Náboženství, historie a kultura na Koh Samui

Náboženství a historie

• Na území Thajska se rozvíjela civilizace již v době bronzové. Postupně sem migrovala etnika z jihu Číny, Monové (dnes žijící v Myanmaru), Khmerové (obyvatelé dnešní Kambodži) a Malajci, která zde zakládají své státy.
• Samotní Thajci přicházejí do oblasti v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Rokem, od nějž se datuje počátek thajského národa, je rok 1238, kdy se dva thajští náčelníci vzbouřili a vymanili se z nadvlády Khmerů. Založili království Sukhothaj. Toto období je považováno za zlatý věk Thajska a thajské kultury. Asi nejvýznamnějším králem tohoto období byl Ramkhamhaeng (zvaný Veliký). Ten pěstoval vztahy s Čínou, bývá s ním spojován i systém písma, z nějž se vyvinula dnešní thajská abeceda. Království Sukhothaj vykonávalo svůj vliv na území, jehož rozloha předčila dnešní Thajsko (sahalo až na území dnešního Myanmaru a Laosu). Sukhothajští vládci přijali théraváda buddhismus za oficiální náboženství a státu vládli jako otcové svého národa. Každý směl zazvonit na zvon před jejich palácem a přednést králi svou stížnost. Postupně se však od království začala odštěpovat různá území, jeho význam pak poklesl na lokální stát. Jako samostatný státní útvar skončilo na přelomu 14. a 15. stol. Záznamy z jeho historie i nápisy připisované králi Ramkhamhaengovi nám zůstaly zachovány v podobě tzv. silajaruek (nápisů vrytých do kamene). Zhruba v téže době jako Sukhothaj se na severu Thajska rozvíjelo jiné království, Lanne. Založeno bylo roku 1296 a přetrvalo – byť již v postavení závislého státu – až do 20. století.
• Delší a významnější historii mělo období Ajutthaja, pojmenované podle hlavního města království severně od Bangkoku, ustaveného kolem roku 1350. Státním náboženstvím byl théraváda buddhismus. Důležité je z té doby sebrání zákoníku založeného na hindských pramenech a tradičním thajském zvykovém právu, tzv. Dharmašastry. Thajským nástrojem práva byla Dharmašastra až do 19. století. Éra Ajutthaja skončila roku 1767, kdy se Barmánci zmocnili hlavního města, vypálili je, zničili jeho chrámy, náboženské sochy a cenné literární a historické rukopisy.

Záhy byli však Barmánci poraženi generálem Taksinem, který za tím účelem sestavil vlastenecké vojsko. Ten přesunul hlavní město ze zpustošené Ajutthaji do Thon Buri (i kvůli poloze blízko moře, výhodné pro zámořský obchod a ozbrojování) a stal se králem Siamu (jak bylo Thajsko dříve nazýváno), jejž znovu sjednotil po období chaosu způsobeném barmskou invazí. Vláda generála Taksina trvala 15 let, vyznačovala se navazováním diplomatických vztahů se sousedy (zejména Čínou) a prosperitou. Generál však skončil neslavně – ve starostech o vlast přišel o duševní zdraví (považoval se dokonce za budoucího Buddhu) a nakonec byl uvězněn a popraven.

• Rokem 1782 se pak počíná další éra v historii Thajska, zvaná Rattanakosin (podle hlavního města založeného na druhém břehu řeky Čao-Praja, než stál Thon Buri, dnešního Bangkoku) či Čakri (podle zakladatele vládnoucí dynastie). Tato éra trvá díky kontinuitě zajišťované vládnoucí dynastií až dosud. První vládce přijal jméno Rama I. Veliký. Nová říše pokračovala v obchodování se sousedy a státy, s nimiž měla styk přes moře. Důležitou kapitolu zahraniční politiky tvořily vztahy s evropskými velmocemi, které se datují již od styků s Portugalci v 16. století. Vliv velmocí (nyní už britský a francouzský) se pak mocně uplatňoval především v 19. století. Obratnou diplomacií a vládcovskými schopnostmi se siamským králům, kteří v té době začali prosazovat modernizující reformy, podařilo dosáhnout pozoruhodného úspěchu – jako jediná země v jihovýchodní Asii se Siam nestal britskou nebo francouzskou kolonií. (Odtud také lidová etymologie názvu země odvozující jej od slova „tai“ (svobodný, volný) – a odtud Thajsko jako „svobodná země“.)
• Roku 1932 došlo k nekrvavé revoluci, kdy elitní skupina důstojníků a státních úředníků se zahraničním vzděláním požadovala konstituční monarchii. Tehdejší král Prijadhipok (Rama VII.) se podvolil a podepsal ústavu (jeho vlastní politika směřovala ostatně k témuž cíli, odlišný byl jen jeho názor na způsob a rychlost provedení změn). Později však zklamaně abdikoval a emigroval. Roku 1939 byl název země oficiálně změněn na Thajsko (důvodem bylo to, že název Siam byl příliš spojen s absolutistickou minulostí, na druhou stranu název Thajsko preferuje jedno dominantní etnikum, Thajce, před ostatními).
• Přes změny směřující k demokracii následovalo v dějinách Thajska několik desetiletí s mnoha převraty a vládami vojenských režimů, které vždy jen nakrátko střídaly demokratičtější doby. Za druhé světové války Thajsko lavírovalo mezi spojenectvím s Japonskem a odporem vůči němu (hnutí Seri Thaj). Po válce se pak stalo významným spojencem Spojených států, které je vnímaly jako hradbu proti komunismu, jehož režimy zaplavovaly oblast.
• Trvaleji se demokracie začala rozvíjet od 80. let, definitivně po roce 1992 (souvisí s tím i postupné snižování vlivu armády). Negativně tento pokrok ovlivnilo několik nedávných událostí – asijská finanční krize z roku 1997 (přivodila zavření finančních institucí a sociální problémy), tsunami po zemětřesení v prosinci roku 2004 (těžká rána turistickému ruchu) a protivládní protesty rozpoutané roku 2008. Během těchto složitých událostí – ale i v dřívějších bouřlivých dobách – se projevuje mimořádné postavení krále Bhumibola Aduljadeje (Ramy IX.). Ten se těší obrovské, téměř náboženské, autoritě, která mu umožňuje zasahovat do konfliktů v roli zprostředkovatele hledajícího řešení či urovnání sporů, věnuje se rovněž řadě projektů rozvoje thajského venkova.

