Náboženství a historie

Historie Španělska

Území Španělska bylo osídleno již před několika desítkami tisíc let. Nejznámějším svědectvím jsou jeskynní malby v Altamiře na severu Španělska. Svou polohou se Španělsko přímo nabízelo osidlování středomořskými civilizacemi, na něž nám zbyla památka v podobě místních názvů – město Cádiz vděčí za své jméno Féničanům, kteří je založili jako Gádir, Řekové zase nazvali Španělsko Iberií dle řeky Ebro, podle které bývá někdy nazýván i celý poloostrov.
Z invazí, jež ovlivnily původní obyvatelstvo složené z Iberů a Keltů, byla nejvýznamnější ta římská. Z této doby se dochovaly akvadukty, římská divadla, arény, datuje se z ní např. založení měst jako Zaragoza (pův. Caesaraugusta) nebo Valencia (Valentia). Kulturní dědictví z této doby (latinský základ jazyka i vzdělanosti, náboženství) Španělsko nikdy nezradilo, byť byla tato prvotní stopa vystavena v následujících dobách agresivním vlivům. Španělsko oplátkou Římanům dodávalo potraviny jako víno či olivový olej, ale také císaře (na území dnešního Španělska poprvé uviděli svět tak význační císaři jako Traianus, Hadrián či Theodosius I.). Podle některých dohadů byl rodákem ze Španělska i stoický filozof Seneca, jehož rodina pocházela z Córdoby. Ve Španělsku se narodil též římský básník Martialis, známý skladatel epigramů, drobného žánru, jehož vliv můžeme vystopovat až do našeho národního obrození a ke Karlu Havlíčkovi.
Římská správa byla vystřídána nájezdy germánských národů, z nichž se do historie země vepsali zejména Vizigóti, kteří si zvolili za hlavní město svého království Toledo. Povlovný úpadek visigótské vlády byl rázně přerušen muslimskou výpravou z roku 711, již vedl Tárik ibn Zijád. Během několika málo let si Arabové získali nadvládu nad většinou Pyrenejského poloostrova a jejich postupu hlouběji do evropského kontinentu učinil přítrž až francký vůdce Karel Martel vítězstvím v bitvě u Poitiers roku 732. V době arabské nadvlády byly položeny základy budoucí síly španělského námořnictva. Pozoruhodným jevem, který období ohraničované roky 711 a 1492 provázel, byla takzvaná convivencia – pokojné soužití katolíků, muslimů a židů i jejich vzájemná inspirace, jejímž výsledkem byla jedinečná kulturní směs. Architektonické pozůstatky toho můžeme dodnes obdivovat ve španělských městech. Střediskem této interakce náboženských a kulturních proudů tří etnik bylo město Toledo.
Postupem času se začala projevovat nejednota v rámci arabské nadvlády a toho využívali křesťanští vládci ve Španělsku, již zahájili od severu proces znovudobývání (reconquista) Španělska, jehož patrně nejslavnější postavou je národní hrdina El Cid, jenž se vyznamenal dobytím Valencie. Proces znovudobývání Španělska byl dovršen roku 1492, kdy konečně padla Granada, poslední zbylé muslimské území. Její dobytí je spojeno se slavným párem manželů-vládců Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského. Jejich osobním spojením (vzali se roku 1469 ve Valladolidu) splynula v jeden svazek i obě království, a tak byl položen základ dnešnímu Španělsku. Svým slavným činem spočívajícím v podpoře výpravy Kryštofa Kolumba také založili budoucí nesmírné bohatství a dominantní postavení Španělska v následujích staletích. Zároveň však také (jako katolická veličenstva – reyes católicos) tvrdě ukončili období tolerance mezi příslušníky různých vyznání a etnik. Postiženi byli zejména židé, které již na konci 14. století postihla vlna masakrů. Nyní dostali ultimátum – konvertovat ke katolické víře, nebo zemi opustit (opatřeními bylo postiženo několik desítek tisíc židů). Stejný osud potkal muslimy, cikánské obyvatelstvo bylo pronásledováno…
V 16. a 17. století nadešel Španělsku zlatý věk. Bylo v té době největší říší, jedinou světovou velmocí. Z Ameriky mu proudilo nepředstavitelné bohatství zlata a stříbra, slavní dobyvatelé – mezi nimi Fernando Cortés a Francisco Pizarro – pokořili říše Aztéků, Inků a Mayů, a tím ještě mocněji vzrostla území podléhající Španělsku o oblasti Střední a Jižní Ameriky. Od roku 1580 do roku 1640 existovala Iberská unie, spojení Španělska a Portugalska. Hrozící nebezpečí vyplývající z muslimské dominance v Středomoří se podařilo zažehnat vítězstvím v bitvě u Lepanta roku 1571. Pod vojevůdcem Donem Juanem d'Austria v ní, jak je obecně známo, udatně bojoval a ztratil levou ruku Miguel de Cervantes, autor nesmrtelného díla Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Nebyl jedinou velkou postavou této doby, kdy s mocí a vlivem Španělska vzkvétala i jeho kultura. Připomeňme osobnosti Cervantesova literárního