Náboženství a historie

Historie Brazílie

První známé jméno brazilské historie je Pedro Álvares Cabral, který u zdejších břehů přistál 22. dubna roku 1500 na cestě do Afriky a Asie (snad tušil, že v této oblasti najde pevninu, kterou už možná nedlouho před tímto portugalským námořníkem objevili i jiní Evropané, Španělé). V době Cabralova přistání zde už tisíce – a snad i desítky tisíc – let žily domorodé kmeny, přišlé z Asie přes Beringovu úžinu. V době objevení Evropany jich mohlo být i několik milionů ve více jak tisíci kmenech. Dvě hlavní skupiny byli Tupíové a Guaraniové. Tito „indiáni“, jak zde jsou podnes označováni (índios), se živili především zemědělstvím a lovem, mnohdy kočovali, a tak nerozvinuli žádnou vyspělejší civilizaci. Zdržovali se při pobřeží a kolem hlavních vodních toků. Později bylo domorodé obyvatelstvo nemilosrdně redukováno přímým vražděním, nemocemi z Evropy, proti nimž bylo bezbranné, a tvrdou prací na vznikajících plantážích. Dnes jich přežívá necelých dvě stě tisíc, zejména v amazonských pralesích. I tak se Brazílie může pochlubit největším počtem národů nedotčených civilizací na světě.

S kolonizováním nového území Portugalci – vzhledem k výnosnějším državám v jihovýchodní Asii – příliš nepospíchali. Přikročili k němu až ve 30. letech 16. století, kdy byla země rozdělena na 15 kapitánií, přidělovaných nižším šlechticům, kteří měli zajistit novou kolonii před nenechavostí jiných výbojných evropských národů. První trvalou osadou bylo São Vicente, založené 1532, prvním brazilským guvernérem Tomé de Sousa. První hlavní město bylo Salvador da Bahia. Nejdříve odsud odváželi Portugalci do své vlasti jen červené barvivo získávané z dřeviny, kterou ve své mateřštině nazývali pau brasil (druhý výraz údajně původně odkazoval právě k barvivu, brasil má znamenat „žhavé uhlíky“), což dalo nové a již trvalé jméno původně Zemi pravého – či svatého – kříže (Terra de Vera/Santa Cruz). Zanedlouho však byl tento první hospodářský zdroj vyčerpán (stromy byly vytěženy) a Portugalci v zemi (zejména na severovýchodě) úspěšně zavedli jinou plodinu, cukrovou třtinu, po které evropský trh přímo bažil. Záhy se ukázalo, že domorodci nejsou pro otrockou práci na plantážích ideální (vyhledávali je průkopníci ze São Paula, podle vlajkonoše, jenž kráčel v jejich čele, zvaní bandeirantes, kteří se pídili i po zlatu, prozkoumávali nepoznané území a rozšiřovali hranice Brazílie směrem na západ), a otroci sem začali být dováženi z afrického světadílu. Až do zrušení otroctví na konci 19. století jich sem byly dovezeny téměř 4 miliony, množství rovnající se asi 40 % všech otroků dovezených do Ameriky. Pozoruhodné je, že v Brazílii běžně docházelo ke svazkům navzájem mezi Evropany, indiány a černošskými otroky (byl zde naprostý nedostatek bělošek), míra tolerance byla výjimečná, a tak má dnes většina obyvatel smíšené předky. Těžké podmínky pro otroky na plantážích (úmorná 17hodinová práce v teplotách i nad 30 °C, podvýživa, stísněnost v barácích, kde jich bydlelo až 200, strašlivá „hygiena“ a z ní plynoucí nemoci i sexuální zotročování) vyhnaly mnoho z nich do vnitrozemí, kde základali svoje osady, často přemožené až s velkým úsilím bandeirantes (tyto černošské komuny se nazývaly quilombos, ta největší, Palmares, měla až 20 000 obyvatel a udržela se po velkou část 17. století). Nová portugalská kolonie byla také záhy ohrožována jinými evropskými námořními mocnostmi – s Francouzi jsou spojena především města Rio de Janeiro (založené roku 1565 na místě, odkud je Portugalci vyhnali) a São Luis, které sami Francouzi založili na počátku 17. století a pojmenovali je podle svého krále, toho jména třináctého, s agresivnějšími a coby okupanty houževnatějšími Holanďany, které Portugalci také nakonec v polovině 17. století porazili, je spjato mimo jiné působení Jana Mořice z Nassau, který si získal svou moudrou a úspěšnou vládou a náboženskou tolerancí i portugalské osadníky. Výnosnost exportu cukru po nějaké době klesla, naštěstí pro Brazílii zde bandeirantes ve vnitrozemí objevili zlato (doly v Minas Gerais), jež se stalo na nějaký čas dalším hlavním hospodářským produktem (po část 18. století byla Brazílie dokonce hlavním světovým producentem vzácného kovu) a podpořilo rozvoj vnitrozemí (budování bohatých historických měst, honosných sídel a obdivuhodných kostelů). S jeho těžbou souvisí také rozkvět města Rio de Janeiro, odkud se vyváželo a které se stalo roku 1763 po Salvadoru novým hlavním městem. Do konce 18. století však těžba upadla. Ze zlata také nebohatli všichni, některé naopak sužovalo portugalské zdanění, navíc i v Brazílii nacházelo ohlas dění v Evropě (kde se schylovalo k Francouzské revoluci) a v Severní Americe – vše nakonec vyústilo v hnutí za nezávislost (1789), jež kvůli prozrazení skončilo dříve než začalo. Jeho vůdce, zvaný Tiradentes (posměšně „vytrhávač zubů“, podle povolání dentisty, jež mezi jinými vykonával), skončil roku 1792 v Rio de Janeiru na šibenici. Jeho tělo pak bylo rozčtvrceno a jednotlivé části vystaveny pro výstrahu po různých místech v Minas Gerais. Zprávu o tom, hanobící jeho památku, údajně vojáci sepsali jeho krví. Dnes je Tiradentes jako bojovník za osvobození brazilským národním hrdinou a výroční den jeho smrti (21. duben) se slaví jako státní svátek.

