Elektřina, telefon a internet v Maroku - na Atlantském pobřeží

• Bezpečnostní situace v hlavních turistických oblastech je dobrá, přesto je dobré získat před cestou aktuální informace nebo konzultovat méně obvyklou trasu na Velvyslanectví ČR v Rabatu.
• U organizovaných zájezdů by měl průvodce ovládat francouzštinu nebo marockou arabštinu.
• Je třeba si dávat pozor na vzrůstající kriminalitu, zvláště na kapesní krádeže, strhávání kabelek nebo batohů z jedoucího motocyklu a vykrádání aut. Vyšší pozornost se doporučuje ve městech Tetouan, Tanger a na hraničním přechodu ze španělské Ceuty, a také na tržištích ostatních měst.
• Nedoporučuje se navštěvovat okrajové čtvrti velkých měst, kde může hrozit zvýšené riziko sociálního napětí a případných sebevražedných bombových výbuchů.
• V některých městech, jako je Fás nebo Marrákeš, se nabízejí samozvaní průvodci turistů, kteří za své “služby” požadují nepřiměřeně vysoké finanční odměny. Je lépe je odmítnout hned. Řádní turističtí průvodci mají příslušné průkazy a kvalifikaci.
• Zvýšenou pozornost se doporučuje zachovávat při cestování po Rifu.
• Individuální cestování po Maroku autostopem se nedoporučuje.
• Pro turisty je nepřístupná Západní Sahara, kde na konci května 2005 došlo na jižním pobřeží ve městě Laayoune k násilným demonstracím podporujícím separatistická hnutí a k následnému zatčení řady aktivistů. Za severní hranici jižní oblasti je pro tento účel třeba považovat město Tantan (cca 350 km směrem na jihozápad od Agadiru). Turistům, kteří mají v úmyslu jih Maroka navštívit, se doporučuje informovat se na českém velvyslanectví v Rabatu na aktuální situaci.
• Držení a přeprava jakéhokoliv množství drog je v Maroku trestná. Tresty jsou vysoké a jejich výše je úměrná množství pašované drogy.

Doprava

• Pokud chcete v Maroku řídit půjčené auto, stačí vám řidičský průkaz. Pokud jste šťastnými vlastníky mezinárodního řidičského průkazu, tím lépe. Maroko uznává všechny řidičské průkazy, pokud nezůstanete déle než tři měsíce.
• Řidičák nepotřebujete pro moped, který je v zemi velmi oblíbeným dopravním prostředkem.
• Minimální věk pro vypůjčení auta je 25 let.
• V Maroku platí tzv. zelená karta. V případě nehody je třeba událost oznámit na Bureau Central Marocain des Sociétés d´Assurances contre les Accidents Automobiles, l54 blvd. d´Anfa, Casablanca, tel. 022/391857–59, fax 022/393934.
• V obci je maximální povolená rychlost 40 km/h, mimo obec 100 km/h, na dálnici 120 km/h
• Při řízení není povoleno žádné promile alkoholu v krvi, jste v islámské zemi

