Náboženství, historie a kultura od Alexandrie - El Alamein - Marsa Matruh

Náboženství a historie

• Egypt jako státní útvar má nejdelší historii na světě. Důležitým datem na úsvitu jeho dějin je tradičně uváděný rok 3150 před n. l., kdy došlo ke spojení království Horního (na jihu) a Dolního (na severu) Egypta, které údajně provedl král Menes. Zmíněné dva státní útvary se utvořily kolem životadárné tepny země, Nilu, zejména poté, co docházelo k vysychání země a formování Sahary. Hlavním městem se stal Memfis, v čele státu stanul faraon, uctívaný jako bůh, jenž svou mocí zajišťuje tok Nilu. Starý Egypt měl rozvinutou administrativní strukturu (z původních místních vládců se stali guvernéři, kteří pro faraona zajišťovali výběr daní), polyteistické náboženství a mysl obrácenou k posmrtné existenci. Jeho civilizace, projevující se v lékařském umění, astronomii, sochařství i hieroglyfickém písmu, jež prodělalo vývoj od obrázkové nápodoby věcí k abstraktní hláskové reprezentaci, právem vzbuzuje hrdost Egypťanů a byla základem výjimečného vědomí jejich pospolitosti.
• Budeme-li se při popisu egyptských dějin držet tradiční periodizace, můžeme období starého království (přibližně 2600 – 2200 př. n. l.) charakterizovat především jako období budování pyramid (včetně té Cheopsovy, jediného dochovaného ze starověkých sedmi divů světa), na kterých oproti dřívějšímu přesvědčení nepracovali otroci, ale egyptské obyvatelstvo v rámci jakési robotní povinnosti v době rozvodněného Nilu, který znemožňoval zemědělské práce. Období království střídala přechodná období vnitřních sporů zhoršovaných přírodními pohromami, provázená i vykrádáním pyramid.
• Po období středního království (asi 2000 – 1600 před n. l.), jež přineslo egyptská tažení na jih a do východního Středomoří, a dalším přechodném období přišlo nové království, kdy moc Egypta sahala až na Blízký východ, kdy byl Egypt bohatý a mocný a vládli mu nejslavnější faraoni 18. až 20. dynastie. Jmenujme Hatšepsut, jejíž mumie byla identifikována teprve nedávno – veleúspěšnou ženu vládkyni, jež vystupovala jako muž, Amenhotepa III., budovatele chrámu v Luxoru, i jeho následovníka Amenhotepa IV. (Achnatona), který se neúspěšně pokoušel prosadit monoteistický kult slunečního božstva, a jeho ženu Nefertiti. Nejmocnější byl Egypt za dlouhé vlády zřejmě největšího faraona Ramsese (Ramesse) II. Velkého (1279 – 1212 př. n. l.), jenž roku 1274 vybojoval proti Chetitům bitvu u Kadeše a je spojován s obdobím biblického Exodu. Do historie se zapsal jako původce mnoha staveb (včetně pohřebních staveb v Údolí králů).
• Postupně však přicházel úpadek, finance říše byly ruinovány bitvami, zhoršovaly se podmínky prostých obyvatel a především Egypt ohrožovala jiná etnika – mořské národy, Asyřané a Peršané. Z perské okupace, kdy Egypt klesl na pouhou satrapii, zemi vysvobodil Alexandr Veliký roku 332 př. n. l. S jeho jménem je spojeno v egyptských dějinách především založení nového hlavního města Alexandrie. Ta se brzy stala důležitým centrem mořeplavby, obchodu a především kultury díky knihovně, jež přitahovala vědce zdaleka.
