Telefon

• Turecko má roaming pro mobilní operátory O2, T-Mobile a Vodafone.
• Pokud voláte do České republiky, použijte předvolbu +420. Pokud voláte do Turecka, je nutné zadat předvolbu +90.
• Zavolat si můžete z hotelového pokoje či recepce, tato varianta je však velmi drahá. Volat lze také z pošty. Dále jsou v Turecku k dispozici modré telefonní budky, z kterých si zavoláte za žeton (jsou na něm dvě rýhy a písmena PTT) nebo na telefonní kartu. Žeton i telefonní kartu je možno zakoupit na poště nebo v novinovém stánku. Další variantou je zakoupení předplacené mezinárodní telefonní karty – vytočíte přístupové číslo, poté vložíte PIN uvedený na kartě a zvolíte požadované číslo.
• Zde jsou k dispozici odkazy na stránky mobilních operátorů O2, T-Mobile a Vodafone, kde naleznete bližší informace pro volání ze zahraničí:
• O2
• T-Mobile
• Vodafone

Internet

• Dostupnost internetu v Turecku je na velice slušné úrovni.
• Internetové kavárny jsou hlavně ve velkých městech a letoviscích poměrně četné. Ceny se pohybují od 1 do 4 € za hodinu, rychlost připojení bývá celkem vysoká.
• Ve větších městech a letoviscích mají některé restaurace a kavárny k dispozici free Wi-Fi. I na ulici větších měst dost často najdete zabezpečené i nezabezpečené přístupové body.
• Spousta hotelů nabízí možnost internetového připojení zdarma po dobu pobytu.

Elektřina, zásuvky

• 220 V
• jsou zde dva typy zásuvek a zástrček, z nichž ten menší odpovídá evropskému standardu

• V Turecku stále existuje hrozba teroristického útoku, je tedy dobré dbát zvýšené opatrnosti na frekventovaných místech, v MHD apod. Zásadně se doporučuje vyhýbat se cestování v noci, při projíždění kontrolních stanovišť armády nebo četnictva se chovat klidně a ukázněně a respektovat pokyny místních orgánů. Dále se nedoporučuje vyhovět žádostem místních obyvatel o vyvezení různých balíčků, filmů, dopisů atd. Pokud by takováto zásilka byla u turisty nalezena a měla jakoukoliv souvislost s teroristickými organizacemi, hrozí poměrně vysoký trest. Tato varování platí zejména pro oblast východního a jihovýchodního Turecka.
• V ostatních částech Turecka nejsou problémy s osobní bezpečností. Mimo turistická letoviska a velká města je třeba počítat s faktem, že osamělá žena vzbudí pozornost. Pokud se mimo tyto oblasti, zejména na venkově, prochází sama (nebo v doprovodu jiné ženy) po ulici, mohou nastat nepříjemné potíže.
• Bezpečnostní situace je jinak srovnatelná s Evropou. Přepadení jsou v Turecku méně častá než v západních zemích. Naopak drobná kriminalita (krádeže osobních věcí z hotelových pokojů, vykrádání aut, podvody) je v hlavních turistických oblastech častá poměrně dost, vyskytují se i případy znásilnění. Rozhodně tedy nelze doporučit nocování pod širým nebem nebo ponechávání osobních věcí na nestřežených místech.

Doprava

K řízení motorových vozidel v Turecku je nezbytné vlastnit tyto dokumenty:

• technický průkaz vozidla
• mezinárodní řidičský průkaz
• doklad o zaplacení povinného ručení pro zahraničí (zelená karta)

Povolená rychlost v obci je v Turecku 50 km/h, mimo obec 90 km/h a na dálnici 120 km/h. Maximální povolené množství alkoholu v krvi je 0,5 promile.

