Elektřina, telefon a internet v Matoku - vnitrozemí

• Bezpečnostní situace v hlavních turistických oblastech je dobrá, přesto je dobré získat před cestou aktuální informace nebo konzultovat méně obvyklou trasu na Velvyslanectví ČR v Rabatu.
• U organizovaných zájezdů by měl průvodce ovládat francouzštinu nebo marockou arabštinu.
• Je třeba si dávat pozor na vzrůstající kriminalitu, zvláště na kapesní krádeže, strhávání kabelek nebo batohů z jedoucího motocyklu a vykrádání aut. Vyšší pozornost se doporučuje ve městech Tetouan, Tanger a na hraničním přechodu ze španělské Ceuty, a také na tržištích ostatních měst.
• Nedoporučuje se navštěvovat okrajové čtvrti velkých měst, kde může hrozit zvýšené riziko sociálního napětí a případných sebevražedných bombových výbuchů.
• V některých městech, jako je Fás nebo Marrákeš, se nabízejí samozvaní průvodci turistů, kteří za své “služby” požadují nepřiměřeně vysoké finanční odměny. Je lépe je odmítnout hned. Řádní turističtí průvodci mají příslušné průkazy a kvalifikaci.
• Zvýšenou pozornost se doporučuje zachovávat při cestování po Rifu.
• Individuální cestování po Maroku autostopem se nedoporučuje.
• Pro turisty je nepřístupná Západní Sahara, kde na konci května 2005 došlo na jižním pobřeží ve městě Laayoune k násilným demonstracím podporujícím separatistická hnutí a k následnému zatčení řady aktivistů. Za severní hranici jižní oblasti je pro tento účel třeba považovat město Tantan (cca 350 km směrem na jihozápad od Agadiru). Turistům, kteří mají v úmyslu jih Maroka navštívit, se doporučuje informovat se na českém velvyslanectví v Rabatu na aktuální situaci.
• Držení a přeprava jakéhokoliv množství drog je v Maroku trestná. Tresty jsou vysoké a jejich výše je úměrná množství pašované drogy.

Doprava

• Pokud chcete v Maroku řídit půjčené auto, stačí vám řidičský průkaz. Pokud jste šťastnými vlastníky mezinárodního řidičského průkazu, tím lépe. Maroko uznává všechny řidičské průkazy, pokud nezůstanete déle než tři měsíce.
• Řidičák nepotřebujete pro moped, který je v zemi velmi oblíbeným dopravním prostředkem.
• Minimální věk pro vypůjčení auta je 25 let.
• V Maroku platí tzv. zelená karta. V případě nehody je třeba událost oznámit na Bureau Central Marocain des Sociétés d´Assurances contre les Accidents Automobiles, l54 blvd. d´Anfa, Casablanca, tel. 022/391857–59, fax 022/393934.
• V obci je maximální povolená rychlost 40 km/h, mimo obec 100 km/h, na dálnici 120 km/h
• Při řízení není povoleno žádné promile alkoholu v krvi, jste v islámské zemi