• Po Alexandrově smrti Egypt připadl jeho generálu a druhovi Ptolemaiovi (roku 305 před Kristem se stal egyptským faraonem), zakladateli ptolemaiovské dynastie, jež pak Egyptu vládla tři sta let. Helénská dynastie Ptolemaiovců přijala egyptský způsob správy země i egyptské zvyky, uctívala egyptská božstva, stavěla jim chrámy, přejala i egyptský oděv a způsob pohřbívání. Příznačné pro tyto panovníky byly krvesmilné sňatky mezi sourozenci, již pak panovali společně. Za Ptolemaiovců také přibylo do Egypta mnoho řeckých přistěhovalců, kteří se stali privilegovanou vrstvou obyvatelstva. Řečtina se stala hlavním jazykem, knihovna v Alexandrii byla centrem řecké vzdělanosti. Vedle Řeků se tehdy v Egyptě usazovali také Arabové a Židé.
• Konec éry Ptolemaiovců je spojen s vládkyní Kleopatrou VII., nejslavnější ženou starověku. Přes rodovou příslušnost se naučila egyptsky, horlivě uctívala egyptské bohy. Dokázala okouzlit (podle historika Plutarcha asi spíše vtipem, osobním kouzlem a lahodností hlasu než podmanivou krásou) dva mocné muže tehdejšího světa – Caesara a Marka Antonia. Život slavné panovnice, který inspiroval a dodnes inspiruje vznik řady uměleckých děl, se skončil krátce po smrti jejího milence Marka Antonia roku 30 před Kristem, poté co byli poraženi Octavianem (budoucím císařem Augustem) v bitvě u Actia roku 31. Oba se sprovodili ze světa vlastní rukou.
• Následně se Egypt stává římskou provincií (zvanou Aegyptus). Římané šli ve stopách Ptolemaiovců v respektování egyptských tradic a provincii využívali především jako obilnici své říše. V jejich době také na egyptské území proniká křesťanství (Koptové), jež nakonec zatlačuje původní kulty. Jeho šíření je tradičně spjato s osobou svatého Marka, který začal hlásat novou víru v Alexandrii. Zaniká tak vrstva kněží, na dlouhá staletí pak mizí schopnost číst hieroglyfy. Éra římské – později byzantské – nadvlády končí pak v 7. století.
• Roku 641 n. l. Arabové definitivně dobyli Alexandrii. Arabská éra významně poznamenala povahu Egypta, hlavním jazykem se stává arabština, šíří se islám, roku 969 je založena Káhira jako nové hlavní město. Na konci arabské éry vládli Egyptu mameluci, privilegovaná vojenská vrstva (původně osobní stráž chalífa či sultána) sestavená z bývalých otroků turecko-čerkeského původu, kteří konvertovali k islámu. V Egyptě panovali v letech 1250 až 1517.
• Roku 1517 Turecko dobyli Otomani, ale země zůstává de facto nadále v rukou mameluků. Roku 1798 přitáhl do Egypta Napoleon Bonaparte. Egypťané byli náhle konfrontováni s rozvinutým západním světem, Napoleon s sebou navíc přivezl skupinu vědců a umělců, kteří kompletně Egypt popsali.
• Definitivně nadchází pád mameluků poté, co se moci chopil bystrý a politicky schopný velitel albánského původu Muhammad Ali roku 1805 jako guvernér Egypta. Roku 1811 mamelucké vůdce vylákal léčkou do pevnosti a zmasakroval je. Dnes je Muhammad Ali spatřován jako zakladatel moderního Egypta – budoval armádu, podporoval pěstování nových zemědělských plodin (zejména bavlny), pozval do země zahraniční obchodníky, zakládal továrny (především textilního a vojenského průmyslu) a vzdělávací instituce, stavěl silnice, kanály, zavlažovací systémy… Snažil se o územní expanzi, ale dobytých území (např. Sýrie) se musel z větší části vzdát po nátlaku velmocí. Zato však získal dědičné právo na guvernérský post vždy pro nejstaršího mužského potomka. Jím založená dynastie pak Egyptu vládla až do roku 1952.
