Bezpečnost
Doprava
Náboženství a historie
Jak se domluvit
Obyvatelstvo
Měna
Počasí
Elektřina a komunikace
Hory
Moře
Okolní země
Příroda
Řeky
Orientační ceny
Tipy na nákupy
Jídlo a pití
Nakupování
Spropitné
Očkování před cestou
Co si vzít na dovolenou
Víza
Rady na cestu
Aktivity a zábava
Koupání
Zajímavá místa
Costa Blanca, neboli Bílé pobřeží, leží ve střední části španělského středozemního pobřeží. Costa Blanca je synonymem ideální letní dovolené – čisté moře, dlouhé písečné pláže s veškerým servisem nebo opuštěné skalnaté zátoky, palmové háje v Elche a v Murcii dokonalá atmosféra horkého španělského vnitrozemí. To vše si díky vyjímečnému mikroklimatu můžete užívat od dubna do října. S Costa Blancou se budete loučit neradi.
Napište nám vaši představu. Společně najdeme dovolenou přesně podle vašich představ. Stačí nám napsat, co hledáte a my zařídíme zbytek.
Nalezeno undefined hotelů
Costa Blanca je turistický název provincie Alicante, rozkládající se na pobřeží Středozemního moře. Je to výjimečný kraj nejen svými klimatickými podmínkami, ale také svou přírodou a různorodostí krajiny. Hlavním městem je historické přístavní město Alicante. V provincii Alicante se nachází oblíbená pláž El Albir, kde si můžete užívat nejen vodních sportů, ale i bohatého nočního života. Dalším městem v provincii Alicante je Calpe. V tomto historickém městě můžete objevovat například kouzla historických památek, či krásnou přírodu. Toužíte-li po návštěvě většího města, Benidorm pro vás bude ideální volbou. Zavítat také můžete do L'Alfàs del Pi, kde na vás bude čekat katolický kostel z 18. století.
Náboženství a historie
Historie Španělska
Území Španělska bylo osídleno již před několika desítkami tisíc
let. Nejznámějším svědectvím jsou jeskynní malby
v Altamiře na severu Španělska. Svou polohou se Španělsko přímo
nabízelo osidlování středomořskými civilizacemi, na něž nám zbyla
památka v podobě místních názvů – město Cádiz vděčí za své
jméno Féničanům, kteří je založili jako Gádir, Řekové zase nazvali
Španělsko Iberií dle řeky Ebro, podle které bývá někdy nazýván
i celý poloostrov.
Z invazí, jež ovlivnily původní obyvatelstvo složené
z Iberů a Keltů, byla nejvýznamnější ta římská.
Z této doby se dochovaly akvadukty, římská divadla, arény, datuje se
z ní např. založení měst jako Zaragoza (pův. Caesaraugusta) nebo Valencia
(Valentia). Kulturní dědictví z této doby (latinský základ jazyka
i vzdělanosti, náboženství) Španělsko nikdy nezradilo, byť byla tato
prvotní stopa vystavena v následujících dobách agresivním vlivům.
Španělsko oplátkou Římanům dodávalo potraviny jako víno či olivový
olej, ale také císaře (na území dnešního Španělska poprvé uviděli
svět tak význační císaři jako Traianus,
Hadrián či Theodosius I.). Podle některých
dohadů byl rodákem ze Španělska i stoický filozof Seneca, jehož rodina
pocházela z Córdoby. Ve Španělsku se narodil též římský básník
Martialis, známý skladatel epigramů, drobného žánru, jehož vliv můžeme
vystopovat až do našeho národního obrození a ke Karlu Havlíčkovi.
Římská správa byla vystřídána nájezdy germánských
národů, z nichž se do historie země vepsali zejména
Vizigóti, kteří si zvolili za hlavní město svého
království Toledo. Povlovný úpadek visigótské vlády byl rázně
přerušen muslimskou výpravou z roku 711,
již vedl Tárik ibn Zijád. Během několika málo let si Arabové získali
nadvládu nad většinou Pyrenejského poloostrova a jejich postupu hlouběji do
evropského kontinentu učinil přítrž až francký vůdce Karel Martel
vítězstvím v bitvě u Poitiers roku 732. V době arabské nadvlády byly
položeny základy budoucí síly španělského námořnictva. Pozoruhodným
jevem, který období ohraničované roky 711 a 1492 provázel, byla takzvaná
convivencia – pokojné soužití katolíků, muslimů a židů
i jejich vzájemná inspirace, jejímž výsledkem byla jedinečná kulturní
směs. Architektonické pozůstatky toho můžeme dodnes obdivovat ve
španělských městech. Střediskem této interakce náboženských a
kulturních proudů tří etnik bylo město Toledo.
