Náboženství a historie
Historie Španělska
Území Španělska bylo osídleno již před několika desítkami tisíc
let. Nejznámějším svědectvím jsou jeskynní malby
v Altamiře na severu Španělska. Svou polohou se Španělsko přímo
nabízelo osidlování středomořskými civilizacemi, na něž nám zbyla
památka v podobě místních názvů – město Cádiz vděčí za své
jméno Féničanům, kteří je založili jako Gádir, Řekové zase nazvali
Španělsko Iberií dle řeky Ebro, podle které bývá někdy nazýván
i celý poloostrov.
Z invazí, jež ovlivnily původní obyvatelstvo složené
z Iberů a Keltů, byla nejvýznamnější ta římská.
Z této doby se dochovaly akvadukty, římská divadla, arény, datuje se
z ní např. založení měst jako Zaragoza (pův. Caesaraugusta) nebo Valencia
(Valentia). Kulturní dědictví z této doby (latinský základ jazyka
i vzdělanosti, náboženství) Španělsko nikdy nezradilo, byť byla tato
prvotní stopa vystavena v následujících dobách agresivním vlivům.
Španělsko oplátkou Římanům dodávalo potraviny jako víno či olivový
olej, ale také císaře (na území dnešního Španělska poprvé uviděli
svět tak význační císaři jako Traianus,
Hadrián či Theodosius I.). Podle některých
dohadů byl rodákem ze Španělska i stoický filozof Seneca, jehož rodina
pocházela z Córdoby. Ve Španělsku se narodil též římský básník
Martialis, známý skladatel epigramů, drobného žánru, jehož vliv můžeme
vystopovat až do našeho národního obrození a ke Karlu Havlíčkovi.
Římská správa byla vystřídána nájezdy germánských
národů, z nichž se do historie země vepsali zejména
Vizigóti, kteří si zvolili za hlavní město svého
království Toledo. Povlovný úpadek visigótské vlády byl rázně
přerušen muslimskou výpravou z roku 711,
již vedl Tárik ibn Zijád. Během několika málo let si Arabové získali
nadvládu nad většinou Pyrenejského poloostrova a jejich postupu hlouběji do
evropského kontinentu učinil přítrž až francký vůdce Karel Martel
vítězstvím v bitvě u Poitiers roku 732. V době arabské nadvlády byly
položeny základy budoucí síly španělského námořnictva. Pozoruhodným
jevem, který období ohraničované roky 711 a 1492 provázel, byla takzvaná
convivencia – pokojné soužití katolíků, muslimů a židů
i jejich vzájemná inspirace, jejímž výsledkem byla jedinečná kulturní
směs. Architektonické pozůstatky toho můžeme dodnes obdivovat ve
španělských městech. Střediskem této interakce náboženských a
kulturních proudů tří etnik bylo město Toledo.
Postupem času se začala projevovat nejednota v rámci arabské nadvlády a
toho využívali křesťanští vládci ve Španělsku, již zahájili od severu
proces znovudobývání (reconquista) Španělska, jehož
patrně nejslavnější postavou je národní hrdina El Cid,
jenž se vyznamenal dobytím Valencie. Proces znovudobývání Španělska byl
dovršen roku 1492, kdy konečně padla Granada, poslední
zbylé muslimské území. Její dobytí je spojeno se slavným párem
manželů-vládců Isabely Kastilské a Ferdinanda
Aragonského. Jejich osobním spojením (vzali se roku 1469 ve
Valladolidu) splynula v jeden svazek i obě
království, a tak byl položen základ dnešnímu Španělsku. Svým
slavným činem spočívajícím v podpoře výpravy Kryštofa
Kolumba také založili budoucí nesmírné bohatství
a dominantní postavení Španělska v následujích
staletích. Zároveň však také (jako katolická veličenstva – reyes
católicos) tvrdě ukončili období tolerance mezi příslušníky
různých vyznání a etnik. Postiženi byli zejména židé, které již na
konci 14. století postihla vlna masakrů. Nyní dostali ultimátum –
konvertovat ke katolické víře, nebo zemi opustit (opatřeními bylo
