Náboženství, historie a kultura Ve Venezuele

Náboženství a historie

Historie Venezuely

Před příchodem Španělů obývalo území dnešní Venezuely několik indiánských kmenů, zejména Karibové a Arawaci. Bylo jich zde celkem téměř půl milionu, obývali především pobřežní oblasti, břehy řeky Orinoko, svahy And a travnaté pláně (Llanos). Živili se zemědělstvím (vybudovali systém zavlažovacích kanálů), sběrem plodů či lovem a rybolovem.

Jako první Evropan vstoupil na toto území Kryštof Kolumbus roku 1498, během své třetí výpravy do Nového světa. V té době také dávají Španělé (konkrétně Alonso de Ojeda) nově objevené zemi jméno pro její podobnost a podobnost jejích domů, vystavených na kůlech nad hladinou jezera Maracaibo, s Benátkami a benátskými domy (Venezuela znamená doslova „malé Benátky“).

Venezuela, volně spravovaná postupně královskou audiencií v Santo Domingu, jako součást vicekrálovství Nová Granada a pak jako samostatná generální kapitánie se sídlem v Caracasu (založeném roku 1567 Diegem de Losadou), patřila k méně důležitým koloniím – neoplývala nerostným bohatstvím jako jiné kolonie v Americe. Její hospodářský význam spočíval především v zemědělské produkci (nejdříve bylo důležitou plodinou kakao, později, koncem 18. století, káva).

Vcelku klidné období pod španělskou nadvládou se chýlilo ke svému konci na počátku 19. století, kdy začal boj za nezávislost Venezuely. Z významných osob tohoto procesu zasluhuje zmínku Francisco de Miranda, jenž vyhlásil nezávislost Venezuely 5. července 1811, a pak především Simón Bolívar, venezuelský rodák a národní hrdina. Získal si titul El Libertador („osvoboditel“) poté, co vstoupil roku 1813 do Caracasu, kde mezitím opět získali převahu royalisté. Definitivně byla venezuelská snaha o osvobození korunována úspěchem vítězstvím v bitvě u Caraboba roku 1821, kde Bolívar porazil královská vojska. Bolívar, kromě Venezuely považovaný také za osvoboditele Kolumbie, Ekvádoru, Peru a Bolívie, byl prvním prezidentem a vojenským velitelem tehdy nově vzniklého státu Gran Colombia, který zahrnoval území dnešní Venezuely, Kolumbie, Ekvádoru a Panamy.

Nový státní útvar však neměl dlouhého trvání, roku 1830 se Venezuela osamostatnila jako republika (její první hlavou byl José Antonio Páez). Dlouhotrvajícím dědictvím této doby byly vnitřní nesváry, nestabilita, diktatury a také spory o hranice (zejména s Guyanou, dříve Britskou G.), mnohé z toho trvá dodnes… Vedle diktátorů hledících pouze na svůj prospěch a ruinujících státní finance i vlastním prostopášným životem (např. Cipriana Castra) byli i diktátoři, s jejichž vládou jsou spojovány reformy a hospodářský růst – platí to třeba o Juanu Vincentovi Gómezovi (vládl mezi 1908 – 1935), kdy byl tento vývoj ještě umocňován objevením ropy, jež později umožnilo i budování silnic a takřka dokonalou přestavbu Caracasu.

Země se postupně demokratizovala, armáda ztrácela podíl na výkonné moci (významnou osobou v této souvislosti byl především Rómulo Betancourt, prezident na přelomu 50. a 60. let). Přílišné spoléhání na příjmy z ropy, nadměrné výdaje i nespravedlivé rozdělování výnosů z ropy však ve druhé polovině 20. století vedly k mnoha zvratům, kdy situaci ještě zhoršovaly pády ceny ropy.

Za takové situace se zejména úspěšným oslovováním nejchudších chopil moci bývalý parašutista Hugo Chávez (v úřadu od 1999), usilující o přerozdělování zisků z ropy (mj. formou fondů podporujících zdravotní péči a školství) i půdy, regulaci cen a znárodnění strategických odvětví ekonomiky (komunikace, energetika) – tzv. „socialismus 21. století“. Na druhou stranu nechvalně proslul i perzekucí svých odpůrců, podivnými styky a nevybíravými mediálními útoky, především na USA.