Místní doprava

• Hlavní mezinárodní letiště v Maroku najdete ve městě Nouasseur, ležícím asi dvacet pět kilometrů od Casablanky. Odtud funguje také vnitrostátní letecká doprava, například z Casablancy pravidelně létají letadla do Marrákeše, Agadiru či Tangieru. Vnitrostátních marockých linek Royal Air Maroc (RAM) může být dobré využít jen na opravdu velké vzdálenosti, třeba pokud chcete jet na úplný jih do Dakhly či Laayoune.  Zpravidla bývají lety vedeny z Casablancy nebo přes ni. Příklad ceny do Laayoune je v sezóně 1510 dh (2002), ale časová úspora je skutečně veliká. 
• Marrakech Menara Airport se nachází 6 km jihozápadně od města. Z letiště se do centra dostanete letištním příměstským autobusem č. 11 cca za 0,8 MAD. Jezdí každých 20 – 30 min., zastávka je cca 800m od východu, konečná je v Marakéši u parku vedle hlavního náměstí Djemaa el-Fna. Stanoviště taxi je vedle terminálu, kde je i informace, kolik zaplatíte za cestu do centra. Měli byste si ji potvrdit předem. Jízda trvá přibližně 15 minut.
• Romantické duše mohou zvolit cestu vlakem do např. španělské Sevilly, která trvá i tři dny, a pak už stačí jen přejet trajektem do některého ze severních marockých přístavů, jako je např. Tangier, Melilla nebo španělské území Ceuta. Nejlepší variantou se jeví linka Norimberk-Lyon-Barcelona-Algeciras-Tanger-Rabat, kde cesta vyjde cca na 145 USD.
• Z Milána, Madridu nebo z Paříže se do Rabatu dostanete i autokarem za cca 160 USD.
• Do Maroka můžete dojet i automobilem. Do země se dostanete trajekty, které vyplouvají z Francie, Itálie a Španělska. Vzdálenost ze španělského Algecirasu do Ceuty, která leží na území Maroka, trajekt překoná za přibližně 1 hodinu. Cena zpáteční jízdenky za dvě dospělé osoby je 200 Euro, s autem cca 235 Euro podle typu vozu. Cena za vůz, 2 dospělé a dvě děti vyjde na cca 300 Euro. Více informací o možnostech trajektu 
• Na dálnicích jsou běžné poplatky, které činí na trase Rabat – Casablanca 18,– MAD, Rabat – Kénitra 10 MAD, Kénitra – Larache 30 MAD. Cena bezinu OC 95 vyjde na něco málo přes 7 MAD ( 0,7 Euro), motorové nafty 4,30 MAD ( 0,43 Euro). V plánu je výstavba mostu přes Gibraltarskou úžinu do Tangenu.
• Dopravní infrastruktura Maroka je poměrně vyspělá. V zemi bezproblémově fungují vlaky (polovina tratí je elektrifikovaná) a autobusy, ve městech i mezi městy taxíky a tzv. „grand taxi“, což jsou větší auta určená pro několik osob.
• Jízda meziměstským autobusem je velký zážitek už od začátku. Nějaké pravidelné jízdní řády neexistují. Autobus z nádraží odjede tehdy, když je plný, takže je možné, že nasednete a budete třeba další hodinu čekat, než se naplní. Po cestě navíc sbírá další cestující, kteří různé přistupují a vystupují. Dobíhání autobusu za jízdy je zde běžné. Samotná jízda po prašných, neupravených cestách, ale i asfaltových silnicích, je skutečně adrenalinovým zážitkem. Cena jízdenky odpovídá zhruba našim cenám a na delší vzdálenosti jsou levnější. ONCF je železniční společnost provozující i několik expresních linek, s dobrým komfortem a o něco vyššími cenami. Daleko běžnější jsou ale autobusy CTM, což je státní síť jezdící většinou na větší vzdálenosti, v relativně slušném pohodlí a za rozumné ceny, jen mírně vyšší než privátní linky. Obecně nemá smysl kupovat lístky přes cestovní kanceláře, protože to vyjde dráž a není potíž si je koupit přímo na autobusovém nádraží, nebo přímo v autobuse, podle situace.
• Železniční spojení je mezi největšími městy, hlavní trasy vedou mezi městy Casablanca, Fés, Rabat, Oujda, Tangier a mezi městy Casablanca, Asilah, Rabat, Marrákeš. Je výhodné jich využít na přesuny mezi většími městy, delšími vzdálenostmi, třeba jako noční spoje z Tangeru do Marrákeše, kde se tak ocitnete rychle, celkem pohodlně a levně. Jízdní řády bývají přímo na nádraží, která nebývají daleko od centra, pokud nejsou přímo v něm. Existují dvě cenové třídy, značené stejně jako u nás a cenově ve srovnání s ČR mírně levnější
• Jakmile vystoupíte z autobusu, vyjdete z autobusového nádraží nebo letiště, okamžitě se k vám vrhnou průvodci, taxikáři a různí další „naháněči“. Nedbejte jejich naléhání a sami se nejprve porozhlédněte kolem, zjistěte jaké máte možnosti. Samozvaní průvodci a naháněči („hustleři“) obvykle vyžadují neúměrně vysoké poplatky za jakékoliv služby, třeba i jen zavedení k hotelu. Proto je nejlépe hned v úvodu rázně odmítnout, třebaže vám to bude připadat místy i neslušné.
• V Maroku fungují dva druhy taxíků. Grand taxi (velké) pro delší cesty ve skupinkách a Petit – malé městské taxíky, podobné evropským. Grand taxi bývají téměř vždy velké staré mercedesy různých barev lišících se podle oblasti, někdy ani nemívají žádné označení kromě zbytku nějakého znaku na dveřích a bývají ne vždy v dobrém stavu. Cestování s nimi je rychlejší než autobusem, o něco dražší a sedíte v něm spolu s dalšími 5–7 lidmi, kteří jedou stejným směrem a průběžně vystupují a nastupují. Petit taxíky jsou označeny, barvu mají různou od města k městu, ale vždy jednotnou. Často to bývají např. malé Fiaty. Jsou dražší než grand taxi, ale ani zdaleka tak drahé jako u nás. Je dobré si u obou předem dohodnout cenu, protože samozřejmě tak jako i všude v Maroku se stanete cílem snahy vydělat co nejvíce. Orientační cena taxislužeb je zhruba $0,3 za 1 km, tedy maximálně 10 Kč, ale většinou méně. Pokud se budete chtít vydat do pouště, tak za cestu terénním vozem s řidičem zaplatíte okolo 500 dirhamů ( 50 Euro), ale cena se dá usmlouvat. Dobrodružnější, ale méně pohodlná, je cesta místními autokary pro 6 osob, kde jich běžně cestuje 16 a ti otrlí se vozí i na střeše.
• Silniční síť je poměrně dobrá, takže si můžete v klidu zapůjčit i vůz. Při cestování vlastním vozem je třeba dodržovat maximální opatrnost, neboť nehodovost je v Maroku velmi vysoká díky špatnému technickému stavu vozidel a naprosté nedisciplinovanosti řidičů. Je zde možné se setkat s negramotnými řidiči, kteří neznají pravidla silničního provozu a jednají intuitivně. Zvýšenou pozornost je třeba věnovat chodcům a cyklistům. Přibližně od osmi hodin ráno začínají ulice ožívat provozem, a to znamená neustále troubení přibližně do sedmi až osmi hodin večer. Místní řidiči troubí neustále – aby upozornili, varovali, nebo prostě jen tak pro radost.
• Největší výběr autopůjčoven je na letišti v Casablance, kde mají zastoupení snad všechny autopůjčovny jako např. Herz, Budget, Avis, Alamo, Rent-a-Car. Místní, menší společnosti vám mohou auto půjčit sice o něco levněji, na druhou stranu se tím ale vystavujete riziku poněkud méně seriózního jednání z jejich strany v případě nějakých problémů s vozem. Zapůjčení malého vozu na 7 dní vyjde přibližně na 220 Eur, Toyta Land Cruiser na 920 Eur. Vyplatí se porovnávat jednotlivé nabídky firem.