Odlišnosti a zajímavosti v dopravních předpisech:

• dopravní předpisy jsou podobné těm v ČR, v praxi se však příliš nedodržují. Turecko patří mezi země s nejvyšší nehodovostí a úmrtností na silnici. Je tedy doporučováno dbát zvýšené opatrnosti na silnicích
• řidič svou přítomnost často dává najevo troubením
• použití světelné signalizace neznamená dávání přednosti, ale právě naopak
• pokud řidič signalizuje levým blinkrem, nemusí to znamenat pouze jeho odbočení vlevo, ale také tímto způsobem může dávat najevo, že jej lze předjet

Místní doprava

• Mnoho návštěvníků již preferuje vnitrostátní leteckou dopravu jako alternativu dlouhých autobusových přesunů. V Kappadokii jsou k dispozici dvě letiště. Nejvyužívanější je Erkilet International Airport Kayserin, které je vzdálené cca 70 km jízdy od Goreme ( 1 hod.). Druhé je Kapadokya International Airport Nevsehir, asi 40 km od Goreme. Během dne můžete vybírat až z pěti letů mezi letišti Kappadokie a Istanbulu v obou směrech. Vnitrostátní lety provozují především Turecké aerolinie.
• Transfer z letiště je možný několika způsoby, Shuttle bus vychází 10 €/ os, soukromí individuální dopravci vycházejí obdobně, 5 místný Mercedes Vito – 50 €/ 1 cesta, 12 místný Mercedes Sprinter 70 €/1 cesta.
• Turecká autobusová síť nabízí možnost, jak procestovat celou zem rychle, pohodlně a výhodně. Linky spojují všechna velká i menší města a regiony, od Istanbulu přes Ankaru a od Mesinu ke Kermeru. Autobusové nádraží – otogar – se podobá spíše letišti s různými bránami, než běžné autobusové zastávce, kterou naleznete v západoevropských městech. K nejznámějším tureckým autobusovým společnostem patří Asya Tur, Hidayet Turizm a Istanbul Seyahat. Tyto firmy mají na všech velkých nádražích své přepážky, kde si můžete zakoupit lístek s časem odjezdu (saat) a číslem sedadla (koltuk). Vyplatí se na nádraží porovnat ceny jednotlivých společností.
• Vzhledem k atraktivitě Kapadokie můžete využít nejen pravidelné linky, ale i linky zajišťované cestovními kancelářemi. Příklady cen: Istanbul- Kappadokia 30EUR, Pamukkale – Kappadokia 25 EUR, Alanya – Kappadokia 25 EUR
• Autobus Fez Hop On Hop Off představuje autobusový systém, který objíždí stanovenou síť cest v celém Turecku. Největšími zážitky jsou okružní jízdy po Istanbulu, Antalyi, Konyi, Kappadokii, Ankaře a Safranbolu. Tato forma cestování je obzvláště cenově výhodná v sezóně od 25. dubna do 27. října. S průkazem Turkish Delight Pass můžete uskutečnit okružní jízdu po celém Turecku. Pokud nemáte tolik času, doporučuje se spíše průkaz Turkey Express Pass (Egejské moře, Pamukkale a Kappadokie) nebo Trojan Trooper Pass (Egejské moře, Gallipoli a Trója).
• Dolmus je druh sběrného taxi, které jezdí na pevně daných krátkých úsecích. Pokud chcete svézt, dáte jednoduše rukou znamení řidiči, a když chcete vystoupit, musíte na řidiče křiknout. Oficiální zastávky jsou označeny písmenem“D“. Na jízdní tabuli se dozvíte cíle jízdy. Jízdenky neexistují – na konci jízdy se platí řidiči.
• Pokud využijete služeb Taxi, ceny budou podobné jako na pobřeží, tzn. 1,10 –1,40 €/km, po 22.hodině je cena až o 20% vyšší. Ujistěte se, zda je zapnutý taxametr, že řidič rozumí, kam chcete jet, a že máte shodnou představu o přibližné výsledné ceně.
• Celodenní pronájem čtyřkolky v CK Heritage Travel vyjde 90€/den , Renault Clio 45€ /den, pronájem skútru od 10€ /2 hod.

