Náboženství a historie
Historie Sicílie
Původní kmeny žijící na Sicílii, Sikani, Elymové a
Sukulové, na ostrov zřejmě připluly z různých středomořských
oblastí. Kolem počátku prvního tisíciletí před naším letopočtem se pak
na Sicílii usazují Féničané (jejich
nejvýznamnějším osídlením byla obec předcházející dnešnímu
Palermu), z nichž pak převahy nabyli
Kartaginci.
Skutečně pozoruhodné období v antických dějinách ostrova však
nastává až s Řeky, kteří sem přicházejí někdy
v 8. stol. před naší érou. Z jimi založených osad byly nejpřednější
Naxos (735), Syrakusy (734)
a Messina. Města i domorodé obyvatelstvo na
územích kolonizovaných Řeky byly vystaveny mocnému vlivu
helénské kultury a zahrnuty – spolu s kraji na
jihu Itálie – do oblasti (a vlastně kulturní jednotky) Magna
Graecia („velké Řecko“, pro podtržení velikosti oblasti
vůči mateřskému Řecku). Nejpamátnější obcí oblasti Magna Graecia byly
Syrakusy, podle Cicerona největší řecké město a z nich
všech nejkrásnější. Syrakusy vstupovaly do styku s nejvýznamnějšími
městskými státy původního Řecka (Spartou, Korintem), byly navštěvovány
velkými postavami řecké kultury (mj. básnířkou Sapfó, jež sem musela
odejít, Aischylem a Platonem). Přímo Syrakusanem byl velikán antického
vědění Archimedes (Archimedův zákon, Archimedův šroub,
přibližná hodnota π). Jak Syrakusy rozšiřovaly svá území, narážely na
Kartagince, obývající zbytek ostrova, s nimiž svedly několik bitev.
V boji s Kartaginci pak Řeky vystřídali
Římané (v punských válkách ve 3. století př.
n. l.), jimž se podařilo Kartagince vyhnat úplně. Pro Římany se Sicílie
stala jejich první provincií (uchovávající si nicméně řecký ráz) mimo
Apeninský poloostrov a měla pro ně význam hlavně jako obilnice Říma
(před ziskem Egypta). Na římskou dobu upomínají tehdy vzniklé rozlehlé
pozemky (latifundie) a mučedníci nového
náboženství, křesťanství (např. svaté Agáta a
Lucie).
Společně s dalšími římskými územími se pak ostrov dostává pod
nadvládu germánských kmenů – Vandalů a Gótů, než jej v 6. století
n. l. dobývají Byzantinci, jako nástupci Říma. Je to období opětovného
působení řecké kultury (jazyka i náboženství),
Syrakusy se dokonce nakrátko stanou fakticky
hlavním městem Byzance (za císaře Konstantina II.,
663 – 668).
Pozitivní vklad následné arabské nadvlády, která započala
v 9. století, se týká zemědělství – jde o pěstování citrusových
plodů a systém zavlažování.
V letech 1060 – 1091 došlo k dobytí
Sicílie Normany, severským etnikem s vikinskými předky,
proslulým křesťanskou zbožností a bojovnickou tvrdostí. Vůdčími
postavami dobývání byli normanští šlechtičtí sourozenci
Robert a Roger Guiscardové (druhý se stal
později vládcem Sicílie jako Robert I.). Roku 1130 pak
vzniklo sicilské království s prvním králem
Rogerem II., které zahrnovalo i jih Itálie a po nějakou
dobu i Maltu. Království s centrem v Palermu patřilo k nejbohatším
státům Evropy, lákalo přistěhovalce z Itálie, s čímž souvisí
latinizace Sicílie.
Dědici původních normanských vladařů se stali
Štaufové, rodem ze Švábska. Jejich
nejvýznamnějším panovníkem byl Fridrich II. (na Sicílii
vládl 1198 – 1250), osvícený císař Svaté říše římské. Pro svou
neobyčejnou vzdělanost a touhu po vědění byl nazýván
„stupor mundi“ (div světa). Na svém skvělém
dvoře podporoval vědu a umění (sám byl autorem spisu o sokolnictví).
Po Štaufech (Hohenštaufech) vládli Sicílii Anjouovci (od roku 1266).
Svým arogantním chováním a těžkým zdaněním však Francouzi vzbudili
u Sicilanů jen nevoli, jež pak naplno propukla při sicilských
nešporách – povstání na Velikonoční pondělí
30. 3. 1282. To začalo prý tak, že francouzští vojáci
obtěžovali sicilské ženy, a za následek mělo povraždění tisíců
Francouzů v následujících týdnech (událost dala název i námět jedné
z oper G. Verdiho – I Vespri Siciliani).
