Náboženství, historie a kultura na Floridě - v Miami

Náboženství a historie

Historie Spojených států amerických

Původní obyvatelé, tradičně nazývaní indiáni (v důsledku přesvědčení Kryštofa Kolumba, že přistál v jihovýchodní Asii), přešli na severoamerický kontinent zřejmě před několika desítkami tisíc let z Asie (kontinenty tehdy spojoval suchozemský most). Osidlovali území počínaje Aljaškou dále na jih až k pobřežím oceánu a povodí řeky Mississippi. Obživu jim zajišťovalo především zemědělství, jednalo se vůbec o civilizaci úzce spjatou s přírodou.

Ostrým předělem v dějinách země je její objevování Evropany. Po Vikinzích, kteří – vedeni norským Vikingem Leifem Erikssonem (či Eiríkssonem) – zřejmě stanuli na severoamerickém kontinentu, konkrétněji v oblasti Kanady (New Founlandu), v prvních letech druhého tisíciletí našeho letopočtu, symbolicky začíná evropské osidlování Ameriky Kolumbovým přistáním roku 1492 na ostrovech v Karibiku (samotné břehy dnešních USA Kolumbus nikdy nespatřil, umíral v přesvědčení, že objevil bližší, západní cestu do jihovýchodní Asie, do oblasti Indie a Moluk). Jméno Amerika (vztahované někdy i na USA, jejichž název je sám také odvozen od jména kontinentu) dal novému světadílu poprvé německý kartograf Martin Waldseemüller r. 1507 nejpravdě­podobněji na paměť italského objevitele, námořníka a kartografa Ameriga Vespucciho, Kolumbova přítele, jenž prvně upozorňoval na objev nového světadílu.

Kolonizace byla nejdříve dílem Španělů (z nichž Juan Ponce de León je prvním, o kom bezpečně víme, že přistál na území dnešních Spojených států, na Floridě), kteří se usazovali na jihu a jihozápadě dnešních USA a v dnešním Mexiku, později zejména Francouzů (široké pásmo od oblasti Velkých jezer až po Mexický záliv), Britů (východ) nebo Holanďanů (s nimi jsou spojeny počátky dnešního New Yorku, původně Nového Amsterodamu; Holanďani později přenechali své území Angličanům). Pohnutky nových osadníků byly různé: získat bohatství Nového světa či vznášet nároky na jeho území ve jménu vlastních vládců, najít útočiště před politickým pronásledováním či náboženským útiskem (např. poutníci nebo otcové poutníci – Pilgrims/Pilgrim Fathers, kteří podle pověsti založili tradici listopadových oslav Dne díkůvzdání z vděčnosti za první úrodu v novém domově roku 1621, nebo puritáni z Anglie po třetině 17. století). Jiní, nevolníci, zde chtěli získat svobodu, jiní sem putovali jako odsouzenci. Původní populace, čítající v době objevení Ameriky podle odhadů 2 miliony obyvatel a zpočátku k objevitelům přátelská, byla děsivě decimována nově z Evropy zavlečenými chorobami, především neštovicemi, jež podle některých odhadů vyhubily více jak 90 % původní populace. Od přelomu 17. a 18. století docházelo k masivnímu dovážení černých otroků z Afriky, kteří se stali hlavní pracovní silou.

