Náboženství a historie

Historie Sicílie

Původní kmeny žijící na Sicílii, Sikani, Elymové a Sukulové, na ostrov zřejmě připluly z různých středomořských oblastí. Kolem počátku prvního tisíciletí před naším letopočtem se pak na Sicílii usazují Féničané (jejich nejvýznamnějším osídlením byla obec předcházející dnešnímu Palermu), z nichž pak převahy nabyli Kartaginci.

Skutečně pozoruhodné období v antických dějinách ostrova však nastává až s Řeky, kteří sem přicházejí někdy v 8. stol. před naší érou. Z jimi založených osad byly nejpřednější Naxos (735), Syrakusy (734) a Messina. Města i domorodé obyvatelstvo na územích kolonizovaných Řeky byly vystaveny mocnému vlivu helénské kultury a zahrnuty – spolu s kraji na jihu Itálie – do oblasti (a vlastně kulturní jednotky) Magna Graecia („velké Řecko“, pro podtržení velikosti oblasti vůči mateřskému Řecku). Nejpamátnější obcí oblasti Magna Graecia byly Syrakusy, podle Cicerona největší řecké město a z nich všech nejkrásnější. Syrakusy vstupovaly do styku s nejvýznamnějšími městskými státy původního Řecka (Spartou, Korintem), byly navštěvovány velkými postavami řecké kultury (mj. básnířkou Sapfó, jež sem musela odejít, Aischylem a Platonem). Přímo Syrakusanem byl velikán antického vědění Archimedes (Archimedův zákon, Archimedův šroub, přibližná hodnota π). Jak Syrakusy rozšiřovaly svá území, narážely na Kartagince, obývající zbytek ostrova, s nimiž svedly několik bitev.

V boji s Kartaginci pak Řeky vystřídali Římané (v punských válkách ve 3. století př. n. l.), jimž se podařilo Kartagince vyhnat úplně. Pro Římany se Sicílie stala jejich první provincií (uchovávající si nicméně řecký ráz) mimo Apeninský poloostrov a měla pro ně význam hlavně jako obilnice Říma (před ziskem Egypta). Na římskou dobu upomínají tehdy vzniklé rozlehlé pozemky (latifundie) a mučedníci nového náboženství, křesťanství (např. svaté Agáta a Lucie).

Společně s dalšími římskými územími se pak ostrov dostává pod nadvládu germánských kmenů – Vandalů a Gótů, než jej v 6. století n. l. dobývají Byzantinci, jako nástupci Říma. Je to období opětovného působení řecké kultury (jazyka i náboženství), Syrakusy se dokonce nakrátko stanou fakticky hlavním městem Byzance (za císaře Konstantina II., 663 – 668).

Pozitivní vklad následné arabské nadvlády, která započala v 9. století, se týká zemědělství – jde o pěstování citrusových plodů a systém zavlažování.

V letech 1060 – 1091 došlo k dobytí Sicílie Normany, severským etnikem s vikinskými předky, proslulým křesťanskou zbožností a bojovnickou tvrdostí. Vůdčími postavami dobývání byli normanští šlechtičtí sourozenci Robert a Roger Guiscardové (druhý se stal později vládcem Sicílie jako Robert I.). Roku 1130 pak vzniklo sicilské království s prvním králem Rogerem II., které zahrnovalo i jih Itálie a po nějakou dobu i Maltu. Království s centrem v Palermu patřilo k nejbohatším státům Evropy, lákalo přistěhovalce z Itálie, s čímž souvisí latinizace Sicílie.

Dědici původních normanských vladařů se stali Štaufové, rodem ze Švábska. Jejich nejvýznamnějším panovníkem byl Fridrich II. (na Sicílii vládl 1198 – 1250), osvícený císař Svaté říše římské. Pro svou neobyčejnou vzdělanost a touhu po vědění byl nazýván „stupor mundi“ (div světa). Na svém skvělém dvoře podporoval vědu a umění (sám byl autorem spisu o sokolnictví).

Po Štaufech (Hohenštaufech) vládli Sicílii Anjouovci (od roku 1266). Svým arogantním chováním a těžkým zdaněním však Francouzi vzbudili u Sicilanů jen nevoli, jež pak naplno propukla při sicilských nešporách – povstání na Velikonoční pondělí 30. 3. 1282. To začalo prý tak, že francouzští vojáci obtěžovali sicilské ženy, a za následek mělo povraždění tisíců Francouzů v následujících týdnech (událost dala název i námět jedné z oper G. Verdiho – I Vespri Siciliani).