Náboženství a historie

Historie Maroka

V pravěku zřejmě nebylo území dnešního Maroka (země je v různých jazycích a kulturách nazývána různě, její arabský název obsahuje např. odkaz na Maghreb, jindy je jmenována podle něterého z dřívějších hlavních měst – např. Maroko pochází z názvu Marrákeš, turecký název Fas od města Fes) tak vyprahlé jako dnes, naopak zde byly objeveny pozůstatky, které svědčí o jistých formách zemědělství, pěstování plodin a chovu dobytka. Tehdy, někdy na konci 2. tisíciletí před n. l., také vstupuje do marocké historie etnikum, jež je dnes považováno za jeho původní obyvatele, Berbeři (z latinského „barbar“).

V prvním tisíciletí před naším letopočtem potom přicházejí první z dobyvatelů této lákavé části světa u ústí Středozemního moře, Féničané, a v polovině uvedeného tisíciletí pak jejich nástupci z Kartága zahrnuli toto území do své říše (přetrvávajícími památkami na obě etnika jsou města jako Lixus, Tingis-Tangier a Chellah), obě etnika sem lákal především obchodní zájem. S dobytím Kartága pak také Maroko přechází v 1. století našeho letopočtu pod Římskou říši jako provincie Mauretania Tingitana (památkou na tuto dobu je město Volubilis s římskými ruinami). Pokořitelé a nástupníci Říma Vandalové a Byzantinci, kteří pak území ovládli, zde nezanechali výraznější stopu. V době těchto nájezdů se Berberům nicméně dařilo udržovat pevně ve svých rukou nepřístupné hornaté oblasti v marockém vnitrozemí.