Thajská kultura

• Zčásti je thajská kultura ovlivněna mnoha kulturami, jež územím přešly nebo s nimiž zdejší obyvatelé přicházeli do styku. Lze tak vystopovat indické, čínské, indonéské, kambodžské a další kořeny kultury v Thajsku, k nimž se od 19. a pak zejména ve 20. století přidružují západní vlivy.
• Nejdůležitějším duchovním prvkem prostupujícím tradičním uměním i způsobem života a zvyky je nicméně buddhismus. Nejvýznamnějšími thajskými výtvarnými projevy jsou v sochařství sochy Buddhy, v malířství vedle Buddhových vyobrazení ornamentální výzdoba paláců a chrámů. Tradičními žánry thajské hudby, pro niž je typické užívání specifických strunných a především bicích nástrojů (obdoby houslí, cimbálu; různé druhy bubnů, činelů apod.), jsou luk thung a mor lam, vyprávějící o starostech a trápeních chudých vesničanů. Svižná lidová skladba k tanci se nazývá kantrum. V kultuře v širším významu se buddhistický vliv projevuje i v thajském boxu (muaj), oblíbeném bojovém umění, jež předávali a jemuž vyučují buddhističtí mniši.
• Spíše k starším animistickým tradicím patří uctívání domácích duchů, již údajně obývají malé dřevěné domečky, jež pro ně Thajci staví. Předmětem uctívání jsou v Thajsku taky předkové.

Historie Koh Samui

Za první obyvatele ostrova Koh Samui jsou považováni malajští a čínští rybáři, kteří na ostrově žili snad již před půldruhým tisíciletím. Na ostrov je přivedla jeho krása, která je údajně uváděla v úžas, ale také možnost skrýt se před bouřemi a drsnými podmínkami, jež se vyskytují v Thajském zálivu. K tomu odkazuje jeden z výkladů původu názvu Samui jako zkomoleniny čínského výrazu saboey znamenajícího „bezpečný přístav“ (jiná teorie má za to, že původ názvu je třeba hledat v označení místního druhu stromu mui, což bylo poté rozšířeno) – Koh (někdy jen Ko) znamená v thajštině prostě ostrov. Nicméně na svém prvním zachycení je ostrov jmenován Pulo Cornam, a to na čínské mapě přibližně z roku 1687. Jiné doklady dosvědčují existenci obchodu mezi Čínou a ostrovem již před tímto datem (např. vraky lodí s čínskou keramikou a porcelánem). Hospodářská aktivita ostrovanů, zpočátku se omezující pouze na rybolov a vůbec ekonomické využívání moře, byla obohacena o pěstování plodin, z nichž nejvýznamnější se staly kokosové ořechy (údajně je zde více druhů kokosových palem než na jakémkoli jiném místě na světě), později přibyl ještě důležitý kaučuk. Při sklizni ořechů měly mimochodem svou důležitou funkci opice, které například trhaly ovoce v korunách palem a shazovaly je dolů. Celkem logicky jsou pracující cvičené opice dnes oblíbenou turistickou atrakcí. Historii Koh Samui představuje jen pár charakteristik, z nichž některé jsou výše uvedeny, a žádná určitá data a události, protože zde bylo zvykem předávat svědectví minulosti ústní formou.