kolegy, dramatika Lope de Vegy, malíře velkých postav a událostí Diega Velázqueze či El Greca, ve Španělsku usazeného malíře fantaskních obrazů řeckého původu (jak k tomu odkazuje jeho vžité přízvisko). Neblahým dědictvím opatření zaměřených proti židům a muslimům bylo řádění inkvizice. Fakt, že se židé přiklonili ke katolictví, nestačil. Mnohým se totiž podařilo dosáhnout významného postavení, což vzbuzovalo závist. Podařilo se vzbudit nedůvěru k těmto conversos. Inkvizice, jež měla stát na stráži náboženské čistoty Španělska, postihovala dále kacíře, protestanty, čarodějnice či homosexuály, zakazovala údajně kacířské knihy. Vyvrcholením jejích procesů bylo autodafé, v překladu akt víry, který kacíř vykonal pokáním. Vlastní autodafé byl čistě náboženský rituál, dnes je tak někdy označováno i upalování, z něhož se stalo postupem času promyšlené představení. Zlaté období Španělska bylo spojeno s panováním Habsburků. Z nich nejvýznamnější panovník, nad jehož říší slunce nezapadalo, byl Karel V., císař římský. Nesmírnou říši rozdělil – svému synu Filipovi II., zbudovateli Escorialu, odkázal Španělsko, Nizozemí a zámořské državy, bratru Ferdinandovi císařskou korunu. Po smrti velkého císaře se objevily první náznaky soumraku slavné říše – nepokoje v Nizozemí, důsledky válečných konfliktů ve střední Evropě. K tomu zemi postihlo v 17. století několik morových ran. Španělská větev Habsburků, jež už léta slábla, nakonec vymřela.
Následovala válka o dědictví španělské (1701 – 1714), ze které vyšli vítězně Bourboni. Španělsko se nyní orientovalo na Francii, a to včetně absolutistické formy vlády. Lavírování ve vztahu k revoluční Francii skončilo Napoleonovým vpádem do Španělska a dosazením jeho bratra na uvolněný trůn. Bourbonský král sice posléze opět dosedl na španělský trůn, ale Španělsku to pokoj nepřineslo. Celé devatenácté století se svými nepokoji, zmatky, revoltami, politickými zvraty a bratrovražedným konfliktem mezi konzervativními příznivci autoritativní vlády a jejich umírněnými odpůrci jako by bylo sérií předznamenání tragické historie Španělska ve 20. století. Do něj již někdejší koloniální velmoc vstupovala bez svých amerických území, která v 19. století ztratila. V první světové válce sice zachovávalo Španělsko neutralitu, dokonce i ekonomicky těžilo ze své situace dodavatele válčícím stranám, po válce však přišly jiné rány – epidemie španělské chřipky, zhoršení ekonomické situace, ztráta Maroka, kde Španělsku zbyla jen města Ceuta a Melilla, a roku 1930 státní bankrot.
Léta trvající roztržka mezi dvěma křídly španělské politiky vyústila nakonec v krvavý konflikt, děsivou předehru druhé světové války, válku občanskou. Začala 17. července 1936 tažením generála Franciska Franka z Maroka na pevninské Španělsko. Proti sobě v ní stáli republikáni (komunisti s anarchisty podporovaní Sovětským svazem a většinou světového veřejného mínění) a na druhé straně nacionalisté (fašisti a konzervativci s podporou Portugalska, Itálie a především nacistického Německa). Franco, jenž měl na své straně dobře vycvičenou armádu i účinnou pomoc ze strany Německa, spěl rychle k vítězství. Republikánům, jimiž zmítaly vnitřní rozpory a jimž se dostalo „jen“ vojensky slabší podpory mezinárodních brigád, se však podařilo vytvrat v odporu ve městech Madrid, Barcelona a Valencie a v oblasti Baskicka. Postupně však padlo nejdříve Baskicko roku 1937, roku 1939 pak Barcelona a nakonec i Madrid. Válka, která stála několik stovek tisíc životů a jejímž symbolem se stalo bombardování města Guernica, známé i z Picassova obrazu, jako nanejvýš hanebného a barbarského skutku, skončila vítězstvím nacionalistů. Na dalších téměř 40 let byla nastolena diktatura generála Franka. Začalo zatýkání republikánů, jichž byly desetitisíce popraveny, mnoho jich zvolilo emigraci. Španělsko se dostalo do mezinárodní izolace, ale okolnosti se proměňovaly. Do druhé světové války se zdecimované Španělsko nezapojilo, postupně nastalo politické a ekonomické uvolňování. Španělsko začalo dohánět ostatní státy vyspělé Evropy, generál Franco sám určil svým nástupcem pokračovatele bourbonské dynastie, dnešního krále Juana Carlose I.
Generálovou smrtí roku 1975 byla otevřena poklidná cesta k demokracii. Španělsko vstoupilo do Severoatlantické aliance, stalo se členem EHS (dnešní Evropské unie) roku 1986. Symbolicky byl tento vývoj zpečetěn volbou Barcelony jako místa konání Letních olympijských her roku 1992. Od té doby mír v zemi narušily jen akivity baskické separatistické organizace ETA a teroristický útok ve vlacích z 11. března 2004.

