Náboženství, historie a kultura na Lisabonském pobřeží

Náboženství a historie

Historie Portugalska

Prvním známým etnikem obývajícím území dnešního Portugalska byli Lusitánové, jichž se Portugalci cítí být přímými potomky a kteří se v oblasti usadili v prvním tisíciletí před naším letopočtem.

V období druhého století před Kristem je portugalské území cílem římských výbojů a v prvním století před naším letopočtem se stává římskou provincií jménem Lusitania. Za Římanů zažívá oblast období prosperity, jsou zakládána mnohá města. Dědictvím z římské doby je portugalský jazyk mající původ v latině, pěstování vinné révy a z té doby pochází také název dnešního státu. Cale, jméno obydleného území při ústí řeky Douro, Římané specifikovali jako přístav – Portus Cale.

Za pozdějšího období, kdy území zaplavovaly v 5. a 6. století germánské kmeny, zejména Svébové a Visigóti, si noví obyvatelé název přizpůsobili na Portucale, z toho se později stalo Portugale. Označení přístavu pak bylo vztaženo na moderní město stojící na místě původního Cale – Porto – a také na slavné víno zdejší provenience. Další invazí byla ta maurská, která potkala Pyrenejský poloostrov po roce 711.

S koncem maurské okupace a obdobím reconquisty je spojeno také zformování nezávislého portugalského státu. První portugalský stát vznikl již roku 868, počátky portugalské samostatnosti jsou pak spjaty s osobou Afonsa Henriquese a bitvami: u São Mamede roku 1128, po níž se Afonso prohlásil knížetem portugalským a ve které hájil nezávislost země na sousedních státech, a u Ourique 1139, kde porazil Maury a byl prohlášen portugalským králem Afonsem I. Jako krále jej (a tím pádem Portugalsko jako samostatný státní útvar) uznali roku 1143 okolní představitelé světské moci a roku 1179 papež. Definitivně bylo portugalské území znovudobyto z maurských rukou roku 1249, kdy byla získána oblast Algarve v jižním cípu Portugalska, kde se arabský vliv projevil nejvýrazněji.

Roku 1255 se Lisabon stává hlavním portugalským městem pro svou centrální pozici, roku 1290 zde byla založena první portugalská univerzita, později přestěhovaná do Coimbry. V té době také Portugalsko získává své hranice, po staletí překvapivě neměnné. Neuvěřitelnou trvalost prokázalo také spojenectví s Anglií, datující se od Windsorské dohody z roku 1386. Třebaže aliance těchto dvou zemí prošla mnoha kolizemi, je to nejdelší diplomatické spojenectví v historii (představitelé obou států se na ně se vší vážností odvolávali i ve 20. století).

V té době také Portugalsku vzchází zlatý věk – nejdříve období objevů, vystřídané následným obdobím koloniální říše. Objevy, nepředstavitelné bez klíčové podpory moudrých panovníků, jako byl Jindřich Mořeplavec (později v jeho díle pokračoval např. mimořádný panovník Jan II.), jenž objevitele opatřoval nejlepšími dostupnými mapami a plavidly, byly započaty dobytím bohatého obchodního města Ceuta v severní Africe roku 1415. Z objevů můžeme dále jmenovat Madeiru (1419) a Azorské ostrovy (1427), jež Portugalsku zůstaly dodnes. Kolumbův plán na dosažení Indie po moři plavbou na západ Portugalci odmítli (tušili snad, že taková cesta je výrazně delší než plavba východním směrem?), roku 1497 Bartolomeu Dias obeplul Mys Dobré naděje, a otevřel tak cestu do Indie kolem afrického kontinentu, kam pak doplouvá Vasco de Gama 1498. Brazílii objevuje Portugalec Pedro Cabral roku 1500. O dobývání asijského území se pak dále zasloužil Afonso de Albuquerque. První pokus o plavbu kolem světa vykonal Fernão de Magalhães. Portugalsko se tak stává jednou ze světových velmocí, jejíž důležitost se nezakládá ani tak na uplatňování moci na politické mapě Evropy, ale na zámořských državách v Jižní Americe, Africe a Asii (Portugalci dospěli až na Dálný východ, na území dnešní Indonésie, Číny a Japonska). Portugalsko tehdy dominovalo v jižním Atlantiku a v Indickém oceánu, měřit se s ním mohly jen státy jako Anglie, Francie nebo Španělsko (se kterým si roku 1494 dohodou z Tordesillas dokonce „rozdělilo svět“, kdy západní polokoule patřila Španělsku a východní Portugalsku). Portugalsko rozeselo po svých koloniích řadu obchodních center, kvetl zejména obchod s otroky a kořením.

