy i levnější bývá zajištění vozu přímo přes cestovní kancelář.
• Taxislužba funguje velice spolehlivě, není nejlevnější, ale je bezpečná a s pevnou sazbou. Městské vozy jsou žluté s červenými cedulemi s poznávací značkou.  Mají zaručeně taxametry, ale je dobré zkontrolovat jejich zapnutí. Při delších vyjížďkách lze s řidičem dohodnout paušální sazbu. Většinou se cena po městě pohybuje 10 USD za jízdu.

Náboženství a historie

Historie Brazílie

První známé jméno brazilské historie je Pedro Álvares Cabral, který u zdejších břehů přistál 22. dubna roku 1500 na cestě do Afriky a Asie (snad tušil, že v této oblasti najde pevninu, kterou už možná nedlouho před tímto portugalským námořníkem objevili i jiní Evropané, Španělé). V době Cabralova přistání zde už tisíce – a snad i desítky tisíc – let žily domorodé kmeny, přišlé z Asie přes Beringovu úžinu. V době objevení Evropany jich mohlo být i několik milionů ve více jak tisíci kmenech. Dvě hlavní skupiny byli Tupíové a Guaraniové. Tito „indiáni“, jak zde jsou podnes označováni (índios), se živili především zemědělstvím a lovem, mnohdy kočovali, a tak nerozvinuli žádnou vyspělejší civilizaci. Zdržovali se při pobřeží a kolem hlavních vodních toků. Později bylo domorodé obyvatelstvo nemilosrdně redukováno přímým vražděním, nemocemi z Evropy, proti nimž bylo bezbranné, a tvrdou prací na vznikajících plantážích. Dnes jich přežívá necelých dvě stě tisíc, zejména v amazonských pralesích. I tak se Brazílie může pochlubit největším počtem národů nedotčených civilizací na světě.