Kultura Venezuely

Jako v případě i ostatních bývalých zámořských kolonií, spájí se i ve venezuelské kultuře domorodé, španělské i africké vlivy (ty poslední zprostředkovávali otroci, dovezení sem k zemědělské práci).

Umělecké výtvarné dědictví Venezuely představují po skalních rytinách domorodců a pozdějším sakrálním umění díla malířů, jako byl Martín Tovar y Tovar (1827 – 1902), který v 19. století vytvářel vlastenectvím motivované obrazy kruciálních událostí historie země (zejména jeho vyobrazení bitvy u Caraboba, dále např. obraz Podpis Aktu Vyhlášení venezuelské nezávislosti) a portréty význačných osobností (Franciska de Mirandy nebo Simóna Bolívara). Tvorba dalších malířů (jako byli např. Arturo Michelena, Cristóbal Rojas, Armando Reverón, Manuel Cabré) měla podobná východiska jako díla Tovara y Tovara, ale vyvíjela se od romantického vlasteneckého malířství k impresionismu, symbolismu, kubismu a dalším moderním směrům. Představiteli moderních výtvarných projevů, kinetického a optického umění (op art), jsou ve venezuelském prostředí Jesús Rafael Soto nebo Carlos Cruz-Díez.

Literatura ve Venezuele, jíž zprvu dominovala španělská, gramotná složka kultury, našla svůj specifický hlas po velkém humanistovi a učenci Andrési Bellovi v romantismu a pak zejména v tvorbě 20. století. Významnými autory, často spjatými s historií a politikou Venezuely, ať už svým životem, či dílem, byli Andrés Eloy Blanco, Rómulo Gallegos (ten byl roku 1948 na krátké období i prvním demokraticky zvoleným prezidentem Venezuely), Arturo Uslar Pietri, Adriano González León či Miguel Otero Silva.

Po rozsáhlých chatkách domorodců (tzv. shabonos), postavených na mýtinách v džungli, jsou nejpozoruhodnějšími díly venezuelské architektury výtvory modernistického architekta Carlose Raúla Villanuevy (jím projektovaný univerzitní kampus v Caracasu, spojující architekturu a moderní umění, je na seznamu památek UNESCO).

Typickými venezuelskými nástroji jsou např. cuatro (čtyřstrunná kytara) nebo Rumba koule, joropo je taneční hudební žánr připomínající valčík, který vznikl ovlivněním Afrikou i Evropou. Příkladem žánru joropo je třeba oblíbená píseň Alma Llanera, jež se už stala jakousi druhou národní hymnou. Jiným žánrem je např. gaita. Tradici domorodé hudby dále udržují pěvecko-instrumentální uskupení, jako je např. Serenata Guayanesa. V oblasti vážné hudby kromě slavné klavírní virtuosky a skladatelky 19. století Teresy Carreño a současného věhlasného dirigenta Gustava Dudamela vzbudil v posledních letech velký ohlas Mládežnický orchestr Simóna Bolívara, který se s úspěchem představil i v Evropě.

Z venezuelské filmové a televizní tvorby zatím do světa pronikly jen pomíjivé, ale široce oblíbené telenovely (venezuelské provenience byla např. svého času slavná Esmeralda s protagonistkou Leticií Calderón).

Historie ostrova Isla Margarita

Ostrov Margarita nazývali jeho původní obyvatelé, indiáni Guaiquerové, „Paraguachoa“. Údajně to znamená „hojnost ryb“, a skutečně rybolov představoval hlavní formu obživy domorodců. Ti se pak s rybami vydávali na pevninu, aby výměnou za ně dostali maso a ošacení.

Původní indiánské obyvatelstvo vítalo s otevřenou náručí 15. srpna 1498 Kryštofa Kolumba, jenž u ostrova přistál při své třetí výpravě k břehům Západní Indie. Ostrov byl záhy poté překřtěn na „Isla Margarita“, údajně podle perel, které se zde nacházely (podle řeckého výrazu pro perlu). Lov perel se pak stal velkým lákadlem ostrova, zároveň také přivodil otroctví uvalené na přívětivé domorodé indiány, jichž velké množství přišlo právě při lovu perel o život.

