Náboženství a historie

Historie Sardinie

Historie Sardinie trvá již několik stovek tisíc let. Dokud nedošlo ke kontaktům s jinými národy, není toho o ní příliš známo, ale jejími svědky (alespoň z doby nedlouho před příchodem jiných etnik, ze druhého tisíciletí před n. l.) jsou památky rozmístěné po celém ostrově, především tzv. nuraghi (jedn. č. nuraghe), věžovité stavby tvaru komolého kuželu připomínající úly, jež zřejmě sloužily k obranným účelům. Dochovalo se jich dodnes 7 – 8 tisíc. Jinými památkami jsou tzv. hroby obrů (tombe dei giganti) a posvátné studně, odkazující ke kultu vody.

Prvním etnikem, s nímž se domorodí obyvatelé Sardinie setkali, byli Féničané tisíc let před Kristem, kterým se ostrov hodil jako zastávka na jejich plavbách. Kontakt byl zřejmě pokojný a jeho přínosem bylo zakládání měst (mezi nimi i předchůdce dnešního Cagliari, města Karalis). Z té doby také pochází doklad o prvním použití označení Šardana pro ostrov (podle jednoho z mořských národů, který ohrožoval i Egypt). Ze jména Šardana se pak vyvinulo dnešní jméno ostrova (Řekové ostrov nazývali také Hyknusa podle etnika Hyksů nebo Sandalyon podle tvaru území). Když se vztahy mezi Féničany a domorodci počaly zhoršovat, povolali Féničané na pomoc Kartágo, jež bylo naopak ve 3. stol. před n. l. poraženo Římem.

Ani Římané nebyli přijímáni tak docela s otevřenou náručí (pro tuto i další invaze bylo příznačné, že před nimi Sardinci prchali do hor vnitrozemí, pobřeží tak zůstávalo dobyvatelům, relativně neobydlené, dosti odlišné svou povahou od středu země). Římu nicméně vděčí ostrov za síť silnic nebo amfiteátr v Cagliari a také za latinskou kulturu i jazyk, z nějž se přímo vyvinula i samostatná sardinská řeč.

Římany na ostrově – jako i jinde – vystřídali Vandalové a později Byzantinci, s nimiž je spojeno především šíření křesťanství. Následující období, s ohrožováním arabskými piráty, je pozoruhodné tím, že na ostrově vznikají čtyři samostatné státní útvary, vlastně monarchie (giudicati), v jejichž čele stojí giudice – doslovně „soudce“, ale zde ve významu vládce, záruka práva a velitel armády (o rozhodovací pravomoc se nicméně dělil s poradním sborem). Tyto čtyři sardinské giudicati byly Cagliari, Torres, Gallura a Arborea. Všechny měly své zákony, parlament i své státní symboly. Společné jim bylo to, že projevovaly oddanost Svatému stolci a byly pod čím dál větším vlivem italských námořních republik (zejména Pisy a Janova). Alespoň dvě jména hlav těchto států (giudice) stojí za zmínku – jsou to gallurský „král“ Nino z rodu Viscontiů, přítel Dantův, s nímž se básník také setkává v očistci v Božské komedii, a „královna“ Eleonora z Arborea, tvůrkyně pokrokového zákoníku Carta de Logu (1392), který pak platil až do 19. století. Éra těchto sardinských království končí z větší části na konci 13. století (začala asi v 8. století).

Další významnou érou je pak období španělské (původně aragonské) nadvlády, které můžeme datovat od 14. do počátku 18. století. Španělé s sebou přinesli své zvyky, tradice i pokrmy, ale také tuhý feudální řád, proti kterému se obyvatelé Sardinie bouřili.

Po válce o dědictví španělské připadlo v 18. století sardinské království (později piemontsko-sardinské) savojskému domu. Ani tato nadvláda nebyla zpočátku přijímána s nadšením, ale v 19. století se právě tento státní útvar stal hnacím motorem sjednocení Itálie, k němuž došlo roku 1861 – království se tak změnilo na Království italské.

Po druhé světové válce, kdy bylo těžce bombardováno zejména Cagliari, byla uznána odlišnost Sardinie tím, že získala autonomní status (1948). Poválečné plány na industrializaci ostrova (soustředěné zejména na těžbu uhlí a petrochemický průmysl) příliš nevycházely, mnoho lidí emigrovalo za prací do severní Itálie i do jiných evropských zemí, projevovala se ekonomická krize, nezaměstnanost, vyskytly se i radikálnější politické projevy. Karta se však obrátila díky turistickému ruchu (podmínky pro něj byly vytvářeny již od 50. let vysoušením bažin, čímž bylo zabráněno epidemiím malárie), jehož velice oblíbeným cílem dnes ostrov je (roční příliv turistů dosahuje asi 10 milionů návštěvníků), a v poslední době třeba také díky informačním technologiím, jež se na Sardinii rozvíjejí (mj. zásluhou společností jako Tiscali).