S kolonizováním nového území Portugalci – vzhledem k výnosnějším državám v jihovýchodní Asii – příliš nepospíchali. Přikročili k němu až ve 30. letech 16. století, kdy byla země rozdělena na 15 kapitánií, přidělovaných nižším šlechticům, kteří měli zajistit novou kolonii před nenechavostí jiných výbojných evropských národů. První trvalou osadou bylo São Vicente, založené 1532, prvním brazilským guvernérem Tomé de Sousa. První hlavní město bylo Salvador da Bahia. Nejdříve odsud odváželi Portugalci do své vlasti jen červené barvivo získávané z dřeviny, kterou ve své mateřštině nazývali pau brasil (druhý výraz údajně původně odkazoval právě k barvivu, brasil má znamenat „žhavé uhlíky“), což dalo nové a již trvalé jméno původně Zemi pravého – či svatého – kříže (Terra de Vera/Santa Cruz). Zanedlouho však byl tento první hospodářský zdroj vyčerpán (stromy byly vytěženy) a Portugalci v zemi (zejména na severovýchodě) úspěšně zavedli jinou plodinu, cukrovou třtinu, po které evropský trh přímo bažil. Záhy se ukázalo, že domorodci nejsou pro otrockou práci na plantážích ideální (vyhledávali je průkopníci ze São Paula, podle vlajkonoše, jenž kráčel v jejich čele, zvaní bandeirantes, kteří se pídili i po zlatu, prozkoumávali nepoznané území a rozšiřovali hranice Brazílie směrem na západ), a otroci sem začali být dováženi z afrického světadílu. Až do zrušení otroctví na konci 19. století jich sem byly dovezeny téměř 4 miliony, množství rovnající se asi 40 % všech otroků dovezených do Ameriky. Pozoruhodné je, že v Brazílii běžně docházelo ke svazkům navzájem mezi Evropany, indiány a černošskými otroky (byl zde naprostý nedostatek bělošek), míra tolerance byla výjimečná, a tak má dnes většina obyvatel smíšené předky. Těžké podmínky pro otroky na plantážích (úmorná 17hodinová práce v teplotách i nad 30 °C, podvýživa, stísněnost v barácích, kde jich bydlelo až 200, strašlivá „hygiena“ a z ní plynoucí nemoci i sexuální zotročování) vyhnaly mnoho z nich do vnitrozemí, kde základali svoje osady, často přemožené až s velkým úsilím bandeirantes (tyto černošské komuny se nazývaly quilombos, ta největší, Palmares, měla až 20 000 obyvatel a udržela se po velkou část 17. století). Nová portugalská kolonie byla také záhy ohrožována jinými evropskými námořními mocnostmi – s Francouzi jsou spojena především města Rio de Janeiro (založené roku 1565 na místě, odkud je Portugalci vyhnali) a São Luis, které sami Francouzi založili na počátku 17. století a pojmenovali je podle svého krále, toho jména třináctého, s agresivnějšími a coby okupanty houževnatějšími Holanďany, které Portugalci také nakonec v polovině 17. století porazili, je spjato mimo jiné působení Jana Mořice z Nassau, který si získal svou moudrou a úspěšnou vládou a náboženskou tolerancí i portugalské osadníky. Výnosnost exportu cukru po nějaké době klesla, naštěstí pro Brazílii zde bandeirantes ve vnitrozemí objevili zlato (doly v Minas Gerais), jež se stalo na nějaký čas dalším hlavním hospodářským produktem (po část 18. století byla Brazílie dokonce hlavním světovým producentem vzácného kovu) a podpořilo rozvoj vnitrozemí (budování bohatých historických měst, honosných sídel a obdivuhodných kostelů). S jeho těžbou souvisí také rozkvět města Rio de Janeiro, odkud se zlato vyváželo a které se stalo roku 1763 po Salvadoru novým hlavním městem. Do konce 18. století však těžba upadla. Ze zlata také nebohatli všichni, některé naopak sužovalo portugalské zdanění, navíc i v Brazílii nacházelo ohlas dění v Evropě (kde se schylovalo k Francouzské revoluci) a v Severní Americe – vše nakonec vyústilo v hnutí za nezávislost (1789), jež kvůli prozrazení skončilo dříve než začalo. Jeho vůdce, zvaný Tiradentes (posměšně „vytrhávač zubů“, podle povolání dentisty, jež mezi jinými vykonával), skončil roku 1792 v Rio de Janeiru na šibenici. Jeho tělo pak bylo rozčtvrceno a jednotlivé části vystaveny pro výstrahu po různých místech v Minas Gerais. Zprávu o tom, hanobící jeho památku, údajně vojáci sepsali jeho krví. Dnes je Tiradentes jako bojovník za osvobození brazilským národním hrdinou a výroční den jeho smrti (21. duben) se slaví jako státní svátek.

Výjimečný byl v dějinách Brazílie počátek 19. století, kdy byla tato jediná latinskoamerická země s portugalským základem kultury, jež si pozoruhodně udržovala svou územní celistvost, vyznamenána tím, že si v ní v Rio de Janeiru zřídil své sídlo (a tím i sídlo celého portugalského impéria, v němž stálo nyní brazilské království na stejné úrovni jako portugalské) portugalský král Jan (João) VI. roku 1808 (prchl sem i s 15 000 dvořany před Napoleonem, jenž táhl na Lisabon). Ani poté, co byl Bonaparte roku 1815 definitivně poražen, nepospíchal král s návratem do Evropy a přiměly jej až neklidné poměry v Portugalsku. Záhy po jeho odplutí vyhlásil Dom Pedro, jeho syn ustanovený jako regent, nezávislost Brazílie (7. září 1822). Stalo se to prý podle legendy trochu teatrálním gestem, když na břehu řeky Ipiranga vytasil meč a zakřičel: „Nezávislost, nebo smrt!“