Postupně se však dostavoval úpadek, na konci 70. let 16. století se portugalský trůn uvolňuje a dosedá na něj španělský král Filip II. (roku 1580 jako portugalský král Filip I.). Celý Pyrenejský poloostrov je tak spojen v jednu říši personální unií (Iberská unie). Portugalsko, jehož samostatné postavení je zpočátku uznáváno, se však postupně stává téměř španělskou provincií, je stavěno ve vleku Španělska proti dřívějšímu spojenci Anglii. Koloniální soupeři Portugalska, Anglie a Holandsko, si ostatně v této době začínají dělat zálusk na portugalská zámořská území.

K opětovnému ustavení samostatného Portugalska došlo až roku 1640. Vývoj v Portugalsku se pak začal zpožďovat oproti vývoji jiných zemí. Významnou osobností, jež se to pokusila zvrátit, byl Sebastião de Melo, markýz de Pombal. Ve svých rukou soustředil postupně čím dál větší moc, tvrdě stíhal své oponenty, ale zároveň se snažil zavádět osvícenské zásady do mnoha oblastí veřejného života (např. školství). V hospodářství se zhlédnul v merkantilis­tických zásadách, zakládal společnosti a cechy specializované na konkrétní odvětví výroby, vymezil přesně kraj, kde se pěstuje portské víno, kontroloval i kvalitu vína. Po děsivé události moderních dějin Portugalska, zemětřesení v Lisabonu 1. listopadu 1755, jež dosahovalo síly 9. stupně Richterovy škály a zanechalo po sobě spoušť v podobě tisíců mrtvých a téměř zcela zničeného města, se zasloužil o to, aby město bylo bleskurychle rekonstruováno (již za necelý rok byl patrný velký pokrok), a to tak, aby odolalo dalšímu zemětřesení.

Francouzská vojska, jež vtrhla do Portugalska za Napoleona roku 1807, se podařilo vyhnat s pomocí tradičních spojenců Britů 1811. Portugalská královská rodina tehdy prchla do Brazílie a Rio de Janeiro se stalo na krátký čas hlavním městem Portugalska (1808 – 1821). Další těžká rána přišla vzápětí, kdy Brazílie roku 1822 vyhlásila nezávislost. Portugalsko tak ztratilo svou největší kolonii. V průběhu 19. století dále postupně přicházelo o území v Jižní Americe a Asii. Tento smutný úpadek byl provázen i politickým marasmem v podobě neschopných a úplatných vlád, nestabilní ekonomické situace.

Na počátku 20. století se k tomu přidaly nepokoje a několik politických atentátů. Za této situace byla roku 1910 zrušena monarchie a nastolena republika. Ke zlepšení situace to však nevedlo, politický chaos pokračoval (v období 1910 – 1926 se vystřídalo u moci několik desítek vlád!), státní hospodářství se potácelo na pokraji bankrotu (problémy se ještě zvětšily portugalským vstupem do 1. světové války roku 1916 po boku britských spojenců). Jako i v jiných zemích meziválečné Evropy to vedlo k převratu a ustavení pravicové diktatury (roku 1926).

V jedné z nejdelších evropských diktatur pak zaujal klíčové postavení původně ministr financí Antonio de Oliveira Salazar (od r. 1932 přeseda vlády). Ten nastolil tzv. Estado Novo, autoritativní stát inspirovaný Mussoliniho fašistickou Itálií. Salazarovi se podařilo stabilizovat veřejné účty, ale tvrdě potlačoval opozici, nastolil cenzuru, využíval tajnou policii. Navzdory svému obdivu k Mussolinimu a podpoře sousední frankistické diktatury ve Španělsku zachoval Salazar za druhé světové války neutralitu Portugalska a později umožnil Spojencům vytvořit na portugalských územích námořní a letecké základny (učinil tak s vědomím starých portugalsko-anglických závazků i pod tlakem Spojenců). Portugalsko se také stalo posledním útočištěm uprchlíků z Evropy před útěkem do Spojených států. Po válce doma Salazarův tuhý režim nijak nepolevoval. V zahraniční politice sice nebyl zcela izolován  – Portugalsko je zakládajícím členem organizací NATO, OECD a ESVO (Evropské sdružení volného obchodu) – do ústraní se ale dostával svým odmítavým postojem k dekolonizaci. V portugalských koloniích propukaly boje za nezávislost a Portugalsko bylo nuceno pacifikovat několik takových hnutí, což si žádalo značné finanční prostředky. Roku 1961 ztratila země svá území na Indickém subkontinentě, africká území (Angola, Mosambik, Francouzská Guinea) za svou nezávislost bojovala. Roku 1968 Salazara vystřídal Marcelo Caetano. Řešil ekonomické problémy, ale politické uvolňování bylo jen nepatrné.