Z původních osad se postupně vyvinulo 13 britských kolonií (Virginie, Massachusetts, New Hampshire, Maryland, Connecticut, Rhode Island, Delaware, Severní Karolína, Jižní Karolína, New Jersey, New York, Pensylvánie a Georgie), které zároveň představovaly značnou populační a ekonomickou sílu (díky vysoké porodnosti, nízké úmrtnosti a stálému přílivu imigrantů) a jež se cítily stále více omezovány britskou nadvládou (v důsledku ukládaných povinností, omezení týkajících se rozšíření a uvalení daní, přičemž americké kolonie neměly zastoupení v britském parlamentu, a nemohly tudíž ovlivňovat podobu zákonů, jimž podléhaly). Napětí nakonec vyústilo v americkou válku za nezávislost, která trvala od roku 1775 do roku 1783. Vrchním velitelem kontinentální americké armády byl George Washington. Během války byla reprezentanty 13 kolonií přijata 4. července (Den nezávislosti) 1776 na kongresu ve Filadelfii Deklarace nezávislosti, jejímž hlavním autorem byl Thomas Jefferson. Deklarace vyhlašuje rovnost lidí a existenci jejich nezadatelných práv, navíc vyjmenovává důvody, pro něž se kolonie rozhodly osamostatnit. K porážce Británie a k jejímu uznání samostatnosti bývalých kolonií (1783) významně přispěla francouzská podpora Američanů. Roku 1787 byla přijata Ústava Spojených států amerických, nejstarší a nejkratší dokument tohoto druhu na světě (uvažujeme-li o významných státech). Stanoví pravomoce centrální vlády, odděluje moc zákonodárnou, výkonnou a soudní (později, roku 1791, bylo ještě přijato deset dodatků tvořících Listinu práv, garantující mj. svobodu projevu, tisku a vyznání a právo na spravedlivý proces). Prvním prezidentem USA se stal r. 1789 George Washington, jenž měl již zásluhy vojevůdce. Z dalších osobností zasloužilých o americkou samostatnost se ještě sluší jmenovat Benjamina Franklina, muže mnoha nadání, známého i jako vynálezce (vynález hromosvodu v Americe) a zakladatele první veřejné knihovny.

V 19. století se Spojené státy dále rozrůstaly (roku 1803 kupuje prezident Thomas Jefferson od Francie území Louisiany, roku 1819 získávají USA od Španělska Floridu, roku 1845 anektovaly Texas, o pár let později v návaznosti na výsledek mexicko-americké války dnešní americký Jihozápad). V důsledku britsko-americké války (1812 – 1815) se Británie definitivně vzdala všech snů o uplatňování vlivu na území na jih od Kanady. R. 1823 byla nadto vyhlášena Monreova doktrína, jež se ostře stavěla proti jakýmkoli dalším snahám evropských zemí kolonizovat americká území či zasahovat do záležitostí na americkém kontinentu a de facto podporovala úsilí zemí Latinské Ameriky o získání samostatnosti.

Postupně však narůstaly rozdíly a rozpory mezi jednotlivými částmi Spojených států. Zatímco na severu, který byl pro zrušení otroctví a chtěl se bránit jeho šíření na své území, vzkvétaly především průmysl, obchod (zámořský) a bankovnictví, na Středozápadě vedle toho fungovalo zemědělství jako výsledek práce svobodných lidí, jih USA se nehodlal vzdát zemědělské výroby (cukrová třtina, tabák, bavlna), jejímž motorem byla práce černých otroků. Roku 1860 byl 16. prezidentem Spojených států zvolen republikánský kandidát a původně provinční advokát Abraham Lincoln, který se do historie zapsal jako jeden z největších amerických prezidentů. Byl známým odpůrcem otroctví, a tak ještě než se chopil úřadu, vyhlásilo sedm otrokářských států odtržení od Spojených států a utvoření Konfederace. Následovala občanská válka (1861 – 1865). Během ní vydal Lincoln Prohlášení emancipace, jež osvobozovalo otroky, a připravoval Rekonstrukci, která měla vést cestou laskavého usmiřování ke znovusjednocení národa. Lincolnovi se podařilo dosáhnout zrušení otroctví i zachování Unie a jejích ideálů svobody, ale konec (byť ještě ne definitivní) děsivé války, která si vyžádala životy 620 000 vojáků, přežil jen o týden – 14. dubna 1865 na něj ve Fordově divadle ve Washingtonu spáchal atentát John Wilkes Booth, herec, stoupenec otroctví a odpůrce Lincolnovy myšlenky rozšířit volební právo na černošské obyvatele.