Bývalé království pak bylo rozděleno – na Sicílii se vlády chopili Aragonci (prvním byl Petr III.), v neapolském království pokračovala vláda anjouovské dynastie (zdejší monarchie si však ponechala jméno království sicilské, čímž vznikl zmatek a později „dvojí Sicílie“). Sicilské království bylo nejdříve Aragonci spravováno jako nezávislé, pak jako součást aragonské koruny, od roku 1516 mu vládli králové španělští (prostřednictvím guvernérů a místokrálů).

Po válce o dědictví španělské a krátkém období vlády savojského domu a rakouských Habsburků připadla Sicílie (spolu s Neapolí) Bourbonovi Karlu VII. Roku 1816 byly spojené země oficiálně sjednoceny pod názvem Království obojí Sicílie.

V té době už ale Sicilané toužili po nezávislosti, což se projevilo dvěma revolucemi v letech 1820 a 1848 (přičemž revoluce z 12. ledna osmačtyřicátého roku zahájila vlnu revolucí v mnoha dalších evropských zemích a v rámci Itálie představovala významný impulz pro osvobozovací hnutí risorgimento). Roku 1860 vyplul ke břehům Sicílie Garibaldi se zhruba tisícovkou dobrovolníků (spedizione dei Mille) s úmyslem připojit království obojí Sicílie k sardinskému království, což bylo vzápětí stvrzeno lidovým hlasováním.

Záhy však přišlo zklamání a volání po autonomii – Sicílie i celý jih Itálie zabředly do hospodářských nesnází a problémů s nezaměstnaností (průmysl byl budován hlavně na severu), povstání z nespokojenosti (1866, 1894) pak byla bez milosti a bezohledně trestána. Následky byly jednak nevídaná vlna emigrace (zejména do Ameriky), jednak vzrůstající vliv mafie, volné zločinecké sítě. O její potlačení se zčásti úspěšně pokusil Mussolini. Zcela se mu to ale nepodařilo, za jeho vlády navíc přetrvávaly i špatné životní podmínky – a tak obyvatelé ostrova nadšeně vítali Spojence při invazi na Sicílii (začátek 9. července 1943 – operace Husky).

Po válce se Sicílie dočkala autonomie (1946) i pomoci vedoucí ke zlepšení ekonomické situace. Mafie však opět nabývala na síle. Vzrušenou reakci vzbudilo především zavraždění dvou prokurátorů bojujících proti mafii roku 1992. Giovanni Falcone a Paolo Borsellino jsou dnes vnímáni jako hrdinové, palermské letiště nese jejich jméno (Falcone-Borsellino Airport). Další problémy, které trápí tento krásný ostrov, kudy kráčela historie, jejíž stopy zde dodnes můžeme obdivovat, jsou spojeny s nelegálním přistěhovalectvím z Afriky.

Kultura Sicílie

Se Sicílií je spojena řada velkých osobností kultury. Kromě Archimeda je jinou velkou slavnou řeckou figurou ze Sicílie Empedokles, občan Agrigenta, filozof, jenž vytvořil koncept čtyř základních živlů – ohně, vody, země a vzduchu -, z nichž všechno sestává a jež jsou ovládány vztahy motivovanými jinými dvěma elementy, láskou a nenávistí.

V písemnictví dala Sicílie italské kultuře sicilskou školu, rozvíjející se na dvoře Fridricha (it. Federico, sic. Fidiricu) II. Kromě vlastní milostné poezie a vytvoření lyrického žánru, sonetu (znělky), které je připisováno Giacomovi da Lentinimu, členovi této školy, je za největší zásluhu této literární skupiny považováno vytvoření prvního italského spisovného jazyka (ještě před Dantem), když užívali pro své básně sicilštinu obohacenou o výpůjčky z jiných jazyků (např. francouzštiny). Z novodobých spisovatelů uveďme povídkáře Giovanniho Vergu, proslaveného realistickými (či veristickými) díly vykreslujícími sicilský lidový život, z nichž asi nejslavnější je Cavalleria rusticana (Sedlák kavalír, proslavený díky zhudebnění Pietrem Mascagnim), a nositele Nobelovy ceny Luigiho Pirandella (známého pro dramatická díla Šest postav hledá autora a Jindřich IV., jež se zabývají vztahem fikce a reality) a básníka Salvatora Quasimoda. Sicilskou historii v převratném období risorgimenta zpodobňuje ve svém nejznámějším díle Gattopardo (Gepard) spisovatel Giuseppe Tomasi di Lampedusa.