V koloniální éře byla na ostrově zakládána města, na obranu proti útokům pirátů zde byly budovány (v 16. a 17. století) pevnosti.

Ve druhém desetiletí devatenáctého století (roku 1814) si ostrov Margarita vybojoval nezávislost (toto území bylo první trvale svobodnou oblastí Venezuely). Do této doby spadá také zdejší věznění Luisy Cáceres de Arismendi, hrdinky venezuelského boje za nezávislost, v pevnosti Santa Rosa. Měl to být prostředek, jak činit nátlak na jejího muže, Juana Bautistu Arismendiho, generála bojujícího za nezávislost. Ve vězení byla sexuálně obtěžována a zneužívána, na svět přivedla mrtvé dítě. S ostrovem je také spojen Bolívar – na Margaritě byl potvrzen jako vrchní velitel Venezuely a osnoval zde plány osvobozeneckých bi­tev.

Po objevení ropy na venezuelské pevnině na počátku 20. století nastal odliv obyvatel ostrova, hledajících obživu v novém odvětví průmyslu. Významně ostrovu Margarita prospěl až nedávný rozvoj turistického průmyslu.

Náboženství a tradice

• Nejrozšířenějším náboženstvím Venezuely je katolické (92 %), váže se k němu i řada státních svátků. 10 % obyvatelstva jsou protestanti, jiného vyznání nebo ateisté.
• Nejvýznamnějším svátkem je Karneval typický hudbou, průvody masek a tancem. Pořádá se obvykle jedno pondělí a úterý v únoru – 40 dní před velikonoční nedělí. Známé karnevaly se konají ve městech Carúpano a El Callao. Karneval, který v každé oblasti probíhá trošku rozdílně, stojí za to vidět, ale je třeba dát mimořádný pozor na kapesní krádeže.
• Státní svátky:
• 1. leden – Nový rok
• Březen/duben – Zelený čtvrtek a Velký pátek
• 19. duben – Prohlášení nezávislosti (1810)
• 1. květen – Den práce
• 24. červen – bitva u Carabobo (1824)
• 5. červenec – Den nezávislosti (1811)
• 24. červenec – výročí narození S. Bolívara (1783)
• 12. říjen – Den vzdoru domorodých obyvatel (objevení Ameriky)
• 25. prosinec – Vánoce