Vládl pak jako brazilský císař Pedro I. Spíše než svými vladařskými schopnostmi však proslul milostnými avantýrami (jedno nemanželské dítě měl v Lisabonu dokonce s jeptiškou) a roku 1831 musel odstoupit a vrátil se do Portugalska. Jeho malý syn Pedro II. pro nízký věk nastoupil na trůn (i tak předčasně) až roku 1840. Zemi vládl tento vzdělaný, ušlechtilý a laskavý muž jako osvícený panovník a otec brazilského lidu (učil se i jazyku domorodců). Hájil svobodu slova, podporoval vzdělanost, rozvíjel zemi hospodářsky industrializací, stavbou železnice a podporou nové výnosné plodiny – kávovníku. Za jeho panování se Brazílie také vydala směrem, který vyústil ve zrušení otroctví roku 1888 (Brazílie už tehdy byla poslední zemí na americkém kontinentu, kde k němu ještě nedošlo). Účast země v paraguayské válce (1865 – 1870), která si vyžádala 100 000 brazilských životů, a zrušení otroctví vedly k poklesu obliby císaře, zejména v armádních řadách a u bohatých vlastníků půdy, kteří těžce nesli to, že přišli o levnou pracovní sílu bez jakékoli kompenzace. Roku 1889 nakonec vojenský puč ukončil brazilské císařství. Pedro II. odešel do exilu a zemřel v Paříži roku 1891. Jeho poslední myšlenky patřily opuštěné vlasti a nadějím v její budoucnost, do rakve mu na jeho přání položili sáček s brazilskou půdou. Celý svět vzdával velkému panovníkovi úctu, lítost cítili i prostí Brazilci a po letech uznali velikost císaře i oficiální představitelé republikánské Brazílie, kam se Pedrovy ostatky nakonec roku 1920 vrátily k uložení.

Republiku, jejímž prvním prezidentem byl Deodoro da Fonseca, ovládali fakticky bohatí vlastníci kávovníkových plantáží (kromě toho bohatství země, kam tehdy imigrovalo i mnoho Evropanů, zajišťoval i celosvětový nárůst poptávky po kaučuku související s automobilismem). Poptávka po kávě se však zřítila po krachu na newyorské burze (kaučuk začal být už předtím produkován i jinde) a s ní i ekonomická a politická moc pozemkových vlastníků.

Roku 1930 se moci chopila vojenská junta a prezidentem se poté stal Getúlio Vargas. Postupně vládl jako diktátor (inspirovaný vývojem některých evropských zemí), potlačoval opozici. K jeho zásluhám patřilo další budování průmyslu, moudrá snaha o větší rozrůzněnost zemědělské produkce (aby nebyla již tak zranitelná úpadkem jediné plodiny), sociální programy a – přes počáteční váhání – i podpora Spojencům ve druhé světové válce (Brazílie podporovala vítěznou alianci už v té první). Po válce musel odstoupit, jeho druhé prezidentování od roku 1951 provázely již ekonomické nesnáze a korupční skandály. Po pokusu o odstranění opozičního novináře upozorňujícího na aféry, do nějž byl Vargas zapleten, se roku 1954 zastřelil.

Prezident Juscelino Kubitschek (v úřadu 1956 – 1961), jehož matka byla českého původu, si zajistil místo v dějinách vybudováním – vedle velkých silnic propojujících zemi – nového hlavního města Brasília (od roku 1960), pozoruhodného souborem staveb moderní urbanistické architektury. Kubitschek vzbuzoval důvěru a optimismus, brazilská společnost se tehdy stávala městskou společností. Období, kdy byl v úřadě, je dnes považováno za zlaté roky a on sám je někdy připomínán jako otec moderní Brazílie. (Záměr postavit nové hlavní město blíže středu země, což by vedlo i k většímu rozvoji vnitrozemí, obsahovala již ústava z roku 1891.)

Špatná ekonomická situace a politická nestabilita nakonec vedly roku 1964 k puči, během něhož se moci chopila armáda, zavedla cenzuru, zakázala politické strany, několik stovek disidentů mučila a zavraždila. Její vláda skončila až roku 1985.

