Náboženství, historie a kultura Šardžá

Náboženství a historie

Z historie Spojených arabských emirátů

Velký význam mělo území dnešních Spojených arabských emirátů v prvních stoletích našeho letopočtu, kdy byl přístav v Omaně (dnešní emirát Umm al-Kuvajn) důležitou obchodní křižovatkou a zastávkou na cestě obchodníků ze Sýrie a jižního Iráku do Indie. Již tehdy kvetl výnosný obchod s perlami, které se zde lovily, a vzkvétal pak po mnoho století. Jiným důležitým přirozeným odvětvím hospodářství byla mořeplavba.

Důležitou kulturní událostí v historii území bylo přijetí islámu v 7. století, údajně z rukou vyslanců proroka Mohameda.

Významnou změnu v dějinách zahraničních styků oblasti, v níž vládly různé dynastie místních vládců a jež byla předtím jen volně spravována Osmanskou říší, přineslo 19. století. Tehdy bylo zdejší pobřeží již dávno známo jako Pirátské pobřeží. Základnu zde měli lupiči, kteří narušovali plavbu cizích lodí vodami okolního moře. To vedlo Brity k výpravám, jež měly zajistit bezpečnost mořeplavby. Po jednom z vítězství dosáhli Britové roku 1820 námořního „příměří“. Od roku 1853 bylo toto příměří trvalé. Od té doby byly zdejší říše známy jako „státy příměří“ (anglicky Trucial States, Trucial Coast).

Ještě více byly vztahy posíleny dohodou z roku 1892. Podle ní nebudou státy příměří udržovat bez vědomí Spojeného království diplomatické vztahy s jinými zeměmi a Britové, na oplátku, zajistí jejich bezpečnost na moři i na souši (britský protektorát). Bylo to i období prosperujícího obchodu s perlami v závěru 19. a na počátku 20. století. Obě války, krize, produkce perel z chovu i pozdější uvalení cla na zdejší perly ze strany Indie však tomuto odvětví činnosti zasadily smrtící ránu.

Po druhé světové válce však nastalo také období rozhodování o budoucím uspořádání zdejšího území, jak se rozpouštělo britské koloniální impérium (britské stažení z oblasti bylo oznámeno na rok 1971). Bahrajn a Katar, dříve spravované v jednom svazku s jinými státy příměří, se rozhodly pro samostatnou existenci. Federaci zvanou Spojené arabské emiráty (oficiální vznik 2. prosince 1971) tak utvořilo původně šest států – nejvýznamnější a nejbohatší Abú Dhabi a Dubaj, dále Adžmán, Fudžajra, Umm al-Kuvajn a Šardžá. Roku 1972 se připojil poslední, sedmý emirát Ras al Chajma.

Zejména díky příjmům z nedávno objevené ropy učinil první prezident Emirátů a vládce Dubaje, šejk Zajid bin Sultan Al Nahaján, ze zchudlé říše moderní, prosperující stát budováním silnic, škol, nemocnic i obytných domů (v Dubaji má podobné zásluhy bývalý tamější vládce, šejk Rašid bin Zajid Al Maktúm) a stal se respektovanou osobností i na mezinárodním poli, zejména díky respektu k lidským právům a snaze o mír v regionu. Spojené arabské emiráty se za dobu své existence projevily jako prozápadně orientovaný stát (stály na straně USA během války v Perském zálivu, podporovaly i Američany vedené tažení do Afghánistánu a Iráku a globální válku proti terorismu, v 90. letech uzavřely dohody o vojenské obraně s USA a Francií).

První prezident Zajid bin Sultan Al Nahaján zemřel 2. listopadu 2004, za jeho nástupce byl zvolen jeho nejstarší syn a dědic šejk Chalífa bin Zajid Al Nahaján.

Kultura ve Spojených arabských emirátech

Společnost je ve Spojených arabských emirátech multikulturní a velice liberální. Převládající vliv v ní má islámské náboženství (k němuž se hlásí 96 % obyvatel), arabská kultura (arabština je hlavním jazykem) a beduínská kultura. Přistěhovalci (především z Asie) a Evropané, kteří zde žijí, s sebou přivezli zase tradice svých zemí. Je třeba také zdůraznit, že v Emirátech je kladen velký důraz na vzdělání, v zemi je několik univerzit.