• Významným bylo v historii Egypta 19. století vybudování Suezského průplavu roku 1869 ve francouzsko-egyptské spolupráci. Výše zahraničního dluhu později přinutila tehdejšího vládce Egypta Ismaila k prodeji egyptského podílu na projektu Britům, což – spolu s francouzsko-britským potlačením povstání z roku 1882, jež bylo vyvoláno nespokojeností obyvatel s vysokým zdaněním a evropskou přítomností v Egyptě – vedlo k podřízení Egypta Británii. Roku 1914 – v souvislosti s vypuknutím první světové války – byl Egypt oficiálně vyhlášen britským protektorátem. Odpor vůči britské nadvládě a touha po samostatnosti však vzrůstaly (k tomu se přidávaly konflikty jako ten v Denšavai, kde britští vojáci vyprovokovali roztržku, při které byl britský voják zabit, za což bylo několik Egypťanů popraveno) – roku 1922 tak Británie vyhlásila egyptskou nezávislost, ale svůj vliv v zemi uplatňovala nadále.
• Skutečnou nezávislost Egypt získal až v 50. letech. Nejdříve nespokojení důstojníci (pro něž byla poslední kapkou porážka Izraelem, když byl špatně připravený Egypt vtažen do války při vzniku židovského státu) svrhli krále Faruka roku 1952 a roku 1953 vyhlásili republiku. Vlády se ujal vůdce důstojníků Gamal Násir. Trvající negativní postoj vůči Izraeli (Egypt zadržoval a zabavoval náklady, které byly pro Izrael převáženy Suezským průplavem), odpor ke stále trvající britské přítomnosti v regionu a zájmy Británie a Francie na udržení vlivu v oblasti (z důvodů někdejších koloniálních vazeb, zásob ropy i strategické pozice Egypta – jak ekonomicky, tak politicky – v době studené války i dříve, kdy ve válečných konfliktech Britové zabraňovali nepřátelům v průplavu kanálem) vedly k suezské krizi.
• Když Západ odmítl financovat stavbu Asuánské přehrady, Násir v červenci 1956 znárodnil společnost spravující Suezský kanál. Odezvou byla invaze přirozených spojenců – Británie, Francie a Izraele. Přes vojenský úspěch spojenecké operace (Egypt byl naopak ozbrojován zeměmi sovětského bloku, což započalo nebývalým zbrojním obchodem s tehdejším Československem roku 1955) byl zejména na Británii vyvíjen obrovský nátlak (politický, ale také ekonomický ze strany USA i OSN), takže cizí vojska byla nucena se během několika měsíců stáhnout. Násirovi to tehdy vyneslo obrovskou prestiž v arabském světě. Byl silnou osobností, reformoval (především znárodňoval) egyptské hospodářství a snažil se sjednotit arabské státy pod vedením Egypta. Jeho obraz ve vlastní zemi i v zahraničí byl vážně narušen výsledkem jím vyprovokované šestidenní války z roku 1967, kdy Izrael porazil egyptské, jordánské i syrské vojsko a zabral území včetně Sinaje.
• Násira vystřídal Anwar Sadat. Ten dokázal překvapit Izrael v yomkippurské válce roku 1973, a zvýšit tak egyptské sebevědomí. Byl si vědom, že nelze s Izraelem věčně válčit a nakonec dospěl k uzavření míru s Izraelem, který se vzdal územních nároků na Sinajském poloostrově, dohodami z Camp Davidu 1978/1979 (izraelským partnerem byl premiér Menachem Begin, za USA dohodu pomáhal uzavřít prezident Jimmy Carter). Od té doby Egypt působí jako moderátor mezi Izraelci a Araby, spolu s dalšími umírněnými muslimskými státy usiluje o uzavření rozumné dohody vedoucí k míru na Blízkém východě. Ve vnitřní politice se Sadat zapsal do historie snahou o větší politickou svobodu a především povzbuzením soukromých investic (i zahraničních) díky politice otevřených dveří (Infitah). V této politice v zásadě pokračuje i současný prezident Husní Mubarak (v úřadu od 1981).