Po zbytek 19. století a prodlouženě i ve 20. století prodělávaly USA významný růst a pronikavé změny. Definitivně mizel tradiční obraz amerického venkova s kovboji pohánějícími dobytek, budováním železnice a zlatou horečkou, Divoký západ se stěhoval do levných románků pokleslého žánru a oblíbených dobrodružných filmů. Ve skutečné Americe dobojovávali Siouxové, postupně sunutí stále dále na západ, své poslední bitvy, jež končily jejich porážkou, rostla nová města a továrny, živené masivní imigrací (nyní především z jižní a východní Evropy), která se významně odrážela i v americké kultuře. Zbytek světa fascinovaly USA svými možnostmi a vynálezy (mezi jejichž původci lze na předních místech uvést T. A. Edisona, George Eastmana či A. G. Bella), utvrzovala se jejich pozice první ekonomiky světa. Koupí Aljašky (1867) a anektováním Havaje (1898) fakticky končila expanze Spojených států, které si vítězstvím v španělsko-americké válce (1898) a důležitým zásahem v první světové válce (od 1917) dobývaly i postavení vojenské mocnosti a politické veličiny. Zásluhou USA, jmenovitě jejich prezidenta Wilsona, např. bylo umožnění národům Rakouska-Uherska, aby si svobodně vládly (vznik Československa) nebo vytvoření mezinárodní organizace v zájmu míru – tehdejší Společnosti národů. Neustále však také probíhala debata o vnitřní podobě USA (např. progresivismus za Th. Roosevelta, podporovaný i spisovateli jako Th. Dreiserem a usilující o spravedlivější společenský řád, nebo hnutí sufražetek, jež dosáhlo r. 1920 přijetí ústavního dodatku zaručujícího volební právo i pro ženy) i o tom, jak moc se mají zapojovat do světového dění (izolacionismus v době první světové války i mezi válkami).

Prosperitu 20. let, konkrétně se projevující prvními automobily, rádii a chladničkami, které si lidé pořizují a vedle toho navštěvují pravidelně kino, ukončil krach na newyorské burze v říjnu 1929, který přivodil celosvětovou ekonomickou depresi. Padaly banky, zavíraly se továrny, příjmy farmářů se tenčily, v roce 1932 bylo 20 % Američanů bez práce. Významnou postavou tohoto období se stal Franklin Delano Roosevelt, který přišel s programem New Deal (Nový úděl), usilujícím o ozdravení a nastartování ekonomiky vládními zásahy. V rámci této politiky reformoval Roosevelt bankovní systém, podporoval veřejné stavby (silnice, letiště, školy), budoval síť sociální pomoci.

Roosevelt si také všímal, že bídná ekonomická situace vede v jiných zemích k úpadku demokracie, což pak vyústilo v druhou světovou válku. Opět se rozvířily vnitřní spory o zapojení USA do války, o kterém nakonec definitivně rozhodl japonský útok na námořní základnu v Pearl Harboru 7. prosince 1941. USA nejdříve vyhlásily válku Japonsku, což v důsledku znamenalo i válku proti Německu a Itálii. V květnu 1945 skončily vítězstvím Spojenců boje v Evropě, ale v Pacifiku se ještě bojovalo a krutost a krvavost bitev nepolevovaly, naopak. Za těchto okolností se v zájmu brzkého ukončení války rozhodl nový prezident Harry S. Truman nařídit svržení atomových bomb (které Amerika v té době vlastnila jako jediná), jež dopadly na města Hirošimu a Nagasaki. Děsivý prostředek splnil svůj účel – Japonsko se konečně v sprnu 1945 vzdalo, čímž druhá světová válka definitivně skončila.

Z pozitivních událostí, na nichž se Spojené státy po válce podílely, lze uvést utvoření Organizace spojených národů a Severoatlantické aliance (NATO) a také Marshallův plán, podle nějž dali Američané 13 bilionů dolarů na obnovu západní Evropy. Tento plán nezůstal bez odezvy Sovětského svazu, který ve východní a střední Evropě instaloval komunistické režimy.

V příštích desetiletích stály proti sobě na jevišti světového dění USA (respektive ve vojenských záležitostech NATO) a SSSR (Varšavská smlouva). Spojené státy podporovaly demokracii, liberalismus a kapitalismus, Sovětský svaz naproti tomu šíření komunismu a centrálně plánované hospodářství. V USA vyvolala obava z šíření komunismu i jev zvaný mccarthysmus, kdy v rámci protikomunistické hysterie byli často postihováni nevinní lidé. Oba bloky se spolu často utkávaly v tzv. zastupitelských válkách, jakými byly hned korejská válka (1950 – 1953), kde stály proti sobě zprostředkovaně v konfliktu zuřícím v rámci jedné země, a později válka ve Vietnamu, kde zvítězil komunistický Severní Vietnam roku 1975 a USA utrpěly ztrátu desítek tisíc mrtvých vojáků. Nešťastným dědictvím vietnamské války bylo rozdělení americké společnosti, v jejím důsledku začli být také Američani obezřetnější ve věci dalšího angažmá ve světových konfliktech. Jinou podobu mělo soupeření obou velmocí ve vesmíru, během nějž – v reakci na sovětské první vyslání lidské posádky do vesmíru roku 1961 – spěchal John Fitzgerald Kennedy s tím, aby Američané byli první, kdo stane na Měsíci. Nejděsivějšího bodu, hrozícího nukleární válkou, dostoupila studená válka roku 1962 v souvis­losti s karibskou krizí (po blokádě Berlína Sověty, kdy USA zásobovaly rozdělené město vzdušnou cestou, také události, kdy se studená válka ocitla na prahu té horké).