Asi nejpůsobivějším výtvarným projevem Sicílie je zdejší sicilské baroko, které bylo podnícené novou výstavbou po zemětřesení roku 1693. Jako výkladní skříň zámožnosti sicilských aristokratů na palácích (jindy třeba na kostelích) je důmyslnější než barokní sloh samotné Itálie, užívá vysochané masky a sošky dětských postav.

Na Sicílii se také narodili dva velcí hudební skladatelé – barokní skladatel Alessandro Scarlatti a Vincenzo Bellini, skladatel období bel canta. Operní pěvci dodnes předvádějí krásu svého hlasu i jeho schopnosti v Belliniho operách Norma, Puritáni či Náměsíčná.

Nevšední krajinu Sicílie i přilehlých ostrůvků si nejednou zvolili za působivou kulisu svých filmů i slavní režiséři (mj. Visconti, Antonioni).

Z lidových tradic jsou na Sicílii oblíbené zejména ty spojené s Vánocemi (tradice živého Betléma se svatou rodinou i sicilskou vesnicí) a karnevalem.

Mezi tradiční výtvarné výtvory Sicilanů patří terakotová keramika nebo sicilský vůz (zde zvaný carrettu Sicilianu), který je dvoukolový a bohatě zdobený vyřezávanými či malovanými výjevy, jež se vztahují k sicilské historii nebo folkloru. Dnes tak Sicilané pomalovávají dokonce i tříkolové motorové dodávky (zvané lapa).

Bohatá je i lidová sicilská hudební tradice, zahrnující sbory a cappella, pracovní písně či písně o žních. Název siciliana nese také hudební útvar pomalého rytmu a pastorální nálady, jejž stylizovali ve svých skladbách i mnozí skladatelé. Doklady o tom, že siciliana (jako tanec) pochází opravdu ze Sicílie, však nejsou.

Historie a kultura Palerma

Na území dnešního Palerma se nejdříve usadili Féničané někdy v 8. století před naším letopočtem. Místo si vyhlédli jako přístav pro jeho vynikající přírodní podmínky. Po Féničanech, kteří město údajně nazývali Ziz (dnešní název pochází z řeckého označení Panormus, jež se vztahuje k přístavu), nastoupili Kartaginci. Celé dějiny Palerma jsou povětšinou dějinami dobývání města.

Možná nejšťastnější dobytí Palerma bylo to římské roku 254 př. n. l. za punské války. Přišlo po něm totiž období klidu a prosperity. Následovala spíše neklidná doba rozpadu Římské říše, germánských kmenů na Sicílii a byzantské nadvlády.

Další rozkvět vidíme – možná trochu nečekaně – po dobytí města Araby v 9. století. Za arabské vlády nastal opět hospodářský a kulturní vzestup (jsou budovány mešity a paláce), panovala náboženská tolerance mezi muslimy, křesťany a židy. Arabové také z Palerma poprvé učinili hlavní město a správní centrum Sicílie. Soudobí cestovatelé město pro jeho nádheru a bohatství srovnávali s Córdobou či Káhirou.

Vládnoucí arabskou dynastií však zmítaly rozpory, takže Normanům nedalo velkou práci jejich emirát pokořit. Do Palerma vstoupili roku 1072. I v nové epoše Palermo prosperovalo jako město, kde se snoubily kultury křesťanská, muslimská i východní (katedrála, Palatinská kaple). Město bylo tehdy jedním z nejbohatších v Evropě. Jeho prestiž ještě vzrostla, když se stalo roku 1130 centrem nového sicilského království a za Fridricha II., jenž si Palermo zvlášť oblíbil, pak nakrátko ve 13. století i metropolí Svaté říše římské. Palermský dvůr Fridricha II. (magna curia) už svou podporou a soustředěním umělců a vědců předznamenával lesk pozdějších renesančních dvorů.

Krátce po císařově smrti začal pozvolný úpadek – za Francouzů, Aragonců i Španělů, kdy význam Palerma jako hl. města Sicílie klesal, vláda byla vykonávána odjinud či byla přesunuta (v době spojení s Neapolskem, definitivně od roku 1734, se stala sídlem krále Neapol). V době mocenského vakua se k moci draly zdejší šlechtické rody a z té doby také pocházejí některé nádherné paláce.