Výjimečný byl v dějinách Brazílie počátek 19. století, kdy byla tato jediná latinskoamerická země s portugalským základem kultury, jež si pozoruhodně udržovala svou územní celistvost, vyznamenána tím, že si v ní v Rio de Janeiru zřídil své sídlo (a tím i sídlo celého portugalského impéria, v němž stálo nyní brazilské království na stejné úrovni jako portugalské) portugalský král Jan (João) VI. roku 1808 (prchl sem i s 15 000 dvořany před Napoleonem, jenž táhl na Lisabon). Ani poté, co byl Bonaparte roku 1815 definitivně poražen, nepospíchal král s návratem do Evropy a přiměly jej až neklidné poměry v Portugalsku. Záhy po jeho odplutí vyhlásil Dom Pedro, jeho syn ustanovený jako regent, nezávislost Brazílie (7. září 1822). Stalo se to prý podle legendy trochu teatrálním gestem, když na břehu řeky Ipiranga vytasil meč a zakřičel: „Nezávislost, nebo smrt!“

Vládl pak jako brazilský císař Pedro I. Spíše než svými vladařskými schopnostmi však proslul milostnými avantýrami (jedno nemanželské dítě měl v Lisabonu dokonce s jeptiškou) a roku 1831 musel odstoupit a vrátil se do Portugalska. Jeho malý syn Pedro II. pro nízký věk nastoupil na trůn (i tak předčasně) až roku 1840. Zemi vládl tento vzdělaný, ušlechtilý a laskavý muž jako osvícený panovník a otec brazilského lidu (učil se i jazyku domorodců). Hájil svobodu slova, podporoval vzdělanost, rozvíjel zemi hospodářsky industrializací, stavbou železnice a podporou nové výnosné plodiny – kávovníku. Za jeho panování se Brazílie také vydala směrem, který vyústil ve zrušení otroctví roku 1888 (Brazílie už tehdy byla poslední zemí na americkém kontinentu, kde k němu ještě nedošlo). Účast země v paraguayské válce (1865 – 1870), která si vyžádala 100 000 brazilských životů, a zrušení otroctví vedly k poklesu obliby císaře, zejména v armádních řadách a u bohatých vlastníků půdy, kteří těžce nesli to, že přišli o levnou pracovní sílu bez jakékoli kompenzace. Roku 1889 nakonec vojenský puč ukončil brazilské císařství. Pedro II. odešel do exilu a zemřel v Paříži roku 1891. Jeho poslední myšlenky patřily opuštěné vlasti a nadějím v její budoucnost, do rakve mu na jeho přání položili sáček s brazilskou půdou. Celý svět vzdával velkému panovníkovi úctu, lítost cítili i prostí Brazilci a po letech uznali velikost císaře i oficiální představitelé republikánské Brazílie, kam se Pedrovy ostatky nakonec roku 1920 vrátily k uložení.