Postupem času se začala projevovat nejednota v rámci arabské nadvlády a
toho využívali křesťanští vládci ve Španělsku, již zahájili od severu
proces znovudobývání (reconquista) Španělska, jehož
patrně nejslavnější postavou je národní hrdina El Cid,
jenž se vyznamenal dobytím Valencie. Proces znovudobývání Španělska byl
dovršen roku 1492, kdy konečně padla Granada, poslední
zbylé muslimské území. Její dobytí je spojeno se slavným párem
manželů-vládců Isabely Kastilské a Ferdinanda
Aragonského. Jejich osobním spojením (vzali se roku 1469 ve
Valladolidu) splynula v jeden svazek i obě
království, a tak byl položen základ dnešnímu Španělsku. Svým
slavným činem spočívajícím v podpoře výpravy Kryštofa
Kolumba také založili budoucí nesmírné bohatství
a dominantní postavení Španělska v následujích
staletích. Zároveň však také (jako katolická veličenstva – reyes
católicos) tvrdě ukončili období tolerance mezi příslušníky
různých vyznání a etnik. Postiženi byli zejména židé, které již na
konci 14. století postihla vlna masakrů. Nyní dostali ultimátum –
konvertovat ke katolické víře, nebo zemi opustit (opatřeními bylo
postiženo několik desítek tisíc židů). Stejný osud potkal muslimy,
cikánské obyvatelstvo bylo pronásledováno…
V 16. a 17. století nadešel Španělsku zlatý
věk. Bylo v té době největší říší, jedinou
světovou velmocí. Z Ameriky mu proudilo nepředstavitelné
bohatství zlata a stříbra, slavní dobyvatelé – mezi
nimi Fernando Cortés a Francisco Pizarro –
pokořili říše Aztéků, Inků a Mayů, a tím ještě
mocněji vzrostla území podléhající Španělsku o oblasti Střední a
Jižní Ameriky. Od roku 1580 do roku
1640 existovala Iberská unie, spojení Španělska a
Portugalska. Hrozící nebezpečí vyplývající z muslimské dominance
v Středomoří se podařilo zažehnat vítězstvím v bitvě
u Lepanta roku 1571. Pod vojevůdcem Donem Juanem
d'Austria v ní, jak je obecně známo, udatně bojoval a ztratil
levou ruku Miguel de Cervantes, autor nesmrtelného díla
Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Nebyl jedinou velkou
postavou této doby, kdy s mocí a vlivem Španělska vzkvétala i jeho
kultura. Připomeňme osobnosti Cervantesova literárního kolegy, dramatika
Lope de Vegy, malíře velkých postav a událostí Diega Velázqueze či El
Greca, ve Španělsku usazeného malíře fantaskních obrazů řeckého původu
(jak k tomu odkazuje jeho vžité přízvisko). Neblahým dědictvím
opatření zaměřených proti židům a muslimům bylo řádění
inkvizice. Fakt, že se židé přiklonili ke katolictví, nestačil.
Mnohým se totiž podařilo dosáhnout významného postavení, což vzbuzovalo
závist. Podařilo se vzbudit nedůvěru k těmto conversos.
Inkvizice, jež měla stát na stráži náboženské čistoty Španělska,
postihovala dále kacíře, protestanty, čarodějnice či homosexuály,
zakazovala údajně kacířské knihy. Vyvrcholením jejích procesů bylo
autodafé, v překladu akt víry, který kacíř vykonal
pokáním. Vlastní autodafé byl čistě náboženský rituál, dnes je tak
někdy označováno i upalování, z něhož se stalo postupem času
promyšlené představení. Zlaté období Španělska bylo spojeno
s panováním Habsburků. Z nich nejvýznamnější
panovník, nad jehož říší slunce nezapadalo, byl Karel
V., císař římský. Nesmírnou říši rozdělil – svému synu
Filipovi II., zbudovateli Escorialu, odkázal Španělsko,
Nizozemí a zámořské državy, bratru Ferdinandovi císařskou korunu. Po
smrti velkého císaře se objevily první náznaky soumraku slavné
říše – nepokoje v Nizozemí, důsledky válečných konfliktů ve
střední Evropě. K tomu zemi postihlo v 17. století několik morových
ran. Španělská větev Habsburků, jež už léta slábla, nakonec
vymřela.