Změny pak přišly až v 19. století – výbuch revoluce v Palermu 12. ledna 1848 (první revoluce toho roku v Evropě) a roku 1860, kdy do města vstupuje Garibaldi, aby Sicílii, jejímž správním střediskem se pak Palermo znovu stalo, připojil k sjednocenému italskému království. Město se poté v druhé polovině století rozrůstá, jsou budovány nové městské třídy (Via della Libertà) a velké stavby secese (např. díla architekta Ernesta Basileho jako Teatro Massimo, jedno z největších operních divadel).

Velké kulturní ztráty utrpělo město při bombardování během spojenecké invaze roku 1943. Ačkoliv se zdálo, že Palermo, nově sídlo parlamentu a středisko autonomního regionu, čeká světlá budoucnost, opak byl pravdou. Svůj vliv začala totiž stále razantněji uplatňovat mafie, užívající korupce k ovlivňování politiků. Vlivem toho nebylo poškozené centrum ani po desetiletích opraveno a sicilská metropole naopak nepromyšleně rostla o stavby chabé kvality (tzv. scempio – drancování Palerma). Teprve v posledních letech se začíná situace zlepšovat. Představitelé Palerma si více váží města s krásnou zeměpisnou polohou a úžasným historickým bohatstvím, jež do Palerma láká velké množství turistů, kteří jsou nadějí pro budoucnost města.

Historie Catanie

Město Catania bylo založeno Řeky, kteří již sídlili v sousedství, někdy kolem roku 730 před n. l. na úrodných pláních u úpatí sopky Etny. Z pamětihodných faktů té doby víme o Charondasově veršovaném zákoně, který přijaly i ostatní řecké osady na Sicílii a jihu Itálie. O zákoně víme např. to, že zavádí trestný čin křivého svědectví. Traduje se také, že Charondas jednou přišel na veřejné shromáždění s mečem. Poté, co ho upomenuli na to, že jeho zákon takové jednání trestá, se na znamení úcty k zákonu sám probodl. Řecké období je jinak dobou bojů, válek, okupací města, které čelilo útokům ze Syrakus, Athén či Kartága, případně se s těmito městy samo spolčovalo.

Klidnější období zřejmě nastalo až v římské epoše, jež na ostrově započala za první punské války roku 263 před n. l. Cicero o Catanii v té době hovořil jako o vzkvétajícím městě. Dokládají to i stavební připomínky té doby – jako pozůstatky fóra, amfiteátrů či lázní.

Velkou postavou města z římské éry je svatá Agáta, patronka města, která zemřela mučednicky roku 251 n. l. údajně poté, co odmítla dvoření římského prefekta. Jednou z útrap, jimiž musela před smrtí projít, bylo uřezání prsů. Její amputovaná ňadra jsou tak jedním z jejích atributů a pro tuto skutečnost se také stala patronkou pacientek stižených rakovinou prsu. Údajně pak několikrát ochránila město před zkázou, prvně hned roku 252, rok po své smrti, kdy zamávání jejím závojem zastavilo proud lávy. Světice je dodnes připomínána několikadenními velkolepými slavnostmi první týden v únoru.

Jiným takovým ochráncem a symbolem města je slon (zvaný liotru), který má město chránit před nepřáteli, neštěstím a nemocemi. Jeho uctívaná socha z lávy zdobí fontánu, je i v městském znaku. Takovou úctu si slon zřejmě zasloužil svou dávnou přítomností na ostrově i spojením s legendou o čaroději Heliodorovi, jenž prý na slonu, jehož sám vytvořil, vykonával čarodějné cesty do Konstantinopole.

Do třetice: populární je v Catanii také pověst o zbožných bratřích (Pii fratres – odvozeno od pietas, zde však znamenající úctu nebo oddanost synovskou, „zbožní“ tedy není ideální překlad), rozšířená zejména v antice a dochovaná třeba v podobě mincí s podobiznami obou bratrů, Anfinoma a Anapia. Podává příběh dvou bratrů, kteří při výbuchu Etny nedbali svého majetku – jako ostatní -, ale měli péči hlavně o to, aby zachránili své staré rodiče, které odnášeli na ramenou. Proud lávy se těsně před nimi rozdělil a tekl kolem nich, takže jim umožnil bezpečnou cestu k záchraně.

