Náboženství, historie a kultura na Lesbosu

Náboženství a historie

Archeologické nálezy na ostrově Lesbos (na Lesbu) svědčí o lidské přítomnosti od doby bronzové (zhruba 3000 let před Kristem). Z doby před naším letopočtem byli nejvýznamnějším etnikem Eolové (či Aiolové), původem z řeckého kraje Thessalie, kteří na ostrov přicházejí přibližně kolem prvního tisíciletí před počátkem letopočtu.

Netypicky daleko zajímavější než původ jména ostrova, v moderní řečtině znějícího Lesvos (někdy je tak i přepisováno do jiných abeced) na základě faktu, že písmeno β (beta) z názvu Λέσβος je dnes vyslovováno jako „v“ na rozdíl od starořecké zvukové realizace „b“ (navíc je ostrov někdy označován podle svého hlavního města Mytiléné, též Mytilene či Mytilena), který ukazuje k mytickému Lesbovi, údajnému prvnímu králi (jindy božskému ochránci) ostrova, je proces, při němž bylo od tohoto místního názvu odvozeno přídavné jméno označující erotický vztah dvou osob ženského pohlaví, od 19. století nazývaný lesbický. Důvodem je nepřehlédnutelná žena umělkyně, jež na ostrově žila, velká básnířka Sapfo (řidčeji se ostatně také o ženském homosexuálním poměru hovoří nebo spíše hovořilo jako o sapfickém). O životě Sapfo toho s přesností a spolehlivostí mnoho nevíme, žila však právě v době největšího rozkvětu místní eolské kultury v 7. a 6. století před Kristem, podle různých pramenů se dá její životní pouť velmi volně ohraničit roky 620 a 570 před n. l. Pocházela ze vznešeného rodu, byla vzdělaná, měla snad dceru jménem Kleis, někdy kolem přelomu 7. a 6. století žila ve vyhnanství na Sicílii a kolem sebe sdružovala kruh podobně múzicky naladěných přítelkyň (toto společenství lze stěží nazvat jakousi školou, jak se to dříve objevovalo, a rozhodně si je nelze přímo spojovat ani s nějakými nevázanými radovánkami). Ještě bolestnější než nedostatek básnířčiných životních dat je skutečnost, že velmi málo známe i z jejího básnického díla, kdysi v knihovně v Alexandrii sebraného v devíti svazcích. Na úlomcích keramiky, potrhaných papyrech a především v obdivných či návodných citacích antických spisovatelů, filozofů a gramatiků se nám dochovala ve své celistvosti jediná báseň (Modlitba k Afroditě) a vedle ní další úryvky hymnů, ód a svatebních a milostných písní (jež byly určeny ke zpěvnímu přednesu s doprovodem lyry třeba při hostině) a básní, odhadem 7 % z jejího celkového básnického odkazu. Fascinující je, jaké úctě se tato žena v antickém Řecku a Římě těšila za svého života i dlouho po něm. Její myšlenky byly vnímány a ctěny, byla považována za výjimečnou zástupkyni ženského rodu. Sapfina vyobrazení lze najít na antických mincích i vázách, její podobu zachycovali ve svých dílech i sochaři. Platon se o ní měl vyjádřit jako o desáté múze, ctili ji i básníci Horatius a Catullus. Co bylo na její poetické tvorbě oceňováno, byla průzračnost výrazu, přímost myšlenek a melodičnost. Pokud jde o označení specifického emočního a sexuálního zaměření pojmem odvozeným od názvu ostrova Lesbos, které podnítila svou tvorbou právě Sapfo, lze říci to, že v jejích básních jsou vyjadřovány city k osobám obou pohlaví, se zvláštní něhou jsou nicméně popisovány a adresovány zejména ženské postavy. Na kolik lze tato místa považovat za autobiografické zpovědi a jak moc byl důvěrnější vztah mezi přítelkyněmi v její době mimořádný, se dá dnes říct jen těžko (i tak by její orientaci či chování bylo možné z dnešního pohledu a dnešními termíny označit nanejvýš za bisexuální). I z některých narážek o něco mladších starověkých autorů se však přece jen zdá, že Lesbos byl tělesnými styky mezi ženami známý. Zájem o postavu Sapfo a její verše se poté, co její díla přestala být studována – mj. také z důvodu jazykové bariéry, již představoval dialekt, v nichž jsou psána, tedy eolská řečtina – a ve 12. století se o nich hovoří jako o ztracených, probudil, jako v případě i jiných klasických autorů, v renesanci a nově opět v 19. století, věrnější překlady a vydání jejích básní jsou však až dílem posledních desetiletí.