V 90. letech se za prezidentů Itamara Franka a Fernanda Henriqua Cordosa konečně dařilo pomalu zlepšovat ekonomickou situaci (hyperinflaci, zahraniční dluh) privatizacemi, tržní ekonomikou a zavedením nové měny, realu. Hospodářství rostlo, byla snížena vysoká míra inflace. Prezident Luiz Inácio Lula da Silva, který je v úřadě od roku 2003 a který se na tento post vypracoval z čističe bot, továrního dělníka a odborového předáka, účinně udržuje rovnováhu mezi zlepšováním života chudých (bývá to podmíněno školní docházkou jejich dětí) a zodpovědnou rozpočtovou politikou (za jeho vlády byl např. splacen nesmírný brazilský zahraniční dluh). Problémy, před nimiž nyní Brazílie stojí, jsou např. nadále nespravedlivé přerozdělování bohatství, nevymýtitelná korupce, nízká vzdělanost nejchudších, rozdělení půdy či drogová kriminalita ve velkých městech.

Brazilská kultura

Jako je tomu i v případě jiných bývalých kolonií, řada kulturních projevů v Brazílii je výsledkem mísení vlivů několika kultur. Brazílie je výjimečná tím, že zde portugalský základ, obohacovaný domorodými tradicemi a dovezenými africkými vlivy (projevujícími se zejména podmanivými hudebními rytmy), vytvořil jedinečnou a nezaměnitelnou kulturu, jejíž životnost potvrzuje i její obliba a obliba jejích jednotlivých projevů po celém světě.

Z výtvarného umění indiánů je nejvýznamnější jejich produkce malovaných hrnčířských výrobků, na nichž najdeme složité vzorce, výjevy z každodenního vesnického života i portréty lidí a zvířat. Západní vlivy se v Brazílii prosazovaly formou dovezených výtvarných směrů (jejich prvními šiřiteli byli misionáři, především jezuitští). Jedním z nejvýznamnějších bylo baroko, jež se udrželo v některých oblastech mnohem déle než v Evropě a bylo svého času i jakýmsi brazilským národním uměním. Bohatě vnitřně zdobené kostely v Minas Gerais – často svědčí o mimořádném řemeslném umu zlatníků a řezbářů – mohly těžit z toho, že se zdejší rozkvět baroka časově shodoval se zlatou horečkou. Patrně nejslavnějším umělcem brazilského baroka je sochař a architekt Aleijadinho (tuto přezdívku, znamenající cosi jako „mrzáček“, si vysloužil podle své ochromující choroby, která mu nicméně nezabránila v tvorbě). Pomníkem jeho umění (a také umění jiného velkého barokního umělce, malíře Ataída) je kostel sv. Františka z Assisi v Ouro Preto, Aleijadinho vytvořil také působivé sochy dvanácti proroků v Congonhas. Jiné významné směry se vynořily ve dvacátém století, po přelomové události, kterou byl týden moderního umění v São Paulu (dodnes významném muzejním a výstavním centru, a to i v rámci amerického kontinentu) v roce 1922, a slučovaly evropské avantgardní směry (kubismus, expresionismus, surrealismus) s čistě brazilskými tradicemi. Nejznámější výtvory moderní brazilské architekury najde návštěvník v novém hlavním městě Brasília, jsou dílem jednoho z nejvýznamnějších moderních světových architektů Oscara Niemeyera.

Literatura sahá svými počátky do zpráv o objevené zemi v 16. století, dále ji rozvíjeli misionáři (asi nejvýznamnějším byl António Vieira). V době romantismu v 19. století pomáhalo písemnictví etablovat národní identitu, jejíž sebevědomí se zakládalo na indiánských tradicích a přírodním bohatství země. Za nejvýznamnějšího brazilského spisovatele je pokládán Machado de Assis z přelomu 19. a 20. století, který ve svých dílech pronikal pomocí ironického až cynického humoru, plného pesimismu, lidské vztahy – díla jako Posmrtné paměti Bráse Cubase (Memórias Póstumas de Brás Cubas) nebo Don Morous (Dom Casmurro). Jiným slavným spisovatelem, píšícím o těžkém životě rodné Bahie, je Jorge Amado – díla Mulatka Gabriela (Gabriela, Cravo e Canela) nebo Dona Flor a její dva manželé (Dona Flor e Seus Dois Maridos, též zfilmováno). Pro své komunistické přesvědčení žil v emigraci, v období 1950 – 1952 v tehdejším Československu (Praha, Dobříš). Patrně nejslavnějším současným spisovatelem, významným i v českých poměrech, je Paulo Coelho s asi nejslavnějším Alchymistou (O Alquimista).