Náboženství a historie

Historie Turecka

Strategická poloha Turecka (zejména Anatolie) na rozhraní evropského a asijského kontinentu lákala odedávna k osídlení – tato oblast byla jednou z vůbec nejdříve obydlených na světě. Z různých říší a civilizací, jež se zde vystřídaly, jmenujme jen akkadskou říši, dále říši Chetitů, anatolského lidu mluvícího indoevropským jazykem, jehož klínové písmo rozluštil v době první světové války z tabulek český jazykovědec a orientalista Bedřich Hrozný. Ve 12. století př. n. l. počali západní část Anatolie (či Malé Asie, užijeme-li názvu odvozeného od Římanů) osidlovat Řekové. Do této doby bývá také kladena trojská válka. Město Trója i konflikt, vyvolaný Paridovým únosem krásné Heleny, ženy spartského krále Menelaa, známé z Homérovy Iliady, byly dlouho pokládány za pouhý mýtus. Až v 70. letech 19. století německý obchodník a archeolog Heinrich Schliemann, jenž si prý již v dospívání předsevzal objevit místa popisovaná v antických eposech, objevil pozůstatky města. Zda má trojská válka svůj historický základ, či je jen konstruktem odkazujícím k mnoha jiným konfliktům, zůstává předmětem sporů. Na území dnešního Turecka se tak nachází i legendární hora Ida, místo, odkud bohové pozorovali postup trojské války i kde se konal slavný Paridův soud nad krásou tří bohyň – Héry (Junony), Pallas Athény (Minervy) a Afrodité (Venuše). Až láska nejkrásnější ženy světa, krásné Heleny, již nabídla bohyně Afrodité, přiměla Parida k tomu, aby jí udělil zlaté jablko jako cenu pro nejkrásnější ze tří bohyň. V dnešním Turecku, ve Smyrně, se také měl narodit bájný slepý pěvec Homér, autor Iliady a Odyssey, a to někdy v 8. stol. př. n. l. Zda vůbec žil, či zda vůbec sepsal obě základní památky světového písemnictví jeden básník podle starších ústních podání, nebo se jedná o práci mnoha tvůrců, zůstane asi navždy tajemstvím. Následovalo období říše Frygů, o nichž se zmiňuje i Homér a jejichž jméno dnes žije díky frygickému modu v hudbě a frygické čapce, kterou s odkazem na mýty nosili revolucionáři ve Francii. Z mýtů spojených s Frygy si dodnes připomínáme ještě pojem gordický uzel, uvázaný legendárním frygickým králem Gordiasem na oji vozu taženého voly, na kterém měl vjet podle proroctví do města budoucí král. Frygům prý také vládl král Mídas, jenž dokázal cokoliv, čeho se dotkl, proměnit ve zlato. Jednou však dal ve sporu, kdo je lepší hudebník, přednost Panovi před bohem slunce Apollonem, a za to se mu dostalo kruté odplaty – oslích uší. Další říší byla říše lydické, již si později podmanili Peršané. Ve 4. století př. n. l. osvobodil Anatolii od Peršanů Alexandr Veliký.

Kolem počátku našeho letopočtu se datuje římská nadvláda v oblasti, období pokoje a prosperity se správním centrem v Efesu, městě proslaveném Artemidiným chrámem, jedním z divů starověkého světa, který roku 356 zapálil Herostrates údajně proto, aby si tak získal slávu. Za éry Římanů se v Anatolii také píše důležitá kapitola z dějin křesťanství – stala se jedním z prvních míst, kam se začalo šířit. Podle některých tradic se sem, přesněji do Efesu, uchýlili po Ježíšově smrti apoštol Jan s Pannou Marií, kteří zde oba údajně dožili. Jan zde měl také napsat své evangelium, byť není jasné, zda je Jan Evangelista totožný s apoštolem Janem. Efes je rovněž jedno z měst, jimž sv. Jan adresoval své Zjevení, přičemž i všech dalších šest (mj. Smyrna a Pergamum) leží v dnešním Turecku, což dokládá význam zdejších křesťanských komunit. Jistější již je, že území bylo cílem prvním misijních cest sv. Pavla, autora novozákonních epištol, např. Listu Efeským. Rozlehlost Římské říše si vyžádala její dělení, zprvu administrativní, roku 395 již oficiální.