Republiku, jejímž prvním prezidentem byl Deodoro da Fonseca, ovládali fakticky bohatí vlastníci kávovníkových plantáží (kromě toho bohatství země, kam tehdy imigrovalo i mnoho Evropanů, zajišťoval i celosvětový nárůst poptávky po kaučuku související s automobilismem). Poptávka po kávě se však zřítila po krachu na newyorské burze (kaučuk začal být už předtím produkován i jinde) a s ní i ekonomická a politická moc pozemkových vlastníků.

Roku 1930 se moci chopila vojenská junta a prezidentem se poté stal Getúlio Vargas. Postupně vládl jako diktátor (inspirovaný vývojem některých evropských zemí), potlačoval opozici. K jeho zásluhám patřilo další budování průmyslu, moudrá snaha o větší rozrůzněnost zemědělské produkce (aby nebyla již tak zranitelná úpadkem jediné plodiny), sociální programy a – přes počáteční váhání – i podpora Spojencům ve druhé světové válce (Brazílie podporovala vítěznou alianci už v té první). Po válce musel odstoupit, jeho druhé prezidentování od roku 1951 provázely již ekonomické nesnáze a korupční skandály. Po pokusu o odstranění opozičního novináře upozorňujícího na aféry, do nějž byl Vargas zapleten, se roku 1954 zastřelil.

Prezident Juscelino Kubitschek (v úřadu 1956 – 1961), jehož matka byla českého původu, si zajistil místo v dějinách vybudováním – vedle velkých silnic propojujících zemi – nového hlavního města Brasília (od roku 1960), pozoruhodného souborem staveb moderní urbanistické architektury. Kubitschek vzbuzoval důvěru a optimismus, brazilská společnost se tehdy stávala městskou společností. Období, kdy byl v úřadě, je dnes považováno za zlaté roky a on sám je někdy připomínán jako otec moderní Brazílie. (Záměr postavit nové hlavní město blíže středu země, což by vedlo i k většímu rozvoji vnitrozemí, obsahovala již ústava z roku 1891.)

Špatná ekonomická situace a politická nestabilita nakonec vedly roku 1964 k puči, během něhož se moci chopila armáda, zavedla cenzuru, zakázala politické strany, několik stovek disidentů mučila a zavraždila. Její vláda skončila až roku 1985.

V 90. letech se za prezidentů Itamara Franka a Fernanda Henriqua Cordosa konečně dařilo pomalu zlepšovat ekonomickou situaci (hyperinflaci, zahraniční dluh) privatizacemi, tržní ekonomikou a zavedením nové měny, realu. Hospodářství rostlo, byla snížena vysoká míra inflace. Prezident Luiz Inácio Lula da Silva, který je v úřadě od roku 2003 a který se na tento post vypracoval z čističe bot, továrního dělníka a odborového předáka, účinně udržuje rovnováhu mezi zlepšováním života chudých (bývá to podmíněno školní docházkou jejich dětí) a zodpovědnou rozpočtovou politikou (za jeho vlády byl např. splacen nesmírný brazilský zahraniční dluh). Problémy, před nimiž nyní Brazílie stojí, jsou např. nadále nespravedlivé přerozdělování bohatství, nevymýtitelná korupce, nízká vzdělanost nejchudších, rozdělení půdy či drogová kriminalita ve velkých městech.