Nejvíce se však k rozvinutí svérázného temperamentního charakteru Brazilců hodila hudba, zejména žánry, jež v sobě spojují hudbu a tanec. Po celém světě se proslavila svůdná samba, původně vzniklá v chudinských čtvrtích Rio de Janeira, jež má zřetelně africké kořeny. Dnes se samba stala přímo symbolem Brazílie a zdrojem národní identity. Později si svět získala ještě třeba jemnější bossa nova (slavná píseň The Girl from Ipanema), nedávno na krátkou dobu i lambada. Dále lze v Brazílii slyšet rychlý tanec forró, probouzený specifickým rytmem bubnu, trianglu a akordeonu, či maracatu (původně hudbu bicích nástrojů znějící k průvodům). Z interpretů populárních hudebních druhů jmenujme Carmen Mirandu, která se prosadila i v Hollywoodu, či Gilberta Gila, představitele tropikalismu (využívajícího mezinárodních hudebních postupů k obnovování národních tradic). V klasické hudbě se vedle italskými operami inspirovaného Carlose Gomese (autor opery Il Guarany, jež slavila triumf i v Itálii) ve světě prosadil především Heitor Villa-Lobos, který vkládal tradiční brazilské rytmy a melodie do symfonických skladeb, mnohdy i s využitím specifických lidových nástrojů (z jeho děl uveďme alespoň Bachianas brasileiras).

Z historie a kultury Recife

Oblast Recife („recife“ je portugalský výraz pro útes, což je jasná narážka na korálové útesy při pobřeží přístavu) patřila k prvním, jež byly v Brazílii kolonizovány portugalskými námořníky. Došlo k tomu v polovině 30. let 16. století. Z 15 brazilských kapitánií (viz výše) byla ta zdejší – s názvem Pernambuco – jednou z mála, jež prosperovala. Bylo to především zásluhou cukrové třtiny a Duarta Coelho Pereiry, tehdejšího správce Pernambuka. Jako pracovní síla se na cukrových plantážích lépe než domorodci osvědčili otroci z Afriky. Jejich dovážení mělo za následek nejen etnickou různost populace v místě, ale i významné kulturní obohacení zdejšího života. Zvláštní epizoda v dějinách Recife i celé oblasti nastala v letech 1630 – 1654, kdy se území dostalo pod nadvládu Holanďanů. Před tehdejším správním centrem oblasti, městem Olinda, dali Nizozemci přednost Recife – snad také proto, že jim zdejší krajina s mnoha kanály připomínala rodnou zem a Amsterodam (Recife se někdy přezdívá brazilské Benátky). Tehdy se město Recife stalo metropolí holandské Brazílie. Nepřehlédnutelnou osobností té doby je guvernér brazilského území vlastněného Holanďany Jan Mořic z Nassau. To on udělal vlastně z Recife město, přizval sem vědce i umělce k poznání a zachycení této části světa a ještě dále rozšířil holandské državy v této oblasti. Na dobu jeho správy dnes upomínají jak stavby z té doby, tak i kuriozita v podobě první synagogy v Novém světě, jež zde byla za nábožensky tolerantního Mořice z Nassau zřízena. Nakonec se Portugalci, Brazilci, domorodí indiáni a obyvatelé afrického původu spojili a Holanďany vyhnali (tzv. pernambucké povstání – insurreição pernambucana). Rozhodující obrat v historii města nastal během takzvané války podomních obchodníků (guerra dos mascates), 1710 – 1711, kdy obchodníci z Recife získali převahu nad pozemkovými vlastníky cukrových plantáží z Olindy. Recife je od té doby významným ekonomickým centrem, zatímco výstavnější Olinda centrem kulturním a historickým (od roku 1982 je historický střed Olindy na seznamu organizace UNESCO). Oficiálně je Recife hlavním městem Pernambuka od první poloviny 19. století. Významnou událostí z technické historie města je úspěšné zdolání Atlantického oceánu vzducholodí Graf Zeppelin v květnu 1930. Cílem cesty tehdy bylo právě Recife, později sem byla z Německa, z Frankfurtu nad Mohanem, zřízena přímá linka vzducholodi. V Recife ji dodnes připomíná věž, u níž vzducholoď kotvila.

