Náboženství, historie a kultura ve Venezuele - na Isla Margaritě

Náboženství a historie

Historie Venezuely

Před příchodem Španělů obývalo území dnešní Venezuely několik indiánských kmenů, zejména Karibové a Arawaci. Bylo jich zde celkem téměř půl milionu, obývali především pobřežní oblasti, břehy řeky Orinoko, svahy And a travnaté pláně (Llanos). Živili se zemědělstvím (vybudovali systém zavlažovacích kanálů), sběrem plodů či lovem a rybolovem.

Jako první Evropan vstoupil na toto území Kryštof Kolumbus roku 1498, během své třetí výpravy do Nového světa. V té době také dávají Španělé (konkrétně Alonso de Ojeda) nově objevené zemi jméno pro její podobnost a podobnost jejích domů, vystavených na kůlech nad hladinou jezera Maracaibo, s Benátkami a benátskými domy (Venezuela znamená doslova „malé Benátky“).

Venezuela, volně spravovaná postupně královskou audiencií v Santo Domingu, jako součást vicekrálovství Nová Granada a pak jako samostatná generální kapitánie se sídlem v Caracasu (založeném roku 1567 Diegem de Losadou), patřila k méně důležitým koloniím – neoplývala nerostným bohatstvím jako jiné kolonie v Americe. Její hospodářský význam spočíval především v zemědělské produkci (nejdříve bylo důležitou plodinou kakao, později, koncem 18. století, káva).

Vcelku klidné období pod španělskou nadvládou se chýlilo ke svému konci na počátku 19. století, kdy začal boj za nezávislost Venezuely. Z významných osob tohoto procesu zasluhuje zmínku Francisco de Miranda, jenž vyhlásil nezávislost Venezuely 5. července 1811, a pak především Simón Bolívar, venezuelský rodák a národní hrdina. Získal si titul El Libertador („osvoboditel“) poté, co vstoupil roku 1813 do Caracasu, kde mezitím opět získali převahu royalisté. Definitivně byla venezuelská snaha o osvobození korunována úspěchem vítězstvím v bitvě u Caraboba roku 1821, kde Bolívar porazil královská vojska. Bolívar, kromě Venezuely považovaný také za osvoboditele Kolumbie, Ekvádoru, Peru a Bolívie, byl prvním prezidentem a vojenským velitelem tehdy nově vzniklého státu Gran Colombia, který zahrnoval území dnešní Venezuely, Kolumbie, Ekvádoru a Panamy.

Nový státní útvar však neměl dlouhého trvání, roku 1830 se Venezuela osamostatnila jako republika (její první hlavou byl José Antonio Páez). Dlouhotrvajícím dědictvím této doby byly vnitřní nesváry, nestabilita, diktatury a také spory o hranice (zejména s Guyanou, dříve Britskou G.), mnohé z toho trvá dodnes… Vedle diktátorů hledících pouze na svůj prospěch a ruinujících státní finance i vlastním prostopášným životem (např. Cipriana Castra) byli i diktátoři, s jejichž vládou jsou spojovány reformy a hospodářský růst – platí to třeba o Juanu Vincentovi Gómezovi (vládl mezi 1908 – 1935), kdy byl tento vývoj ještě umocňován objevením ropy, jež později umožnilo i budování silnic a takřka dokonalou přestavbu Caracasu.

Země se postupně demokratizovala, armáda ztrácela podíl na výkonné moci (významnou osobou v této souvislosti byl především Rómulo Betancourt, prezident na přelomu 50. a 60. let). Přílišné spoléhání na příjmy z ropy, nadměrné výdaje i nespravedlivé rozdělování výnosů z ropy však ve druhé polovině 20. století vedly k mnoha zvratům, kdy situaci ještě zhoršovaly pády ceny ropy.

Za takové situace se zejména úspěšným oslovováním nejchudších chopil moci bývalý parašutista Hugo Chávez (v úřadu od 1999), usilující o přerozdělování zisků z ropy (mj. formou fondů podporujících zdravotní péči a školství) i půdy, regulaci cen a znárodnění strategických odvětví ekonomiky (komunikace, energetika) – tzv. „socialismus 21. století“. Na druhou stranu nechvalně proslul i perzekucí svých odpůrců, podivnými styky a nevybíravými mediálními útoky, především na USA.

Kultura Venezuely

Jako v případě i ostatních bývalých zámořských kolonií, spájí se i ve venezuelské kultuře domorodé, španělské i africké vlivy (ty poslední zprostředkovávali otroci, dovezení sem k zemědělské práci).

Umělecké výtvarné dědictví Venezuely představují po skalních rytinách domorodců a pozdějším sakrálním umění díla malířů, jako byl Martín Tovar y Tovar (1827 – 1902), který v 19. století vytvářel vlastenectvím motivované obrazy kruciálních událostí historie země (zejména jeho vyobrazení bitvy u Caraboba, dále např. obraz Podpis Aktu Vyhlášení venezuelské nezávislosti) a portréty význačných osobností (Franciska de Mirandy nebo Simóna Bolívara). Tvorba dalších malířů (jako byli např. Arturo Michelena, Cristóbal Rojas, Armando Reverón, Manuel Cabré) měla podobná východiska jako díla Tovara y Tovara, ale vyvíjela se od romantického vlasteneckého malířství k impresionismu, symbolismu, kubismu a dalším moderním směrům. Představiteli moderních výtvarných projevů, kinetického a optického umění (op art), jsou ve venezuelském prostředí Jesús Rafael Soto nebo Carlos Cruz-Díez.