Kultura Sardinie

Pozornost si zaslouží sardština. Není sice nejvíce používaným jazykem na ostrově (tím je nepochybně italština), ale ze všech jazyků majících svůj původ v latině si právě sardština zachovala nejpůvodněji její rysy, které navíc nebývale kombinuje s prvky jazyků východního Středomoří. Sardským jazykem se mluví zejména na venkově, uchovává se také v lidové poezii.

Nejtypičtějším hudebním projevem Sardinie, mimořádně svérázného regionu Itálie, je vícehlasý (zpravidla čtyřhlasý) zpěv (cantu a tenore), kdy se jeden sólový hlas opírá o tři hlasy tvořící základ. Jedinečným sardinským nástrojem je launeddas, tvořený třemi rákosovými hůlkami, z nichž dvě jsou slepeny včelím voskem. Historie tohoto nástroje, který se uplatňuje při náboženských obřadech i tancích, sahá až hluboko před náš letopočet. Oblíbený je také zpěv s doprovodem kytary.

Historie Olbie

Má se za to, že město Olbia založili Řekové (a nazvali je „šťastným městem“, z řeckého olbios – šťastný), ruiny dokládají pozdější přítomnost Féničanů a Kartaginců v místě. Kartagince zde porazili Římané roku 259 před n. l.

Největší důležitost měla Olbia ve středověku, kdy se stala sídlem giudicatu Gallura, samostatného státního útvaru ovlivňovaného kolonizátory z Pisy, kteří město nazývali Terranova Pausania (toto jméno si pak podrželo až do druhé světové války, kdy se mu vrátil název původní). Z této doby také pochází významný monument, románský chrám sv. Simplicia, jehož je bazilika hlavní svatyní (pozůstatky svatého Simplicia zde byly nalezeny na počátku 17.století).

Další podstatná změna pak přišla pro Olbii až ve druhé polovině 20. století, kdy se začalo rozvíjet blízké Smaragdové pobřeží (Costa Smeralda), což přineslo roustoucí prosperitu i městu Olbia.

Náboženství a tradice

• Náboženské složení v Itálii: 97 % obyvatel deklaruje katolické vyznání, 1,5 % se hlásí k valdenské evangelické církvi, ostatní jsou muslimové a nedefinovaní

• Italské svátky
  • 1. leden – Nový rok
  • 6. leden – Tři králové
  • 25. duben – Den osvobození
  • 1. květen – Svátek práce
  • 2. červen – založení Italské republiky
  • 15. srpen – Nanebevzetí Panny Marie
  • 1. listopad – svátek Všech svatých
  • 8. prosinec – Neposkvrněné početí Panny Marie
  • 25. a 26. prosinec – vánoční svátky

• Náboženská a posvátná místa v Olbii:
  • žulový kostel (bývalá románská bazilika) San Simplicio z 11. století, jejíž styl je ovlivněn Španělskem
  • kostel San Paolo ze 17. století – s dlážděnou kopulí v gallureském stylu

Historické lokality

Hlavní město

• Cagliari – městu dominuje stará čtvrť (Castello – hrad) s věžemi a baštami. Nejzajímavější je vápencová Sloní věž ze 14. st. Z vyhlídkové terasy univerzitní budovy se naskýtá krásný pohled na město. Můžete zde také obdivovat starořímský amfiteátr z 2. století, původně gotickou katedrálu s barokním interiérem, kostel svatého Michala (San Michele) ve stylu katalánského baroka či Palazzo Viceregio, palác ze 14.století.

Historické lokality

• Alghero – opevněné město s cimbuřím a obrannými věžemi. Navštívit můžete významnou katedrálu (s částmi v gotickém, renesančním i neoklasicistním stylu) a kostel sv. Františka postavený ve stylu katalánské gotiky.
• Sassari – město se dvěma univerzitami nabízí k vidění knížecí palác Palazzo Ducale, řadu kostelů a ohromnou kašnu Fonte Rosello ze 17. stol.
• Nuoro – najdete zde muzeum s originální sbírkou etnických předmětů, tradičních oděvů, šperků a zlatnických výrobků, karnevalových masek, domácího nářadí či hudebních nástrojů.
• Typickým znakem ostrova jsou kamenné stavby, tzv. nuraghi. Je jich kolem 7000 a sloužily jako obytné místnosti, kultovní místa i obranné stavby.