Určující vliv na podobu Maroka, jeho obyvatel, kultury, jazyka i náboženství měli pak Arabové, kteří sem přicházejí na konci 7. století. Přinášejí s sebou hlavně islám, své náboženství, a svůj arabský jazyk. Nicméně Berbeři si nové náboženství upravili a dokázali je lehce sladit se svými původními zvyky a kulty. Nenechali si líbit ani podřadné postavení v rámci rozsáhlé arabské říše, jejíž vládu snášeli jen zhruba století, a dokázali se z ní vymanit.

To bylo období místních dynastií – Idrisidů (arabského původu), Almorávidů, Almohadů, Marínovců (po nichž zbyly významné stopy ve městech Fes a Marrákeš) a Saadů. Almorávidé si jako původně spojenci Maurů podmanili vedle většiny území Maghrebu (arabsky „západu“) i velkou část Španělska, tehdy v arabských rukou. Tyto válečné úspěchy utvrzovaly spojenectví arabských – později berberských – vládců a do jisté míry autonomních berberských kmenů, rovněž vyznávajících islám, spojenectví v Maroku klíčové. Nicméně marocké úspěchy netrvaly věčně, na konci 15. století se španělským katolickým veličenstvům, Isabele Kastilské a Ferdinandovi Aragonskému, podařilo vyhnat muslimy z Pyrenejského poloostrova a odejít ze Španělska museli i židé. Spousta jich tedy odešla právě do Maroka, kde pak po staletí tvořili významnou komunitu (v roce 1948, před odchodem židovského obyvatelstva z Maroka do nově vytvořeného Izraela, tato čítala 265 000 lidí).

A karta se pak ještě dokonce obrátila: významné evropské státy, jako Španělsko, Portugalsko a Francie, se začaly zajímat o Maroko (dnešní španělskou enklávu město Ceuta například původně okupovali Portugalci). Tehdejším obyvatelům Maroka se sice úctyhodně dařilo odrážet tyto útoky, ale zájem evropských mocností pak už nezanikl a pokračoval až do 20. století. Pozitivním dopadem toho pro samotné Maroko bylo to, že se země v ohrožení ještě více stmelila. Lze uvést slavné vítězství v bitvě u Ksar el Kebiru (1578), kde sultán Abd Al-Malik porazil portugalského krále Sebastiana, oba panovníci v bitvě padli. Po Abd Al-Malikovi nastoupil jeho bratr Ahmad al-Mansur, který kolem svého mocného dvora soustřeďoval i umělce a vědce. Jeho věhlas sahal až daleko za hranice jeho země, stal se dokonce významným činitelem v tehdejší takříkajíc mezinárodní politice.

Současná marocká vládnoucí dynastie, Alawité, odvozující svůj původ od Proroka Mohameda, přišla k moci roku 1665. Z jejích slavných vládců lze uvést alespoň Mulaje Ismaila. To je barvitá postava, současník a spojenec Ludvíka XIV. (mohl se dokonce stát jeho zetěm), k němuž také bývá někdy přirovnáván. Po vzoru slavného francouzského panovníka nechal Mulaj Ismail postavit palác, brány a zahrady spolu s mešitami a hradbami ve svém novém hlavním městě, kterým bylo Meknes. Válečnická sláva Mulaje Ismaila se zase zakládá na tom, že z marockého území vyhnal Turky, Španěly a Angličany. Používal k tomu černé hlídky, armádu černých afrických otroků. Jinou z jeho výjimečných schopností byla jeho plodnost – uvádí se se značnou mírou důvěry, že za svůj život přivedl na svět téměř 900 dětí. Bylo vypočítáno, že by při takovém počtu musel v průměru souložit s více jak jednou ženou denně po dobu 60 let.

Alawité se postupně pokoušeli zemi sjednotit a centralizovat, jejich velkou zásluhou je také to, že se jim až do druhé poloviny 19. století účinně dařilo odolávat moci evropských velmocí. Svou činnost tehdy na marockém území vyvíjeli také berberští piráti. Pokud jde o spojenectví tehdejších marockých vládců, je možné uvést jako zvláštnost, že Maroko bylo prvním státem, který uznal nezávislost nově utvořených Spojených států amerických v roce 1787. Od té doby je také jedním z nejstarších spojenců USA.