Egyptská kultura

• Egyptská kultura, vzkvétající spolu s egyptskou říší, ovlivňovala mnohé jiné sousední civilizace ve Středomoří, v Africe a na Blízkém východě. Prošla také mnoha změnami – od doby faraonů přes ptolemaiovské období helénské kultury a rané křesťanství až po období islámské kultury, trvající (s mnoha předchozími i nově se prosazujícími vlivy) dodnes. Jména představitelů egyptské kultury nám přitom zůstávají ve velké míře skrytá nebo neznámá.
• Na egyptském výtvarném umění je pozoruhodné především to, že už v období faraonů bylo podřízeno pevným pravidlům. Charakteristické pro ně je, že zachycuje výjevy lineárně, v jedné rovině, osoby a zvířata v naprosté většině z profilu, jak to můžeme pozorovat na úchvatné výzdobě vnitřních prostor pyramid. Z architektů těchto nejslavnějších egyptských staveb známe alespoň jméno Imhotepa z poloviny třetího tisíciletí, který byl zároveň faraonovým kancléřem a veleknězem. Je rovněž považován za zakladatele egyptské medicíny.
• Vědci, o nichž se nám zachovala alespoň nějaká povědomost, jsou především ti spojení s nejvýznamnější egyptskou kulturní institucí své doby, alexandrijskou knihovnou, založenou na počátku třetího století před n. l. Skýtala přístřeší až 700 000 svazků a jako magnet přitahovala tehdejší učence, z nichž připomeňme alespoň Diofanta, údajného původce algebry, a Ptolemaia (shoda jména s dynastií, jež Egyptu dovládla asi 120 let před jeho narozením, je zřejmě čistě náhodná), jenž sebral dřívější znalosti v oborech astronomie a zeměpisu, napsal dílo o optice a pojednání o hvězdopravectví, uznávané ještě ve středověku. V knihovně se také shromažďovaly dřívější literární památky (údajně včetně originálů dramatických veledíl Aischyla, Sofokla a Euripida), byly zde při zkoumání různých variant textů (např. homérských eposů) stanoveny první zásady textové kritiky.
• Tehdejší hudební díla se nám pochopitelně nezachovala (víme jen to, že se provozovala především na harfu i jistý druh flétny, tehdy v Egyptě užívaný).
• Ze starověké egyptské literární produkce známe hlavně nejrůznější obřadní texty – hymny k různým božstvům a texty k pohřebním obřadům. Texty pyramid jsou nazývány mytologické texty a popisy obřadů, jež se nám zachovaly vryté na stěny pyramid. Vyvrcholení pohřebních textů představuje tzv. Kniha mrtvých, jež byla v podobě svitku vkládána zemřelým do rakve či pohřební komory. Měla být zemřelému jakýmsi průvodcem po onom světě a nám podává pozoruhodný obraz tehdejších představ o posmrtném bytí. Z jiných žánrů uveďme různé texty se sebranou moudrostí (jako Naučení Ptahhotepovo, sbírku mravních přísloví). Významnou literární památkou vzniklou v Egyptě je řecký překlad židovské bible, známý jako Septuaginta, spojený s knihovnou v Alexandrii. Až dlouho po svém vzniku nabyla také významu tzv. Rosettská deska, obsahující klasický řecký překlad egyptského textu, přičemž originální text v hieroglyfech je uveden též, což v 19. století umožnilo rozluštění hieroglyfů J. – F. Champollionem.
• Z novějších uměleckých odvětví se zmiňme o filmu, jehož je Egypt významným centrem – v Káhiře se koná významný mezinárodní filmový festival, většina arabských filmů je právě egyptské provenience. A nelze nezmínit hvězdu světové kinematografie Omara Sharifa.

Historie Alexandrie

Třebaže Alexandrie nemá na egyptské poměry předlouhou historii sahající několik tisíc let před počátek našeho letopočtu, stala se záhy po svém vzniku slavnou, procházely jí největší osobnosti, události a dějinná hnutí té doby. Později význam města upadl, ale zvláště ve 20. století opět natolik vzrostl, že dnes v některých oblastech konkuruje i Káhiře.

Výjimečně známe dobu i okolnosti vzniku města Alexandrie, a již ty jsou pamětihodné. Zcela přesně na rok sice vznik datovat nelze, ale je možné se přidržet nejčastěji uváděného roku 332 před naším letopočtem. Zakladatelem města nebyl nikdo jiný než ten, po němž nese jméno – Alexandr Veliký, slavný dobyvatel a vojevůdce, který pověřil výstavbou města architekta Dinokrata. Město mělo vzniknout na příhodném místě na pobřeží Středozemního moře s protilehlým ostrovem Faros, kde již předtím stávalo egyptské město Rhakotis. Mocný původce města se po několika měsících vydal dále na východ a do svého města se už nikdy nenavrátil. Podle Alexandrova plánu nahradila Alexandrie Memfis jako hlavní město Egypta, spojovala Řecko i okolní svět s údolím řeky Nilu a Rudým mořem. Ani Alexandrova smrt a rozpad jím vytvořené říše nezastavily rozmach města. To rostlo právě hlavně za prvních ptolemaiovských vládců, jichž byla Alexandrie sídelním městem (zhruba od roku 304 př. n. l. do roku 30 př. n. l.). Jejich dynastii založil Ptolemaios I., Alexandrův místokrál a generál, který také dovezl do města tělo velkého panovníka. Vše to provázela i hospodářská prosperita, která byla zčásti dílem otce města, který vyplenil fénické město Týros na libanonském pobřeží, po němž Alexandrie převzala obchod. Jiným jevem příznivým pro růst prosperity města byl vzestup obchodu mezi Římem a východem, který se ubíral právě tudy, po Nilu a kanálu, kterým byl Nil spojen s Rudým mořem. Udává se, že již v prvním století své existence se Alexandrie stala největším městem na světě, později toto místo přenechala Římu, který se svou velikostí několik století hned následovala.

