Náboženství a historie

Historie Tuniska

Původními obyvateli Tuniska jsou Berbeři. Významnější éra v tuniské historii nicméně nastává až s příchodem fénických osadníků v 10. století před naším letopočtem. Féničané z Tyru (v dnešním Libanonu) také založili Kartágo, v 9. století před n. l. (tradiční, byť ne zcela podložené datum založení je rok 814 před n. l.). Pověst spojuje vznik města s tyrskou královnou Elissou, zvanou Dido („milovaná“). Dido figuruje i ve Vergiliově Aeneidě. V tomto eposu Jupiter Aenea přiměje, aby svou milovanou Didonu opustil. Ta pak volí smrt v plamenech pohřební hranice. Příběh milenecké dvojice byl velmi oblíben a mnohokrát zpracován (zejména operně Purcellem jako Dido a Aeneas, později Hectorem Berliozem v Trojanech).

Kartágo, které leželo v oblasti dnešního Tunisu, se pak stalo dominantní mocností v západním Středomoří. Jako takové čelilo rivalitě jiných tehdejších velmocí oblasti – nejdříve Řekům na Sicílii, ale později zejména Římanům. S nimi vedli Kartaginci pamětihodné punské („punicus“ v latině znamená fénický) války (byly celkem tři v období 264 – 146 před n. l.), jejichž nejslavnější epizodou je přechod slavného vojevůdce Hannibala přes Alpy i se slony během jeho tažení do Itálie (218 – 202 před n. l.). Války se nicméně skončily prohrou Kartága a jeho zničením.

Kraj se pak stal římskou kolonií (jako Africa), město bylo znovu zbudováno. Bylo to období stability a rozkvětu, z Kartága se vyváželo obilí (bylo zváno „obilnicí“ Říma) a olivový olej. S pádem Říma v 5. století n. l. upadlo i Kartágo do rukou Vandalů. Vandaly v 6. století střídají Byzantinci a v 7. Arabové.

Ti měli na charakter země největší vliv – obyvatelé Tuniska přijali islám a začali používat arabštinu, přišly také imigrační vlny z arabského světa. Již tehdy si místní vládnoucí muslimské dynastie vydobily nezávislost na centru (sídlu chalífa).

Aghlabidskou dynastii následovali Fatimidé, kteří z Tuniska dobyli Káhiru a Tunisko ponechali Ziridům. Když posledně uvedení porušili věrnost Fatimidům, poslali Fatimidové formou trestu z Egypta na tuniské území nomádské kmeny (Banu Hilal), které zemi zpustošily a přivodily úpadek ziridské dynastie. Ve 12. století tak bylo Tunisko vydáno napospas Normanům ze Sicílie. Pořádek obnovila až další dynastie, almohadská, jejíž říše v době své největší územní expanze zasahovala severozápadní pobřeží Afriky a jih Pyrenejského poloostrova.

Po několika desetiletích se od Almohadů odštěpuje hafsidská dynastie a zakládá zlatý věk Tuniska (období 1230 – 1574). V té době kvete kultura, architektura a vzdělanost, Tunis se stává hlavním městem a kulturním centrem říše Hafsidů. Významně se v tehdejším kulturním dění projevuje také příliv židů a muslimů vyhnaných ze Španělska na konci 15. století. V závěru hafsidské vlády bylo tuniské pobřeží napadáno korzáry.

Další zvrat v dějinách Tuniska pak přináší rok 1574, kdy se země stává součástí Osmanské říše. Faktickou kontrolu nad tuniským územím vykonával tzv. dej a jeho zástupce – bej. Tuniští bejové postupně získávali autonomní postavení v rámci Otomanské říše, zejména za poslední dynastie husajnovských bejů (1705 – 1956).

V 19. století nastartovali bejové (nejvýznamnějším byl Ahmad Bej) modernizaci Tuniska. Do země zvali cizí, zejména francouzské, poradce a podle západních vzorů budovali vojsko, námořnictvo a průmysl. Tyto snahy však nakonec vedly k obrovskému zahraničnímu zadlužení, které mělo za následek zásahy evropských mocností do tuniských záležitostí a nakonec i francouzský protektorát nad zemí, který začal roku 1881.

Od té doby je postava a moc beje už spíše symbolická, faktická moc je ve francouzských rukou. Francie podporuje další modernizaci, Tunisko na oplátku podporuje Francii v 1. světové válce.

Již před ní nicméně sílí v Tunisku nacionalistické hnutí, jež opět vzrůstá po válce. Je založena strana Destour (ústavní). Vůdcem nacionalistického hnutí se stává Habib Bourguiba. Po druhé světové válce, za které je na území země vybojováno důležité vítězství Spojenců nad německo-italskými jednotkami, se sny nacionalistů vyplňují. Francouzský ministerský předseda Pierre Mendès France dojednává s Bourguibou tuniskou nezávislost, která je vyhlášena roku 1956.

Následujícího roku je bej svržen, nastolena republika. Bourguiba se stává hlavou státu, jeho neodestourská strana získává ve volbách většinu. Přínosem Bourguibovy vlády jsou především ekonomické reformy a podpora zahraničních investic, doprovázená i politickou orientací na Západ, spolu s pozorností k problémům v regionu. Negativa spočívala především v trvalém potlačování opozice (nakonec se nechal jmenovat doživotním prezidentem).