Literatura ve Venezuele, jíž zprvu dominovala španělská, gramotná složka kultury, našla svůj specifický hlas po velkém humanistovi a učenci Andrési Bellovi v romantismu a pak zejména v tvorbě 20. století. Významnými autory, často spjatými s historií a politikou Venezuely, ať už svým životem, či dílem, byli Andrés Eloy Blanco, Rómulo Gallegos (ten byl roku 1948 na krátké období i prvním demokraticky zvoleným prezidentem Venezuely), Arturo Uslar Pietri, Adriano González León či Miguel Otero Silva.

Po rozsáhlých chatkách domorodců (tzv. shabonos), postavených na mýtinách v džungli, jsou nejpozoruhodnějšími díly venezuelské architektury výtvory modernistického architekta Carlose Raúla Villanuevy (jím projektovaný univerzitní kampus v Caracasu, spojující architekturu a moderní umění, je na seznamu památek UNESCO).

Typickými venezuelskými nástroji jsou např. cuatro (čtyřstrunná kytara) nebo Rumba koule, joropo je taneční hudební žánr připomínající valčík, který vznikl ovlivněním Afrikou i Evropou. Příkladem žánru joropo je třeba oblíbená píseň Alma Llanera, jež se už stala jakousi druhou národní hymnou. Jiným žánrem je např. gaita. Tradici domorodé hudby dále udržují pěvecko-instrumentální uskupení, jako je např. Serenata Guayanesa. V oblasti vážné hudby kromě slavné klavírní virtuosky a skladatelky 19. století Teresy Carreño a současného věhlasného dirigenta Gustava Dudamela vzbudil v posledních letech velký ohlas Mládežnický orchestr Simóna Bolívara, který se s úspěchem představil i v Evropě.

Z venezuelské filmové a televizní tvorby zatím do světa pronikly jen pomíjivé, ale široce oblíbené telenovely (venezuelské provenience byla např. svého času slavná Esmeralda s protagonistkou Leticií Calderón).

Historie ostrova Isla Margarita

Ostrov Margarita nazývali jeho původní obyvatelé, indiáni Guaiquerové, „Paraguachoa“. Údajně to znamená „hojnost ryb“, a skutečně rybolov představoval hlavní formu obživy domorodců. Ti se pak s rybami vydávali na pevninu, aby výměnou za ně dostali maso a ošacení.

Původní indiánské obyvatelstvo vítalo s otevřenou náručí 15. srpna 1498 Kryštofa Kolumba, jenž u ostrova přistál při své třetí výpravě k břehům Západní Indie. Ostrov byl záhy poté překřtěn na „Isla Margarita“, údajně podle perel, které se zde nacházely (podle řeckého výrazu pro perlu). Lov perel se pak stal velkým lákadlem ostrova, zároveň také přivodil otroctví uvalené na přívětivé domorodé indiány, jichž velké množství přišlo právě při lovu perel o život.

V koloniální éře byla na ostrově zakládána města, na obranu proti útokům pirátů zde byly budovány (v 16. a 17. století) pevnosti.

Ve druhém desetiletí devatenáctého století (roku 1814) si ostrov Margarita vybojoval nezávislost (toto území bylo první trvale svobodnou oblastí Venezuely). Do této doby spadá také zdejší věznění Luisy Cáceres de Arismendi, hrdinky venezuelského boje za nezávislost, v pevnosti Santa Rosa. Měl to být prostředek, jak činit nátlak na jejího muže, Juana Bautistu Arismendiho, generála bojujícího za nezávislost. Ve vězení byla sexuálně obtěžována a zneužívána, na svět přivedla mrtvé dítě. S ostrovem je také spojen Bolívar – na Margaritě byl potvrzen jako vrchní velitel Venezuely a osnoval zde plány osvobozeneckých bi­tev.

Po objevení ropy na venezuelské pevnině na počátku 20. století nastal odliv obyvatel ostrova, hledajících obživu v novém odvětví průmyslu. Významně ostrovu Margarita prospěl až nedávný rozvoj turistického průmyslu.

Náboženství a tradice

• Nejrozšířenějším náboženstvím Venezuely je katolické (92 %), váže se k němu i řada státních svátků. 10 % obyvatelstva jsou protestanti, jiného vyznání nebo ateisté.
• Nejvýznamnějším svátkem je Karneval typický hudbou, průvody masek a tancem. Pořádá se obvykle jedno pondělí a úterý v únoru – 40 dní před velikonoční nedělí. Známé karnevaly se konají ve městech Carúpano a El Callao. Karneval, který v každé oblasti probíhá trošku rozdílně, stojí za to vidět, ale je třeba dát mimořádný pozor na kapesní krádeže.
• Státní svátky:
• 1. leden – Nový rok
• Březen/duben – Zelený čtvrtek a Velký pátek
• 19. duben – Prohlášení nezávislosti (1810)
• 1. květen – Den práce
• 24. červen – bitva u Carabobo (1824)
• 5. červenec – Den nezávislosti (1811)
• 24. červenec – výročí narození S. Bolívara (1783)
• 12. říjen – Den vzdoru domorodých obyvatel (objevení Ameriky)
• 25. prosinec – Vánoce

Historické lokality

• Na Isla Margaritě se zachovala řada opevnění z 16. a 17. století, kdy byla vybudována Španělskem na ochranu před útoky pirátů. Nejvýznamnější z nich je pevnost La Gallera nedaleko centra města Juan Griego. Jiná pevnost, Castillo San Carlos Borromeo, postavená ve druhé polovině 17. století, se nachází ve městě Pampatar.