Následovala válka o dědictví španělské (1701 –
1714), ze které vyšli vítězně Bourboni. Španělsko se nyní orientovalo na
Francii, a to včetně absolutistické formy vlády. Lavírování ve vztahu
k revoluční Francii skončilo Napoleonovým vpádem do Španělska a
dosazením jeho bratra na uvolněný trůn. Bourbonský král sice posléze
opět dosedl na španělský trůn, ale Španělsku to pokoj nepřineslo. Celé
devatenácté století se svými nepokoji, zmatky, revoltami, politickými
zvraty a bratrovražedným konfliktem mezi konzervativními příznivci
autoritativní vlády a jejich umírněnými odpůrci jako by bylo sérií
předznamenání tragické historie Španělska ve 20. století. Do něj již
někdejší koloniální velmoc vstupovala bez svých amerických území,
která v 19. století ztratila. V první světové válce sice zachovávalo
Španělsko neutralitu, dokonce i ekonomicky těžilo ze své situace
dodavatele válčícím stranám, po válce však přišly jiné rány –
epidemie španělské chřipky, zhoršení ekonomické situace, ztráta Maroka,
kde Španělsku zbyla jen města Ceuta a Melilla, a roku 1930 státní
bankrot.
Léta trvající roztržka mezi dvěma křídly španělské politiky vyústila
nakonec v krvavý konflikt, děsivou předehru druhé
světové války, válku občanskou. Začala
17. července 1936 tažením generála Franciska
Franka z Maroka na pevninské Španělsko. Proti sobě v ní stáli
republikáni (komunisti s anarchisty podporovaní Sovětským svazem a
většinou světového veřejného mínění) a na druhé straně nacionalisté
(fašisti a konzervativci s podporou Portugalska, Itálie a především
nacistického Německa). Franco, jenž měl na své straně dobře vycvičenou
armádu i účinnou pomoc ze strany Německa, spěl rychle k vítězství.
Republikánům, jimiž zmítaly vnitřní rozpory a jimž se dostalo „jen“
vojensky slabší podpory mezinárodních brigád, se však podařilo vytvrat
v odporu ve městech Madrid, Barcelona a Valencie a v oblasti Baskicka.
Postupně však padlo nejdříve Baskicko roku 1937, roku 1939 pak Barcelona a
nakonec i Madrid. Válka, která stála několik stovek tisíc životů a
jejímž symbolem se stalo bombardování města Guernica, známé
i z Picassova obrazu, jako nanejvýš hanebného a barbarského skutku,
skončila vítězstvím nacionalistů. Na dalších téměř 40 let byla
nastolena diktatura generála Franka. Začalo zatýkání republikánů, jichž
byly desetitisíce popraveny, mnoho jich zvolilo emigraci. Španělsko se
dostalo do mezinárodní izolace, ale okolnosti se proměňovaly. Do druhé
světové války se zdecimované Španělsko nezapojilo, postupně nastalo
politické a ekonomické uvolňování. Španělsko začalo dohánět ostatní
státy vyspělé Evropy, generál Franco sám určil svým nástupcem
pokračovatele bourbonské dynastie, dnešního krále Juana Carlose
I.
Generálovou smrtí roku 1975 byla otevřena poklidná cesta
k demokracii. Španělsko vstoupilo do Severoatlantické aliance, stalo se
členem EHS (dnešní Evropské unie) roku 1986. Symbolicky byl tento vývoj
zpečetěn volbou Barcelony jako místa konání Letních olympijských her roku
1992. Od té doby mír v zemi narušily jen akivity baskické separatistické
organizace ETA a teroristický útok ve vlacích z 11. března 2004.