Brazilská kultura

Jako je tomu i v případě jiných bývalých kolonií, řada kulturních projevů v Brazílii je výsledkem mísení vlivů několika kultur. Brazílie je výjimečná tím, že zde portugalský základ, obohacovaný domorodými tradicemi a dovezenými africkými vlivy (projevujícími se zejména podmanivými hudebními rytmy), vytvořil jedinečnou a nezaměnitelnou kulturu, jejíž životnost potvrzuje i její obliba a obliba jejích jednotlivých projevů po celém světě.

Z výtvarného umění indiánů je nejvýznamnější jejich produkce malovaných hrnčířských výrobků, na nichž najdeme složité vzorce, výjevy z každodenního vesnického života i portréty lidí a zvířat. Západní vlivy se v Brazílii prosazovaly formou dovezených výtvarných směrů (jejich prvními šiřiteli byli misionáři, především jezuitští). Jedním z nejvýznamnějších bylo baroko, jež se udrželo v některých oblastech mnohem déle než v Evropě a bylo svého času i jakýmsi brazilským národním uměním. Bohatě vnitřně zdobené kostely v Minas Gerais – často svědčí o mimořádném řemeslném umu zlatníků a řezbářů – mohly těžit z toho, že se zdejší rozkvět baroka časově shodoval se zlatou horečkou. Patrně nejslavnějším umělcem brazilského baroka je sochař a architekt Aleijadinho (tuto přezdívku, znamenající cosi jako „mrzáček“, si vysloužil podle své ochromující choroby, která mu nicméně nezabránila v tvorbě). Pomníkem jeho umění (a také umění jiného velkého barokního umělce, malíře Ataída) je kostel sv. Františka z Assisi v Ouro Preto, Aleijadinho vytvořil také působivé sochy dvanácti proroků v Congonhas. Jiné významné směry se vynořily ve dvacátém století, po přelomové události, kterou byl týden moderního umění v São Paulu (dodnes významném muzejním a výstavním centru, a to i v rámci amerického kontinentu) v roce 1922, a slučovaly evropské avantgardní směry (kubismus, expresionismus, surrealismus) s čistě brazilskými tradicemi. Nejznámější výtvory moderní brazilské architekury najde návštěvník v novém hlavním městě Brasília, jsou dílem jednoho z nejvýznamnějších moderních světových architektů Oscara Niemeyera.

Literatura sahá svými počátky do zpráv o objevené zemi v 16. století, dále ji rozvíjeli misionáři (asi nejvýznamnějším byl António Vieira). V době romantismu v 19. století pomáhalo písemnictví etablovat národní identitu, jejíž sebevědomí se zakládalo na indiánských tradicích a přírodním bohatství země. Za nejvýznamnějšího brazilského spisovatele je pokládán Machado de Assis z přelomu 19. a 20. století, který ve svých dílech pronikal pomocí ironického až cynického humoru, plného pesimismu, lidské vztahy – díla jako Posmrtné paměti Bráse Cubase (Memórias Póstumas de Brás Cubas) nebo Don Morous (Dom Casmurro). Jiným slavným spisovatelem, píšícím o těžkém životě rodné Bahie, je Jorge Amado – díla Mulatka Gabriela (Gabriela, Cravo e Canela) nebo Dona Flor a její dva manželé (Dona Flor e Seus Dois Maridos, též zfilmováno). Pro své komunistické přesvědčení žil v emigraci, v období 1950 – 1952 v tehdejším Československu (Praha, Dobříš). Patrně nejslavnějším současným spisovatelem, významným i v českých poměrech, je Paulo Coelho s asi nejslavnějším Alchymistou (O Alquimista).