Třebaže je však Sapfo ústřední postavou antického Lesbu, není jedinou. Alespoň letmo zmiňme mýtus o bájném pěvci Orfeovi, jenž se mocí svého umění dotýkal srdce každého. Poté, co jej roztrhaly bakchantky, plynuly jeho hlava a lyra po řece Marice – zatímco stále vydávaly smutné tóny – až do Středozemního moře. Ostrované oba pozůstatky vylovili, lyru odnesly múzy do nebe a hlavu Lesbané pochovali ve svatyni. Lesbos je jmenován také v Homérově Iliadě.

Lyrická básnířka Sapfo i její básnický druh a zřejmě milenec Alkaios žili na Lesbu (konkrétně ve vesnici Eressos) v době, kdy zde moudře a pokojně vládl Pittakos z Mytileny, státník a jeden ze sedmi mudrců antického Řecka. Údajně vyslovil také následující myšlenky (volně přeloženo): „Je těžké být vždy ctným“, „O člověku lze prohlásit, že je vyvolencem osudu, až po jeho skonu“, „Nezkrášluj svůj vzhled, ale buď spanilý ve svém počínání“, „Správně odhadni situaci“, „Ani bozi nebojují s nutností“, „Nehovoř o tom, co zamýšlíš – nezdaří-li se ti to, čeká tě výsměch“, „Cokoliv děláš, dělej dobře“, „Nikomu nepředhazuj jeho neštěstí, aby tě nedostihla Nemesis“, „Co bys měl jinému za zlé, to mu nečiň ani ty“, „Zdrž se toho, abys mluvil špatně o svých přátelích, ale i o svých nepřátelích“. Když mu přivedli vraha jeho syna, prý jej propustil se slovy „Odpuštění je lepší nežli pokání“ (podle jiné verze „Odpuštění je lepší nežli trest“). Pozoruhodné je, že prohřešky spáchané v opilosti stíhal naopak dvojnásobným trestem.

Přírodu na Lesbu obdivovali v době, kdy zde pobývali, Theofrastos, stojící na počátku botaniky, a Aristoteles. Vyučoval zde i Epikuros. Později Longus zasadil do lesboské přírody děj svého pastýřského milostného (a přece nevšedně svěžího) románu Dafnis a Chloe, který je velmi znám i jako inspirační zdroj magického baletu Maurice Ravela.

Když se vrátíme nazpět k běhu dějin, zjistíme, že ostrov byl často dobýván a vláda nad ním se střídala – z rukou Peršanů přes účast v athénském námořním spolku, dobytí Spartou a Makedonci až po římskou éru. Ani ve středověku nebyla historie ostrova Lesbos klidná a uspořádaná – byzantská říše (rok zde na počátku 9. století dožívala ve vyhnanství byzantská císařovna Irena, aby se uživila, musela dokonce příst), panství janovského rodu Gattilusi a nakonec začlenění do Osmanské říše (1462 – 1912), abychom jmenovali jen jednotlivé důležité fáze. Následovalo spojení s Řeckem. Dvě významné události ve 20. století jsou pak ještě příchod řeckých uprchlíků z Malé Asie v roce 1922, připomínaný v Mytiléné sochou Matky z Malé Asie, zastupující všechny odvážné ženy, jež se vydaly bez manžela (většinou padlého nebo zajatého Turky) s dětmi na neznámé území za nejistou budoucností, a ještě jedna okupace, německá, v letech 1941 – 1944 za druhé světové války.

Z novodobých lesboských rodáků byl patrně nejvýznamnějším Chajruddín Barbarossa, otomanský admirál a pirát, jenž v 16. století ovládal Středomoří.

Náboženství a tradice

• Náboženské složení – věřící řecké pravoslavné církve (97,5 %), muslimové (1,7 %), ostatní (0,8 %)

• Svátky
  • státní
    • 25. březen Den nezávislosti
    • 28. říjen (tzv. Den „OCHI", tedy Den „NE") – připomíná řecké odmítnutí italského ultimáta na „právo vstupu a přechodu“ fašistických vojsk v roce 1940, kterým byla zahájena řecko–italská válka
  • další svátky a dny volna
    • Nový rok (1. leden)
    • Svátek práce (1. květen)
    • 17. listopad (výročí povstání proti vojenské diktatuře na athénské polytechnice)
    • Vánoce (25. – 26. prosinec)
  • náboženské svátky
    • 6. leden – svátek Theofania spojený s „žehnáním vod“
    • Velký pátek a Velikonoční pondělí
    • 15. srpen – svátek Panny Marie

Kromě obecných svátků má mnoho míst na Lesbu ještě své vlastní svátky nebo vlastní způsoby slavení svátků, z nichž vybíráme:

• 17. únor – sv. Teodor, patron Lesbu, slaven v Mytilene
• pátek po Velikonocích se ve vesnici Agia Paraskevi koná svátek býků, během nějž probíhají koňské dostihy, obětování zvířat, tance a hostiny
• na konci července jsou pořádané koňské dostihy ve městě Plomari, k vidění jsou při nich nejen krásní koně, ale také jezdci v tradičních oděvech
• počátkem srpna v Mytilene festival ouza, při kterém návštěvník okusí tento tradiční lahodný nápoj a kromě něj i různé místní pochutiny k zakousnutí a zdejší hudbu
• 15. srpen – svátek Panny Marie – oslavy po celém ostrově, mnohdy obohacené o další kulturní akce
• 26. říjen – sv. Dimitrij – ve vesnici Moria pořádají koňské dostihy, součástí oslav je i zabití býka v předvečer svátku a jeho následné noční vaření se zpěvy a tancem
• 6. prosinec – sv. Mikuláš

Významné kostely a kláštery na ostrově Lesbos:

• mešita Yeni v Mytilene
• kostel Agios Athanassios v Mytilene – vnitřní malby v kostele ovlivněny renesančním uměním, v kostele také ostatky sv. Teodora z Byzantia, který prý zachránil ostrov v 19. století před morem, dominantou kostela je nicméně vysoká zvonice
• kostel Agios Therapon v přístavu v Mytilene – největší kostel ve městě postavený roku 1860, uvnitř ikona Ježíše (14. stol.) a Jana Teologa (z 15. stol.)
• klášter v Limonos z počátku 16. stol., za otomanské éry sloužil jako duchovní centrum ostrova a tajná škola, dnes jsou jeho sály přeměněny v muzeum, kde je uchováván např. pozoruhodný soubor více jak 15 tisíc dokumentů z dějinného úseku 9. – 19. století
• chrám Zesnutí přesvaté Bohorodičky ve vesnici Petra, k němuž vede 114 schodů (kostel je umístěn na skále), významné poutní místo ostrova, kde najdete také pozoruhodné doklady řezbářského umění
• klášter svatého Rafaela – taktéž poutní místo, v němž je hlavní relikvií lebka svatého Rafaela, údajně divotvorná. Svatý Rafael, významný církevní hodnostář v Konstantinopoli a později prostý mnich v malém klášteře, byl v 15. století krutě umučen Turky. Od počátku 20. století se začal zjevovat vesničanům v Thermi jeho přízrak, přelud byl viděn i v místní kapli. Když byl pak v 50. letech 20. století vykopávkami odhalen hrob s lidskou kostrou, jež prý vydávala sladkou vůni, a dalšími předměty z byzantského období, přišlo se na tuto spojitost. Současný klášter byl vybudován roku 1963 na troskách dřívějších klášterních staveb. Ostrované sem putují za duchovní útěchou a s nadějí na zázračné uzdravení.
• kostel Taxiarchis ve vesnici Mandamados má slavnou ikonu, jež je prý vytvořena z hlíny a krve (kromě toho sbírku náboženských knih)
• v kostele Panagia Sion (Agiassos) je prý zase ikona Panny Marie, kterou vytvořil sám evangelista Lukáš, ta prý má navíc uzdravující sílu

Historické lokality

Mytilene – hl. město ostrova Lesbos a významný přístav, město postavené terasovitě na sedmi kopcích je plné neoklasicistních budov, starých vil a barevných domků. Nad městem ční hrad-pevnost, jeden z největších a nejsolidnějších v této části středomořské oblasti, který se začal stavět již v byzantských dobách, stavebními úpravami se na něm nicméně ještě později podepsali Janované (14. stol.) a Turci (17. století). Dnes se zde konají různé kulturní akce. Z významných stavebních památek v Mytilene uveďme kromě mešity a kostelů ještě také pozůstatky antického divadla severně od města. To bylo postaveno někdy v období 300 – 100 let před n. l., mohlo pojmout 10 – 15 000 diváků a stalo se také zdrojem inspirace Pompeiovi, jenž je velmi obdivoval, pro stavbu tzv. Pompeiova divadla v Římě, jednoho z prvních stálých římských divadel považovaného za největší divadlo, jaké kdy bylo postaveno.

Moria – římský akvadukt stavěný od 3. století n. l., velké technické dílo své doby, jež přivádělo vodu z více jak 20 km vzdáleného zdroje.

Mithymna (Molyvos) – malebné městečko pod pevností, jemuž domky v tradičním slohu s červenými střechami, úzké uličky a malá kamenná schodiště propůjčují takřka středověký ráz.

Eressos – místo, kde se narodili a žili básnířka Sapfo i její kolega Theofrastus