Náboženství a historie
Historie Parosu (podle pravidel Paru) spojená s člověkem
začíná někdy ve 4. tisíciletí před naším
letopočtem, jak to dokládají předměty kykladské
civilizace (většinou nádobky, sošky), nalezené na ostrůvku
Saliagos mezi ostrovy Paros a Antiparos (ostrovy snad původně tvořily
jedno území). Z námořního hlediska výhodná pozice ostrova Paros
nezůstala nepovšimnuta Kréťany, kteří si zde zřídili
námořní základnu. O významu Parosu v rámci jejich říše svědčí
i jeho tehdejší pojmenování Minoa, což byl
u minojské civilizace de facto čestný titul. Pozdější arkadské vládě
vděčí podle pověsti ostrov za své dosavadní jméno, tedy přesněji
jednomu z arkadských vůdců jménem
Parios (někde Paros).
Pak už na ostrov přicházejí na počátku prvního tisíciletí před
Kristem Ionové a s nimi velký rozkvět
(zejména v 7. století př. n. l.), jehož nesporným
dokladem je již to, že ostrov, který dříve byl cílem
dobývání, nyní sám expandoval do kolonií, například
na ostrově Thassos. Toto období prosperity
má na Parosu dva symboly a zároveň důvody – prvním je oslavovaný
parský mramor, jedinečný jemný, bílý, průsvitný a
hojně vyvážený, z něhož vzešly pod rukama sochařů skvosty jako
pozdější Hermes (od
Praxitela) či Miloská
Venuše. Mramor z lomů na Parosu byl i stavebním materiálem
mnoha chrámů antického Řecka, budov a svatyní i na samotném Parosu.
Druhým ze zmiňovaných symbolů rozkvětu byl básník
Archilochus, jenž zde v 7. století před počátkem
letopočtu žil. V antickém světě byl staven naroveň Homérovi, svému
současníkovi a soupeři, uctívaní byli oba. Na rozdíl od bájného pěvce
Iliady a Odysseje však Archilochus vyjadřoval své city, myšlenky a
zkušenosti – je považován za prvního lyrického
básníka a prvního uživatele jambického verše. Na druhé
straně byl i tvůrcem sžíravých satirických
básní – jednou z nich se prý tak pomstil dívce, jež mu
byla odepřena, jejím sestrám a jejímu otci, že dotčení se po jejím
vyslechnutí oběsili. Z umělců, již zacházeli s parským mramorem, se na
ostrově narodil sochař Scopas, jeden z tvůrců
Mauzolea v Halikarnassu. Později byl Paros v moci sousedního ostrova Naxos.
Během řecko-perských válek stranil spíše Peršanům, za což jej pak
stihla odplata Athéňanů. Mezi následujícimi pány ostrova pak byli
Makedonci, Ptolemaiovci i Římané.
Pozoruhodné je, že Paros nám nevydal jen svědky své historie
v přeneseném významu (v podobě památek, uměleckých děl a
archeologických nálezů), ale i letopis či tabulku
s chronologií událostí antického Řecka datovaných
od (z dnešního hlediska) roku 1581 do roku
264 před n. l. (logicky někdy po tom druhém datu byly
tabulky zřejmě vytvořeny). Datace není vždy spolehlivá, jsou
datovány i události dnes hodnocené jako
mýty (byly tak začleňovány do dějinného proudu,
jehož pokračovateli se antičtí Řekové cítili být), na něž je kladen
větší důraz. Tato zajímavá památka je dnes vystavena v Ashmoleově
muzeu v Oxfordu, menší zlomek v muzeu na
ostrově.
Významnou událostí je příchod křesťanství hned
v prvních staletích našeho letopočtu, podle místní pověsti
spojený se svatou Helenou (Agia Eleni), matkou
nábožensky tolerantního císaře Konstantina, jež prý založila úchvatný
kostel Panagia Ekatontapiliani (Panna Maria sta bran),
jeden z nejvýznamnějších raně křesťanských kostelů
v Řecku, na své pouti do Svaté země. Po byzantské éře se
v historii ostrova vystřídaly benátská vláda,
kterou lze hodnotit jako období dalšího rozkvětu se stavbou pevností, a
pustošivé nájezdy pirátů. Jeden takový (z roku
1537), vedený slavným otomanským korzárem
Barbarossou, stál na počátku turecké
vlády nad ostrovem (od 16. století do
revoluce 1821), jež měla i své kladné stránky
(paradoxně větší náboženská svoboda než dříve). Velká postava
řeckého boje za nezávislost, bojovnice slovy, skutky i prostředky,
Manto Mavrogenousová, na ostrově Paros žila a také
zemřela. Po vzniku řeckého státu byl Paros od roku
1832 opět po více jak půltisíciletí
spravován Řeky. S celou zemí pak přetrpěl i německou
okupaci za druhé světové války, od 60. let se ostrov
rozvíjel ve velmi oblíbený turistický cíl jak u Řeků,
tak u zahraničních návštěvníků.