Ale USA nežily jen vnějšími problémy, černoši (nebo afroameričané), vedeni například Martinem Lutherem Kingem, dokončovali své tažení za plnou rovnoprávnost, ženské hnutí upozorňovalo na odlišné podmínky mužů a žen při uplatnění ve veřejném životě, území pro své kmeny a podporu vzdělávání požadovaly zbytky původních obyvatel, o svá práva se začali hlásit Hispanoameričané. Hlavně se ale stávali aktivnějšími mladí lidé. Jejich kulturní (nebo spíše protikulturní) hnutí (velmi známé bylo zejm. hnutí hippies) se projevovalo zavrhováním hodnot a kultury rodičů, protesty proti válce ve Vietnamu, sexuální revolucí, rokenrolovou hudbou, dlouhými vlasy, užíváním drog či zájmem o ochranu přírody.

Po aféře Watergate z roku 1974, v jejímž důsledku (aféra zahrnovala zneužití moci, odposlechy) byl prezident Nixon nucen odejít, znamenal novou éru hlavně příchod pravicového prezidenta Ronalda Reagana. V ekonomice měla pozitivní dopady jeho opatření omezující vládní výdaje a zásahy do ekonomiky a snižující daně, na mezinárodním poli bývá k jeho zásluhám počítán podíl na rozpadu Sovětského svazu. Po této události zůstaly USA jedinou světovou „supervelmocí“.

Tuto pozici země osvědčovala za války v Perském zálivu za prezidenta George Bushe staršího i za války v Jugoslávii v době prezidentování Billa Clintona, které krom toho charakterizoval nebývalý ekonomický růst a internetová horečka. Po mimořádně těsných volbách, v nichž bylo vítězství nakonec určeno soudně, se roku 2001 stal prezidentem George Bush mladší. Události z 11. září 2001, kdy teroristé ze skupiny Al-Kajda unesli čtyři osobní letadla a použili je jako zbraně, s nimiž zaútočili na budovy („věže“) Světového obchodního centra a Pentagon (téměř 3000 obětí), rozhodujícím způsobem určily podobu Bushova prezidentství. Ten vyhlásil válku globálnímu terorismu, v jejímž rámci svrhl vládu Talibanu v Afghánistánu a iráckého diktátora Saddáma Husajna. Od úvodního plného pochopení klesala důvěra veřejnosti domácí i světové v tuto politiku a prezidenta Bushe, stejně jako podpora pro ně.

Za těchto okolností obnovilo zvolení prvního afroamerického prezidenta Baracka Obamy (funkce se ujal 20. ledna 2009) 44. prezidentem Spojených států amerických, považovaných za „tavící kotlík národností“ a „první univerzální národnost“, víru v původní ideály, s nimiž byly zakládány, víru ve svobodu, demokracii a příležitosti, které se po různých omylech, blouděních a kompromisech vždycky vynoří jako stále platné a obyvatelům USA drahé hodnoty. Spojené státy dnes udávají tón v politice, ekonomice i kultuře, události v USA ovlivňují v dnešním moderními technologiemi zmenšeném a propojeném světě i dění v zemích, které jsou tisíce kilometrů daleko.

Americká kultura

Americká národnost jako taková neexistuje, americký lid je směsí mnoha etnik a kultur, naprostá většina dnešních obyvatel USA má svůj původ v jiné zemi, odkud přišli během posledních pěti set let. V této souvislosti se objevují dva koncepty americké společnosti – jednak Amerika jako „tavící kotlík“ (melting pot) národů, které přetavuje v jediný stejnorodý lid na základě loajality k hodnotám Spojených států amerických, a zadruhé „salátová mísa“ (salad bowl), v níž jsou stále zřetelné různé „příměsi“ (v dnešní Americe se to týká především imigrantů z Asie a Latinské Ameriky). Základem většinového proudu americké kultury je kultura západní, jež se teprve postupně obracela pro inspiraci k původnímu obyvatelstvu či tradicím černošských obyvatel. Mnoho kulturně-společenských jevů dnešního světa má svůj původ ve vysoce individualizované americké společnosti, zejména její střední třídě. Jde např. o feminismus, environmentalis­mus či multikulturalis­mus.