Někdy na počátku 3. století byl ve městě založen Museion (odtud současné slovo muzeum), doslova chrám múz, jehož součástí byla i věhlasná knihovna, nejslavnější instituce svého druhu v antickém světě, kde bylo podle odhadů uchováváno až 700 000 svitků papyru. Museion byl také centrem vzdělanosti helénského světa, jsou s ním spojováni řečtí velikáni vědění jako Eukleides, Archimedes nebo zeměpisec Ptolemaios. Většina svitků v knihovně (kromě Museionu byla část fondu knihovny umístěna i v Serapeu, chrámu boha Serapise, kterého uctívali Řekové i Egypťané) byla v řečtině (byly zde mj. sebrány, opraveny a upraveny homérské texty), ale Alexandrie měla také největší židovskou komunitu v tehdejším světě, jež vydala taky plody své učenosti v podobě Septuaginty, známého překladu hebrejského Starého zákona do řečtiny. (Nedá se však říci, že by soužití rozdílných etnik bylo výlučně idylické, zejména později docházelo ke konfliktům…)

Ve stejné době jako Museion, v první polovině 3. století před n. l., byl vybudován také legendární maják v Alexandrii na ostrově Faru. Konstrukce měla čtvercovou základnu, střední osmihrannou část a nahoře byla korunována kruhovou částí, celek dosahoval výšky kolem 120 metrů. Tento jeden ze sedmi divů antického světa sloužil původně pouze jako dominanta přístavu, později, někdy v 1. století našeho letopočtu, se usoudilo, že by námořníkům plujícím do přístavu mělo něco signalizovat blížící se pevninu, neboť egyptské pobřeží je ploché, bez viditelných přírodních dominant. Do vrcholku budovy bylo tedy umístěno zrcadlo, odrážející ve dne sluneční světlo, a v noci zde byl zapalován oheň. Podle některých zkazek bylo světlo z majáku vidět až na 50 km daleko a mělo takovou sílu, že spálilo nepřátelské lodi, než vůbec vpluly do přístavu. Stavbu také zdobily sochy mořských božstev – řeckých Tritonů a později římského Neptuna. Ještě později byl údajně na vrchu majáku kostel a následně mešita. Po různých pohromách byl i obnovován. Zkázou pro maják byla zemětřesení v 10. století (pak sloužil už jen jako strážní věž) a poté – fatálně – na počátku 14. století, takže jej cestovatelé tohoto století po přírodní katastrofě již nebyli schopni rozeznat. Na konci 15. století byla v místě původního majáku postavena pevnost Qaitbay, do jejíhož zdiva byly také začleněny některé kameny z předcházející stavby, nápadné a rozeznatelné pro své gigantické rozměry. Zbytky lze spatřit i při potápění u alexandrijského přístavu.