Významným krokem v tomto vývoji bylo založení Konstantinopole (Konstantinova města, dnešního Istanbulu) Konstantinem I. roku 330 jako nového hlavního města říše, postaveného jako „nový Řím“ na místě starého řeckého města Byzantium. Východní říše římská přežila pád západní části (roku 476) a stala se důležitou baštou východního křesťanství, hrází před nebezpečím ze strany Otomanů. Asi nejvýznamnějším panovníkem říše byl císař Justinián (483 – 565). Dobyl zpět významné části bývalé říše z rukou germánských národů (nejdůležitější byl zisk Itálie), sebral římské právo v Corpus Juris Civilis. Dal v Konstantinopoli, tehdy významné zastávce hedvábné stezky, spojníku Číny a oblastí jižní a východní Asie s Evropou a břehy severní Afriky, kromě obchodního významu tehdy přibírající i funkci kulturní výměny, zbudovat chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia). S byzantskou říší jsou také spojeny křižácké výpravy z 11. – 13. století, obrácené původně proti „pohanům“, později však využité i proti cařihradským vládcům. Ponechaná Západem napospas osudu, zmítaná vnitřními problémy, padla Konstantinopole 29. 5. 1453 do rukou Otomanů, kteří v té době ovládli i Balkán.

Vzniklá Osmanská říše byla v dobách své největší teritoriální expanze v 16. století, kdy získala rozsáhlá území sahající od Blízkého východu přes východní Středomoří a Balkán až na území dnešního Maďarska, svým rozsahem důstojným nástupcem byzantské říše (zatímco jejím kulturním nástupcem bylo ruské carství). Patrně největším vládcem říše byl Sulejman Veliký (1520 – 1566). V 16. a 17. století Osmané Evropanům pravidelně naháněli strach, když stanuli několikrát až před Vídní. Na druhou stranu se sultanát stával také důležitým hráčem na politické mapě Evropy – spojoval se s Angličany, Francouzi či Holanďany proti Habsburkům. Postupem doby však přestávalo osmanské vojsko, jinak proslulé svou organizovaností a elitním vojskem sestaveným z křesťanských zajatců, janičáři, stačit rychle se vyvíjejícím západním armádám, které budovaly systém obranných pevností a prodělávaly modernizaci, již v Osmanské říši mnohdy znemožňovaly konzervativní muslimské kruhy. Navíc byli Turkové často ve dvojím ohni – na západě bojovali proti Habsburkům, na východě je ohrožovali Peršané. Důležitým psychologickým momentem pro Evropu byla bitva u Lepanta (1571), kdy bylo „neporazitelné“ osmanské loďstvo poraženo. Vojenské pokořování vyvrcholilo na konci 17. století, kdy při dalším neúspěšném pokusu o obléhání Vídně bylo turecké vojsko poraženu na hlavu. Upadat zároveň začíná i hospodářství říše – její geografická situace přinášející výhodu v podobě kontrolování důležitých obchodních cest z Evropy do Asie pozbývá významu kvůli zámořským objevům, jež umožnily obchodní styk s východní Asií jinou cestou. Dějiny 18. a 19. století jsou pak především dějinami územních ztrát (severní Afrika, Řecko, Balkán). K tomu se přidávají vlády slabých sultánů (kterým často dominovali velkovezírové, někdy dokonce i ženy z harému) a v 19. století i mezi poddanými sultána probouzející se národní uvědomění. Vcelku přiléhavý je termín „nemocný muž na Bosporu“, vztahovaný na situaci Osmanské říše v 19. století. Stát, k jehož světlým stránkám patřila náboženská i etnická různorodost a snášenlivost (na konci 15. století přijal kupříkladu s otevřenou náručí židy a muslimy, kteří byli vyhnáni španělskou inkvizicí) a který dovoloval praktikovat všechna náboženství Knihy (islám, křesťanství i judaismus), jejichž věřící měli dokonce nárok být posuzováni podle svých zákonů, se snažil situaci řešit v průběhu 19. století reformami (Tanzimat) vedoucími až ke konstituční monarchii. Definitivně byl osud půltisícileté říše zpečetěn jejím angažmá v první světové válce po boku Německa, z níž Turecko vyšlo značně územně oslabeno a ekonomicky zdecimováno. K nejtemnějším stránkám turecké historie patří arménská genocida z této doby. Započala roku 1915 vězněním arménských představitelů a deportacemi, k nimž se později přidaly masakry a pochody smrti, kterým padlo za oběť víc jak milion Arménů. Důvodem protiarménských opatření byla údajná kolaborace s Ruskem. Turecko dodnes odmítá uznat, že by šlo o státem řízenou genocidu. V reakci na poválečnou okupaci Turecka spojenci vypukla turecká válka za nezávislost.