Místní doprava

• Nejpohodlnější cestou do Maroka, i když ne nejlevnější, je letecky. Z většiny německých i rakouských letišť létají spoje do Agadiru s maximálně jedním přestupem. Lety z Prahy jsou složitější a z necelých čtyř hodin letu se může i s přestupy stát osmihodinová záležitost. Letiště Agadir Al Massira leží okolo 13 mil od centra Agadiru. Na letišti najdete půjčovny vozů mezinárodních řetězců Easycar a Europcar. Na předměstí Agadiru Inezgane se dostanete autobusovou linkou č.22, která má zastávku kousek od letištního terminálu. Cena jízdenky je 4 dirhamy a poslední autobus odjíždí v 20:30. V Inezgane můžete chytit další autobus linky 20,24 nebo 28, která vás odveze za 3 dirhamy do centra Agadiru. Zhruba za stejnou cenu můžete získat místo ve společném taxi. Přímo před příletovou halou je stanoviště taxi. Ceny do centra města jsou pevně stanoveny na 150 dirhamů během dne a 200 dirhamů po 19 hodině. Jízda trvá cca 20 min. Více informací najdete na www.agadir-airport.com
• Hlavní mezinárodní letiště v Maroku najdete ve městě Nouasseur, ležícím asi dvacet pět kilometrů od Casablanky. Odtud funguje také vnitrostátní letecká doprava, například z Casablancy pravidelně létají letadla do Marrákeše, Agadiru či Tangieru. Vnitrostátních marockých linek Royal Air Maroc (RAM) může být dobré využít jen na opravdu velké vzdálenosti, třeba pokud chcete jet na úplný jih do Dakhly či Laayoune.  Zpravidla bývají lety vedeny z Casablancy nebo přes ni. Příklad ceny do Laayoune je v sezóně 1510 dh (2002), ale časová úspora je skutečně veliká. Budete-li chtít cestovat po zemi letadlem a máte-li zájem o konkrétnější informace, adresa je www.royalairmaroc.com.
• Romantické duše mohou zvolit cestu vlakem do např. španělské Sevilly, která trvá i tři dny, a pak už stačí jen přejet trajektem do některého ze severních marockých přístavů, jako je např. Tangier, Melilla nebo španělské území Ceuta. Nejlepší variantou se jeví linka Norimberk-Lyon-Barcelona-Algeciras-Tanger-Rabat, kde cesta vyjde cca na 145 USD.
• Z Milána, Madridu nebo z Paříže se do Rabatu dostanete i autokarem za cca 160 USD.
• Do Maroka můžete dojet i automobilem. Do země se dostanete trajekty, které vyplouvají z Francie, Itálie a Španělska. Vzdálenost ze španělského Algecirasu do Ceuty, která leží na území Maroka, trajekt překoná za přibližně 1 hodinu podle vybrané lodní společnosti. Cena zpáteční jízdenky za dvě dospělé osoby je 200 Euro, s autem cca 235 Euro podle typu vozu. Cena za vůz, 2 dospělé a dvě děti vyjde na cca 300 Euro. Více informací o možnostech trajektu najdete na www.directferries.co.uk
• Na dálnicích jsou běžné poplatky, které činí na trase Rabat – Casablanca 18,– MAD, Rabat – Kénitra 10 MAD, Kénitra – Larache 30 MAD. Cena bezinu OC 95 vyjde na něco málo přes 7 MAD ( 0,7 Euro), motorové nafty 4,30 MAD ( 0,43 Euro). V plánu je výstavba mostu přes Gibraltarskou úžinu do Tangenu.
• Jízda meziměstským autobusem je velký zážitek už od začátku. Nějaké pravidelné jízdní řády neexistují. Autobus z nádraží odjede tehdy, když je plný, takže je možné, že nasednete a budete třeba další hodinu čekat, než se naplní. Po cestě navíc sbírá další cestující, kteří různé přistupují a vystupují. Dobíhání autobusu za jízdy je zde běžné. Samotná jízda po prašných, neupravených cestách, ale i asfaltových silnicích, je skutečně adrenalinovým zážitkem. Cena jízdenky odpovídá zhruba našim cenám a na delší vzdálenosti jsou levnější. ONCF je železniční společnost provozující i několik expresních linek, s dobrým komfortem a o něco vyššími cenami. Daleko běžnější jsou ale autobusy CTM, což je státní síť jezdící většinou na větší vzdálenosti, v relativně slušném pohodlí a za rozumné ceny, jen mírně vyšší než privátní linky. Obecně nemá smysl kupovat lístky přes cestovní kanceláře, protože to vyjde dráž a není potíž si je koupit přímo na autobusovém nádraží, nebo přímo v autobuse, podle situace.
• Železniční spojení je mezi největšími městy, hlavní trasy vedou mezi městy Casablanca, Fés, Rabat, Oujda, Tangier a mezi městy Casablanca, Asilah, Rabat, Marrákeš. Je výhodné jich využít na přesuny mezi většími městy, delšími vzdálenostmi, třeba jako noční spoje z Tangeru do Marrákeše, kde se tak ocitnete rychle, celkem pohodlně a levně. Jízdní řády bývají přímo na nádraží, která nebývají daleko od centra, pokud nejsou přímo v něm. Existují dvě cenové třídy, značené stejně jako u nás a cenově ve srovnání s ČR mírně levnější
• Jakmile vystoupíte z autobusu, vyjdete z autobusového nádraží nebo letiště, okamžitě se k vám vrhnou průvodci, taxikáři a různí další „naháněči“. Nedbejte jejich naléhání a sami se nejprve porozhlédněte kolem, zjistěte jaké máte možnosti. Samozvaní průvodci a naháněči („hustleři“) obvykle vyžadují neúměrně vysoké poplatky za jakékoliv služby, třeba i jen zavedení k hotelu. Proto je nejlépe hned v úvodu rázně odmítnout, třebaže vám to bude připadat místy i neslušné.
• V Maroku fungují dva druhy taxíků. Grand taxi (velké) pro delší cesty ve skupinkách a Petit-malé městské taxíky, podobné evropským. Grand taxi bývají téměř vždy velké staré mercedesy různých barev lišících se podle oblasti, někdy ani nemívají žádné označení kromě zbytku nějakého znaku na dveřích a bývají ne vždy v dobrém stavu. Cestování s nimi je rychlejší než autobusem, o něco dražší a sedíte v něm spolu s dalšími 5–7 lidmi, kteří jedou stejným směrem a průběžně vystupují a nastupují. Petit taxíky jsou označeny, barvu mají různou od města k městu, ale vždy jednotnou. Často to bývají např. malé Fiaty. Jsou dražší než grand taxi, ale ani zdaleka tak drahé jako u nás. Je dobré si u obou předem dohodnout cenu, protože samozřejmě tak jako i všude v Maroku se stanete cílem snahy vydělat co nejvíce. Orientační cena taxislužeb je zhruba $0,3 za 1 km, tedy maximálně 8 Kč, ale většinou méně. Pokud se budete chtít vydat do pouště, tak za cestu terénním vozem s řidičem zaplatíte okolo 500 dirhamů ( 50 Euro), ale cena se dá usmlouvat. Dobrodružnější, ale méně pohodlná, je cesta místními autokary pro 6 osob, kde jich běžně cestuje 16 a ti otrlí se vozí i na střeše.
• Silniční síť je poměrně dobrá, takže si můžete v klidu zapůjčit i vůz. Při cestování vlastním vozem je třeba dodržovat maximální opatrnost, neboť nehodovost je v Maroku velmi vysoká díky špatnému technickému stavu vozidel a naprosté nedisciplinovanosti řidičů. Je zde možné se setkat s negramotnými řidiči, kteří neznají pravidla silničního provozu a jednají intuitivně. Zvýšenou pozornost je třeba věnovat chodcům a cyklistům. Přibližně od osmi hodin ráno začínají ulice ožívat provozem, a to znamená neustále troubení přibližně do sedmi až osmi hodin večer. Místní řidiči troubí neustále – aby upozornili, varovali, nebo prostě jen tak pro radost.
• Největší výběr autopůjčoven je na letišti v Casablance, kde mají zastoupení snad všechny autopůjčovny jako např. Herz, Budget, Avis, Alamo, Rent-a-Car. Místní, menší společnosti vám mohou auto půjčit sice o něco levněji, na druhou stranu se tím ale vystavujete riziku poněkud méně seriózního jednání z jejich strany v případě nějakých problémů s vozem. Na letišti v Agadiru zapůjčení malého vozu na 7 dní vyjde přibližně na 220 Eur, Toyota Land Cruiser na 920 Eur. Vyplatí se porovnávat jednotlivé nabídky firem.