Zájem evropských mocností se obnovil v 19. století, kdy v novém uspořádání této části světa nabylo marocké území nové strategické a obchodní důležitosti (jako země s velkým nerostným bohatstvím, o němž se vědělo). O Maroko se utkávaly Francie a Španělsko a tyto dvě země si území na počátku 20. století také rozdělily. (Na území Maroka si však činilo zálusk také Německo, a celý spor tak byl jednou z předeher k první světové válce.) Tehdy v roce 1912 vznikly v Maroku dohodou z Fesu francouzský a španělský protektorát (španělský mnohem menší, částečně tvořený izolovanými enklávami), přičemž přístavní město Tangier se roku 1923 stalo nezávislým mezinárodním územím.

Francouzský protektorát (panování vládnoucí dynastie pokračovalo, ale bylo už jen formální) byl přínosný zejména tím, že se za něj země rychle modernizovala (vytvoření hospodářské a dopravní infrastruktury), tehdy bylo také marocké hlavní město přesunuto do Rabatu. To ale neznamená, že by Maročané protektorát přijali s klidem, stále propukala povstání. Touha po nezávislosti, podporovaná i vládnoucí rodinou, vzrůstala za druhé světové války, v níž mimochodem sloužilo mnoho marockých vojáků – to je období vzniku strany za nezávislost Istiqlal (toto slovo znamená přímo nezávislost). Pobouření vyvolalo exilování oblíbeného vládce Mohammeda V. v roce 1953, takže mu Francouzi raději umožnili v roce 1955 návrat.

Od té doby začala vyjednávání o nezávislosti a dne 2. března 1956 Maroko nakonec získalo nezávislost, ukončen byl také španělský protektorát a s Marokem byl spojen i Tangier. Ze sultána se později stal král vládnoucí formou konstituční monarchie.

V roce 1961 se novým králem stal Hassan II. V době jeho pevné vlády se Maroko snažilo o připojení dříve španělské Západní Sahary. Tato záležitost je však dodnes nevyřešená, i když byly již boje mezi marockou armádou a domorodou gerilou ukončeny příměřím, které zprostředkovala OSN. Spory jsou také stále o španělské enklávy Ceutu a Melillu, jež Španělé drželi už v 15. století a odkud třeba Franco zahájil své tažení při občanské válce. Pohnutá byla kvůli vnitřnímu i vnějšímu napětí zejména 70. léta. V 90. letech docházelo k politickým reformám, země se výrazně orientovala na spolupráci se Západem – USA a Evropskou unií. Vedle toho ale Maroko také pěstuje vztahy se svými sousedy, jak to prokázalo např. vytvoření Unie arabského Maghrebu jako zóny volného obchodu.

Po smrti Hassana II. v roce 1999 převzal vládu jeho syn jako Mohammed VI., jenž slibuje v reformách a modernizaci ještě dále pokračovat. Jeho cílem je vedle toho i podporovat v Maroku turistický ruch. V nedávné historii muselo rovněž Maroko zažít teroristické útoky. Odehrály se 16. května roku 2003 v Casablance a zůstalo po nich 33 mrtvých a přes sto zraněných. Ve městě se pak odehrála ještě série méně tragických sebevražedných útoků v první polovině roku 2007. (Maročané byli ještě předtím zapleteni také do bombových útoků ve vlacích v Madridu v roce 2004.) Přesto je pohled do budoucna spíše optimistický – Maroko je významným spojencem NATO, podepsalo obchodní dohody s USA a EU, pozornost je tu věnována i lidským právům včetně některých práv žen, která jsou běžná spíše na Západě.

Historie Marrákeše

Název města Marrákeš, jež samo dalo v mnoha jazycích jméno celému Maroku, někdy také označovanému jako království Marrákeš, pochází z berberských slov znamenajících „boží země“.

Kdysi se tu zastavovaly při svém putování obchodní karavany, než zde bylo roku 1062 založeno almorávidským vládcem Jusufem ibn Tašfinem nové hlavní město. Medina, stará část města Marrákeše z 11. století, dala zbarvením svých hradeb také přezdívku městu, kterému se někdy říká „červené město“. Kromě toho je největší medinou v Maroku (město bylo ve výše uvedeném roce založeno na zelené louce, bez jakýchkoli prostorových omezení).

Za vlády Mulaje Jakuba na konci 12. století tady byla postavena mešita Kutubija s výrazným 70m minaretem a pevnost kasbah, Marrákeš za vlády tohoto panovníka hostil také učence a básníky. Ve stavbách z tohoto období se půvabně mísí domácí marocké vlivy s těmi importovanými španělskými.