Na jejím konci bylo vypuzení cizích armád a uznání Turecké republiky jako nástupnického státu Osmanské říše (1923). Ústřední postavou těchto dějů byl Mustafa Kemal (1881 – 1938) zvaný Atatürk (Otec Turků). Bleskovým sledem reforem, jaké neměly v islámském světě obdoby, udělal z Turecka moderní stát. K nejdůležitějším z nich patřilo zrušení sultanátu, ustavení republiky s novým hlavním městem Ankarou, bratrstvo dervišů bylo rozpuštěno, ženy se měly přestat zahalovat, muži přestat nosit fezy. Byl zaveden západní kalendář, přijata nová abeceda odvozená z latinky. Stát se stal sekularizovaným, z ústavy zmizela zmínka o islámu jako oficiálním náboženství. Ženy získaly volební právo i právo být voleny. Stát zasahoval do ekonomiky země. Ačkoliv Atatürkovým reformám byla vyčítána zbrklost, s níž rušil staleté tradice, i mnohdy nevybíravý způsob jejich prosazování, většina Turků je přijala a dodnes žije Atatürkovým odkazem. Každý pokus porušit sekulární charakter státu naráží na odpor zejména armády, jež se cítí být strážcem Atatürkova odkazu. Od jeho doby se Turecko trvale sbližuje se západním světem – po druhé světové válce se stalo členem OSN, roku 1952 Severoatlan­tické aliance, pokračují složité rozhovory o vstupu do Evropské unie. Problematickou kapitolou mezinárodních vztahů je turecký zásah na Kypru a následné vyhlášení Severokyperské turecké republiky.

Kultura Turecka

Turecká kultura představuje pozoruhodnou směs několika vlivů, především vlastního tureckého, islámského a evropského. Po období přirozeného ovlivňování kulturami národů, s nimiž Turecko přicházelo do styku, následovalo období programového úsilí o napodobení západních vzorů. Se vznikem turecké republiky pak byl naopak podporován návrat k tradiční kultuře země a etablování specifické národní kultury. Dnes se tureckou kulturou prolíná zejména snaha usmířit oba proudy – ten tradiční i ten poohlížející se po evropských vzorech. V minulosti turecká kultura tu evropskou ozvláštňovala – literárně byly předávány příběhy veselého anatolského lidového mudrce a filosofa Nasredina, specifickou chuť i barvu propůjčovaly evropské hudbě od období klasicismu „turecké“ nástroje (zejména z žesťové a bicí skupiny) i vlivy turecké hudby (především obdivované vojenské janičářské kapely), které se odráží např. v Mozartově Tureckém pochodu či opeře Únos ze serailu. Turecká architektura se ve svých nejslavnějších projevech (mešity a paláce, zejména v Istanbulu) inspirovala zejména byzantskou kulturou, uveďme alespoň nejslavnějšího architekta klasického období, jímž byl Minar Sinan (např. Sulejmanova mešita v Istanbulu). Ze současných osobností turecké kultury jmenujme prozaika, nositele Nobelovy ceny z roku 2006, Orhana Pamuka, olivněného moderními západními směry, a mezinárodně oceňované osobnosti kinematografie původem z Turecka Nuri Bilge Ceylana, Fatiha Akina a Ferzana Özpeteka.