Náboženství a historie

Historie Maroka

V pravěku zřejmě nebylo území dnešního Maroka (země je v různých jazycích a kulturách nazývána různě, její arabský název obsahuje např. odkaz na Maghreb, jindy je jmenována podle něterého z dřívějších hlavních měst – např. Maroko pochází z názvu Marrákeš, turecký název Fas od města Fes) tak vyprahlé jako dnes, naopak zde byly objeveny pozůstatky, které svědčí o jistých formách zemědělství, pěstování plodin a chovu dobytka. Tehdy, někdy na konci 2. tisíciletí před n. l., také vstupuje do marocké historie etnikum, jež je dnes považováno za jeho původní obyvatele, Berbeři (z latinského „barbar“).

V prvním tisíciletí před naším letopočtem potom přicházejí první z dobyvatelů této lákavé části světa u ústí Středozemního moře, Féničané, a v polovině uvedeného tisíciletí pak jejich nástupci z Kartága zahrnuli toto území do své říše (přetrvávajícími památkami na obě etnika jsou města jako Lixus, Tingis-Tangier a Chellah), obě etnika sem lákal především obchodní zájem. S dobytím Kartága pak také Maroko přechází v 1. století našeho letopočtu pod Římskou říši jako provincie Mauretania Tingitana (památkou na tuto dobu je město Volubilis s římskými ruinami). Pokořitelé a nástupníci Říma Vandalové a Byzantinci, kteří pak území ovládli, zde nezanechali výraznější stopu. V době těchto nájezdů se Berberům nicméně dařilo udržovat pevně ve svých rukou nepřístupné hornaté oblasti v marockém vnitrozemí.