V Recife i v blízké Olindě je spousta galerií a muzeí, jež se zaměřují na různé historické a kulturní aspekty místa – např. muzeum zaměřené na období holandské okupace, muzeum, které se věnuje místnímu domorodému etniku, muzeum s expozicí lidového umění či muzeum zrušení otroctví. Nicméně největším kulturním lákadlem jsou v Recife každoroční karnevalové oslavy s hudebními scénami na ulicích celého města. Účastníci se tu o svou bezpečnost nemusejí obávat tolik jako např. v Riu, zábava je zde také více lidovější. Jako je v Rio de Janeiru s karnevalem neodmyslitelně spojena samba, je takovým typickým hudebním žánrem pro karneval v Recife frevo (název této skladby a tance je údajně odvozen od slovesa „vřít“, jak zní v portugalštině – při poslechu freva má tanečníkům doslova hořet půda pod nohama). Jiným žánrem, oblíbeným během karnevalu, je maracatu se zřetelně africkými kořeny. Velkou událostí, jíž se zúčastňuje až 1,5 milionu lidí, je zahájení karnevalového týdne (před Popeleční středou) v sobotu slavností oslavující ranní rozbřesk – Galo da Madrugada (doslova „ranní kohout“), kdy průvod lidí v pestrých kostýmech následuje obří postavu kohouta za znění hudby. Jiná, i když podstatně méně známá oslava se váže k svátku svatého Jana (Festa Junina). Tyto slavnosti trvají téměř celou druhou polovinu června, tak jako jinde jsou spojeny se zapalováním ohňů a kromě toho zde ještě s ohňostrojem a též s převleky, tancem a pitím.

Náboženství a tradice

• Brazílie je z 90% křesťanskou zemí. Většinu tvoří katolíci, asi 15% protestanté a minimum novodobé křesťanské církve. Existuje zde malá komunita židovských věřících a ojediněle jsou vyznávány i afro-brazilské kulty, především ve státě Bahia. Bez vyznání je jen asi 7% obyvatel.
• Federální svátky
• 1. leden – Nový rok, Den světového bratrství
• únor – Karneval (pohyblivý svátek, úterý před Popeleční středou)
• březen / duben – Velký pátek velikonoční (pohyblivý svátek)
• 21. duben – Tiradentes, výročí úmrtí bojovníka za nezávislost na Portugalsku (1792)
• 1. květen – Svátek práce
• červen – Boží tělo (pohyblivý svátek, 62 dní po Velkém pátku)
• 7. září – Den nezávislosti
• 12. říjen – Den zjevení Panny Marie (Nossa Senhora de Aparecida)
• 2. listopad – Památka zesnulých
• 15. listopad – Vyhlášení republiky (1889)
• 25. prosinec – Vánoční svátek
• Největším brazilským svátkem je Karneval, jehož datum je pohyblivé, začíná 40 dní před velikonocemi a pracovní volno je poskytnuto oficiálně na dva a půl dne. O Velikonocích je volno na Velký pátek, kdežto Velikonoční pondělí je pracovním dnem. Vánočním svátkem v Brazílii není 26. prosinec.
• Některé jednotlivé státy mají kromě těchto federálních i své vlastní svátky, kdy je většinou oslavován některý ze svatých patronů. Např. Rio de Janeiro slaví navíc 20. leden, 24. duben, 20. listopad,  Sao Paulo 25. leden, 9. červenec a 20. listopad.
• I když zde žije údajně nejvíce věřících na světě, na víru se zde pohlíží trochu odlišně než u nás. Bohoslužeb se účastní spousta mladých, farář vtipkuje, zpívají se písničky.Účast na bohoslužbě je příjemným společenským zážitkem i pro ty, kteří by u nás do kostela nevkročili.
• Posvátná a náboženská místa ve státě Pernambuco
• posvátným drahokamem je klášter Capela Dourada v Convento de Santo Antonio, který byl založen již v roce 1606 – Recife
• barokní kostel Igreja do Carmo – Recife
• Cathedral de Sao Pedro dos Clérigos – Recife
• Nossa Senhora do Carmo – nejstarší karmelitský klášter v Brazílii – Olinda
• Convento de Sao Francisco – Olinda
• Nossa Senhora das Neves – Olinda