V dubnu 1974 konečně došlo k pokojné karafiátové revoluci (pojmenované podle květů tehdejšího ročního období, jimiž si povstalci „ozdobili“ zbraně) a později k přechodu k demokracii. Portugalsko předává svá zámořská území, nejdříve v Africe, roku 1999 oblast Macaa Číně, naposledy formálně uznává nezávislost Východního Timoru roku 2002. Postupně je dosaženo větší politické stability, roku 1986 vstupuje země do dnešní Evropské unie (významnou postavou v tomto dění byl tehdejší portugalský předseda vlády Mário Soares). Portugalsku se postupně daří přilákat zahraniční investice. Přestože patří k ekonomicky slabším zemím západní Evropy, v žebříčku zemí podle kvality života se umisťuje na lichotivých pozicích.

Kultura Portugalska

Portugalská kultura se rozvíjí už od počátku našeho letopočtu. Za tu dobu prodělala mnoho proměn a nechávala se ovlivňovat kulturami jiných zemí, evropských i zámořských, s nimiž Portugalsko pěstovalo obchodní styky.

Jedinečným portugalským rysem je užívání kachličkové výzdoby (azulejos – jméno pochází z arabštiny, samotné kachličky přivezli na Pyrenejský poloostrov Maurové) v architektuře. Azulejos jsou stálým výtvarným prvkem místní architektury, adaptujícím se bez obtíží vždy na další a další výtvarné směry, jak je přinášejí staletí. S těmito dlaždicemi se v Portugalsku setkáme v interiérech i na vnější výzdobě nejrůznějších staveb – domů, paláců, kostelů, vlakových nádraží i stanic metra. Keramická fasádová výzdoba může být sestavena z dlaždiček jednotného vzoru, tvořit složitější ornamenty nebo dokonce vytvářet obrazy slavných osobností či okamžiků portugalských dějin. Vedle tohoto vznešeného poslání však mají i funkci praktickou – v parnech vhodně upravují teplotu uvnitř staveb.

V hudbě má dlouhou historii tradiční žánr fado – tesklivý, zádumčivý zpěv vypravující za doprovodu kytary nejčastěji o tématech, jako jsou nešťastná láska, odloučení, zármutek. Fado rozhodně není mrtvým nebo ustrnulým žánrem – za Salazarovy diktatury v druhé polovině 20. století do něj jeho interpreti vkládali svůj odpor vůči režimu a další zpěváci přinášejí svůj nový, moderní pohled na tyto skladby, kterým získávají posluchače i v zahraničí. Nejslavnější zpěvačkou fado byla jistě Amália Rodrigues („královna fado“). Mariza je velmi známá „fadista“ současnosti.

Ve světě asi nejslavnějším portugalským literátem je lisabonský rodák Luís de Camões, tvůrce portugalského eposu Lusovci. Lusovci jsou srovnáváni s klasickými eposy Homéra, Vergiliovou Aeneidou či Dantovou Božskou komedií. Vznosné vlastenecké dílo podává velkolepou dikcí portugalské dějiny, oslavuje velké národní postavy a objevné cesty. K výjimečnosti eposu přispívá legenda spojená s jeho vznikem – Camões, který v té době sloužil jako voják v jihovýchodní Asii, kam se dostal v důsledku konfliktů, jež míval s urozenými, prý po ztroskotání lodi zachránil nedokončený rukopis svého díla tak, že plaval a držel ho přitom nad hladinou. Camõesův úmrtní den, 10. červen, kdy roku 1580 velký portugalský básník zemřel, byl vyhlášen Dnem Portugalska.