postiženo několik desítek tisíc židů). Stejný osud potkal muslimy,
cikánské obyvatelstvo bylo pronásledováno…
V 16. a 17. století nadešel Španělsku zlatý
věk. Bylo v té době největší říší, jedinou
světovou velmocí. Z Ameriky mu proudilo nepředstavitelné
bohatství zlata a stříbra, slavní dobyvatelé – mezi
nimi Fernando Cortés a Francisco Pizarro –
pokořili říše Aztéků, Inků a Mayů, a tím ještě
mocněji vzrostla území podléhající Španělsku o oblasti Střední a
Jižní Ameriky. Od roku 1580 do roku
1640 existovala Iberská unie, spojení Španělska a
Portugalska. Hrozící nebezpečí vyplývající z muslimské dominance
v Středomoří se podařilo zažehnat vítězstvím v bitvě
u Lepanta roku 1571. Pod vojevůdcem Donem Juanem
d'Austria v ní, jak je obecně známo, udatně bojoval a ztratil
levou ruku Miguel de Cervantes, autor nesmrtelného díla
Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Nebyl jedinou velkou
postavou této doby, kdy s mocí a vlivem Španělska vzkvétala i jeho
kultura. Připomeňme osobnosti Cervantesova literárního kolegy, dramatika
Lope de Vegy, malíře velkých postav a událostí Diega Velázqueze či El
Greca, ve Španělsku usazeného malíře fantaskních obrazů řeckého původu
(jak k tomu odkazuje jeho vžité přízvisko). Neblahým dědictvím
opatření zaměřených proti židům a muslimům bylo řádění
inkvizice. Fakt, že se židé přiklonili ke katolictví, nestačil.
Mnohým se totiž podařilo dosáhnout významného postavení, což vzbuzovalo
závist. Podařilo se vzbudit nedůvěru k těmto conversos.
Inkvizice, jež měla stát na stráži náboženské čistoty Španělska,
postihovala dále kacíře, protestanty, čarodějnice či homosexuály,
zakazovala údajně kacířské knihy. Vyvrcholením jejích procesů bylo
autodafé, v překladu akt víry, který kacíř vykonal
pokáním. Vlastní autodafé byl čistě náboženský rituál, dnes je tak
někdy označováno i upalování, z něhož se stalo postupem času
promyšlené představení. Zlaté období Španělska bylo spojeno
s panováním Habsburků. Z nich nejvýznamnější
panovník, nad jehož říší slunce nezapadalo, byl Karel
V., císař římský. Nesmírnou říši rozdělil – svému synu
Filipovi II., zbudovateli Escorialu, odkázal Španělsko,
Nizozemí a zámořské državy, bratru Ferdinandovi císařskou korunu. Po
smrti velkého císaře se objevily první náznaky soumraku slavné
říše – nepokoje v Nizozemí, důsledky válečných konfliktů ve
střední Evropě. K tomu zemi postihlo v 17. století několik morových
ran. Španělská větev Habsburků, jež už léta slábla, nakonec
vymřela.
Následovala válka o dědictví španělské (1701 –
1714), ze které vyšli vítězně Bourboni. Španělsko se nyní orientovalo na
Francii, a to včetně absolutistické formy vlády. Lavírování ve vztahu
k revoluční Francii skončilo Napoleonovým vpádem do Španělska a
dosazením jeho bratra na uvolněný trůn. Bourbonský král sice posléze
opět dosedl na španělský trůn, ale Španělsku to pokoj nepřineslo. Celé
devatenácté století se svými nepokoji, zmatky, revoltami, politickými
zvraty a bratrovražedným konfliktem mezi konzervativními příznivci
autoritativní vlády a jejich umírněnými odpůrci jako by bylo sérií
předznamenání tragické historie Španělska ve 20. století. Do něj již
někdejší koloniální velmoc vstupovala bez svých amerických území,
která v 19. století ztratila. V první světové válce sice zachovávalo
Španělsko neutralitu, dokonce i ekonomicky těžilo ze své situace
dodavatele válčícím stranám, po válce však přišly jiné rány –
epidemie španělské chřipky, zhoršení ekonomické situace, ztráta Maroka,
kde Španělsku zbyla jen města Ceuta a Melilla, a roku 1930 státní
bankrot.