Určující vliv na podobu Maroka, jeho obyvatel, kultury, jazyka i náboženství měli pak Arabové, kteří sem přicházejí na konci 7. století. Přinášejí s sebou hlavně islám, své náboženství, a svůj arabský jazyk. Nicméně Berbeři si nové náboženství upravili a dokázali je lehce sladit se svými původními zvyky a kulty. Nenechali si líbit ani podřadné postavení v rámci rozsáhlé arabské říše, jejíž vládu snášeli jen zhruba století, a dokázali se z ní vymanit.

To bylo období místních dynastií – Idrisidů (arabského původu), Almorávidů, Almohadů, Marínovců (po nichž zbyly významné stopy ve městech Fes a Marrákeš) a Saadů. Almorávidé si jako původně spojenci Maurů podmanili vedle většiny území Maghrebu (arabsky „západu“) i velkou část Španělska, tehdy v arabských rukou. Tyto válečné úspěchy utvrzovaly spojenectví arabských – později berberských – vládců a do jisté míry autonomních berberských kmenů, rovněž vyznávajících islám, spojenectví v Maroku klíčové. Nicméně marocké úspěchy netrvaly věčně, na konci 15. století se španělským katolickým veličenstvům, Isabele Kastilské a Ferdinandovi Aragonskému, podařilo vyhnat muslimy z Pyrenejského poloostrova a odejít ze Španělska museli i židé. Spousta jich tedy odešla právě do Maroka, kde pak po staletí tvořili významnou komunitu (v roce 1948, před odchodem židovského obyvatelstva z Maroka do nově vytvořeného Izraela, tato čítala 265 000 lidí).

A karta se pak ještě dokonce obrátila: významné evropské státy, jako Španělsko, Portugalsko a Francie, se začaly zajímat o Maroko (dnešní španělskou enklávu město Ceuta například původně okupovali Portugalci). Tehdejším obyvatelům Maroka se sice úctyhodně dařilo odrážet tyto útoky, ale zájem evropských mocností pak už nezanikl a pokračoval až do 20. století. Pozitivním dopadem toho pro samotné Maroko bylo to, že se země v ohrožení ještě více stmelila. Lze uvést slavné vítězství v bitvě u Ksar el Kebiru (1578), kde sultán Abd Al-Malik porazil portugalského krále Sebastiana, oba panovníci v bitvě padli. Po Abd Al-Malikovi nastoupil jeho bratr Ahmad al-Mansur, který kolem svého mocného dvora soustřeďoval i umělce a vědce. Jeho věhlas sahal až daleko za hranice jeho země, stal se dokonce významným činitelem v tehdejší takříkajíc mezinárodní politice.

Současná marocká vládnoucí dynastie, Alawité, odvozující svůj původ od Proroka Mohameda, přišla k moci roku 1665. Z jejích slavných vládců lze uvést alespoň Mulaje Ismaila. To je barvitá postava, současník a spojenec Ludvíka XIV. (mohl se dokonce stát jeho zetěm), k němuž také bývá někdy přirovnáván. Po vzoru slavného francouzského panovníka nechal Mulaj Ismail postavit palác, brány a zahrady spolu s mešitami a hradbami ve svém novém hlavním městě, kterým bylo Meknes. Válečnická sláva Mulaje Ismaila se zase zakládá na tom, že z marockého území vyhnal Turky, Španěly a Angličany. Používal k tomu černé hlídky, armádu černých afrických otroků. Jinou z jeho výjimečných schopností byla jeho plodnost – uvádí se se značnou mírou důvěry, že za svůj život přivedl na svět téměř 900 dětí. Bylo vypočítáno, že by při takovém počtu musel v průměru souložit s více jak jednou ženou denně po dobu 60 let.