Bývalé království pak bylo rozděleno – na Sicílii se vlády chopili
Aragonci (prvním byl Petr III.), v neapolském království
pokračovala vláda anjouovské dynastie (zdejší monarchie si však ponechala
jméno království sicilské, čímž vznikl zmatek a později „dvojí
Sicílie“). Sicilské království bylo nejdříve Aragonci spravováno jako
nezávislé, pak jako součást aragonské koruny, od roku 1516 mu vládli
králové španělští (prostřednictvím guvernérů a místokrálů).
Po válce o dědictví španělské a krátkém období vlády savojského
domu a rakouských Habsburků připadla Sicílie (spolu s Neapolí) Bourbonovi
Karlu VII. Roku 1816 byly spojené země oficiálně sjednoceny pod názvem
Království obojí Sicílie.
V té době už ale Sicilané toužili po nezávislosti, což se projevilo
dvěma revolucemi v letech 1820 a 1848
(přičemž revoluce z 12. ledna osmačtyřicátého roku zahájila vlnu
revolucí v mnoha dalších evropských zemích a v rámci Itálie
představovala významný impulz pro osvobozovací hnutí risorgimento). Roku
1860 vyplul ke břehům Sicílie Garibaldi se
zhruba tisícovkou dobrovolníků (spedizione dei
Mille) s úmyslem připojit království obojí Sicílie
k sardinskému království, což bylo vzápětí stvrzeno lidovým
hlasováním.
Záhy však přišlo zklamání a volání po autonomii – Sicílie
i celý jih Itálie zabředly do hospodářských nesnází a problémů
s nezaměstnaností (průmysl byl budován hlavně na severu), povstání
z nespokojenosti (1866, 1894) pak byla bez milosti a bezohledně trestána.
Následky byly jednak nevídaná vlna emigrace (zejména do Ameriky), jednak
vzrůstající vliv mafie, volné zločinecké sítě.
O její potlačení se zčásti úspěšně pokusil Mussolini. Zcela se mu to
ale nepodařilo, za jeho vlády navíc přetrvávaly i špatné životní
podmínky – a tak obyvatelé ostrova nadšeně vítali Spojence při
invazi na Sicílii (začátek 9. července 1943 –
operace Husky).
Po válce se Sicílie dočkala autonomie
(1946) i pomoci vedoucí ke zlepšení ekonomické situace.
Mafie však opět nabývala na síle. Vzrušenou reakci vzbudilo především
zavraždění dvou prokurátorů bojujících proti mafii roku
1992. Giovanni Falcone a Paolo
Borsellino jsou dnes vnímáni jako hrdinové, palermské letiště
nese jejich jméno (Falcone-Borsellino Airport). Další problémy, které
trápí tento krásný ostrov, kudy kráčela historie, jejíž stopy zde dodnes
můžeme obdivovat, jsou spojeny s nelegálním přistěhovalectvím
z Afriky.
Kultura Sicílie
Se Sicílií je spojena řada velkých osobností kultury. Kromě Archimeda
je jinou velkou slavnou řeckou figurou ze Sicílie Empedokles,
občan Agrigenta, filozof, jenž vytvořil koncept čtyř
základních živlů – ohně, vody, země a vzduchu -,
z nichž všechno sestává a jež jsou ovládány vztahy motivovanými jinými
dvěma elementy, láskou a nenávistí.
V písemnictví dala Sicílie italské kultuře sicilskou
školu, rozvíjející se na dvoře Fridricha
(it. Federico, sic. Fidiricu) II.
Kromě vlastní milostné poezie a vytvoření lyrického žánru,
sonetu (znělky), které je připisováno
Giacomovi da Lentinimu, členovi této školy, je za
největší zásluhu této literární skupiny považováno vytvoření
prvního italského spisovného jazyka (ještě před
Dantem), když užívali pro své básně sicilštinu obohacenou o výpůjčky
z jiných jazyků (např. francouzštiny). Z novodobých spisovatelů uveďme
povídkáře Giovanniho Vergu, proslaveného realistickými
(či veristickými) díly vykreslujícími sicilský lidový život, z nichž
asi nejslavnější je Cavalleria rusticana
(Sedlák kavalír, proslavený díky zhudebnění
Pietrem Mascagnim), a nositele Nobelovy ceny Luigiho Pirandella
(známého pro dramatická díla Šest postav hledá
autora a Jindřich IV., jež se
zabývají vztahem fikce a reality) a básníka Salvatora
Quasimoda. Sicilskou historii v převratném období risorgimenta
zpodobňuje ve svém nejznámějším díle Gattopardo
(Gepard) spisovatel Giuseppe Tomasi di Lampedusa.