Fernando Pessoa je moderní postavou portugalské poezie, známou pro psaní pod různými heteronymy (kdy mění nejen jméno „autora“ básní, ale i styl a smýšlení jejich tvůrce).

Portugalský prozaik a dramatik José Saramago, jenž skrze fantaskní zápletky nahlíží problémy lidské existence, získal roku 1998 Nobelovu cenu.

Jedinečnou osobností portugalské kinematografie je režisér Manoel de Oliveira, tvořící ještě ve svých 100 letech další filmy – je tak nejstarším stále tvořícím režisérem (jeho kariéra začala již roku 1931!).

Historie Lisabonu

Prvními osadníky oblasti Lisabonu byli zřejmě Iberové. Z jiných etnik byly významné jejich styky s Féničany, Kartaginci a Řeky. Féničané také dali městu jeho jméno – původně Allis Ubbo („bezpečný přístav“). Řecká forma Olissipo pak zavdala příčiny ke spojování města lidovou etymologií se slavným antickým rekem Odysseem, jenž prý město založil.

Římané město dobyli na Kartagincích roku 205 př. n. l. a nazvali je Felicitas Julia (latinizovaně původní jméno vypadalo Olissipona). Přináležení k velké říši mělo svůj přínos v podobě spojení s jinými důležitými městy na Pyrenejském poloostrově a v kvetoucím obchodu (obchodovalo se především se solí, vínem, rybami a koňmi).

Římany vystřídaly v období 5. – 8. stol. germánské kmeny a ve druhém desetiletí 8. stol. přicházejí Maurové, kteří pak město drželi čtyři a půl století. Za jejich vlády Lisabon roste, jsou budovány mešity, domy a hradby. Maurské stopy nese především lisabonská čtvrť Alfame.

Významným datem je pak znovuzískání města portugalským králem Afonsem I. roku 1147. O sto let později, roku 1255 se Lisabon jako přirozené centrum a výhodně situovaný přístav stává hlavním městem Portugalska. Univerzita je v Lisabonu založena roku 1290, později je však přesunuta do Coimbry (a v Lisabonu je pak univerzita znovu ustavena až roku 1911).

Největší rozkvět zaznamenal Lisabon – stejně jako celé Portugalsko – v době koloniálního rozmachu (jehož byl právě Lisabon takříkajíc odrazovým můstkem), především v 16. století. Město se stává jedním z nejdůležitějších světových obchodních center, skutečnost zámořské velmoci se odráží ve stavbách manuelinského slohu (podle krále Manuela I., který vládl 1495 – 1521), vysoce zdobného stylu využívajícího mořských motivů (perel, mušlí) či motivů exotické vegetace z dobytých území. Příklady takových staveb jsou klášter svatého Jeronýma nebo Belémská věž.