Alawité se postupně pokoušeli zemi sjednotit a centralizovat, jejich velkou zásluhou je také to, že se jim až do druhé poloviny 19. století účinně dařilo odolávat moci evropských velmocí. Svou činnost tehdy na marockém území vyvíjeli také berberští piráti. Pokud jde o spojenectví tehdejších marockých vládců, je možné uvést jako zvláštnost, že Maroko bylo prvním státem, který uznal nezávislost nově utvořených Spojených států amerických v roce 1787. Od té doby je také jedním z nejstarších spojenců USA.

Zájem evropských mocností se obnovil v 19. století, kdy v novém uspořádání této části světa nabylo marocké území nové strategické a obchodní důležitosti (jako země s velkým nerostným bohatstvím, o němž se vědělo). O Maroko se utkávaly Francie a Španělsko a tyto dvě země si území na počátku 20. století také rozdělily. (Na území Maroka si však činilo zálusk také Německo, a celý spor tak byl jednou z předeher k první světové válce.) Tehdy v roce 1912 vznikly v Maroku dohodou z Fesu francouzský a španělský protektorát (španělský mnohem menší, částečně tvořený izolovanými enklávami), přičemž přístavní město Tangier se roku 1923 stalo nezávislým mezinárodním územím.

Francouzský protektorát (panování vládnoucí dynastie pokračovalo, ale bylo už jen formální) byl přínosný zejména tím, že se za něj země rychle modernizovala (vytvoření hospodářské a dopravní infrastruktury), tehdy bylo také marocké hlavní město přesunuto do Rabatu. To ale neznamená, že by Maročané protektorát přijali s klidem, stále propukala povstání. Touha po nezávislosti, podporovaná i vládnoucí rodinou, vzrůstala za druhé světové války, v níž mimochodem sloužilo mnoho marockých vojáků – to je období vzniku strany za nezávislost Istiqlal (toto slovo znamená přímo nezávislost). Pobouření vyvolalo exilování oblíbeného vládce Mohammeda V. v roce 1953, takže mu Francouzi raději umožnili v roce 1955 návrat.

Od té doby začala vyjednávání o nezávislosti a dne 2. března 1956 Maroko nakonec získalo nezávislost, ukončen byl také španělský protektorát a s Marokem byl spojen i Tangier. Ze sultána se později stal král vládnoucí formou konstituční monarchie.

V roce 1961 se novým králem stal Hassan II. V době jeho pevné vlády se Maroko snažilo o připojení dříve španělské Západní Sahary. Tato záležitost je však dodnes nevyřešená, i když byly již boje mezi marockou armádou a domorodou gerilou ukončeny příměřím, které zprostředkovala OSN. Spory jsou také stále o španělské enklávy Ceutu a Melillu, jež Španělé drželi už v 15. století a odkud třeba Franco zahájil své tažení při občanské válce. Pohnutá byla kvůli vnitřnímu i vnějšímu napětí zejména 70. léta. V 90. letech docházelo k politickým reformám, země se výrazně orientovala na spolupráci se Západem – USA a Evropskou unií. Vedle toho ale Maroko také pěstuje vztahy se svými sousedy, jak to prokázalo např. vytvoření Unie arabského Maghrebu jako zóny volného obchodu.

Po smrti Hassana II. v roce 1999 převzal vládu jeho syn jako Mohammed VI., jenž slibuje v reformách a modernizaci ještě dále pokračovat. Jeho cílem je vedle toho i podporovat v Maroku turistický ruch. V nedávné historii muselo rovněž Maroko zažít teroristické útoky. Odehrály se 16. května roku 2003 v Casablance a zůstalo po nich 33 mrtvých a přes sto zraněných. Ve městě se pak odehrála ještě série méně tragických sebevražedných útoků v první polovině roku 2007. (Maročané byli ještě předtím zapleteni také do bombových útoků ve vlacích v Madridu v roce 2004.) Přesto je pohled do budoucna spíše optimistický – Maroko je významným spojencem NATO, podepsalo obchodní dohody s USA a EU, pozornost je tu věnována i lidským právům včetně některých práv žen, která jsou běžná spíše na Západě.

Historie Agadiru

Agadir – to jméno prý znamená „hradba“ – nemá jako město příliš dlouhou historii, o to jsou však jeho dějiny, kde najdeme opakující se události i přetrvávající rysy, pohnutější. Původně to byla jen berberská rybářská vesnička a dodnes je agadirský přístav jedním z největších producentů ryb v Maroku. Pokud jde o produkci sardinek, tak dokonce největším na světě. Vyhlášený je i svými pokrmy z mořských plodů.