Historické lokality

• Pokud se vypravíte do Brazílie určitě si nenechte ujít návštěvu některého z velkoměst ať už Rio de Janeiro, Sao Paulo nebo hl.město Brasilia, popř. historická města jako je Recife nebo Fortaleza. Na seznamu kulturního dědictví je město Ouro Preto, které bylo založeno v počátcích zlaté horečky.

• Úředním jazykem zde zůstala po kolonizátorech portugalština.
• Dalším často používaným jazykem je španělština z důvodu příbuznosti s portugalštinou a nutností komunikace s okolními latinskoamerickými státy. Angličtina je do určité míry rozšířena v obchodních kruzích a situace se lepší mezi mládeží.
• Obecně je znalost cizích jazyků velmi slabá.

• Počet obyvatel podle sčítání v roce 2007 se odhaduje na necelých 200 miliónů. Průměrná hustota obyvatelstva činí 23 ob/km², ale vzhledem k přírodním podmínkám je nerovnoměrná. Podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva je 55%.
• Národnostní složení Brazilců je vzhledem k historickému vývoji velmi pestré. Většinu obyvatel tvoří potomci Evropanů ( 48%), jen o něco méně je míšenců ( 43%). Afričané tvoří asi 7% a po půl procentu jsou zastoupeni Asiaté a původní indiánské obyvatelstvo.

• Peněžní jednotkou v Brazílii je 1 real ( BRL ), což je 100 centavos. Mince mají hodnoty 1,5,10,25,50 c­entavos a 1 real. Bankovky v oběhu mají hodnoty 1,2,5,10,20,50 a 100 realů.
• Nelze platit jinou měnou. Nejlépe směnitelný je americký dolar, který směníte v hotelech, bankách i směnárnách. S ostatními měnami můžete mít problém, někdy je lze směnit v centrále hlavních bank. Je možné použít i cestovní šeky v USD, které opět můžete směnit ve směnárnách, v bankách a některých hotelech.
• Nejlepší kurz nabízejí směnárny, kterých je ale minimálně a mívají otevřeno pouze ve všední den do 16:00 hod. Letištní směnárny nebývají také nejvýhodnější, v hotelech jsou kurzy podhodnocené.
• K největším bankám patří Banco de Brasil nebo Citibank. Bankomaty jsou ve všech velkých městech a jsou vhodné díky výhodnému kurzu i k výměně peněz.
• Kreditními kartami lze platit po celé zemi, nejrozšířenější jsou Visa, AmEx, Master-Card a Diner´s.
• Aktuální kurz 
• Možnosti výměny v Salvadoru:
• Banco do Brasil (Cruzeiro de São Francisco 11, Pelourinho)a také na letišti.
• Bradesco (Rua da Misericordia, Cidade Alta) také s mezinárodními bankomaty v Pelourinho,na autobusové nádraží a letišti.
• Toursbahia, www.toursbahia.com.br, je jednou ze dvou oficiálních směnáren, kde můžete směnit hotovost nebo cestovní šeky.