O historii a kultuře Kapadocie

Oblast zvaná Kapadocie (též Kappadokie) má dlouhou historii, zčásti ilustrovanou pozoruhodnými pozůstatky dřívějších kultur. Je však třeba zdůraznit, že přesné vymezení kapadocké oblasti v historických dobách je problematické. Někdy sem tak lze zahrnout již významné naleziště z mladší doby kamenné Çatalhöyük s velice zajímavými nástěnnými malbami zvířat i krajiny (údajně nejstarší krajinomalba a „mapa“ na světě). Záhy oblast přitáhla na počátku 2. tisíciletí před naším letopočtem pozornost asyrských obchodníků, kteří vyměňovali zde zvláště žádaný cín (a dále látky a parfémy) za místní nerostné bohatství zlata, stříbra a mědi (podmínky života a obchodu té doby osvětlují kapadocké tabulky psané klínovým písmem v asyrštině). Po většinu druhého tisíciletí před naším letopočtem zde následně vzkvétala říše Chetitů s centrem ve městě Chattušaš. Další významnou epochou bylo pak období, kdy Kapadocie spadala pod moc Persie (6. – 4. století před n. l.), jež byla prakticky vykonávána místními vládci – satrapy. Nejpozději z této doby pochází také název oblasti, v perské podobě Katpatuka, převzatý buď z jiného jazyka a znamenající „území Tuky“, nebo – poetičtěji – prohlašující o Kapadocii, že je „zemí krásných koní“. Období satrapů ukončil ve 30. letech 4. století před Kristem Alexandr Veliký, za něhož zde vládl Ariarathes, jenž rozšířil území kapadockého království až k Černému moři. Tato stabilita však netrvala dlouho a navrátila se až s Římany roku 17 našeho letopočtu.

Řím spravoval Kapadocii jako provincii s centrem v Ceaserey (dnešním Kayseri). S tímto, i pozdějším byzantským, obdobím dějin Kapadocie jsou spojeny rané fáze křesťantsví (území je ostatně zmiňováno například i ve Skutcích apoštolů). Křesťané sem v době pronásledování svého vyznání prchali a nacházeli zde skvělou příležitost ukrýt se v síti podzemních měst (až pro několik tisíc osob). Později tato oblast dala mladému náboženství několik filozofů (kapadočtí otcové sv. Basileios Veliký, svatý Řehoř /Gregorios/ z Nazianzu a sv. Řehoř /Gregorios/ z Nyssy). V dalších stoletích se zdejší tvárné skály mezi útvary zvanými pohádkové komíny hodily křesťanům k tomu, aby do nich tesali své kostely, kaple a kláštery (národní park Göreme).