Asi nejpůsobivějším výtvarným projevem Sicílie je zdejší
sicilské baroko, které bylo podnícené novou výstavbou po
zemětřesení roku 1693. Jako výkladní skříň zámožnosti sicilských
aristokratů na palácích (jindy třeba na kostelích) je důmyslnější než
barokní sloh samotné Itálie, užívá vysochané masky a sošky dětských
postav.
Na Sicílii se také narodili dva velcí hudební skladatelé – barokní
skladatel Alessandro Scarlatti a Vincenzo
Bellini, skladatel období bel canta. Operní pěvci dodnes
předvádějí krásu svého hlasu i jeho schopnosti v Belliniho operách
Norma, Puritáni či
Náměsíčná.
Nevšední krajinu Sicílie i přilehlých ostrůvků si
nejednou zvolili za působivou kulisu svých
filmů i slavní režiséři (mj.
Visconti, Antonioni).
Z lidových tradic jsou na Sicílii oblíbené zejména ty
spojené s Vánocemi (tradice živého Betléma se
svatou rodinou i sicilskou vesnicí) a
karnevalem.
Mezi tradiční výtvarné výtvory Sicilanů patří terakotová
keramika nebo sicilský vůz (zde zvaný carrettu
Sicilianu), který je dvoukolový a bohatě zdobený vyřezávanými či
malovanými výjevy, jež se vztahují k sicilské historii nebo folkloru. Dnes
tak Sicilané pomalovávají dokonce i tříkolové motorové dodávky
(zvané lapa).
Bohatá je i lidová sicilská hudební tradice, zahrnující sbory a
cappella, pracovní písně či písně o žních. Název siciliana
nese také hudební útvar pomalého rytmu a pastorální nálady, jejž
stylizovali ve svých skladbách i mnozí skladatelé. Doklady o tom, že
siciliana (jako tanec) pochází opravdu ze Sicílie, však nejsou.
Historie a kultura Palerma
Na území dnešního Palerma se nejdříve usadili
Féničané někdy v 8. století před naším
letopočtem. Místo si vyhlédli jako přístav pro jeho vynikající
přírodní podmínky. Po Féničanech, kteří město údajně nazývali Ziz
(dnešní název pochází
z řeckého označení
Panormus, jež se vztahuje k přístavu), nastoupili
Kartaginci. Celé dějiny Palerma jsou povětšinou dějinami
dobývání města.
Možná nejšťastnější dobytí Palerma bylo to
římské roku 254 př. n. l. za punské
války. Přišlo po něm totiž období klidu a prosperity. Následovala spíše
neklidná doba rozpadu Římské říše, germánských kmenů na Sicílii a
byzantské nadvlády.
Další rozkvět vidíme – možná trochu nečekaně – po
dobytí města Araby v 9. století. Za arabské vlády nastal
opět hospodářský a kulturní vzestup (jsou budovány mešity a paláce),
panovala náboženská tolerance mezi muslimy, křesťany a židy.
Arabové také z Palerma poprvé
učinili hlavní město a správní centrum
Sicílie. Soudobí cestovatelé město pro jeho
nádheru a bohatství srovnávali s Córdobou či Káhirou.
Vládnoucí arabskou dynastií však zmítaly rozpory, takže
Normanům nedalo velkou práci jejich emirát pokořit. Do
Palerma vstoupili roku 1072. I v nové epoše Palermo
prosperovalo jako město, kde se snoubily
kultury křesťanská, muslimská i východní (katedrála,
Palatinská kaple). Město bylo tehdy jedním z nejbohatších v Evropě. Jeho
prestiž ještě vzrostla, když se stalo roku 1130 centrem
nového sicilského království a za Fridricha
II., jenž si Palermo zvlášť oblíbil, pak nakrátko ve
13. století i metropolí Svaté říše římské.
Palermský dvůr Fridricha II. (magna curia) už svou
podporou a soustředěním umělců a vědců předznamenával lesk
pozdějších renesančních dvorů.
Krátce po císařově smrti začal pozvolný úpadek – za Francouzů,
Aragonců i Španělů, kdy význam Palerma jako hl. města Sicílie klesal,
vláda byla vykonávána odjinud či byla přesunuta (v době spojení
s Neapolskem, definitivně od roku 1734, se stala sídlem krále Neapol).
V době mocenského vakua se k moci draly zdejší šlechtické rody a z té
doby také pocházejí některé nádherné paláce.