Svůj specifický ráz nalezla americká literatura v polovině 19. století. Vedle Washingtona Irvinga a Jamese Fenimora Coopera (Poslední mohykán) vyčnívá z této generace postava Edgara Allana Poea, uznávaného jako zástupce amerického romantismu. Proslavil se především tajuplnými a děsivými povídkami (uveďme Jámu a kyvadlo, Zánik domu Usherů, Masku červené smrti, Vraždy v ulici Morgue) a básní Havran i teoretickou Filozofií básnické skladby. Ve svých dílech Poe otevíral dosud utajené vrstvy lidské psychiky, předjímal žánry detektivky a sci-fi. Poeovi se obdivovali a jím se inspirovali např. Charles Baudelaire nebo Jules Verne. Z jiných spisovatelů 19. století uveďme Harriet Beecher-Stoweovou, která si v Chaloupce strýčka Toma všímala těžkých podmínek černošského obyvatelstva, nebo Longfellowa, zpracovávajícího indiánské legendy v Písni o Hiawathovi. Uznávaným dílem přetrvávající hodnoty je také Bílá velryba Hermana Melvilla. Dva největší američtí básníci 19. století jsou Walt Whitman (s mistrovským dílem Stébla trávy, významným i pro světovou moderní poezii) a Emily Dickinsonová. Pro styl americké prózy měl dále velký význam Mark Twain (např. Dobrodružství Huckleberryho Fina) píšící civilním, přímým jazykem s využitím dialektů. V americké próze 20. století se dá vystopovat linie politicky angažované či společenskokritické tvorby, obracející se proti nejrůznějším negativním jevům či samé podstatě americké společnosti – jmenujme autory Theodora Dreisera, Uptona Sinclaira, Francise Scotta Fitzgeralda, Sinclaira Lewise, Johna Steinbecka, J. D. Salingera (Kdo chytá v žitě). Výlučným směrem tohoto zaměření byli tzv. beatníci (beat generation) v 50. letech 20. století (představiteli jsou např. Allen Ginsberg nebo Jack Kerouac – Na cestě), kteří již předznamenávali hnutí hippies. Jiní spisovatelé psali o válce (respektive o válkách), např. John Dos Passos, Kurt Vonnegut, Joseph Heller, Norman Mailer, další jsou významní zejména inovativními způsoby psaní – Ernest Hemingway svým střízlivým, konkrétním psaním, William Faulkner technikou proudu vědomí. Zvlášť doplňme slavné prozaiky Vladimira Nabokova a Johna Updika a tvůrce složité poezie Ezru Pounda a T. S. Eliota. Mezi slavné americké dramatiky patří Eugene O'Neill, Tennessee Williams, Arthur Miller či Edward Albee.

Ve výtvarném umění byli umělci USA dlouho pod vlivem evropského umění, malovali především krajiny a portréty (např. známý portrét George Washingtona od Gilberta Stuarta nebo Whistlerův obraz vlastní matky známý jako Whistlerova matka). Patrně nejznámějším výtvarníkem spojovaným s americkou kulturou je tvrůce pop artu Andy Warhol, jehož ikonické malby konzerv, lahví coca coly či Marilyn Monroe zná dnes již každý. Přestože ne všechna jména moderního umění vešla v širší známost, je jisté, že se New York stal od druhé poloviny 20. století centrem výtvarného umění (a nahradil tak např. Paříž) a nových výtvarných směrů (kromě již zmíněného pop artu ještě třeba happeningů jako novodobých uměleckých počinů nebo konceptuálního umění). Průkopníkem umělecké fotografie byl Alfred Stieglitz.