Kultura Španělska

Významná období v dějinách španělské kultury zahájilo období maurské kultury s řadou architektonických památek maurského stylu v Córdobě, Toledu, Grenadě (uveďme slavný palácový komplex Alhambru), jako příklad románské architektury lze uvést katedrálu svatého Jakuba Většího v Compostele (Santiago de Compostela), gotickou reprezentuje katedrála v Avile. Výrazně se ve španělské kultuře projevila renesance s nejvýznamnějšími stavbami Escorialem a univerzitou v Salamance. Významnými literárními tvůrci tohoto období jsou mystikové sv. Jan od Kříže (San Juan de la Cruz) a sv. Terezie z Avily (Santa Teresa de Jesús). V barokním stylu je vystavěn královský palác v Madridu, dalšími vrcholnými představiteli španělského baroka jsou malíř Diego Velázquez, spisovatel Miguel de Cervantes Saavedra či dramatici Lope de Vega a Pedro Calderón de la Barca. Významným umělcem, který žil na přelomu 18. a 19. stol. a svým dílem ukazoval již k modernímu umění, byl Francisco Goya. Maloval jak portréty královské rodiny, tak temné obrazy plné hrůzy. Další významnou a přínosnou epochou ve španělském umění byl modernismus 20. století. Španělsko se v té době může pochlubit několika umělci světového věhlasu – v malířství to byli Pablo Picasso a Salvador Dalí, v architektuře Antonio Gaudí. Ačkoli španělská lidová hudba svými živými rytmy, specifickým tajemným a žhavým kouzlem, tradičními tanci, z nichž nejznámější je divoké flamenco, i typickými nástroji kytarou a kastaněty uchvacovala a inspirovala mnoho posluchačů i hudebních tvůrců jiných národů, ponecháme-li stranou specifický žánr španělské zpěvohry zarzuelu, našla španělská hudba svůj specifický hlas až díky skladatelům z přelomu 19. a 20. stol. Za všechny jmenujme Isaaca Albénize, Enriqua Granadose a Manuela de Fallu. Z nových umění se do světové kinematografie zapsali především avantgardista Luis Buñuel a filmový vypravěč Pedro Almodóvar.