Jako první ocenili strategičnost místa cizí kolonizátoři – Portugalci, kteří si tu na počátku 16. století zřídili obchodní osadu Santa Cruz. Město díky obchodu vzkvétalo. Netrvalo to však dlouho a získali je do svých rukou Saadové. Tehdy také byla postavena jako v řadě jiných arabských měst pevnost na kopci nad městem, kasbah. Ale nicméně ani poté nebyl Agadir pod tak důslednou mocí a kontrolou panovníka, a to díky své odlehlé a do jisté míry izolované poloze. První velká rána přišla v roce 1731 s velkým zemětřesením. Neměla být bohužel poslední…

Na stránky dějepisu se Agadir dostal v roce 1911 při jedné z epizod rozdělování tohoto regionu na sféry vlivu evropských mocností (a také předzvěstí první světové války), známé jako agadirská (někdy druhá marocká) krize. Toho roku vplul za napjaté vnitropolitické situace v Maroku do agadirského přístavu německý dělový člun Panther (někdy událost symbolicky označována za „skok Panthera“) a vyvolalo to prudkou reakci Velké Británie a zejména Francie, jež Maroko považovala za svou sféru vlivu. Událost se nicméně podařilo vyřešit, Německo uznalo nároky Francie v této části světa výměnou za francouzské ústupky v Kongu. Také v důsledku této události pak Francie ustavila nad Marokem svůj protektorát.

K mnohem hrůznější události však došlo v roce 1960. Krátce před půlnocí 29. února přišlo ničivé zemětřesení, po něm přílivová vlna a požár. Téměř celé město padlo zemětřesení za oběť, lidských obětí pohřbených pod sutinami bylo podle odhadů kolem 15 tisíc. Traduje se výrok Mohammeda V., který při pohledu na zkázu prohlásil: „Pokud o zničení Agadiru rozhodl osud, jeho obnovení závisí na naší víře a vůli.“ Rekonstrukce města začala hned následujícího roku jižně od původního místa. V důsledku nové výstavby (s využitím seizmických poznatků) se Agadir svým moderním rázem zřetelně odlišuje od typického marockého města, jak je to vidět na jeho vysokých budovách, moderních hotelech a širokých ulicích evropského typu i na jeho dynamičtějším tepu.

Z významných osobností Maroka v Agadiru žil frankofonní spisovatel Mohammed Chajir-Eddine, který se zde usadil na nějaký čas právě po zemětřesení v roce 1960, jež jej velmi poznamenalo. Ostatně sám napsal román nazvaný Agadir, v němž se zemětřesení stává přímo symbolem veškerých otřesů, a to nejen těch zemských a vnějších.

Náboženství a tradice

• Státním náboženstvím je sunnitský islám, křesťanství je zastoupeno pouze 1% a svůj vliv ztrácí s ubýváním Evropanů, kteří trvale žijí v Maroku. Podobné je to s židovským náboženstvím, které zaniká s odchodem židovské komunity do Izraele, ale v zemi je neustále tolerováno.
• Nejdůležitějším svátkem v islámských zemích je postní měsíc Ramadán. Návštěva Maroka je v tomto období pro turisty značně zkomplikovaná, jelikož řada obchodů, barů, restaurací, bankovních institucí, je od úsvitu do soumraku zavřena. Při prohlídce města, ale i v hotelích můžeme během dne pozorovat rituál modlení, který se provádí téměř na jakémkoliv místě. Turisté musí v této době respektovat přísná opatření, na ulici by neměli kouřit, chodit poodhaleni, jíst ani pít. Tato opatření se však netýkají hostů, kteří se v této době nacházejí v areálu hotelu.
• Náboženské svátky jsou časově pohyblivé a jejich datum se stanovuje podle islámského lunárního kalendáře, který je oproti našemu ( gregoriánskému ) o 10 – 11 dní kratší. Nejvýznamnějšími náboženskými svátky jsou:
• Moharemm: začátek islámského roku (1 den)
• 10. Moharemm: svátek Achoura, děti dostávají dárky (1 den)
• Aid el-Maoulid: narozeniny proroka Muhammada (2 dny)
• Aid el-Fitr (= Aid es-Seghir, „Malý svátek”): svátek ukončení půstu, první den po skončení postního měsíce ramadánu (2 dny)
• Aid el-Adha (= Aid el-Kebir, „Velký svátek”): svátek oběti, jeho vyvrcholením je rituální poražení skopce na památku Abrahámovy oběti (2 dny)
• Pokud se zajímáte o náboženství a zapletete se do debat o něm, počítejte s tím, že budete považování za zbloudilce od islámu. Nemyslí to zle, ale z pohledu muslima to tak je, a protože takovéto debaty zpravidla nemají reálnější východisko, je lepší se jim vyhnout. Samozřejmě dvojnásob toto platí o tématu Izraele, jehož jméno je lepší vůbec nevyslovit. Je dobré vyzdvihnout spíše jejich tradiční hodnoty, na které jsou velmi hrdí a uznání se jim dostává málokdy. Rádi vás potom poučí o spoustě dalších věcí, které byste jinak neměli možnost poznat.
• Není vhodné jakkoliv nerespektovat důležité tradice, jako například porušení zákazu vstupu do mešit.
• Mezi nejkrásnější mešity patří Karaouiyne uprostřed medíny ve Fesu. Nejvýznamnější památkou Casablancy je obrovská mešita Hassana II., která byla v roce 1993 dokončena na pobřeží Atlantického oceánu.