O status hlavního města říše, jež v dobách největšího rozmachu dosahovala až na Pyrenejský poloostrov, přišlo město Marrákeš v roce 1258 se zánikem almohadské dynastie, kdy toto postavení získalo město Fes, nové sídlo marínovských vládců.

V polovině 16. století, v době dynastie Saadů, se Marrákeš ještě znovu stal sídlem panovníka. Památkou na tuto dobu jsou skvostné a skvěle zachovalé saadské hroby z přelomu 16. a 17. století, obdivované turisty pro svou krásu a propracovanou výzdobu ze štuku a cedrového dřeva, samotné hroby jsou z italského mramoru. Leží tu pohřben i nejslavnější saadský panovník Ahmad al-Mansur. Z velkolepě projektovaného paláce El Badi, který je rovněž dokladem stavitelské činnosti rodu Saadů, se dodnes bohužel zachovaly jen základy a ruiny. Přesto tu člověk může vytušit přepych a nádheru sultánova sídla.

Poté, co k moci přišli Alawité ve druhé polovině 17. století, se hlavní město přestěhovalo do Fesu a po získání marocké nezávislosti do Rabatu.

Kromě dříve zmíněného přízviska „červené město“ je Marrákeš zejména v Maroku někdy také ještě nazýván městem sedmi mužů. Souvisí to se sedmi významnými náboženskými postavami islámských učenců a světců, kteří zde jsou pohřbeni a k jejichž hrobům se zde konává pouť.

V době francouzského protektorátu v první polovině 20. století vládl v Marrákeši s francouzskou podporou paša Thami El Glaoui, zajímavá postava vládce – „pána Atlasu“ – umně manévrujícího ve světě politiky, který navíc díky ne vždy čistým ziskům patřil k nejbohatším lidem světa a setkával se s celebritami své doby, mj. Winstonem Churchillem, Mauricem Ravelem nebo Charlie Chaplinem.

Dnes je Marrákeš v rámci Maroka významným centrem cestovního ruchu, městem s velkým zemědělským trhem, jež je navíc známo i svými výrobky z kůže.

Náboženství a tradice

• Státním náboženstvím je sunnitský islám, křesťanství je zastoupeno pouze 1% a svůj vliv ztrácí s ubýváním Evropanů, kteří trvale žijí v Maroku. Podobné je to s židovským náboženstvím, které zaniká s odchodem židovské komunity do Izraele, ale v zemi je neustále tolerováno.
• Nejdůležitějším svátkem v islámských zemích je postní měsíc Ramadán. Návštěva Maroka je v tomto období pro turisty značně zkomplikovaná, jelikož řada obchodů, barů, restaurací, bankovních institucí, je od úsvitu do soumraku zavřena. Při prohlídce města, ale i v hotelích můžeme během dne pozorovat rituál modlení, který se provádí téměř na jakémkoliv místě. Turisté musí v této době respektovat přísná opatření, na ulici by neměli kouřit, chodit poodhaleni, jíst ani pít. Tato opatření se však netýkají hostů, kteří se v této době nacházejí v areálu hotelu.
• Náboženské svátky jsou časově pohyblivé a jejich datum se stanovuje podle islámského lunárního kalendáře, který je oproti našemu ( gregoriánskému ) o 10 – 11 dní kratší. Nejvýznamnějšími náboženskými svátky jsou:
• Moharemm: začátek islámského roku (1 den)
• 10. Moharemm: svátek Achoura, děti dostávají dárky (1 den)
• Aid el-Maoulid: narozeniny proroka Muhammada (2 dny)
• Aid el-Fitr (= Aid es-Seghir, „Malý svátek”): svátek ukončení půstu, první den po skončení postního měsíce ramadánu (2 dny)
• Aid el-Adha (= Aid el-Kebir, „Velký svátek”): svátek oběti, jeho vyvrcholením je rituální poražení skopce na památku Abrahámovy oběti (2 dny)
• Pokud se zajímáte o náboženství a zapletete se do debat o něm, počítejte s tím, že budete považování za zbloudilce od islámu. Nemyslí to zle, ale z pohledu muslima to tak je, a protože takovéto debaty zpravidla nemají reálnější východisko, je lepší se jim vyhnout. Samozřejmě dvojnásob toto platí o tématu Izraele, jehož jméno je lepší vůbec nevyslovit. Je dobré vyzdvihnout spíše jejich tradiční hodnoty, na které jsou velmi hrdí a uznání se jim dostává málokdy. Rádi vás potom poučí o spoustě dalších věcí, které byste jinak neměli možnost poznat.
• Není vhodné jakkoliv nerespektovat důležité tradice, jako například porušení zákazu vstupu do mešit.
• Mezi nejkrásnější mešity patří Karaouiyne uprostřed medíny ve Fesu. Nejvýznamnější památkou Casablancy je obrovská mešita Hassana II., která byla v roce 1993 dokončena na pobřeží Atlantického oceánu.