Léta trvající roztržka mezi dvěma křídly španělské politiky vyústila
nakonec v krvavý konflikt, děsivou předehru druhé
světové války, válku občanskou. Začala
17. července 1936 tažením generála Franciska
Franka z Maroka na pevninské Španělsko. Proti sobě v ní stáli
republikáni (komunisti s anarchisty podporovaní Sovětským svazem a
většinou světového veřejného mínění) a na druhé straně nacionalisté
(fašisti a konzervativci s podporou Portugalska, Itálie a především
nacistického Německa). Franco, jenž měl na své straně dobře vycvičenou
armádu i účinnou pomoc ze strany Německa, spěl rychle k vítězství.
Republikánům, jimiž zmítaly vnitřní rozpory a jimž se dostalo „jen“
vojensky slabší podpory mezinárodních brigád, se však podařilo vytvrat
v odporu ve městech Madrid, Barcelona a Valencie a v oblasti Baskicka.
Postupně však padlo nejdříve Baskicko roku 1937, roku 1939 pak Barcelona a
nakonec i Madrid. Válka, která stála několik stovek tisíc životů a
jejímž symbolem se stalo bombardování města Guernica, známé
i z Picassova obrazu, jako nanejvýš hanebného a barbarského skutku,
skončila vítězstvím nacionalistů. Na dalších téměř 40 let byla
nastolena diktatura generála Franka. Začalo zatýkání republikánů, jichž
byly desetitisíce popraveny, mnoho jich zvolilo emigraci. Španělsko se
dostalo do mezinárodní izolace, ale okolnosti se proměňovaly. Do druhé
světové války se zdecimované Španělsko nezapojilo, postupně nastalo
politické a ekonomické uvolňování. Španělsko začalo dohánět ostatní
státy vyspělé Evropy, generál Franco sám určil svým nástupcem
pokračovatele bourbonské dynastie, dnešního krále Juana Carlose
I.
Generálovou smrtí roku 1975 byla otevřena poklidná cesta
k demokracii. Španělsko vstoupilo do Severoatlantické aliance, stalo se
členem EHS (dnešní Evropské unie) roku 1986. Symbolicky byl tento vývoj
zpečetěn volbou Barcelony jako místa konání Letních olympijských her roku
1992. Od té doby mír v zemi narušily jen akivity baskické separatistické
organizace ETA a teroristický útok ve vlacích z 11. března 2004.
Kultura Španělska
Významná období v dějinách španělské kultury zahájilo období
maurské kultury s řadou architektonických památek maurského
stylu v Córdobě, Toledu, Grenadě (uveďme slavný
palácový komplex Alhambru), jako příklad románské
architektury lze uvést katedrálu svatého Jakuba Většího v Compostele
(Santiago de Compostela), gotickou reprezentuje
katedrála v Avile. Výrazně se ve španělské kultuře
projevila renesance s nejvýznamnějšími stavbami Escorialem
a univerzitou v Salamance. Významnými literárními tvůrci tohoto období
jsou mystikové sv. Jan od Kříže (San Juan de la Cruz) a sv. Terezie z Avily
(Santa Teresa de Jesús). V barokním stylu je vystavěn královský
palác v Madridu, dalšími vrcholnými představiteli španělského
baroka jsou malíř Diego Velázquez,
spisovatel Miguel de Cervantes Saavedra či dramatici
Lope de Vega a Pedro Calderón de la Barca.
Významným umělcem, který žil na přelomu 18. a 19. stol. a svým dílem
ukazoval již k modernímu umění, byl Francisco Goya.
Maloval jak portréty královské rodiny, tak temné obrazy plné hrůzy.
Další významnou a přínosnou epochou ve španělském umění byl
modernismus 20. století. Španělsko se v té době může
pochlubit několika umělci světového věhlasu –
v malířství to byli Pablo Picasso a
Salvador Dalí, v architektuře
Antonio Gaudí. Ačkoli španělská lidová
hudba svými živými rytmy, specifickým
tajemným a žhavým kouzlem, tradičními tanci, z nichž
nejznámější je divoké flamenco, i typickými
nástroji kytarou a kastaněty uchvacovala a
inspirovala mnoho posluchačů i hudebních tvůrců jiných národů,
ponecháme-li stranou specifický žánr španělské zpěvohry
zarzuelu, našla španělská hudba svůj specifický hlas až
díky skladatelům z přelomu 19. a 20. stol. Za všechny jmenujme
Isaaca Albénize, Enriqua Granadose a
Manuela de Fallu. Z nových umění se do světové
kinematografie zapsali především avantgardista Luis
Buñuel a filmový vypravěč Pedro Almodóvar.