Pro americkou hudbu představovala nejpřínosnější vliv lidová tradice, zejména černošská, která se uplatňovala i v dílech skladatelů, jako byli Charles Ives, Aaron Copland nebo George Gershwin. John Cage, Steve Reich a Philip Glass zase probojovávali a probojovávají nové cesty v hudební tvorbě. Bezkonkurenčně nejznámější oblastí americké hudby je však ta ležící mimo klasickou hudbu. Její posluchačstvo se již od počátku 20. století neomezovalo jen na domácí publikum. Americké provenience jsou žánry jako blues, spirituál, ragtime (Scott Joplin), jazz (do jehož tradice se zapsala jména jako Duke Ellington nebo Louis Armstrong), swing (Glenn Miller), country (např. Johnny Cash), rock-and-roll, později house a hip hop. Ke světoznámým nesmrtelným hudebním interpretům se řadí Frank Sinatra, rokenrolový Elvis Presley, písničkář Bob Dylan a hvězdy pop music Michael Jackson a Madonna.

Američané stáli u zrodu kinematografie a později i zvukového filmu. Filmová produkce se zde soustředila od počátku 20. století kolem slavného Hollywoodu, který dodnes dominuje světovému filmu (či přinejmenším jeho západní tradici) a kde vznikly komerčně nejúspěšnější filmy (včetně Titaniku) v produkcích společností jako Metro-Goldwyn-Mayer (MGM), 20th Century Fox, Warner Bros., Paramount Pictures, Universal Studios či Columbia Pictures. Pro hollywoodské filmy je příznačný pověstný happy end. V Los Angeles se také pravidelně udělují nejslavnější filmové ceny, ceny Akademie (Oscary). K největším režisérským osobnostem patřili D. W. Griffith, který rozvíjel různé techniky filmování, či Orson Welles, jenž bývá označován za největšího režiséra a jehož film Občan Kane se umísťuje na prvních pozicích v žebříčcích nejlepších filmů. Kreslený film našel svou velkou osobnost ve Waltu Disneym. Z osobností spojených s historií americké kinematografie jen zmiňme režiséra Alfreda Hitchcocka a z hvězd Freda Astaira, Ingrid Bergmanovou, Humphreyho Bogarta, Marlona Branda, Gary Coopra, Jamese Deana, Marlene Dietrichovou, Douglase Fairbankse, Clarka Gabla, Gretu Garbo, Judy Garlandovou, Caryho Granta, Audrey i Katharine Hepburnovou, Charlieho Chaplina, Grace Kellyovou, Marilyn Monroe, Gregory Pecka, Elizabeth Taylorovou a Spencera Tracyho. Současné osobnosti Hollywoodu plní stránky všech společenských časopisů.

K novějším kulturním fenoménům USA patří komiks (vznik ve 30. letech 20. století ve Spojených státech), slavná je zejména komiksová postava superhrdiny Supermana autorů Jerry Siegela a Joa Schustera.

Z historie Floridy a Miami

Floridu objevili v roce 1513 španělští námořníci pod vedením Juana Ponce de León. Bylo to v době velikonočních svátků (španělsky Pascua Florida – doslova „rozkvetlé Velikonoce“), a proto podle toho zemi pojmenovali (přívlastek navíc dobře charakterizoval i kvetoucí krajinu). Nicméně toto území bylo osídleno již před příchodem Evropanů místními indiánskými kmeny, jakými byli např. Apalačové, Calusové a další. V 16. a 17. století se snažili Floridu ovládnout jak Španělé, tak Francouzi, nakonec Floridu získala Velká Británie. Ovšem po americké revoluci, kdy byla Británie poražena, byla Florida navrácena Španělsku. To ji však v roce 1819 prodalo Spojeným státům za 5 milionů dolarů a slib, že si USA nebudou dělat nároky na Texas (27. státem USA se Florida stala roku 1845).

V době americké občanské války byla Florida součástí Konfederace (Jihu). Vojska Severu sice dokázala obsadit pobřeží, ale vnitrozemí se jim dobýt nepodařilo. Po válce došlo k výstavbě mnoha železnic, nicméně do druhé světové války byla Florida „zapadákovem, kde lišky dávají dobrou noc“. Teprve po válce a hlavně od 60. let se Florida stala cílem mnoha turistů i nových migrantů, ať už jde o penzisty z jiných částí USA, kteří zde tráví svůj důchod, nebo o kubánské uprchlíky, kteří utíkají z Kuby již od roku 1959. Jen pro srovnání: v roce 1900 měla Florida nejméně obyvatel ze všech jižanských států (528 500), dnes patří se svými přibližně 18 miliony obyvatel mezi nejlidnatější státy USA.