Historie Madridu

Ačkoliv se dle archeologických nálezů dá usuzovat na pravěké osídlení oblasti Madridu, první hodnověrné zmínky o městě máme až z 10. století, kdy se v kraji usadili Maurové. Na místě dnešního královského paláce si postavili pevnost a dali městu jméno odkazující na životodárnou vodu. Řeku Manzanares nazývali al-Majrit (zdroj vody), z toho pak vyplynulo jméno oblasti Majerit/Magerit (oblast bohatá na vodu) až k dnešní podobě Madrid. Roku 1085 dobývá město křesťanský král Alfonso VI. Kastilský. Madrid nicméně nadále zůstává městem okrajového významu ve stínu Toleda, případně jiných center moci. Situace se začíná měnit spojením Aragonska a Kastilie a pak zejména za vlády Habsburků. Madrid si oblíbil již císař Karel V., ale sídlo dvora sem přesunul až jeho syn Filip II. roku 1561, a tím Madrid de facto získal postavení hlavního města. V době zlatého věku Španělska v 16. a 17. stol. prodělávala španělská metropole zvláštní schizofrenní vývoj. Na jednu stranu si zde panovníci budují uzavřený přepychový komplex paláců a kostelů ve městě, které jim přes pozoruhodnou polohu v srdci poloostrova skýtá svou určitou izolovaností klid od všeho ruchu, a vedle toho si chudina, jíž neplynou zisky z amerického zlata, staví nejnuznější obydlí. Změnu stylu v budování města přináší až nová dynastie Bourbonů v 18. stol. Zejména králi Karlu III. (1759 – 1788) leží osud Madridu na srdci, chce jej pozvednout na úroveň ostatních evropských metropolí, a tak buduje v tehdejších módních stylech, francouzském a italském, mosty, brány a fontány, na místech, kde původně stávala maurská pevnost a později starý hrad, který lehl popelem, je budován nový královský palác (Palacio Real). Významným datem je pro Madriďany 2. květen 1808, den, kdy vypuklo povstání (El Levantamiento del dos de mayo) proti francouzské okupaci, po němž začla válka za španělskou nezávislost. 19. století přináší další rozvoj – je budováno královské divadlo (Teatro Real), nově postavená železnice překonává vzdálenost od důležitého pobřeží moře. Na počátku 20. století prudký rozvoj města pokračuje, mezi lety 1900 a 1930 se populace zdvojnásobuje (z 500 000 na milion), je budováno metro a důležitá městská tepna Gran Vía. Tehdy již ale vše spělo ke katastrofě občanské války. Madrid stál pevně za republikánskou vládou a kapituloval až na konci války 23. března 1939. V 60. letech průmyslový rozvoj města přivodil masivní migraci lidí z venkovských regionů do hlavního města. Na rozdíl od období zrodu nového hlavního města se však Madrid dokázal s tímto přírůstkem obyvatel vypořádat se ctí, město je dnes živou, pulzující metropolí v Evropě. Nedávnou minulost města tragicky poznamenaly atentáty z 11. března 2004, kdy islámští teroristé umístili bomby do několika vlaků mířících v ranní špičce do Madridu. Největší masakr od konce občanské války si vyžádal 191 obětí.