Kultura Španělska
Významná období v dějinách španělské kultury zahájilo období maurské kultury s řadou architektonických památek maurského stylu v Córdobě, Toledu, Grenadě (uveďme slavný palácový komplex Alhambru), jako příklad románské architektury lze uvést katedrálu svatého Jakuba Většího v Compostele (Santiago de Compostela), gotickou reprezentuje katedrála v Avile. Výrazně se ve španělské kultuře projevila renesance s nejvýznamnějšími stavbami Escorialem a univerzitou v Salamance. Významnými literárními tvůrci tohoto období jsou mystikové sv. Jan od Kříže (San Juan de la Cruz) a sv. Terezie z Avily (Santa Teresa de Jesús). V barokním stylu je vystavěn královský palác v Madridu, dalšími vrcholnými představiteli španělského baroka jsou malíř Diego Velázquez, spisovatel Miguel de Cervantes Saavedra či dramatici Lope de Vega a Pedro Calderón de la Barca. Významným umělcem, který žil na přelomu 18. a 19. stol. a svým dílem ukazoval již k modernímu umění, byl Francisco Goya. Maloval jak portréty královské rodiny, tak temné obrazy plné hrůzy. Další významnou a přínosnou epochou ve španělském umění byl modernismus 20. století. Španělsko se v té době může pochlubit několika umělci světového věhlasu – v malířství to byli Pablo Picasso a Salvador Dalí, v architektuře Antonio Gaudí. Ačkoli španělská lidová hudba svými živými rytmy, specifickým tajemným a žhavým kouzlem, tradičními tanci, z nichž nejznámější je divoké flamenco, i typickými nástroji kytarou a kastaněty uchvacovala a inspirovala mnoho posluchačů i hudebních tvůrců jiných národů, ponecháme-li stranou specifický žánr španělské zpěvohry zarzuelu, našla španělská hudba svůj specifický hlas až díky skladatelům z přelomu 19. a 20. stol. Za všechny jmenujme Isaaca Albénize, Enriqua Granadose a Manuela de Fallu. Z nových umění se do světové kinematografie zapsali především avantgardista Luis Buñuel a filmový vypravěč Pedro Almodóvar.
Historie Alicante
Historie Alicante se počítá na tisíce let. Výhodná poloha na pobřeží moře i strategická povaha místa a jeho okolí (vyvýšenina chráněná okolními kopci a horami) lákaly odpradávna různé národy, které tudy prošly a které se zpravidla usazovaly na místě, kde je dnes hrad svaté Barbory na hoře Benacantil. Různojazyčná pojmenování místa jeho střídajícími se obyvateli zpravidla označovala bílé nebo světlé místo (řecké Akra Leuka, římské Lucentum či arabský název Alicante). Jméno Lucentum dnes nese rozsáhlý archeologický areál s památkami z období starověku. Arabská nadvláda přinesla místu nejen jeho dnešní jméno, ale také znalost umění a architektury a také některých plodin (např. rýže či pomerančů). Ve 13. století byl nejdříve rozhodnut dlouhý spor Aragonska a Kastilie, kterému z království bude Alicante náležet, ve prospěch Kastilie (roku 1244). Následně bylo roku 1246 město získáno z rukou Maurů v procesu znovudobývání kastilským králem Alfonsem X. Na přelomu 13. a 14. století bylo však Alicante začleněno do království Valencie. Alicante později zažívá spolu s celým Španělskem zlatý věk. V 16. a 17. století vzkvétá hospodářství, zejména zásluhou významného přístavu, který zajišťuje i obchod s Amerikou, populace se zdvojnásobila. Těžkým obdobím historie byl přelom 17. a 18. století. Na konci 17. století bylo město sedm dní bombardováno francouzskou armádou z moře, dalšímu útoku čelilo Alicante během války o dědictví španělské (1701 – 1714). Za protinapoleonské války za nezávislost (1804 – 1814) Alicante – na rozdíl od Valencie – nepodlehlo a stalo se dokonce na čas hlavním městem království namísto Valencie. Zvláštní odolnost osvědčilo Alicante i o století později, za občanské války, kdy město, zcela loajální k republikánské vládě, vzdorovalo nejdéle Frankovu vojsku. Podlehlo nakonec 1. dubna 1939. Předcházelo několikeré bombardování, nejkrutější dne 25. května 1938. Italskému leteckému útoku tehdy padlo za oběť více jak 300 civilních obyvatel. Již během 19. století (i díky novému železničnímu spojení) rostl význam přístavu, od 60. let 20. století zase posiloval v současnosti zásadní turistický průmysl na celém Costa Blanca (Bílém pobřeží), jehož je Alicante centrem.
Náboženství a tradice
Historické lokality
Hlavní město Španělska
Historické lokality
Napište nám vaši představu. Společně najdeme dovolenou přesně podle vašich představ. Stačí nám napsat, co hledáte a my zařídíme zbytek.