Až ve 20. století začala být místními autoritami pociťována potřeba rozvoje. Z pevniny, byť vzdálené jen několik desítek kilometrů, sem nebyla snadná cesta a výlet do konkrétního místa znamenal další hodiny putování mj. horskou džunglí (ostrované se často také přepravovali mezi jednotlivými vesnicemi na Koh Samui loďkou plující při pobřeží, pěšky to mezi osadami ležícími na opačných stranách ostrova Samui trvalo někdy i celý den). Měnit se vše počalo až v 60. a pak 70. letech – uveďme v této souvislosti alespoň jednou jméno: Khun Dilok Suthiklom, náčelník ostrova, jenž s pomocí thajské vlády začal uvádět věci do pohybu. Bylo třeba kácet stromy a vyhazovat do povětří skály (případně se jimi prosekávat) pomocí dynamitu a obtížně dopravených stavebních strojů, aby mohla být vybudována silnice vedoucí po obvodu ostrova. Zprvu měla jen 2 metry na šířku, později byla rozšířena. Podmínky prvních turistů byly velice skromné (ostrov si například oblíbili hippies, které lákala právě nedotčenost ostrova), přespávalo se v obyčejných chatrčích, stravování a služby byly jen naprosto základní. Od té doby se samozřejmě mnohé změnilo, byly zde vybudovány pětihvězdičkové hotely a mezinárodní letiště, z nějž se létá do destinací v Thajsku, Singapuru i Malajsii. Ostrov dnes žije hlavně z cestovního ruchu a stal se jednou z nejvýznamnějších turistických destinací v rámci Thajska.

Náboženství a tradice

• Náboženské složení – thajským národním náboženstvím je théraváda buddhismus, známý též jako hínajána („malý vůz“), k němuž se hlásí 94,6 % obyvatel. 4,6 % obyvatel vyznává islám (jih země), 0,7 % obyvatel tvoří křesťané. V horských kmenech je stále rozšířena animistická víra (víra v existenci nesmrtelné, samostatné duše a duchovních bytostí).

• Státní svátky v Thajsku:
  • 1. leden – Nový rok
  • 11. březen – den Magha Puja – slaví se za úplňku 3. lunárního měsíce, oslava Buddhova učení
  • 6. duben – den Čakri (z dynastie Čakri pochází současný král)
  • 13. – 15. duben – thajský Nový rok neboli Songkran Festival
  • 5. květen – Den korunovace
  • 10. květen – den Wisakha Bucha – slaví se tři významné události v životě Buddhy – jeho narození, osvícení a přenesení do parinirvány (stavu „vyvanutí“)
  • 8. červenec – den Asalha Pucha – den zrození buddhismu, předchází buddhistickému půs­tu
  • 9. červenec – Buddhist Lent – buddhistický půst
  • 12. srpen – narozeniny královny
  • 23. říjen – den Chulalongkorn – připomenutí úmrtí krále Ramy V.
  • 5. prosinec – narozeniny krále
  • 10. prosinec – Den ústavy
  • 31. prosinec – novoroční svátky

Některé svátky mají pohyblivý termín. V případě, že svátek připadá na sobotu nebo neděli, se den volna přesouvá na nejbližší pracovní den (pondělí).

• Thajská náboženská a posvátná místa:
• největší: Buddhův obraz (provincie Chonburi), ležící Buddha (provincie Ang Thong), stojící Buddha (provincie Roi Et), sedící Buddha (provincie Sing Buri), kráčející Buddha (provincie Nakhon Pathom), kovový Buddha (provincie Suphan Buri), socha Buddhy ze zlata (provincie Bangkok), nejstarší Buddhova stopa (provincie Prachin Buri)
• nejvyšší buddhistická stavba na světě – Chedi Phra Pathom (127 m)
• největší chrámy – Wat Phra Dammakaya, Wat Pha Nam Thip Thep Prasit Wanaram (největší čedi – sakrální stavba k poctě Buddhy)
• největší chrám z bílého mramoru na světě – Wat Sothon Wararam Woravihan
• katolický kostel (provincie Chanthaburi)

Historické lokality

Hlavní město Thajska

• Bangkok – historické jádro města tvoří staré královské město, v němž se nachází královský palác s chrámem Wat Phra Kaeo (a také třeba královská loděnice s bohatě zdobenými čluny, které se používají při královských plavbách po řece Čao-Praja), dále palác Vimammk, čínské město s barevnými uličkami, národní muzeum a mnoho náboženských chrámů (jejich počet se uvádí nad 300) a buddhistických soch.

Historické lokality

• Ban Chiang – město se řadí k nejdůležitějším archeologickým nalezištím v jihovýchodní Asii, proto je zapsáno na seznamu UNESCO.
• Ajuthaja – pozůstatky tohoto historického města jsou zapsané na seznamu UNESCO a je možné si je prohlédnout v několika zachovalých areálech.
• Sukhothai – historické město s několika chrámovými komplexy je také památkou UNESCA.