Na městě Miami je pozoruhodné, že se o jeho vznik zasloužila žena, což je v rámci velkých amerických měst jedinečný případ. Jmenovala se Julia Tuttle, byla zdatnou obchodnicí a v oblasti Miami založila na sklonku 19. století obrovskou citrusovou plantáž. Postupně dosáhla také toho, aby byla železnice rozšířena až do oblasti dnešního města a nastartovala tak jeho zázračný růst (říká se jí „matka Miami“).

K památné události došlo v Miami 15. února 1933. Když si nově zvolený prezident Franklin Delano Roosevelt potřásal rukou se starostou Chicaga českého původu Antonínem Čermákem (Antonem Cermakem), vystřelil po prezidentovi anarchista Giuseppe Zangara. Kromě dalších lidí zasáhl i Čermáka, který zranění 6. března podlehl. Při cestě do nemocnice Čermák k Rooseveltovi údajně pronesl: „Jsem rád, že jsem to byl já, a ne vy.“

V Miami se v roce 1927 narodil Sidney Poitier, slavný herec a režisér, první černošský herec, který obdržel Oscara. Ve věku 5 let se sem z Kuby s rodiči přistěhoval i herec Andy García.

Náboženství a tradice

• Americká společnost je velmi ovlivněna náboženstvím, zejména křesťanstvím. Vždyť americké kolonie byly založeny lidmi, kteří chtěli svobodně vyznávat svoji víru, ať už se jednalo o puritány, kvakery či katolíky. Celých 95 procent populace věří v Boha a téměř 45 procent Američanů chodí jednou týdně do kostela. Nejvíce jsou zastoupeny různé protestantské církve (jako např. baptisté, metodisté, presbyteriáni aj.) – přes 50 %, katolíků je přibližně 25 %. Nekřesťanská náboženství, např. judaismus, islám či buddhismus, jsou zastoupena dohromady cca 5 %.
• Kromě těchto církví zde můžeme narazit i na různé sekty, jako např. adventisty, mormony či Svědky Jehovovy, kteří v rámci své misijní činnosti oslovují lidi na ulici a debatují s nimi o víře v Boha. Pokud nemáte zájem o hovor, je třeba dát – byť slušnou formou – jasně najevo svůj nezájem.
• Tato velká religiozita se odráží zejména na postoji Američanů k sexu či nahotě, např. na některých veřejných místech je nemyslitelné sportovat bez trika. Převlékat se přímo na plážích mezi lidmi je nepřípustné. I malé děti musejí mít plavky, v některých státech USA je koupání „na Adama“ i trestným činem.

• Svátky v USA

  1. leden – Nový rok

  třetí pondělí v lednu – Den Martina Luthera Kinga, výročí narození černošského bojovníka za lidská práva (narozen 15. ledna 1929), řada států uznala tento svátek takto označený až po mnoha letech, v tento den bývají pronášeny projevy

  třetí pondělí v únoru – Prezidentský den, vyvinul se z oslav narození prvního amerického prezidenta George Washingtona (22. února 1732), později svátek připomínající všechny prezidenty Spojených států (např. Abraham Lincoln se narodil 12. února 1809), v řadě obchodů výprodeje v tento den

  poslední pondělí v květnu – Den obětí války, původně vzpomínka na oběti americké občanské války, později v tento den uctívána památka všech padlých Američanů ve válečných konfliktech, navštěvovány hroby a památníky padlých, v tento den je také v USA zahájena letní sezona, vyráží se na piknik, do parků a otevírají koupaliště

  4. červenec – Den nezávislosti (Čtvrtého července), národní svátek USA, výročí podepsání Deklarace nezávislosti v roce 1776, oslava doprovázena vlasteneckými přehlídkami a ohňostroji, výlety do přírody

  první pondělí v září – Svátek práce, v USA na rozdíl od nás v září, kdy se v roce 1882 (přesně 5. září) konala velká manifestace pracujících

  druhé pondělí v říjnu – Kolumbův den, připomínka přistání Kryštofa Kolumba u břehů nového kontinentu 12. října 1492, slaveno zvlášť v New Yorku, kde je pořádán obrovský slavnostní průvod

  11. listopad – Den veteránů, v den uzavření příměří mezi Spojenci a Německem, kdy skončila v roce 1918 první světová válka, jsou v USA uctíváni veteráni všech dosavadních válek