Historické lokality

• Maracaibo je druhé největší město ve Venezuele. Nachází se nad úžinou, která spojuje jezero Maracaibo a Venezuelský záliv Karibského moře. Maracaibo založil roku 1529 na západní straně jezera Maracaibo německý conquistador Ambrosius Ehinger. Město bylo dlouhou dobu izolováno od zbytku země a dopravu zajišťoval trajekt. Změnila to stavba mostu Generála Rafaela Urdaneta. Most byl postaven a otevřen roku 1962. Ve městě Maracaibo se nachází velký přístav. Mezi turistické atrakce v Maracaibo patří most Generála Rafaela Urdaneta, umělecké centrum Lía Bermudez Art Center, starobylá Colonial zone, katedrála Maracaibo Cathedral, bazilika Chiquinquirá a další památky.
• Barcelona je hlavní město provincie Anzoátegui ve Venezuele. Leží na severu země na pobřeží Karibského moře. Barcelona byla založena roku 1671. Ve městě je velmi dobře zachovalá koloniální architektura. Koloniální stavby ve městě Barcelona jsou rozmístěny především kolem náměstí Boyaca. Barcelonská katedrála Iglesia El Carmen byla postavena roku 1773. Zajímavou a nejstarší koloniální budovou je Museo de Anzoátegui.
• San Cristóbal se nachází nad řekou Torbes u hranice s Kolumbií. San Cristóbal založil roku 1561 Juan de Maldonado. Město bylo na několika místech zničeno zemětřesením Cúcuta v roce 1875. San Cristóbal je univerzitní město, kde se nachází 8 universit. Vedle smíšené architektury je v San Cristóbal řada turisticky atraktivních míst. Zajímavý je například palác vlády provincie Táchira, kostely La Iglesia El Angel, gotický kostel San José a kostel El Santuario.
• Mérida nebo také Santiago de los Caballeros de Mérida je hlavní město provincie Mérida ve Venezuele. Město leží ve Venezuelských Andách. Bylo založeno roku 1558. V Méridě se nachází prestižní Andská Univerzita, University of the Andes. Ve městě je celosvětově nejvyšší a druhá nejdelší lanová dráha. Byla postavena v roce 1958 a návštěvníkům nabízí pohled na pohoří Sierra Nevada. Architektonicky zajímavými budovami jsou koloniální vila vládní budovy, rektorát s Aulou Magnou, vládní palác, náměstí Plaza Monumental Román Eduardo Sandia, aj. Z náboženských staveb to jsou barokní Meridská katedrála, kostely Iglesia del Carmen, Iglesia de la Tercera, Iglesia del Llano, Iglesia de Milla, či barokní Arcibiskupský palác. Dalšími turitickými cíly jsou Akvárium, Botanická zahrada, ZOO Parque Zoológico los Chorros de Milla a velké množství městských parků.
• Cumaná je hlavní město provincie Sucre ve Venezuele. Leží u ústí řeky Manzanares do Karibského moře. Cumaná bylo první město založené Evropany na jihoamerické pevnině. V roce 1515 jej založily františkánští mniši. Město bylo několikrát znovu zakládáno. Důvodem bylo opakované úspěšné napadení původními obyvateli, ale také ničivá zemětřesení. V současnosti je Cumaná sídlem univerzity Universidad del Oriente a také rušným venezuelským přístavem. Turistickými zajímavostmi Cumaná jsou koloniální stavby, španělské pevnosti Castillo de San Antonio de la Eminencia, Castillo de Santa Maria de la Cabeza či muzeum Museo del Mar s námořními artefakty.
• Ciudad Bolívar je hlavní město provincie Bolivar ve Venezuele. Bylo založeno roku 1764 pod jménem Angostura. Ciudad Bolívar bylo postaveno na řece Oriniko. Je to přístavní a univerzitní město. Centrum města má velmi zachovalou koloniální architekturu. Původní stavby, včetně městské katedrály z roku 1771, se nacházejí především kolem náměstí Plaza Bolivar. Roku 1973 bylo v Ciudad Bolívar otevřeno Muzeum moderního umění Jesús Soto navržené Carlosem Raúl Villanuevaou. Dalšími turistickými atraktivitami jsou muzeum San Isidro, dům Parochial, Kongresový dům, staré vězení, vládní palác, Piarův dům, aj.
• Carúpano je město na pobřeží Karibského moře ve východní části Venezuely. Nedaleko Carúpana poprvé vystoupil Kryštof Kolumbus na Americký kontinent během své třetí cesty za objevovováním Karibských ostrovů. Ve městě byl deklarován konec otroctví Simónem Bolívarem v roce 1814. V roce 1997 proběhlo nedalo Carúpana, ve městě Cariaco, ničivé zemětřesení. Ve městě se nachází tzv. Kabelový dům, postavený na památku prvního podmořského kabelového systému mezi evropou a Amerikou. Kabel spojuje francouzské Marseille s Carúpano. Náboženskými stavbami města jsou kostely Iglesia de Santa Catalina de Siena a Iglesia de Santa Rosa de Lima.
• Coro – město z roku 1527, které v 18.století vzkvétalo především díky pašeráckým obchodům. Nejzachovalejší a nejkrásnější ukázkou koloniální architektury je třída Calle Zamora. Roku 1950 bylo historické centrum prohlášeno za národní památku a je součástí seznamu památek UNESCO
• Colonia Tovar je neobvyklé horské městečko západně od Caracasu. Bylo založeno v roce 1843 skupinou 376 německých osadníků. Od ostatního světa bylo izolováno nejen díky nedostatku cest, ale také v důsledku vnitřních zákonů, které mimo jiné nepovolovaly sňatky mimo kolonii. Osad si proto dlouho zachovala svoji původní kulturu. Více najdete na stránkách www.coloniatovar.net
• San Esteban National Park byl založen roku 1987. Rozkládá se na ploše 43.500 hektarů. Nejzajímavějšími místy parku jsou hrad Solano, vesnice San Esteban, dům generála Bartolomé Saloma, most Paso Hondo přes řeku San Esteban, termální lázně Las Trincheras, petroglyfy ve Vigirima, aj.