Historické lokality

• Většina památek, historických budov a artefaktů byla zničena pustošivým zemětřesením v roce 1960
• Ve městě najdete pět muzeí. Nejznámější je Bert Flint Museum, které je pojmenováno po známém holandském historikovi umění, který žil 40 let v Maroku. Jsou zde sbírky starožitností, kostýmů, tkanin, šperků a výrobků berberských řemesel. Le Musée des Arts Berberes má malou sbírku berberských předmětů z 19. století, včetně koberců, zatímco Musée Municipal de Agadir zobrazuje řemesla z celého jižního Maroka. Chcete-li získat bližší pohled na historii, můžete přejít na Musee de Talborjt, což je vlastně oblast ruin 236 m nad mořem. Tady uvidíte i slavný Kasbah, portugalskou pevnost z 16.století s úžasným výhledem na město, která byla z velké časti zničena při již zmiňovaném zemětřesení. V podstatě jen levá stěna a vchodová klenba jsou vše, co přežilo starý Agadir. Skanzen Le Sicilien Coco Polizzi, velký pozemek s bíle natřenými budovami a úzkými kamennými uličkami lemovanými malými obchůdky s místními řemeslníky, je spíše trhem, než muzeem

• Úředním jazykem je arabština a vedle ní je v úředním styku běžně používána francouzština. Nově je do škol zaváděna berberština, téměř čtvrtina obyvatel totiž hovoří pouze některým z berberských dialektů.
• Francouzština je nejfrekventova­nějším obchodním jazykem. Jen velmi málo marockých obchodníků je schopno komunikovat v angličtině nebo jiném evropském jazyce. Je třeba mít na paměti, že se marocká arabština nepřekrývá s klasickou arabštinou a Maročané z řad inteligence často mluví směsí francouzštiny a arabštiny. Prostý Maročan často není schopen přesně porozumět textu v klasické arabštině.
• Na severu země se částečně domluvíte i španělsky.

• V roce 2009 mělo Maroko téměř 35 mil. obyvatel
• Obyvatelstvo tvoří Berbeři a Arabové, z nichž se 99,5 % hlásí k Maročanům, minimum tvoří Mauretánci,Se­negalci a Evropané

• Měnou je marocký dirham (MAD) a dále se dělí na 100 centimů, bankovky jsou v hodnotách 200, 100, 50, 20, 10, mince – 50, 20, 10, 5 centimů.
• Banky mají otevřeno ve všední dny od 8 do 11.30 a od 14 do 16 až 17 hodin. V létě jsou otevírací doby kratší a v období ramadánu obvykle jen do 14 hodin.
• Platební karty a cestovní šeky jsou akceptovány ve velkých hotelech a restauracích.
• Bankomaty jsou dnes zcela běžné v celém Maroku. Přijímají všechny možné karty.
• Kurz vyhlašuje vláda a je stejný ve všech směnárnách a bankách. Aktuální kurz
• Měna se nesmí vyvážet, proto ji buď musíte utratit, anebo ještě na místě získat eura. Abyste mohli směnit ve směnárně, musíte mít s sebou pas, bez něj vám peníze nevymění.