Madrid a kultura

V Madridu žil Miguel de Cervantes Saavedra, proslavený jako otec Dona Quijota, roku 1607 se zde natrvalo usadil. Umírá zde 22. dubna 1616 (současně s jiným géniem literatury, Williamem Shakespearem). Jen o málo mladší Cervantesův kolega Lope de Vega se ve městě narodil – roku 1562 – i zemřel (1635). Největší význam mají jeho dramata, jichž napsal kolem 2000, dochovalo se jich čtyři sta. V tomto zlatém věku španělského umění jmenované umělce spojené s Madridem doplňují barokní malíř, portrétista královské rodiny Diego Velázquez a básník a dramatik Pedro Calderón de la Barca. Spolu s Velázquezovými díly můžeme dnes ve vyhlášených madridských galeriích obdivovat také díla Francisca Goyi, dalšího slavného obyvatele Madridu, jenž svým uměním mimo jiné zachytil pohnuté události spojené s válkou za nezávislost na počátku 19. století. Z cizích slovesných umělců ve městě ve 20. století i v truchlivých dobách občanské války, v níž ostatně zaujali jednoznačné protifašistické stanovisko, pobývali slavný americký spisovatel Ernest Hemingway i jeden z nejvlivnějších světových básníků, chilský Pablo Neruda. Tento spisovatel, připomínaný zejména pro svou milostnou poezii, si – jak známo – zvolil po přečtění pozoruhodné povídky U Tří lilií z cyklu Povídky malostranské pseudonym podle českého literáta 19. století. Luis Buñuel v Madridu studoval, jiný slavný filmař, Pedro Almodóvar, do Madridu odešel za svou kariérou. V Madridu se narodila hvězda světového filmu Penélope Cruz. Do svých osmi let ve městě žil tenorista Plácido Domingo, jeden z nejslavnějších a nejuniverzálnějších operních umělců současnosti, známý ze slavného spojení tří tenorů (spolu s Lucianem Pavarottim a José Carrerasem) Roku 1977 se ve městě narodil Raúl González, fotbalista a kapitán Realu Madrid, za nějž už vstřelil víc jak 300 gólů. V mezinárodních utkáních získal svůj první pohár roku 1996, v zápasu s českým mužstvem.

Náboženství a tradice

• V zemi je na 83,6 % katolíků a pouze 11,9 % lidí je bez vyznání. Zbylá procenta jsou protestanti a muslimové.
• Svátky
• Civilní:
• 1. 1. Nový rok
• 1. 5. Svátek práce
• 12. 10. Národní svátek Španělska a Španělského společenství
• 6. 12. Den ústavy
• Církevní:
• 6. 1. Tři králové
• 9. – 10. 4. Velikonoce 2009
• 15. 8. Nanebevzetí Panny Marie
• 1. 11. Všech svatých
• 8. 12. Neposkvrněné početí
• 25. 12. Narození Krista

Historické lokality

Hlavní město Španělska

• Madrid – je královským sídlem, nachází se zde královský palác Palacio Real, spousta muzeí, galerií a divadel

Historické lokality

• Barcelona – gotická čtvrť, radnice zvaná Casa de la Ciutat, muzea, romantická zákoutí a náměstíčka
• Malaga – rodiště Pabla Picassa, Picassovo muzeum, pevnost Alcazaba s amfiteátrem a hrad Gibralfaro
• Granada – Alhambra (středověký komplex paláců a pevností maurských panovníků)
• Sevilla – Reales Alcázares (Královský hrad), Giralda (arabský minaret mešity), Torre del Oro (Zlatá věž), Barrio Santa Cruz (židovská čtvrť), Archivo de Indias (Indický archív), náměstí Plaza de España, univerzita
• Córdoba – mešita-katedrála, Puente Romano (Římský most), Alcázar de los Reyes Cristianos (pevnosti křesťanských králů)