Změny pak přišly až v 19. století – výbuch
revoluce v Palermu 12. ledna 1848 (první revoluce
toho roku v Evropě) a roku 1860, kdy do města
vstupuje Garibaldi, aby Sicílii, jejímž správním střediskem se
pak Palermo znovu stalo, připojil k sjednocenému italskému
království. Město se poté v druhé polovině století
rozrůstá, jsou budovány nové městské třídy (Via della Libertà) a velké
stavby secese (např. díla architekta Ernesta
Basileho jako Teatro Massimo, jedno z největších operních
divadel).
Velké kulturní ztráty utrpělo město při
bombardování během spojenecké invaze roku
1943. Ačkoliv se zdálo, že Palermo, nově
sídlo parlamentu a středisko autonomního regionu,
čeká světlá budoucnost, opak byl pravdou. Svůj vliv začala totiž stále
razantněji uplatňovat mafie, užívající korupce
k ovlivňování politiků. Vlivem toho nebylo poškozené centrum ani po
desetiletích opraveno a sicilská metropole naopak nepromyšleně rostla
o stavby chabé kvality (tzv. scempio – drancování Palerma).
Teprve v posledních letech se začíná situace zlepšovat. Představitelé
Palerma si více váží města s krásnou zeměpisnou polohou a úžasným
historickým bohatstvím, jež do Palerma láká velké množství turistů,
kteří jsou nadějí pro budoucnost města.
Historie Catanie
Město Catania bylo založeno Řeky, kteří již sídlili
v sousedství, někdy kolem roku 730 před n. l. na
úrodných pláních u úpatí sopky Etny. Z pamětihodných faktů té doby
víme o Charondasově veršovaném
zákoně, který přijaly i ostatní řecké osady na
Sicílii a jihu Itálie. O zákoně víme např. to, že zavádí trestný čin
křivého svědectví. Traduje se také, že Charondas jednou přišel na
veřejné shromáždění s mečem. Poté, co ho upomenuli na to, že jeho
zákon takové jednání trestá, se na znamení úcty k zákonu sám
probodl. Řecké období je jinak dobou bojů, válek, okupací města,
které čelilo útokům ze Syrakus, Athén či Kartága, případně se
s těmito městy samo spolčovalo.
Klidnější období zřejmě nastalo až v římské
epoše, jež na ostrově započala za první punské války roku
263 před n. l. Cicero o Catanii v té době hovořil jako
o vzkvétajícím městě. Dokládají to i stavební připomínky té
doby – jako pozůstatky fóra, amfiteátrů či lázní.
Velkou postavou města z římské éry je svatá Agáta,
patronka města, která zemřela mučednicky roku 251 n.
l. údajně poté, co odmítla dvoření římského prefekta.
Jednou z útrap, jimiž musela před smrtí projít, bylo uřezání prsů.
Její amputovaná ňadra jsou tak jedním z jejích atributů a pro tuto
skutečnost se také stala patronkou pacientek stižených rakovinou prsu.
Údajně pak několikrát ochránila město před zkázou, prvně hned roku 252,
rok po své smrti, kdy zamávání jejím závojem zastavilo proud lávy.
Světice je dodnes připomínána několikadenními velkolepými slavnostmi
první týden v únoru.
Jiným takovým ochráncem a symbolem města je slon (zvaný
liotru), který má město chránit před
nepřáteli, neštěstím a nemocemi. Jeho uctívaná socha z lávy zdobí
fontánu, je i v městském znaku. Takovou úctu si slon zřejmě zasloužil
svou dávnou přítomností na ostrově i spojením s legendou o čaroději
Heliodorovi, jenž prý na slonu, jehož sám vytvořil, vykonával čarodějné
cesty do Konstantinopole.
Do třetice: populární je v Catanii také pověst o zbožných
bratřích (Pii fratres – odvozeno od pietas, zde
však znamenající úctu nebo oddanost synovskou, „zbožní“ tedy není
ideální překlad), rozšířená zejména v antice a dochovaná třeba
v podobě mincí s podobiznami obou bratrů, Anfinoma a Anapia. Podává
příběh dvou bratrů, kteří při výbuchu Etny nedbali svého majetku –
jako ostatní -, ale měli péči hlavně o to, aby zachránili své staré
rodiče, které odnášeli na ramenou. Proud lávy se těsně před nimi
rozdělil a tekl kolem nich, takže jim umožnil bezpečnou cestu
k záchraně.