Z literatury, jež vznikla na území Emirátů, je nejvýraznější poezie, převážně v duchu arabského básnění. Opěvuje rytířské ctnosti, náboženství, lásku, rodinu, rodnou zemi… Ze slavných básníků minulosti uveďme Ibn Majida a Ibn Dahera.

V hudbě jsou nejpozoruhodnější projevy beduínské lidové hudby. Tanec liwa má kořeny ve východní Africe. Muži při něm stojí v kruhu, pohybují se, tančí, tleskají, obměňují kruh, zpívají svahilsky, žertují a stále rychleji víří v tanci. Hudební doprovod obstarává buben a dechový nástroj z rákosu, zvukem připomínající hoboj. Tanec se provozuje o svátcích, zejména na Eid ul-Fitr, oslavující konec ramadánu a půstu. Při jiných tancích muži třeba předvádějí bitvy nebo hony.

Architektura Emirátů je ovlivněna tou islámskou, k tomu je báječně uzpůsobená místnímu způsobu života a klimatu (provzdušněné stavby). Z moderní architektury lze v zemi obdivovat odvážné mrakodrapy a supermoderní nákupní centra, jež tu v posledních letech vyrůstají (zejména v Dubaji a v Abú Dhabi).

Z historie Šardžá

Území, kde Šardžá – to jméno prý znamená vycházející slunce – leží, bylo osidlováno již před více jak 6 tisíci lety. Nemnoho tehdejších obyvatel žilo ze zemědělství, lovu zvěře, rybolovu a lovení perel. Se svými úlovky tehdejší obyvatelé také obchodovali. Život se tu tehdy soustředil zejména kolem vody, kterou poskytoval umělý podzemní vodní kanál, zvaný falaj. Osídlení v oblasti Šardžá – s názvem Sarcoa – dokumentuje např. zeměpisec Ptolemaios ve 2. století našeho letopočtu na své mapě.

Jako i jinde ve Spojených arabských emirátech, formoval dějiny Šardžá vzestup moci jednoho z kmenů – zde to byl kmen Qawassimů – a styk s evropskými mocnostmi, které zde v té době uplatňovaly svůj vliv. Z Evropanů o místo projevovali zájem nejdříve v 16. století Portugalci (kteří zde postavili také několik pevností, např. ve městech Chor-Fakkan, Kalba nebo Dibba) a pak Holanďani – oběma národům šlo zejména o to, ovládnout obchod s kořením, který tudy procházel a vedl na Střední východ a do Indie. Po nich přicházejí Britové. Qawassimové získávají moc v 18. století jako námořníci, kteří kontrolují jižní část Perského zálivu. Základnou jejich moci bylo Šardžá a Ras al-Chajma. Brzy se, jak se dalo očekávat, zájmy britských obchodníků a představitelů rodu střetly, nastalo vzájemné obviňování z porušování práv toho druhého a útoky. Řešení se však našlo záhy a v roce 1820 byla podepsána dohoda, že na moři zde bude mezi oběma stranami panovat mír a že Britové se zavazují ochraňovat zdejší vládce a jejich lid před pozemním útokem po dobu 150 let. Po uplynutí této lhůty Britové odešli a malé státy se ze strategických důvodů v roce 1971 sloučily ve Spojené arabské emiráty. Šardžá bylo jedním ze základajících členů.

To už byl ale zcela jiný svět a poměry než ty, které existovaly v 19. století. Tradiční lov perel se přestal vyplácet, nastával i soumrak zdejší námořní dopravy. Šardžá těžilo alespoň z toho, že si zde britské aerolinky v roce 1932 zřídily stanoviště s mezipřistáním na letech z Británie do Indie. Letiště se nacházelo kousek od města v poušti, a tak musely být potraviny určené cestujícím a posádce letadla přepravovány na oslu a na velbloudech sem z města přijížděli obchodníci nabízet své zboží.