Nejvíce se však k rozvinutí svérázného temperamentního charakteru Brazilců hodila hudba, zejména žánry, jež v sobě spojují hudbu a tanec. Po celém světě se proslavila svůdná samba, původně vzniklá v chudinských čtvrtích Rio de Janeira, jež má zřetelně africké kořeny. Dnes se samba stala přímo symbolem Brazílie a zdrojem národní identity. Později si svět získala ještě třeba jemnější bossa nova (slavná píseň The Girl from Ipanema), nedávno na krátkou dobu i lambada. Dále lze v Brazílii slyšet rychlý tanec forró, probouzený specifickým rytmem bubnu, trianglu a akordeonu, či maracatu (původně hudbu bicích nástrojů znějící k průvodům). Z interpretů populárních hudebních druhů jmenujme Carmen Mirandu, která se prosadila i v Hollywoodu, či Gilberta Gila, představitele tropikalismu (využívajícího mezinárodních hudebních postupů k obnovování národních tradic). V klasické hudbě se vedle italskými operami inspirovaného Carlose Gomese (autor opery Il Guarany, jež slavila triumf i v Itálii) ve světě prosadil především Heitor Villa-Lobos, který vkládal tradiční brazilské rytmy a melodie do symfonických skladeb, mnohdy i s využitím specifických lidových nástrojů (z jeho děl uveďme alespoň Bachianas brasileiras).

Historie a kultura města Salvador de Bahía

Oblast dnešního města objevovaly od počátku 16. století portugalské lodě. Cabral, který zde přistál roku 1500, místo pojmenoval Porto Seguro (bezpečný přístav). Když zde jiná portugalská výprava přistála na svátek Všech svatých 1. listopadu roku 1501, pojmenovali zdejší zátoku zátoka Všech svatých (Baía de Todos os Santos – odtud i název brazilského státu Bahia). Významný byl pak rok 1549, kdy se v místě usadila výprava, již vedl Tomé de Sousa, jenž se stal prvním guvernérem Brazílie. Město se tak stalo prvním hlavním městem portugalské koloniální říše v Latinské Americe. Jako významný přístav později těžilo z vývozu cukru (a s tímto průmyslem spojeného obchodu s otroky, který sem přivedl z Afriky i kulturní vlivy), zlata a diamantů. Postupně zde začaly vyrůstat významné správní budovy, zlatem zdobené barokní kostely (roku 1552 se Salvador stal sídlem prvního katolického biskupa Brazílie) a malebné výstavní soukromé domy, dnes chráněné organizací UNESCO – a to především v „horním“ městě (Cidade Alta), zatímco v „dolním“ (Cidade Baixa) se nacházel hlavně přístav a tržnice. Dnes obě tyto části, jež dělí několik desítek metrů výškového rozdílu, spíná výtah Lacerda a několik lanovek, dříve bylo nutno vylézt do horní části příkrými městskými uličkami. Ani poté, co bylo sídlo kolonie roku 1763 přesunuto do Rio de Janeira, nepřišel Salvador o všechen svůj význam, jak o tom svědčí hnutí za brazilskou nezávislost, jež se zde zformovalo na počátku 19. století, i skutečnost, že je dnes třetím nejlidnatějším brazilským městem. Se Salvadorem je také spojena řada osobností a fenoménů kultury – např. António Vieira, spisovatel a kazatel, patrně nejvýznamnější barokní autor portugalského jazyka, jeho o 300 let mladší literární kolega Jorge Amado (viz výše), hudebník a politik Gilberto Gil nebo supermodelka Adriana Lima. Salvador je také jedním z center tance-bojového umění zvaného capoeira a slavný je i zdejší karneval. Oproti tomu v Rio de Janeiru se jím zde nechají ke zpěvu a tanci strhnout takřka všichni.