• Klima v Agadiru je svým charakterem středomořské s dlouhými horkými léty a mírnými deštivými zimami. Většina návštěvníků považuje za pozitivum, že léto je mírnější a zima teplejší a méně deštivá než v evropských středomořských destinacích.
• Obecně nejvíce srážek v Maroku spadne v pobřežních oblastech v období mezi listopadem a březnem. Horská oblast Atlasu se vyznačuje typickým vysokohorským podnebím se značnými teplotními rozdíly. Na severozápadních svazích hor bývá množství srážek až 1000mm a ve vyšších polohách mohou být sněhové. Na jihu a jihovýchodě je suché pouštní kontinentální klima s horkými léty ( maxima i přes 40^oC) a studené zimy.
• Léto, od května do listopadu, je horké a suché s průměrnou výší maximálních teplot okolo 26^oC, které vrcholí od července do září. Srážky jsou minimální,lehce se zvedají se v říjnu ve formě krátkých přeháněk. Atlantik je mnohem chladnější než Středozemní moře, proto počítejte s teplotou moře i vrcholném létě jen okolo 21^oC. Ale díky mírnému poklesu během zimy se můžete koupat prakticky po celý rok. Teploty vzduchu se mohou občas blížit 40^oC a občas mohou být doprovázeny větrem vanoucím od Sahary, ten může přecházet i v písečnou bouři.
• Zima, od prosince do dubna, je teplá s chladnými nocemi a občasným deštěm. Průměrná maxima denních teplot většinou neklesnou pod 20^oC, ale noční teploty jsou okolo 10^oC. Nejchladnějším měsícem je leden, kdy noční teploty mohou vyjímečně klesnout k bodu mrazu. Sluníčka si během dne užijete dostatečně, přes poledne si určitě užijete opalování, ale hotelové bazény nejsou většinou vyhřívány, takže po studených nocích nemusí mít ideální teplotu.
• Pro poznávání Maroka je všeobecně nejvhodnější jaro , kdy teploty nedosahují takových hodnot na teploměru jako v létě a země se nejvíce „zelená“. Druhou nejvhodnější částí roku je potom období, kdy ustupují největší letní horka, tedy čas zhruba od září do konce října.
• Pokud se chystáte cestovat po místech ležících ve vyšších horských polohách, měli byste být připraveni na mnohdy poměrně výrazné výkyvy teplot. Ve vysoko položených místech pohoří Atlas tak lze narazit na místa, kde se sněhová přikrývka drží od listopadu klidně až do července, a noci zde tak bývají chladné nejenom v zimních měsících.

Telefon

• Telekomunikační infrastruktura je v Maroku velmi rozvinutá, zejména co se týká mobilních telefonů. Signál je prakticky všude, včetně hor a pouští. Je hodně zajímavé psát nebo telefonovat si s příbuznými v Evropě z pusté Sahary nebo krásných hor Vysokého Atlasu. V Maroku byste měli bez problémů používat svůj mobilní telefon – společnosti Eurotel, Vodafone a T- Mobile. V každém případě si u svého mobilního operátora ověřte, že máte roaming aktivován a informujte se na ceny podle Vámi používaného tarifu.
• O2 
• T-Mobile
• Vodafon 
• Telefonní automaty (téléboutique) naleznete téměř všude. Vyplatí se zakoupit telefonní kartu (na poštách a v novinových stáncích), protože hovor s kartou z telefonního automatu do Česka stojí 12 MAD / 1 min. Volání z hotelového pokoje je nepoměrně dražší. Další volbou je již doma pořídit mezinárodní telefonní kartu X.
• Praktická telefonní čísla:
• policie ( přepadení, kriminální činnost: 190
• královské četnictvo (dopravní nehody): 177, 1
• hasiči: 150
• rychlá lékařská pomoc: 150
• Mezinárodní předvolba pro Maroko je +212

Internet

• Na internet se lze běžně dostat v každém větším městě, rozšíření se blíží evropským zemím. Poplatky se pohybují kolem 10–20 dH za hodinu. Spojení samozřejmě není nejrychlejší, ale na běžnou komunikaci pomocí e-mailu nebo ICQ stačí. Přístup k internetu je možný také v hotelech, u luxusnější bývá wi-fi připojení zdarma.
• internetová doména je .ma

Elektřina, zásuvky

• Napětí je 220 V a není potřeba adaptér.