• Podnebí je na většině území rovníkové, horké a vlhké, s malými výkyvy teplot a vysokými celoročními srážkami. 90% území leží v tropech, východní pobřeží je pod vlivem Atlantického oceánu. Rozlišují se období sucha a dešťů. Průměrná teplota v celé zemi je asi 25^oC s velkými rozdíly denních teplot. Zcela ojedinělým regionem je Amazonie, podmínky se liší v závislosti na vzdálenosti od oceánu a na různé nadmořské výšce. Teplota a vlhkost může být tak vysoká, že se pro mnohé stává nesnesitelnou.
• Brazilské léto od listopadu do dubna je teplé a vlhké, teploty překračují 30^oC, někdy vyšplhají i ke 40^oC, vlhkost bývá okolo 80%.V této době napadne také poměrně velké množství srážek. Oblast severovýchodu v okolí Recife je však v tomto vyjímečná, patří mezi nejsušší. Asi nejvhodnějším obdobím pro pobyt je konec listopadu a prosinec, kdy i příroda je nejkouzelnější. Nejteplejší měsíce jsou leden až únor, kdy i teplota moře vystoupá k 27^oC, ale vzhledem k menšímu počtu srážek se zde vlhkost drží těsně nad 70%.
• Za vysloveně zimní měsíce jsou považovány červen až srpen, kdy je počasí velmi deštivé a noci bývají chladnější. Denní teploty ale v této části udržují vysoký standart okolo 25^oC. Také moře se ochladí minimálně o jeden stupeň.

Telefon

• Ve městech jsou na ulicích viditelně označeny veřejné telefonní automaty, některé jsou přímo na plážích. Místní je označují jako Orelhao. Telefonní karty se dají koupit v novinových stáncích po celém městě a stojí v rozmezí 2,50 až 10 reálů. Pro mezinárodní hovor z Brazílie vytočte předvolbu 0021, dále kód volané země a telefonní číslo Př. do ČR 0021 420 666 6­66 666
• Pro volání z ČR do Brazílie je nutno vytočit předvolbu 0055 a dále požadované číslo.
• Hlavními operátory v zemi jsou Brasil Telecom , Embratel , CTBC , GVT , Intelig, Telefónica a Telemar.
• Mobilní telefony fungují v Brazílii na jiné frekvenci než v Evropě, proto je potřeba mít duální telefon (podobně jako v USA).
• Roamingovými partnery pro T-mobile i O2 jsou Claro, Brasil Telecom, Nextel, TIM Brazil a Oi. Ceny volání zjistíte na stránkách vašich mobilních operátorů: O2 , T-Mobile , Vodafone
• Faxy jsou k dispozici na poštách a v některých vícehvězdičkových hotelech.
• Některá důležitá telefonní čísla:
• Záchranka ( Pronto- Socorro) 192
• Hasiči ( Bombeiros) 193
• Pořádková policie ( Polícia Militar) 190
• Federální policie (Polícia Federal) 194
• Kriminální policie ( Polícia Civil) 197
• Další důležité pro Rio de Janeiro
• DEAT ( policie pro turisty) – (21)3399–7170–5, 3399–7177–9
• Letištní policie- (21)3398–4752

Internet

• Internetové kavárny najdete ve všech velkých městech.Za minutu zaplatíte většinou okolo 0,30 BLR. Připojení nabízí i většina hotelů ve svých veřejných prostorách zdarma. U vícehvězdičkových bývá připojení zdarma i na pokoji.
• Internetový kód země je .br

Elektřina, zásuvky

• Elektřina a napětí se mění v jednotlivých státech. Proto dbejte na kontrolu před připojením spotřebičů. Většina zásuvek má napětí 110 nebo 120 V. Některé hotely mívají 220 V, je to však výjimka.
• V oblasti Rio de Janeiro, Sao Paulo, Porto Alegre a Manaus převažuje 110/120 V, v Brasilii a Recife 220 V. Ve většině hotelů jsou zásuvky na 220 V, pro zástrčky se dvěma kulatými nebo plochými kolíky.
• Určitě doporučujeme adaptér.