Historie Alicante
Historie Alicante se počítá na tisíce
let. Výhodná poloha na pobřeží moře
i strategická povaha místa a jeho okolí (vyvýšenina
chráněná okolními kopci a horami) lákaly odpradávna různé národy,
které tudy prošly a které se zpravidla usazovaly na místě, kde je dnes
hrad svaté Barbory na hoře Benacantil. Různojazyčná
pojmenování místa jeho střídajícími se obyvateli zpravidla označovala
bílé nebo světlé místo (řecké Akra Leuka, římské
Lucentum či arabský název Alicante). Jméno
Lucentum dnes nese rozsáhlý archeologický areál s památkami z období
starověku. Arabská nadvláda přinesla místu nejen jeho dnešní jméno, ale
také znalost umění a architektury a také některých plodin (např. rýže
či pomerančů). Ve 13. století byl nejdříve rozhodnut dlouhý spor
Aragonska a Kastilie, kterému z království bude Alicante náležet, ve
prospěch Kastilie (roku 1244). Následně bylo roku 1246 město
získáno z rukou Maurů v procesu znovudobývání kastilským
králem Alfonsem X. Na přelomu 13. a 14. století bylo však
Alicante začleněno do království Valencie. Alicante
později zažívá spolu s celým Španělskem zlatý věk.
V 16. a 17. století vzkvétá hospodářství, zejména zásluhou
významného přístavu, který zajišťuje i obchod
s Amerikou, populace se zdvojnásobila. Těžkým obdobím historie
byl přelom 17. a 18. století. Na konci 17. století bylo město sedm dní
bombardováno francouzskou armádou z moře, dalšímu útoku čelilo Alicante
během války o dědictví španělské (1701 – 1714). Za protinapoleonské
války za nezávislost (1804 – 1814) Alicante – na
rozdíl od Valencie – nepodlehlo a stalo se dokonce na čas hlavním
městem království namísto Valencie. Zvláštní odolnost
osvědčilo Alicante i o století později, za občanské
války, kdy město, zcela loajální k republikánské vládě,
vzdorovalo nejdéle Frankovu vojsku. Podlehlo
nakonec 1. dubna 1939. Předcházelo několikeré
bombardování, nejkrutější dne 25. května
1938. Italskému leteckému útoku tehdy padlo za
oběť více jak 300 civilních
obyvatel. Již během 19. století (i díky novému
železničnímu spojení) rostl význam přístavu, od 60. let
20. století zase posiloval v současnosti zásadní turistický
průmysl na celém Costa Blanca (Bílém pobřeží),
jehož je Alicante centrem.
Náboženství a tradice
- V zemi je na 83,6 % katolíků a pouze 11,9 % lidí je bez vyznání. Zbylá procenta jsou protestanti a muslimové.
- Svátky
- Civilní:
- 1. 1. Nový rok
- 1. 5. Svátek práce
- 12. 10. Národní svátek Španělska a Španělského společenství
- 6. 12. Den ústavy
- Církevní:
- 6. 1. Tři králové
- 9. – 10. 4. Velikonoce 2009
- 15. 8. Nanebevzetí Panny Marie
- 1. 11. Všech svatých
- 8. 12. Neposkvrněné početí
- 25. 12. Narození Krista
Historické lokality
Hlavní město Španělska
- Madrid – je královským sídlem, nachází se zde
královský palác Palacio Real, spousta muzeí, galerií a divadel
Historické lokality
- Barcelona – gotická čtvrť, radnice zvaná Casa de la
Ciutat, muzea, romantická zákoutí a náměstíčka
- Malaga – rodiště Pabla Picassa, Picassovo muzeum,
pevnost Alcazaba s amfiteátrem a hrad Gibralfaro
- Granada – Alhambra (středověký komplex paláců a
pevností maurských panovníků)
- Sevilla – Reales Alcázares (Královský hrad), Giralda
(arabský minaret mešity), Torre del Oro (Zlatá věž), Barrio Santa Cruz
(židovská čtvrť), Archivo de Indias (Indický archív), náměstí Plaza de
España, univerzita
- Córdoba – mešita-katedrála, Puente Romano (Římský
most), Alcázar de los Reyes Cristianos (pevnosti křesťanských králů)