Náboženství a tradice
- Náboženské složení – věřící řecké
pravoslavné církve (97,5 %), muslimové (1,7 %), ostatní (0,8 %)
- Svátky
- státní
- 25. březen Den nezávislosti
- 28. říjen (tzv. Den „OCHI", tedy Den „NE") – připomíná řecké
odmítnutí italského ultimáta na „právo vstupu a přechodu“
fašistických vojsk v roce 1940, kterým byla zahájena
řecko–italská válka
- další svátky a dny volna
- Nový rok (1. leden)
- Svátek práce (1. květen)
- 17. listopad (výročí povstání proti vojenské diktatuře na athénské
polytechnice)
- Vánoce (25. – 26. prosinec)
- náboženské svátky
- 6. leden – svátek Theofania spojený s „žehnáním vod“
- Velký pátek (ve vesnici Marpissa pašijové hry) a Velikonoční
pondělí
- 6. srpen – Proměnění Páně (slaveno v Marpisse)
- 15. srpen – svátek Panny Marie, na ostrově Paros slaven až do
následujícího jitra, oslava spojena s místními tanci, tradiční hudbou a
konzumací typických pokrmů a nápojů, slavení doprovází veselí
- 23. srpen – devět dnů po svátku Nanebevzetí Panny Marie mládež
z Parosu předvádí v Naousse epizodu z pohnutých dob historie ostrova –
pirátský útok (představovaný stovkou místních rybářských člunů),
při kterém se snaží lapit místní dívky, také tento svátek provázejí
vedle ohňostroje tradice.
- 29. srpen – Agios Ioannis (sv. Jan)
Pozoruhodné kostely a kláštery:
- kostel Panagia Ekatontapiliani (Panna Maria sta bran) – nejslavnější a
nejstarší kostel na ostrově, ve vesnici Parikia, jedna
z nejvýznamnějších byzantských památek v Řecku. Kostel byl údajně
postaven svatou Helenou, matkou Konstantina Velikého, při její cestě do
Svaté země na počátku 4. století. Každoročně 15. srpna se ke kostelu
koná pouť. V kostele k vidění křtitelnice ve tvaru kříže, sochařská
výzdoba, ikony a ikonostas.
- kostel Kimissis tis Theotokou (Nanebevzetí Panny Marie), hlavní kostel
v Naousse, vévodící celé vesnici
- kostel Agios Antonios – kostel stojí poblíž přístavu rybářů a
rybáři věří, že pokaždé když vyplují na moře, kostel je
ochraňuje.
- kostel Agia Triada – krásný kostel v Lefkes, postavený z parského
mramoru
- klášter Longovarda – nedaleko Parikie (založen 1638). Největší
klášter na ostrově Paros s působivou architekturou, v němž jsou mj.
vzácné rukopisy, ikony a fresky a také dílna, kde knihy vznikaly. Klášter
přístupný pouze mužům.
Historické lokality
Parikia – centrum a hlavní přístav ostrova. Od
přístavu, kde na nábřeží najdete i starý, dobře zachovalý větrný
mlýn, lze projít starými uličkami tradičního kykladského vzhledu k hradu
(kastro), který byl původně postaven ve 13. století. Při jeho stavbě
použili i materiál z antického chrámu, snad zasvěceného bohyni Demeter.
Kostel Ekatontapiliani (sta bran) patří k nejstarším raně křesťanským
kostelům v Řecku. Tradiční domky v Parikii jsou poskládány terasovitě
nad sebou. Aby ochránily své obyvatele před silným větrem i vedrem, jsou
krychlového tvaru s plochými střechami a jasnými bílými fasádami. Jen
okna, dveře a balkonky jsou barevné. Celé to působí prostě, účelně a
malebně. V neposlední řadě je v Parikii také archeologické muzeum
s pozoruhodnými exponáty od mladší doby kamenné po klasickou a helénskou
éru historie Řecka (především pozůstatky antických chrámů). Asi 11 km
od Parikie se nalézá Aesklepio, antická svatyně medicíny.
Naoussa – kykladskou architekturu najdete i v půvabné
rybářské vesničce Naoussa, vystavěné opět terasovitě kolem přístavu
benátského vzhledu s benátským hradem z 15. století, vévodícím
vesnici. V Naousse se lze procházet bludištěm úzkých dlážděných
uliček s bílými domky, u nichž vyniká pestrá květinová výzdoba,
prohlédnout si pěkný kostel Nanebevzetí Panny Marie či sv. Mikuláše.
Lefkes – také tato vesnice má směs kykladské a
benátské architektury, staré kostely (Svaté Trojice), bílé větrné mlýny
a holubníky. Ve vsi Lefkes je také muzeum lidového umění vystavující
předměty denní potřeby, různé nástroje, výšivky a oděvy.
Dilio – zbytky Apollonova chrámu.