Historické lokality

• Styčným bodem celé Marakéše je 70 m vysoký minaret Kotúbijské mešity. Je postaven v marocko-andaluském stylu a v parních letních měsících oceníte procházku v okolních zahradách.
• Nejstarší mešitou jeAli Ben Youssef z 12. století. Byla několikrát přestavěna, poslední rekonstrukce proběhla ve stylu Merenid. Bohužel do mešit mají vstup povolen pouze muslimové.
• Také krásu Královského paláce můžete obdivovat pouze zvenčí. Hlavní vchod je opravdovou dominantou s vyřezávanými dveřmi a dvěma štíhlými sloupy z bílého mramoru.
• V době svého vzniku byl Palais de -Badi považován za nejkrásnější na světě. Na jeho stavbu byly použity materiály až z daleké Indie a italský mramor. V 17. století byl palác Mulájem Ismailem vydrancován a stavební materiál byl převezen na stavbu nového hlavního města Miknásu. V troskách El Badi Palace najdete temné podzemní chodby a sklepení, která čekají na prozkoumání.
• Palais de la Bahia je dodnes částečně využíván královskou rodinou, proto je turistům přístupný jen zčásti. Jedná se o stavbu s kašnami, sály, zahradami a řadou nádvoří, která byla znovu restaurována. Interiér se skládá z vyřezávaného štuku, vyřezávaného a malovaného dřeva a lesklé keramické dlažby.
• Staré město téměř celé obklopují tisíc let staré Marakéšské hradby. Jsou dva metry silné a téměř 12 km dlouhé, spojené do téměř neporušeného kruhu. K dispozici je deset bran, u kterých čekají koňské povozy a zvou na projížďku.
• V bohatém městském domě z 19. století – riádu – jsou sbírky Marakéšského muzea. Interiér domu je velmi dobře zachován a pořádají se zde výstavy z oblasti umění a řemesel.
• Pro svou rodinu i předky vystavěl Sultan Ahmed al-Mansour bohatě zdobené hrobky. Uvnitř mauzolea Saadians Tumbs jsou pokoje s krásně zdobenými brilantně klenutými stropy, krápníkovými omítkami a složitě vyřezávanými mramorovými sloupy. V zapečetěných hrobkách je zde pohřbeno na 200 Saadianů.
• Vstupné do všech památek je obdobné cca 1 Euro.

• Úředním jazykem je arabština a vedle ní je v úředním styku běžně používána francouzština. Nově je do škol zaváděna berberština, téměř čtvrtina obyvatel totiž hovoří pouze některým z berberských dialektů.
• Francouzština je nejfrekventova­nějším obchodním jazykem. Jen velmi málo marockých obchodníků je schopno komunikovat v angličtině nebo jiném evropském jazyce. Je třeba mít na paměti, že se marocká arabština nepřekrývá s klasickou arabštinou a Maročané z řad inteligence často mluví směsí francouzštiny a arabštiny. Prostý Maročan často není schopen přesně porozumět textu v klasické arabštině.
• Na severu země se částečně domluvíte i španělsky.

• V roce 2009 mělo Maroko téměř 35 mil. obyvatel
• Obyvatelstvo tvoří Berbeři a Arabové, z nichž se 99,5 % hlásí k Maročanům, minimum tvoří Mauretánci,Se­negalci a Evropané

• Měnou je marocký dirham (MAD) a dále se dělí na 100 centimů, bankovky jsou v hodnotách 200, 100, 50, 20, 10, mince – 50, 20, 10, 5 centimů.
• Banky mají otevřeno ve všední dny od 8 do 11.30 a od 14 do 16 až 17 hodin. V létě jsou otevírací doby kratší a v období ramadánu obvykle jen do 14 hodin.
• Platební karty a cestovní šeky jsou akceptovány ve velkých hotelech a restauracích.
• Bankomaty jsou dnes zcela běžné v celém Maroku. Přijímají všechny možné karty.
• Kurz vyhlašuje vláda a je stejný ve všech směnárnách a bankách. Aktuální kurz
• Měna se nesmí vyvážet, proto ji buď musíte utratit, anebo ještě na místě získat eura. Abyste mohli směnit ve směnárně, musíte mít s sebou pas, bez něj vám peníze nevymění.