Za velký mezník lze dále pokládat rok 1071, kdy byla úspěšně pro seldžucké Turky vybojována bitva u Mantzikertu. Byzanc tak byla poražena a zároveň to byl počátek dosud trvající turecké přítomnosti zde i v celé Anatolii. Nová éra přinesla budování karavansarajů, mešit a madras (škol při mešitách). Navzdory obecně rozšířenému dojmu se vůči křesťanům i po nastolení otomanské vlády v 15. století uplatňovala tolerance. Centrum regionu, město Nevşehir, bylo vybudováno v 18­. století velkovezírem Damatem pocházejícím odsud, jenž zde dal stavět školy, mešity, nemocnice, lázně, fontány. Zhruba v té době začalo být území také velmi pomalu objevováno Evropany, kteří byli od počátku uchváceni krásou zdejších skalních útvarů. Dnes sem, do jedné z turisticky nejoblíbenějších částí Turecka, přijíždějí statisíce návštěvníků ročně z celého světa. Mezitím však Kapadocie prodělala jednu významnou demografickou (a ve svém důsledku i kulturní) změnu v rámci výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem roku 1923. S ní odsud zmizela kapadocká řečtina, silně ovlivněná turečtinou, i kulturní kontinuita sahající až do prvních století letopočtu.

Náboženství a tradice

• Hlavní náboženství: 98 % obyvatelstva jsou muslimové, z nich cca 80 % sunité a 20 % šíité

• Státní svátky v Turecku
  1. leden – Nový Rok
  2. duben – Den nezávislosti a Den dětí
  3. květen – Den mládeže a sportu, také výročí narození Atatürka
  4. květen – svátek připomínající dobytí Istanbulu Mehmedem Dobyvatelem roku 1453 (probíhá pouze v Istanbulu)
  5. červen – Den námořních sil
  6. srpen – Den armádních sil
  7. srpen – oslava tureckého vítězství nad řeckými ozbrojenými silami u Dumlupinaru roku 1922
  8. září – konec války za nezávislost (probíhá pouze v Izmiru)
  9. říjen – připomínka vyhlášení republiky Atatürkem
  10. listopad – výročí Atatürkovy smrti roku 1938

• Měsíc ramadán je nejvýznamnější náboženskou událostí muslimů. Ti se celý měsíc postí od východu do západu slunce. Tento půst patří mezi pět pilířů islámu.

• návštěva mešity
  • vstupujeme vždy bez bot
  • muži s dlouhými kalhoty
  • ženy mají mít zahalená kolena, ramena a vlasy

• modlitby (salát) probíhají 5× denně – za úsvitu (salátu-l-fadžr), v poledne (salátu-z-zuhr), odpoledne (salátu-l'asr), při západu slunce (salátu-l-maghrib) a v noci (salátu-l-‚iša‘). Ti, kdo se modlí, stojí směrem ke Ka'abě v Mekce

• Pět povinností muslima
  • víra v jedinečnost Boží a božské poslání Mohameda
  • modlitba (pětkrát denně s hlavou otočenou k Mekce)
  • půst (v měsíci ramadánu od úsvitu do soumraku)
  • udílení almužny chudým (2,5 % čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev – zakát)
  • pouť do Mekky (jednou za život, umožňuje-li to finanční situace a zdravotní stav muslima)

Historické lokality

Hlavní město Turecka

• Ankara – sídlo vlády, zastupitelství, politické i vojenské moci
  • historická pevnost, etnografické muzeum, Atatürkovo mauzoleum

Historické lokality

• Istanbul – sultánský palác Topkapi, Velký bazar, kde koupíte téměř cokoliv, a egyptský bazar s kořením, hipodrom s obeliskem, cisterna Yerebatan se zásobou pitné vody, archeologické muzeum se sbírkou antického umění, Konstantinův sloup – nejstarší stavba ve městě, reprezentační empirový palác Dolmabahce, významným exponátem je socha Alexandra Velikého
  • mešity – Hagia Sofia (původně křesťanský chrám, poté mešita, dnes slouží jako muzeum), Modrá mešita (nejkrásnější stavba Istanbulu), Yeni Camii (Nová mešita), Fatih Camii (Dobyvatelova mešita)
• Efes – patří mezi nejzachovalejší antická města
  • Artemidin chrám – jeden ze sedmi divů světa, velký amfiteátr, Arkadiada (široká třída lemovaná sloupy), Celsova knihovna, tržiště agora a Hadriánův chrám
• Izmir (Smyrna) – řecká pevnost, mešity, muzeum a univerzita
• Aspendos – amfiteátr a zřícenina antického města
• Perge – antické město
• Side – antické město, najdeme zde třeba amfiteátr a sloupoví starověkých cest
• Troja – pozůstatky legendárního města známého z homérských eposů poblíž pobřeží Egejského moře
• ruiny Pergama (dnes Bergama), jižně od Troje, k vidění mj. Afroditin chrám, akropole, divadlo, gymnasium