S jiným výbuchem sopky je spojen další významný zlom v dějinách
Catanie, jež mezitím prožívala společné osudy celé Sicílie. K této
erupci došlo roku 1669, kdy láva zničila
značnou část města a zalila zčásti přístav (hrad Ursino, ležící
předtím na pobřeží a zbudovaný za Fridricha II. jako přístavní pevnost,
tak nyní leží vzdálen asi kilometr od moře). Zkázu dokonalo zanedlouho
poté (roku 1693) zemětřesení. Město se
nicméně vzpamatovalo a bylo přestavěno do mimořádně vznosné a
ušlechtilé podoby v barokním slohu s využitím
tmavého lávového kamene (některým návštěvníkům to přijde děsivé) a
bílého syrakuského vápence, což vytváří zajímavý černobílý vzhled
města. Tehdy, za éry Bourbonů, kdy mělo město mezi ostatními na Sicílii
význačné postavení, bylo také místo v oblibě u šlechticů
z východní Sicílie, kteří si zde stavěli své paláce. Město se tak
stalo jakousi sicilskou Neapolí.
Dnes je Catania, druhé největší sicilské město, především
důležitým obchodním a průmyslovým centrem, těžícím v poslední době
také z turistiky a v neposlední řadě z moderních technologií, jež se
zde úspěšně rozvíjejí.
Kultura Catanie
Vedle již zmíněné postavy Charondase jsou s městem spojeny další dvě
významné antické osobnosti, v antice ceněný lyrický básník
Stesichorus a filozof Xenofanes,
proslulý zejména kritikou galerie řeckých bohů a jejich antropomorfizace
(tvrdil, že kdyby pak mohl dobytek myslet a malovat, líčil by bohy zase
v dobytčí podobě).
Antická mytologie byla
fascinována zejména Etnou,
jíž darovala obyvatele, boha Vulcana, boha ohně
prospěšného i škodlivého. Výbuch sopky má být projevem Vulcanova
hněvu, vzbuzeného nevěrou jeho choti, bohyně Venuše. Tamtéž se
prý Odysseus setkal s Kyklopy.
Pozdějším dokladem kulturnosti Catanie je první univerzita na
Sicílii, jež zde byla zřízena roku
1434.
Asi nejslavnějšího rodáka z Catanie, světoznámého operního
skladatele Vincenza Belliniho, připomíná dnes jeho muzeum a
hudební festival.
V Catanii se také narodil i zemřel prozaik Giovanni
Verga, přední představitel verismu (italského kulturního směru,
obdoby francouzského naturalismu), popisující život prostých venkovanů na
Sicílii (rybářů, povozníků, kameníků) často s využitím místního
dialektu. K jeho nejznámějším dílům patří Sedlák
kavalír (Cavalleria rusticana, zpracován jako stejnojmenná
opera Pietrem Mascagnim) a Rodina Malavogliova
(I Malavoglia).
Náboženství a tradice
- Náboženské složení v Itálii: 97 % obyvatel deklaruje katolické vyznání, 1,5 % se hlásí k valdenské evangelické církvi, ostatní jsou muslimové a nedefinovaní
- Italské svátky
- 1. leden – Nový rok
- 6. leden – Tři králové
- 25. duben – Den osvobození
- 1. květen – Svátek práce
- 2. červen – založení Italské republiky
- 15. srpen – Nanebevzetí Panny Marie
- 1. listopad – svátek Všech svatých
- 8. prosinec – Neposkvrněné početí Panny Marie
- 25. a 26. prosinec – vánoční svátky
- patroni sv. Petr a Pavel
Historické lokality
Hlavní město Sicílie
- Palermo – mezi významné historické památky patří
Normanský palác, jehož součástí je Cappella Palatina se slavnými
mozaikami. Dalším zajímavým palácem je Palazzo Chiaramonte,
nejvýznamnější stavba pozdněgotického stylu na Sicílii, který bývá
nazýván podle tohoto paláce, v němž najdete okna se dvěma až třemi
oblouky, sgrafita, arkády nebo třeba dřevěný strop s malbami
v hlavní síni.
Historické lokality
- Syrakusy – ve městě naleznete antické vykopávky a
archeologické muzeum. Mezi nejvýznamnější památky zde patří řecký
chrám bohyně Athény a řecké divadlo.
- Agrigento – poblíž tohoto města leží jeden
z největších komplexů řeckých staveb Údolí chrámů – Valle dei
Templi. Naleznete zde např. Heraklův chrám, Hefaistův chrám, chrám bohyně
Demeter, chrám Svornosti a chrám Dia Olympského (chrámy jsou mnohdy
v lepším stavu než v samotném Řecku).
- Taormina – nejkrásnější památkou města je řecké
divadlo, odkud se nabízí nádherný pohled na celé město
i sopku Etnu.