• Vnitrozemská Marakéš má suché klima se žhavě horkými léty, chladnějšími zimami a příjemně teplým jarem a podzimem. Dešťové srážky jsou nízké po celý rok a slunce svítí téměř neustále. Velký teplotní skok nastává v nočních hodinách.
• Jaro trvá od března do dubna a jeví se jako nejlepší období pro návštěvu Marakéše. Průměrné denní teploty se pohybují okolo 20 – 22^oC v březnu a 28^oC v květnu. V březnu mohou být nepříjemně chladné noci. Dešťové srážky mohou spadnout v krátkých bouřkách. Na jaře bývá velmi větrno a větrné bouře víří saharský písek. Bývají suché a chladné, snižují viditelnost a mnohdy zastaví veškerou dopravu.
• Léto, od června do září, se vyznačuje sálavým sluncem, jasnou modrou oblohou, absencí deště a nesnesitelným vedrem. Průměrná denní teplotní maxima šplhají v červenci a srpnu i k 38^oC. Noční teploty spadnou k 20^oC, v červnu i na 16^oC. Únikem před vedry je pouze hotelový bazén nebo včasný výlet do pohoří Atlas. Vlhkost vzduchu je nízká, čímž je horko snesitelnější.
• Podzim, říjen a listopad, je fantastickým měsícem pro návštěvu města. Průměrné teploty se podobají těm jarním, chladná noc poskytne úlevu od horka svými 15^oC, v listopadu může být v noci ještě chladněji, i 10^oC. Déšť poskytuje občasné občerstvení, někdy i formou dramatických bouří.
• Zima, od prosince do února, je charakteristická nižšími teplotami ve dne a velmi chladnými nocemi. Denních teploty 20^oC mohou v noci klesnout i na 5^oC, zřídka pod bod mrazu. S tím musí turisté počítat. I hotelové bazény, které nejsou vyhřívané, se ochladí.
• Ve vysoko položených místech pohoří Atlas lze narazit na místa, kde se sněhová přikrývka drží od listopadu klidně až do července, a noci zde tak bývají chladné nejenom v zimních měsících.

Telefon

• Telekomunikační infrastruktura je v Maroku velmi rozvinutá, zejména co se týká mobilních telefonů. Signál je prakticky všude, včetně hor a pouští. Je hodně zajímavé psát nebo telefonovat si s příbuznými v Evropě z pusté Sahary nebo krásných hor Vysokého Atlasu. V Maroku byste měli bez problémů používat svůj mobilní telefon – společnosti Eurotel, Vodafone a T- Mobile. V každém případě si u svého mobilního operátora ověřte, že máte roaming aktivován a informujte se na ceny podle Vámi používaného tarifu.
• O2 
• T-Mobile
• Vodafon 
• Telefonní automaty (téléboutique) naleznete téměř všude. Vyplatí se zakoupit telefonní kartu (na poštách a v novinových stáncích), protože hovor s kartou z telefonního automatu do Česka stojí 12 MAD / 1 min. Volání z hotelového pokoje je nepoměrně dražší. Další volbou je již doma pořídit mezinárodní telefonní kartu X.
• Praktická telefonní čísla:
• policie ( přepadení, kriminální činnost: 190
• královské četnictvo (dopravní nehody): 177, 1
• hasiči: 150
• rychlá lékařská pomoc: 150
• Mezinárodní předvolba pro Maroko je +212

Internet

• Na internet se lze běžně dostat v každém větším městě, rozšíření se blíží evropským zemím. Poplatky se pohybují kolem 10–20 dH za hodinu. Spojení samozřejmě není nejrychlejší, ale na běžnou komunikaci pomocí e-mailu nebo ICQ stačí. Přístup k internetu je možný také v hotelech, u luxusnější bývá wi-fi připojení zdarma.
• internetová doména je .ma

Elektřina, zásuvky

• Napětí je 220 V a není potřeba adaptér.