V roce 1972 nastoupil vládu v Šardžá šejk Sultan bin Mohammed Al-Qasimi a začala éra nové prosperity a rozkvětu pro Šardžá, a to prosperity nejen ekonomické. Materiální bohatství přišlo, jako v jiných emirátech, s objevením ropných ložisek v moři u pobřeží. Těžba se pak rozjela až do takového tempa, kdy bylo za den vytěženo 35 000 barelů cenné suroviny. Vedle rozvoje města z ropných zisků (stavba moderních budov, dálnic, přístavů) nastoupilo Šardžá také cestu rozvíjení vzdělanosti a kultury pod dohledem šejka vzdělaného v zemědělském stavitelství, politické geografii i historii, který je sám autorem několika knih (zejména z historie své země a Perského zálivu). Zastávkami na této cestě bylo např. založení dvou univerzit v Šardžá samotným vládcem nebo vytvoření zhruba 20 muzeí, jež se mimo jiné věnují místnímu umění a historickému dědictví, archeologii a islámské kultuře. Kulturní úsilí v Šardžá bylo v roce 1998 odměněno organizací UNESCO titulem kulturní hlavní město arabského světa.

Náboženství a tradice

• Oficiálním náboženstvím ve Spojených arabských emirátech je islám (sunnitové 80 %, šíitové 16 %), křesťanů jsou asi 3 %. Platí tu zákaz znevažování islámu. V průběhu Ramadánu (devátý, postní měsíc islámského kalendáře) platí pro muslimy od úsvitu do soumraku zákaz práce (úřady mají zkrácenou pracovní dobu), kouření a konzumace jídla a alkoholických nápojů (které je navíc obtížné tu sehnat). Turisté mohou na vyhrazených místech.
• Pravidla, vhodná v SAE dodržovat:
• nevhodnost intimně se dotýkat na veřejnosti včetně líbání
• nevhodnost fotografování zdejších žen
• nevhodnost fotografování zdejších mužů bez povolení
• evropská žena se smí pohybovat sama bez doprovodu manžela či jiného příbuzného, smí chodit s nezahalenou hlavou, řídit automobil, nosit krátké sukně i krátké kalhoty
• muž musí vždy mít (kromě pláží a bazénů) košili nebo tričko a nemůže veřejně chodit s obnaženou hrudí.
• muž musí mít při koupání šortky a ženy minimálně jednodílné plavky
• nesedat si tak, aby chodidla na někoho směřovala
• nejíst a nepodávat věci levou rukou
• zákaz vstupu do mešit
• zákaz fotografování vládních a vojenských budov
• Svátky muslimské: Islámský Nový rok (Al Hijra), Milad al-Nabi (narozeniny Proroka Mohameda), Miradž (Nanebevzetí Proroka, v Abú Dhabi se při té příležitosti konají hostiny a slavnosti), Eid ul-Fitr (poslední den Ramadánu zahajující tři dny oslav a hodování), Eid al-Adha (čtyřdenní svátek oslavující poutníky do Mekky).
• Svátky světské: Nový rok 1. ledna, Národní státní svátek 2. prosince (výročí podpisu smlouvy o vytvoření federace šesti emíry v roce 1971, oslavy zahrnují sportovní události, výstavy, obchodní a kulturní přehlídky).
• Data některých náboženských svátků jsou pohyblivá a řídí se islámským lunárním kalendářem. Ten je o 11 dní kratší než gregoriánský, islámské svátky se proto každý rok posunují o 11 dní dříve.

Historické lokality

V Šardžá se turistům nabízejí zejména četná muzea – islámské muzeum s expozicí ručně psaných koránů, dopisů Proroka Mohameda a artefaktů z Mekky, muzeum umění s orientální sbírkou, námořní, letecké muzeum, muzeum historie Šardžá v pevnosti Al Hisn (postavena 1820) atd. Jedinečnou atrakcí jsou v Šardžá také místní trhy, zvané súky. Na trzích se tu obchoduje se vším možným – s luxusními oděvy, šperky, suvenýry, rybami, dobytkem, zeleninou a ovocem. Nejpozoruhodnější a největší z tržnic je Modrý (nebo Centrální) súk – modrý podle modrých kachlí na fasádě – kde najdete 600 různých krámků.