Známou epizodou z historie Alexandrie je doba, kdy zde vládla ikonická vládkyně Kleopatra (VII.), jež si zde získávala přízeň Julia Caesara i Marka Antonia. Nakonec město dobyl Octavianus (později známý jako císař Augustus), a to 1. 8. roku 30 před Kristem. Na paměť tohoto vítězství se také srpen nazýval v latině augustus, z čehož vzniklo august a případné další varianty v mnoha evropských jazycích. Egypt se, jak známo, stal obilnicí Říma a Alexandrie důležitou branou k této obilnici. I tehdejší převratný myšlenkový a duchovní proud, křesťanství, je spojen s Alexandrií, jež se po centru „pohanského“ vědění stala i centrem křesťanské teologie. Ve městě prý kázal v půli prvního století evangelista Marek, který zde také zahynul kolem roku 62 mučednickou smrtí, když byl za své kázání na provaze uvláčen ulicemi k smrti. Alexandrijský patriarcha (někdy dokonce označovaný za papeže z Alexandrie) se později stal významnou postavou křesťanské církve (zejména její východní větve), zdejší myslitelé zasahovali také do řešení zásadních otázek křesťanského učení (např. v případě tzv. arianské hereze, jež tvrdila, že Ježíš je podřízen Bohu Otci, a že tedy nejsou v rámci svaté Trojice rovni). Římští císaři, kteří navštívili Alexandrii (jako např. Caesar a Augustus), putovali zpravidla ke hrobu Alexandra Velikého, do města zavítali Hadrián i Dioklecián. Někdy však taková návštěva skončila neblaze – jako ta Caracallova. Nenáviděný císař údajně odpověděl na satiry, jež mu byly adresovány, bez milosti – nechal povraždit všechny mladé muže schopné nosit zbraň. Další krutosti byly spojeny s náboženským pronásledováním – nejdříve křesťanů a později, ve 2. polovině 4. století, „pohanů“.

Velkou ranou bylo pro město jeho dobytí Araby roku 641. Ti záhy přesunuli správní centrum Egypta do Fustatu (dnes součástí Káhiry) a Alexandrie svým významem i počtem obyvatel upadala, takže v 18. století byla jen rybářským městečkem a přístavem (zpočátku arabské nadvlády ještě alespoň s čilým obchodem s látkami a vybraným zbožím) s populací kolem 4000 obyvatel, oproti 300 000 (někdy uváděno až 1 000 000) z antických dob.

Roku 1798 tudy prochází Napoleon na svém tažení do Egypta a ohlašuje tak změnu, která se nakonec, po nástupu Muhammada Aliho, ukázala být změnou k lepšímu. Alexandrie prošla modernizací, byla opět spojena s Nilem pomocí kanálu, když ten předchozí byl na dlouhou dobu ucpán, zdejší přístav byl rozšířen, byla budována železnice, později Suezský průplav, do města se dostala bavlna a Alexandrie se stala také centrem obchodu a bankovnictví. Nevyřešená otázka mezinárodních vztahů a vztahů mezi etniky se například projevila v roce 1882, kdy v důsledku nacionálních bouří zaměřených proti cizincům (součást tehdejšího egyptského národního povstání) byla Alexandrie bombardována Brity. V mezinárodním kontextu sehrála Alexandrie důležitou roli taky během obou světových válek, kdy byla významnou spojeneckou (britskou) námořní základnou. Město si dále budovalo svou pozici druhého nejvýznamnějšího egyptského města a letního hlavního města (kam zajížděla na léto egyptská královksá rodina do paláce Montazah, u nějž se rozkládají krásné zahrady). Tak obec Alexandrie přispěla ke zvelebení města založením řecko-římského muzea, stavbou veřejné knihovny, vylepšením systému ulic a kanalizace a kultivací půdy z moře, na které bylo později založeno výstavné nábřeží Corniche s výškovými budovami. Je nicméně třeba říci, že městskou radu ovládali především cizinci (Evropané) – Britové město opustili až roku 1946. I v novo­dobých dějinách figurovala Alexandrie jako místo významných symbolických aktů. Roku 1952 odtud například odplouval z egyptské země při revoluci sesazený král Faruk, na novou hlavu země, prezidenta Násira, alexandrijského rodáka, zde byl o dva roky později spáchán neúspěšný atentát. Kromě potravinářského a textilního průmyslu vedlo objevení zásob zemního plynu u pobřeží moře a v deltě Nilu v 70. letech k vybudování ropného průmyslu (rafinérie, plynovody, ropovody). Město usilovalo ve druhé polovině 20. století o zlepšení podmínek života svých obyvatel a časově se tato snaha shoduje s obnovením zájmu o historii Alexandrie. Dokladem obou uvedených tendencí je nová alexandrijská knihovna, zvaná Bibliotheca Alexandrina, otevřená v roce 2002 poblíž původního umístění své slavné dávné předchůdkyně, jež se stala nejslavnějším z nových symbolů Alexandrie. Nakonec se tedy o dnešním městu Alexandrie dá říci, že je významným obchodním a průmyslovým centrem a největším egyptským přístavem.