Náboženství a tradice

• Brazílie je z 90% křesťanskou zemí. Většinu tvoří katolíci, asi 15% protestanté a minimum novodobé křesťanské církve. Existuje zde malá komunita židovských věřících a ojediněle jsou vyznávány i afro-brazilské kulty, především ve státě Bahia. Bez vyznání je jen asi 7% obyvatel.
• Federální svátky
• 1. leden – Nový rok, Den světového bratrství
• únor – Karneval (pohyblivý svátek, úterý před Popeleční středou)
• březen / duben – Velký pátek velikonoční (pohyblivý svátek)
• 21. duben – Tiradentes, výročí úmrtí bojovníka za nezávislost na Portugalsku (1792)
• 1. květen – Svátek práce
• červen – Boží tělo (pohyblivý svátek, 62 dní po Velkém pátku)
• 7. září – Den nezávislosti
• 12. říjen – Den zjevení Panny Marie (Nossa Senhora de Aparecida)
• 2. listopad – Památka zesnulých
• 15. listopad – Vyhlášení republiky (1889)
• 25. prosinec – Vánoční svátek
• Největším brazilským svátkem je Karneval, jehož datum je pohyblivé, začíná 40 dní před velikonocemi a pracovní volno je poskytnuto oficiálně na dva a půl dne. O Velikonocích je volno na Velký pátek, kdežto Velikonoční pondělí je pracovním dnem. Vánočním svátkem v Brazílii není 26. prosinec.
• Některé jednotlivé státy mají kromě těchto federálních i své vlastní svátky, kdy je většinou oslavován některý ze svatých patronů. Např. Rio de Janeiro slaví navíc 20. leden, 24. duben, 20. listopad,  Sao Paulo 25. leden, 9. červenec a 20. listopad.
• I když zde žije údajně nejvíce věřících na světě, na víru se zde pohlíží trochu odlišně než u nás. Bohoslužeb se účastní spousta mladých, farář vtipkuje, zpívají se písničky.Účast na bohoslužbě je příjemným společenským zážitkem i pro ty, kteří by u nás do kostela nevkročili.
• Posvátná a náboženská místa ve státě Pernambuco
• posvátným drahokamem je klášter Capela Dourada v Convento de Santo Antonio, který byl založen již v roce 1606 – Recife
• barokní kostel Igreja do Carmo – Recife
• Cathedral de Sao Pedro dos Clérigos – Recife
• Nossa Senhora do Carmo – nejstarší karmelitský klášter v Brazílii – Olinda
• Convento de Sao Francisco – Olinda
• Nossa Senhora das Neves – Olinda

Historické lokality

• Salvador da Bahia byl do roku 1763 prvním brazilským hlavním městem, dnes je hlavním městem státu Bahia. Jeho historické centrum, které je živoucím muzeem architektury 17. a 18.století, bylo zapsáno na seznam kulturního dědictví UNESCO. Je rozděleno do tří hlavních oblastí, kde se střídají sakrální stavby s domy v úzkých strmých uličkách, které jsou dlážděny cabecade-negro, což jdou kameny s různých etap brazilské historie.
• Mezi největší atrakce patří Municipal Square na Largo de Sao Francisco a Sé Square,výtah Lacerda Elevator spojující Horní a Dolní město, City Hall, Municipal Plaza, palác Rio Branco, Nemocnice a kostel Misericordia, palác Archepiscopate, Basillica Cathedral, Terreiro de Jesus, čtvrť Pelourinho s jejími kostely, obchody a náměstími, a v neposlední řadě rozsáhlý náboženský komplex kláštera a kostela Panny Marie a kostela Carmo.
• Historickou hodnotu májí i dvě tvrze: Santo Antonio da Barra Fort v severní části zálivu Všech svatých, která patří námořnictvu, a Mont Serrat Fort, která je díky svému elegantnímu tvaru považována za nejkrásnější stavbu vojenského brazilského koloniálního období. Dům je obehnán hradbami s kulatými baštami a devíti kaňony. Na polostrově Itapagipe severně od centra města stojí maják Monte Serrat a kostel Igreja de Monte Serrat.
• V budově staré lékařské fakulty hned vedle catedral Basíllica se nacházejí rovnou dvě muzea Museu de Arqueologia e Etnologia a Museu Afro – Brasileria s expozicemi brazilských černochů. Historické sbírky různého charakteru naleznete např. v Carlos Costa Pinto Museum ( šperky, porcelán, nábytek apod.), v UFBA Sacred Art Museum v klášteře Sv. Terezy, v Bahia Museum of Art, což je nejstarší muzeum ve státě. Jedna z největších soukromých sbírek posvátného umění Abelardo Rodriques Museum je umístěna v Solar Ferrao, což je cenná civilní stavba z koloniálního období.