Roku 1987 byl nicméně sesazen (po prohlášení lékaři za fyzicky nezpůsobilého vykonávat svůj úřad) premiérem Ben Alim. Ten pokračoval v Bourguibově politice, nadto zlepšil vztahy s okolními státy v regionu (roku 1989 byla v Maghrebu vytvořena Arabská unie, jejímiž členy kromě Tuniska jsou Maroko, Alžírsko, Libye a Mauritánie). Omezuje dále vliv islamistů ve vlastní zemi (zasahuje proti fundamentalistům, navíc – což je dosti výjimečné v zemi s naprostou většinou muslimů – zde ženy v zastupitelských orgánech zaujímají více jak 20 % míst), podepisuje asociační dohodu s EU, roku 2007 se Tunisko stává součástí středomořské zóny volného obchodu. Ve světovém tažení proti terorismu se staví po bok USA (roku 2002 stihl tuniský ostrov Djerba teroristický útok na synagogu s 21 oběťmi, včetně cizinců). Na druhou stranu zůstává vládnoucí strana rozhodující politickou silou, prezident dosáhl zvýšení limitního věku pro výkon prezidentské funkce na 75 let, po úpravě ústavy může být zvolen na libovolný počet volebních období za sebou.

Historie Djerby

O ostrově Djerba se zřejmě zmiňuje již Homér v Odysseji (IX. zpěvu), když hovoří o zemi požíračů lotosu (lótofagů) a pokrmů z květin, u jejíchž břehů uvíznul Odysseus.

Z historických osadníků bývají prvně zmiňováni Kartaginci, již na ostrově zbudovali obchodní sídlo. Před nimi zřejmě ostrov obývali Berbeři (Djerba je jednou z mála oblastí Tuniska, kde se dodnes užívá berberský jazyk). V době punských válek dobývají ostrov Římané, kteří zde budují své vily, vesnice, obchodní sídla i hráz spojující ostrov s pevninou. Město Meninx (v místech dnešní metropole Djerby, Houmt Souku) přejmenovali na Girba, odkud jméno přešlo na celý ostrov.

Z pozdějších osudů ostrova Djerby se zmiňme ještě o jeho dobytí Araby v 60. letech 7. století, jež mělo za následek islamizaci ostrova i rozšíření arabského jazyka. Později, v předvečer převzetí ostrova Otomany, ostrov sloužil jako základna pirátů.

Dne 14. května 1560 porazilo osmanské loďstvo v bitvě u Djerby spojená křesťanská vojska ze Španělska a Itálie. Od 16. století pak Djerba sdílela osudy Tuniska v rámci Otomanské říše, pod protektorátem Francie a nakonec jako součást samostatné Tuniské republiky.

K tragické události došlo 11. 4. 2002, kdy výbuch nákladního auta (spojovaný s Al-Kajdou) v blízkosti slavné synagogy Ghriba usmrtil 21 lidí – Tunisanů, Němců i Francouzů.

Synagoga je poutním místem důležité židovské menšiny na ostrově. Její historie je velmi dlouhá – v bájivém podání je její počátek nějak spojován se zničením jeruzalemského Chrámu, ať už se zbořením toho prvního v 6. století před n. l. Babyloňany, či druhého roku 70 n. l. Římany. Podle pověsti synagoga Ghriba („zázračná“, „cizí“) obsahuje ve svém zdivu jednu ze bran Chrámu. Ještě jiná pověst hovoří o jejím pozdějším založení na místě, kde zemřela mladá dívka považovaná za svatou (podle jedné verze uprchlá z Izraele).

Na ostrově byly také pořízeny některé exteriérové scény města Mos Eisley z legendárních Hvězdných válek.

Náboženství a tradice

• Náboženské složení – muslimové (islám sunnitského ritu) 98 %, křesťané 1 %, židé a ostatní 1 %

• Státní svátky v Tunisku
  • 1. leden Nový rok
  • 20. březen Svátek nezávislosti (státní svátek)
  • 21. březen Den mládeže
  • 9. duben Den mučedníků
  • 1. květen Svátek práce
  • 25. červenec Den republiky
  • 13. srpen Den žen (rodiny)
  • 7. listopad Den změny (nástup prezidenta Ben Aliho k moci)
• Náboženské svátky:
  • Kromě státních svátků jsou v Tuniské republice dny volna čtyři muslimské pohyblivé svátky, závislé na lunárním kalendáři:
    • Aid Esseghir (El-Fitr, oslavující konec postního měsíce ramadánu) – 2 dny
    • Aid El Kebir (El-Idha, Svátek oběti oslavující Abrahámovu/Ibra­hímovu ochotu obětovat syna) – 2 dny
    • Ras El Am El Hijri – 1 den
    • Mouled – 1 den
• Turistům je přístup do mešit většinou zakázaný. Vstupujte proto pouze na jejich nádvoří. Chovejte se zdrženlivě a nefotografujte. Vstup do mešit v době modliteb je nevěřícím zakázán úplně.

• Náboženská a posvátná místa na Djerbě
  • židovská synagoga El Ghriba – poutní místo afrických Židů
  • mešita El Ghorba ze 17. století s tureckým minaretem

Historické lokality

Hlavní město Djerby

• Houmt Souk – ve městě můžete obdivovat více než 200 mešit, díky nimž bývá označováno za „město mešit“. Mezi nejznámější patří mešita Cizinců nebo mešita Turků. Naleznete zde také starou arabskou pevnost Borj El-Kébir, odkud je pěkný pohled na obelisk věže Borj-er-Rous, či muzeum umění a tradic se sbírkou folklorního umění. Město je významným tržištěm pro okolní vesnice a hospodářské usedlosti.

Historické lokality

• Midoun – prohlédnout si můžete mešity, medinu nebo starý mlýn na olivový olej.
• Guellala – město je střediskem hrnčířské výroby, za návštěvu určitě stojí muzeum tradičních řemeslných výrobků.