Pomineme-li historické osobnosti, jež mají spojitost s Alexandrií jako s někdejší významnou světovou metropolí, můžeme z významných postav s ní spojených jmenovat Aria (zhruba 250 – 336), tvůrce myšlenky arianismu (viz výše); Filippa Tommasa Marinettiho (1876 – 1944), rodáka z Alexandrie, zakladatele futurismu, autora Manifestu futurismu, který zahájil velké avantgardní hnutí v Evropě, vášnivého obdivovatele techniky, rychlosti i války; Rudolfa Hesse (1894 – 1987), který se zde rovněž narodil, později se stal významnou postavou nacistického režimu v Německu, což ukončil svou podivnou misí do Skotska, po níž byl zatčen a předlouho vězněn (zvláštní úctu mu projevují současní neonacisté), a nakonec ještě jednoho alexandrijského rodáka Omara Šarifa (nar. 1932), hereckou hvězdu mnoha západních filmů.

Náboženství a tradice

• Náboženské složení Egypta
• islám – 90 % obyvatel
• zbylých 10 % obyvatel má vyznání koptské (křesťanské), římskokatolické, řecké pravoslavné a anglické protestantské

• Egyptské svátky
  • 7. leden – koptské Vánoce – slaví je i muslimové
  • 1. – 3. leden – Velký Bairam (svátek poutníků)*
  • 20. leden – muslimský Nový rok *
  • 31. březen – narození Proroka Mohameda (Moulid El Nabi)*
  • 9. duben – Sham Al-Nassim – Jarní den*
  • 25. duben – Den osvobození Sinaje
  • 18. červen – Den nezávislosti
  • 23. červenec – Den revoluce
  • 6. říjen – Den armády
  • 12. – 15. říjen – Bairam
  • 24. říjen – Den města Suez
  • 19. – 22. prosinec – Velký Bairam*
  • 23. prosinec – Den vítězství
• svátky tohoto označení jsou pohyblivé *

• Náboženská a posvátná místa
  • Hamzova mešita v Suezu
  • mešita s univerzitou Al-Azhar v Káhiře – požívá velké náboženské autority
  • mešita v Sidi Okba – 35 m vysoký minaret z 9. stol.
  • katedrála svatého Marka v Káhiře
  • koptská pravoslavná katedrála svatého Marka v Alexandrii – stojí na místě kostela, který údajně založil sám patron sv. Marek v roce 60. Světcovy ostatky, jež zde spočívaly, ukradli (kromě hlavy) Benátčané v 9. století, katedrála je historickým sídlem patriarchy („papeže“) alexandrijského. V 50. letech 20. století byla původní stavba stržena a na jejím místě postaven chrám nový.
  • mešita Abou el-Abbas al-Mursi v Alexandrii – postavená Alžířany v 18. století

Historické lokality

Hlavní město Egypta

• Káhira – Naleznete zde Egyptské muzeum se zlatým Tutanchamonovým pokladem, orientální bazar Khan al-Khalili, Citadelu (středověkou pevnost) s několika mešitami. Staré město Káhiry (neboli Koptské město) je křesťanská čtvrť s řadou kostelů a jiných církevních památek. Gíza leží na předměstí Káhiry a je známá třemi pyramidami – Cheopsovou, Rachefovou a Menkaureovou, dále si zde můžete prohlédnout Sfingu a další pyramidy a hrobky.

Historické lokality

• Abú Simbel – chrám Ramesse II. s jeho kolosálními sochami vytesanými do skály, kvůli stavbě Asuánské přehrady byly chrámy v 60. letech přesunuty
• Sakkara – Džoserova pyramida
• Memfis – nejstarší egyptská metropole, socha Ramesse II., alabastrová socha Amenhotepa II.
• Alexandrie – někdejší kulturní centrum, římské divadlo, řecko-římské muzeum, palác Montaza a Pompeiův sloup
• Karnak – obelisky královny Hatšepsut, dochované pylony, kolosální sochy Ramesse II. a množství chrámů
• Luxor – zvaný „město paláců“, Amonův chrám, muzeum Luxoru s exponáty z období vlády Achnatona
• Údolí králů – skalní hroby 64 faraonů, k nejzajímavějším patří hrob Tutanchamona, Ramesse II. a Thutmose I.
• Údolí královen – hrobky královen, princezen a princů, např. hrobka královny Nefertari, chrám královny Hatšepsut