S jiným výbuchem sopky je spojen další významný zlom v dějinách Catanie, jež mezitím prožívala společné osudy celé Sicílie. K této erupci došlo roku 1669, kdy láva zničila značnou část města a zalila zčásti přístav (hrad Ursino, ležící předtím na pobřeží a zbudovaný za Fridricha II. jako přístavní pevnost, tak nyní leží vzdálen asi kilometr od moře). Zkázu dokonalo zanedlouho poté (roku 1693) zemětřesení. Město se nicméně vzpamatovalo a bylo přestavěno do mimořádně vznosné a ušlechtilé podoby v barokním slohu s využitím tmavého lávového kamene (některým návštěvníkům to přijde děsivé) a bílého syrakuského vápence, což vytváří zajímavý černobílý vzhled města. Tehdy, za éry Bourbonů, kdy mělo město mezi ostatními na Sicílii význačné postavení, bylo také místo v oblibě u šlechticů z východní Sicílie, kteří si zde stavěli své paláce. Město se tak stalo jakousi sicilskou Neapolí.

Dnes je Catania, druhé největší sicilské město, především důležitým obchodním a průmyslovým centrem, těžícím v poslední době také z turistiky a v neposlední řadě z moderních technologií, jež se zde úspěšně rozvíjejí.

Kultura Catanie

Vedle již zmíněné postavy Charondase jsou s městem spojeny další dvě významné antické osobnosti, v antice ceněný lyrický básník Stesichorus a filozof Xenofanes, proslulý zejména kritikou galerie řeckých bohů a jejich antropomorfizace (tvrdil, že kdyby pak mohl dobytek myslet a malovat, líčil by bohy zase v dobytčí podobě).

Antická mytologie byla fascinována zejména Etnou, jíž darovala obyvatele, boha Vulcana, boha ohně prospěšného i škodlivého. Výbuch sopky má být projevem Vulcanova hněvu, vzbuzeného nevěrou jeho choti, bohyně Venuše. Tamtéž se prý Odysseus setkal s Kyklopy.

Pozdějším dokladem kulturnosti Catanie je první univerzita na Sicílii, jež zde byla zřízena roku 1434.

Asi nejslavnějšího rodáka z Catanie, světoznámého operního skladatele Vincenza Belliniho, připomíná dnes jeho muzeum a hudební festival.

V Catanii se také narodil i zemřel prozaik Giovanni Verga, přední představitel verismu (italského kulturního směru, obdoby francouzského naturalismu), popisující život prostých venkovanů na Sicílii (rybářů, povozníků, kameníků) často s využitím místního dialektu. K jeho nejznámějším dílům patří Sedlák kavalír (Cavalleria rusticana, zpracován jako stejnojmenná opera Pietrem Mascagnim) a Rodina Malavogliova (I Malavoglia).

Náboženství a tradice

• Náboženské složení v Itálii: 97 % obyvatel deklaruje katolické vyznání, 1,5 % se hlásí k valdenské evangelické církvi, ostatní jsou muslimové a nedefinovaní
• Italské svátky
• 1. leden – Nový rok
• 6. leden – Tři králové
• 25. duben – Den osvobození
• 1. květen – Svátek práce
• 2. červen – založení Italské republiky
• 15. srpen – Nanebevzetí Panny Marie
• 1. listopad – svátek Všech svatých
• 8. prosinec – Neposkvrněné početí Panny Marie
• 25. a 26. prosinec – vánoční svátky
• patroni sv. Petr a Pavel

Historické lokality

Hlavní město Sicílie

• Palermo – mezi významné historické památky patří Normanský palác, jehož součástí je Cappella Palatina se slavnými mozaikami. Dalším zajímavým palácem je Palazzo Chiaramonte, nejvýznamnější stavba pozdněgotického stylu na Sicílii, který bývá nazýván podle tohoto paláce, v němž najdete okna se dvěma až třemi oblouky, sgrafita, arkády nebo třeba dřevěný strop s malbami v hlavní síni.

Historické lokality

• Syrakusy – ve městě naleznete antické vykopávky a archeologické muzeum. Mezi nejvýznamnější památky zde patří řecký chrám bohyně Athény a řecké divadlo.
• Agrigento – poblíž tohoto města leží jeden z největších komplexů řeckých staveb Údolí chrámů – Valle dei Templi. Naleznete zde např. Heraklův chrám, Hefaistův chrám, chrám bohyně Demeter, chrám Svornosti a chrám Dia Olympského (chrámy jsou mnohdy v lepším stavu než v samotném Řecku).
• Taormina – nejkrásnější památkou města je řecké divadlo, odkud se nabízí nádherný pohled na celé město i sopku Etnu.