Útlum zažívá město v období spojení Španělska a Portugalska v Iberské unii, ale největší rána přišla v 18. století – jedno z největších zemětřesení v historii. Došlo k němu dopoledne 1. listopadu 1755, trvalo jen několik minut. Podle dnešních přepočtů dosahovalo 9. stupně Richterovy stupnice a mělo apokalyptické dopady. Co nezničilo zemětřesení, bylo smeteno vlnami tsunami nebo stráveno následným požárem, který řádil několik dní. Lidských obětí bylo několik desítek tisíc, naprostá většina budov v Lisabonu byla zbořena. Z dalších portugalských oblastí bylo nejvíce postiženo jižní Algarve, otřesy bylo cítit až na britských ostrovech, vlny tsunami postihly i pobřeží severní Afriky. Kulturní ztráty zahrnovaly kromě poničení významných staveb včetně královského paláce (sama královská rodina jako zázrakem přežila, neboť si vyjela z města ven) zničení královské knihovny se 70 000 svazky, ztrátu stovek uměleckých děl (mj. obrazů Tiziana, Rubense, Caravaggia) i královských archivů s cennými svědectvími o objevitelských cestách. Katastrofa tehdy poděsila celou Evropu, objevovaly se hlasy hovořící o nepochopitelném božím hněvu proti hlavnímu městu hluboce věřící země, štědře podporující církev (nadto pohroma přišla na významný katolický svátek Všech svatých – jim zasvěcená veřejná nemocnice shořela, stovky jejích pacientů uhořely – a byly při ní zničeny téměř všechny kostely). Reagovali i filozofové – zejména Voltaire svou kritikou optimismu, Rousseaua zase utvrdila v jeho odporu k civilizaci a nostalgii po životě v přírodě, Kant se rovněž událostí zabýval. Zemětřesení ale zapůsobilo také jako vzpruha – činorodý markýz de Pombal se okamžitě zasadil o odstraňování následků a rekonstrukci města (doslova řekl, že „mrtvé je třeba pohřbít a živé nasytit“). Ve vyhladovělém městě, kde se začínal vyskytovat kanibalismus, dal stavět šibenice jako prevenci proti rabování, mrtvé dal – aby zabránil nákaze – pohřbívat do moře, armáda bránila těm, kteří byli schopni se podílet na obnově, v útěku z města. Město vystavěl znovu (čtvrť Baixa Pombalina). Aby prověřil odolnost nových staveb vůči další pohromě, dal nejdříve postavit dřevěné modely, kolem nichž pochodovalo vojsko simulující zemětřesení. Pro novou výstavbu byly typické široké, rovné třídy a velká náměstí. Později byl nový Lisabon vzorem i pro jiné moderní metropole, ale ve své době to budilo údiv („jednou budou malé“, vyslovil se k překvapivé šíři ulic Pombal). Událost také vedla ke zrodu seizmologie, jednak díky zájmu, jejž zemětřesení vzbudilo, jednak detailním popsáním průběhu a následků události (markýz de Pombal rozeslal do všech farností v zemi dotazníky s otázkami na zemětřesení a jeho následky, ale také na chování živočichů, protože bylo vypozorováno, že zvířata se před katastrofou stahovala do výše položených míst).

V dalších desetiletích byla portugalská metropole dějištěm zásadních událostí v historii země, výjimečná byla její role jednoho z mála otevřených evropských přístavů na pobřeží Atlantiku za druhé světové války, kdy Lisabon sloužil jako brána do bezpečí ve Spojených státech. V posledních letech portugalské hlavní město hostilo několik úspěšných událostí světového nebo alespoň evropského významu (mj. Expo '98), což podnítilo vznik dalších moderních staveb včetně mostu Vasca de Gamy přes řeku Tajo, který je nejdelším v Evropě.

Náboženství a tradice

• Náboženské složení v Portugalsku: katolíci (97 %), bez vyznání (2 %), zbytek tvoří protestanti různých denominací, muslimové, hinduisté a nepatrná židovská komunita
• Státní svátky
• Nový rok – 1. leden
• Velký pátek – pohyblivý svátek (březen – duben)
• Den svobody – 25. duben (výročí tzv. karafiátové revoluce 1974)
• Svátek práce – 1. květen
• Den Portugalska – 10. červen
• Boží tělo – pohyblivý svátek (červen)
• Nanebevzetí Panny Marie – 15. srpen
• Vyhlášení republiky – 5. říjen
• Svátek Všech svatých – 1. listopad
• Obnovení nezávislosti – 1. prosinec
• Neposkvrněné početí – 8. prosinec
• Vánoce – 25. prosinec
• Mimo národních svátků je třeba počítat s tím, že v Portugalsku existují i svátky regionální a městské (např. v Lisabonu 12. 6. – sv. Antonín; v Portu 24. 6. – sv. Jan)

Historické lokality

Hlavní město Portugalska

• Lisabon – pevnost sv. Jiří, palác Paço da Alcáçova, národní muzeum dlaždic, náměstí Largo das Portas do Sol, Belémská (Betlémská) věž, socha Ježíše Krista, vedle grandiózních staveb jsou zde také bílé obytné domky, z jejichž balkonů visí květiny, a mnoho kašen

Historické lokality

• Batalha – kostel a dominikánský klášter Panny Marie Vítězné (na seznamu UNESCO)
• Coimbra – historické univerzitní město s barokní knihovnou, románskou katedrálou, klášterem Santa Cruz a klášterem de Calas, muzeum Machada de Castro
• Porto – románsko-gotická katedrála, kostel Cedofeita, Věž kleriků (Torre dos Clérigos), burzovní palác, muzea, atrakcí města je železniční nádraží São Bento
• Braga – katedrála a několik muzeí, např. muzeum sakrálního umění