  čtvrtý čtvrtek v listopadu – Den díkůvzdání, odkazuje k osidlování Ameriky a vzdávání díků za první úrody (a obecně dary, kterých se člověku v uplynulém roce dostalo), v současných USA především svátek, kdy se sejde (či spíše sjede, před tímto svátkem nutno počítat s maximálním provozem na silnicích, letištích a nádražích) ke společné večeři širší rodina, případně přátelé; podává se obvykle plněný pečený krocan a k svátku patří i rituály spojené s tím, co si kdo přeje, tento svátek také zahajuje předvánoční sezonu, ve městech se po něm objevuje vánoční výzdoba, v pátek po Dni díkůvzdání začínají vánoční nákupy

  25. prosinec – Vánoce

  31. prosinec – Silvestr, v New Yorku již tradiční zvyk spouštění koule z budovy 1 na Times Square – od vrcholu k patě budovy jí to trvá 1 minutu, dorazí tam přesně o půlnoci předělující starý a nový rok

• V Americe se dále slaví

  14. únor – svatý Valentýn, proslulý svátek, jehož spojení se světcem tohoto jména je vykonstruované; ačkoli je vnímán jako americký „produkt“, jeho původ je v Anglii, posílají se při něm květiny a zejména tradiční pohlednice (valentýnky), často jako pozdrav přátelům, nejen vyznání mezi milenci

  31. říjen – Halloween, svátek s keltskými kořeny, který si dnes užívají především děti nošením hrůzostrašných kostýmů (duchů, kostlivců, čarodějů, čertů nebo postav z literatury a filmu, klasicky Drákuly nebo Frankensteina a z nejnovějších filmových trháků nahánějících strach), „koledováním“ po sousedství, vydlabáváním dýní do tvaru obličeje s děsivými nebo humornými rysy ozářeného světlem svíčky, zapalováním ohňů, návštěvou strašidelných atrakcí, strašením se nebo vyváděním žertů, vyprávěním hrůzyplných historek a sledováním hororů

Na North Miami Beach najdete španělský klášter. Stavba vznikla původně v polovině 12. století ve Španělsku v provincii Segovia, později byla pojmenována po svatém Bernardu z Clairvaux. V roce 1925 ji zakoupil mediální magnát William Randolph Hearst. V důsledku nákazy v zemi původu, Španělsku, byla ale v New Yorku v přístavu zásilka držena v karanténě a Hearstovi později došly peníze. Opět tak byla památka sestavena až po čtvrtstoletí. Dnes je z ní turistická atrakce a oblíbené místo pro konání svateb.

Historické lokality

• Správním střediskem této oblasti je Miami. Historické sbírky, které se vztahují k historii, kultuře, folkloru a archeologii Jižní Floridy a karibské oblasti jsou soustředěny v Historickém muzeu Jižní Floridy na 101 West Street Flagler v Miami.
• Dalším národním historickým mezníkem, který je akreditován Americkou asociací muzeí, je diplomatické sídlo Vizcaya Museum and Gardens, které je po celý rok otevřeno pro veřejnost. Svoji návštěvou jej poctily královna Alžběta II., papež Jan Pavel II., Ronald Reagan nebo španělský král Juan Carlos I.
• Jižní část města South Beach má svůj nezaměnitelný ráz. Díky úsilí Ligy na ochranu miamského designu se podařilo zapsat Art Deco District Miami Beach v roce 1979 do národního registru historických míst USA. Miamské Art Deco z 20. až 40. let minulého století se vyznačuje hladkou štukovou omítkou, jasnými liniemi,teraso­vitými poschodími, námořními motivy a převládající modrou, zelenou a růžovou. Většina nejlepších kousků stojí na dvou ulicích Collins Avenue a přímořské Ocean Drive. Zde je také informační centrum na 1114 Ocean Drive.
• Pár domů od infocentra stojí bývalá rezidence věhlasného modního návrháře Gianni Versaceho Casa Casaurina, kde byl na vstupním schodišti v červenci 1997 zavražděn.
• Jakýmsi městem ve městě je Little Havana, centrum kubánského exilu, který se zde usazoval od 60. let. Místní obyvatelé svou čtvrť budovali tak, aby jim co nejvíce připomínala svou vlast.