• V Turecku i v turecké části Kypru je úředním jazykem turečtina.
• V jihovýchodním Turecku se používá neoficiální jazyk kurdština. Znalost dalších světových jazyků, především angličtiny a němčiny, je mezi obyvateli značně omezená.
• Angličtina je nejvíce rozšířená v turistických centrech a mezi vzdělanější vrstvou obyvatelstva. V turistických destinacích se však dá také domluvit německy.

• V Turecku žije 70 413 958 obyvatel. Z toho téměř 57 % obyvatel žije na venkově. K nejhustěji osídleným oblastem patří západní pobřeží.
• Národnostní složení: většinu z celkového počtu obyvatel tvoří Turci (86 %), dále jsou to Kurdové (11 %) a Arméni, kteří se usadili v Istanbulu a v okolí jezera Van. K méně početným skupinám patří Arabové, Tataři, Asyřané atd.

• Od roku 2005 je zavedena nová turecká lira (Yeni Türk Lirasi), zkratka YTL/TRY. Dělí se dále na 100 nových kurušů (Yeni Kuruş), zkratka YKr. Nominální hodnoty bankovek jsou 100, 50, 20, 10, 5 a 1 YTL. Mincí zase 1 YTL a 50, 25, 10, 5, a 1 nový Kuruş.
• aktuální kurz
• Směnárny mají obvykle otevřeno od pondělí do soboty. Najdeme je ve většině měst. Je to asi nejspolehlivější způsob výměny peněz za přijatelný kurz. Peníze vyměňují i hotely a některé obchody, ale v nevýhodném kurzu.
• Banky mají obvykle otevřeno 8.30 – 12.00 a 13.30 – 17.00 (pondělí až pátek), v sobotu a v neděli je zavřeno. Cestovní šeky přijímají pouze banky.
• Bankomaty (Bankamatika) jsou po celém Turecku, dokonce i v odlehlých městečkách. Nejuniverzálnější bankomaty poznáte podle loga Cirrus či Plus. Obvykle je možné vybrat peníze až do výše denního limitu. Některé bankomaty vydávají nejen YTL, ale i eura či dolary. Občas u nich však vázne komunikace s centrální bankou, a proto vyžadovanou hotovost nevydají.
• Výměnu peněz doporučujeme až v Turecku za volně směnitelou měnu, ale je dobré si nechat nějakou finanční rezervu. V Turecku jsou vítanější eura než americké dolary. Ve většině obchodů lze ale platit jak eury, tak americkými dolary.

• Turecké klima je vzhledem k jeho rozloze a různé nadmořské výšce poměrně rozdílné. Ve střední Anatolii vládne kontinentální podnebí, tzn. velké teplotní výkyvy během dne i během roku. V létě můžeme trpět i při teplotách nad 40^oC, v zimě zase zažijeme mrazy hluboko pod –20^oC, a některá místa jsou z důvodu sněhových kalamit zcela nepřístupná.
• Nejideálnějším obdobím pro návštěvu Kappadokie je konec jara, které může být deštivější, nebo začátek podzimu. Paradoxně nejvíce turistů navštěvuje tuto oblast v parných letních měsících, protože většinou její prohlídku spojují s odpočinkem v některém s pobřežních letovisek.