Náboženství a historie
Historie Kanárských ostrovů
Ostrovy jsou vulkanického původu, sopečná aktivita byla na nich
zaznamenána i v moderní době. O původu prvotních obyvatel panují
dohady, zřejmě se na ostrovy připlavili po moři. Již starověký svět
nicméně pěstoval s Kanárskými ostrovy čilé styky, zejména národy, jež
dominovaly Středomoří – Féničané a Řekové. Berberští obyvatelé
saharské Afriky, s nimiž snad měli původní obyvatelé týž původ, tehdy
tyto ostrovy částečně osídlili. Z téže doby také pochází
název ostrova odkazující na latinské slovo
„canis“ (pes). Spekuluje se, zda je tím míňen skutečný
pes, jak jej známe i ze znaku Kanárských ostrovů, nebo druh tuleně,
kterého Římané nazývali v překladu „mořský pes“, či ještě jiný
tvor (např. pták, který se v latině nazývá obdobně). Když později
ostrovy objevovali Evropané, zdejšímu obyvatelstvu se od nich dostalo
označení Guančové, ačkoliv toto jméno původně nesli jen
domorodí obyvatelé ostrova Tenerife. Významná kapitola historie Kanárských
ostrovů se začala psát v 15. stol., kdy bylo zahájeno
kastilské dobývání ostrovů. Již roku 1402 vyslal
kastilský král Jindřich III. výpravu vedenou Jeanem de
Béthencourtem. Zcela podmanit Kanárské ostrovy se Španělům
podařilo až v roce 1495 zásluhou Alonsa Fernandeze
de Lugo, kdy se stal španělskou kolonií i ostrov Tenerife.
Agresivní kolonizaci následovalo mnohdy nepříliš vybíravé zavádění
tehdy panujícího španělského životního stylu včetně tuhé víry. Na
druhou stranu však Kanárské ostrovy pro svou polohu,
vnímanou tehdy jako brána k Novému světu (na své první
cestě roku 1492 se na Kanárských ostrovech, konkrétně na
Goméře a Gran Canarii, zastavil ostatně i sám Kryštof
Kolumbus), bohatly a vzkvétaly, četné doklady
tehdejšího blahobytu lze najít především na ostrově La Palma.
Přitažlivými se ostrovy zároveň staly pro mnohé piráty a dobrodruhy a
nebyly ušetřeny ani tvrdých útoků, jakým byl např. útok Holanďanů
během holandské války za nezávislost. Všichni útočníci byli nakonec
vypuzeni, jeden z nich, admirál Nelson, proslulý později
jako vítěz od Trafalgaru, zde přišel při jednom takovém
útoku roku 1797 o pravou ruku.
V 19. století zaznamenaly Kanárské ostrovy vlnu emigrací z ekonomických
důvodů. Lidé směřovali z Kanárských ostrovů do Střední a Jižní
Ameriky, kde je dodnes možno vystopovat zbytky jejich kulturního vlivu (např.
na Portoriku). Ve 20. století sledovaly osudy ostrova všechny peripetie
vývoje v pevninském Španělsku, včetně diktatury Franciska
Franka, který byl na ostrovech během občanské války vojenským
velitelem. Snahy o získání samostatnosti zůstaly okrajové, od roku
1982 se Kanárské ostrovy těší
autonomii.
Z osobností spojených s Kanárskými ostrovy si
zaslouží zmínku německý přírodovědec Alexander von
Humboldt, který se obdivoval krásám ostrova Tenerife, či
španělský surrealistický malíř Óscar Domínguez
(1906 – 1957), jenž se na témže ostrově narodil. Z rozporuplnějších
osobností navštívil Tenerife i anglický objevitel a dobrodruh sir
Walter Raleigh. V Las Palmas, hlavním městě ostrovu Gran Canaria,
se narodil slavný španělský operní pěvec Alfredo
Kraus.
Z historie a kultury La Gomery
Předkoloniální historie La Gomery není zcela známa. Předpokládá se,
že sem zavítali jedni z námořních vládců Středomoří,
Féničané, a ostrov znali
i Římané. Původ domorodých
obyvatel je pak přímo záhadný. Někdy bývají
(nepřesně) označováni jako Guančové, jindy prostě Gomeřané. Názor, že
jméno ostrova pochází z označení
severoafrického berberského kmene
Ghomara, který žil na území dnešního Maroka, by
podporoval obecnou domněnku o severoafrickém původu původních obyvatel.
Africký kmen také nebyl kmenem mořeplavců a žil převážně ze
zemědělství, což jej spojuje s Gomeřany. Paradoxnost shodné absence
mořeplaveckých schopností údajně příbuzných etnik ze dvou území
oddělených mořem lze snad vysvětlit tím, že berberský lid byl na ostrov
dopraven nějakým námořním etnikem.
Živou památkou na původní obyvatele je „hvízdaná
řeč“ (silbo gomero), doložená už od
římských dob. Vesničané jí překlenovali nevlídný terén plný roklí,
jež od sebe dělily i několikahodinovou cestou dva vesničany stojící na
kopcích, vzdálených jen několik set metrů. Pomocí různé délky a výšky
hvízdaných tónů (systém sestává údajně ze 6 zvuků) Gomeřané
napodobovali jednotlivé slabiky mluvené řeči a za dobrých povětrnostních
podmínek tak mohli rozprávět až na vzdálenost
3 kilometrů. Moderní informační technologie, překonávající
při komunikaci v plné kvalitě celé světadíly během vteřin, připravily
hvízdanou řeč Gomeřanů o její praktickou roli, ale důkazem uznání
její role kulturní je jak její zařazení na seznam světových
kulturních statků, jež chrání UNESCO, tak
i fakt, že „el silbo“ je jedním z povinných
předmětů, kterým se na La Gomeře učí školáci.
V 15. století, které bylo svědkem španělských snah
o dobytí ostrova, se La Gomera řadila k těm
z Kanárských ostrovů, které kladly nejdéle odpor. Nutno říci, že
ostrovanům v tom nahrával i nepřehledný reliéf krajiny, s níž byli
lépe obeznámeni. Z doby, kdy již byl ostrov víceméně dobyt, se
připomínají dvě události – masakr vyprovokovaný
povstáním domorodců proti Španělům roku
1488, při němž byl zabit i španělský vládce ostrova
Hernán Peraza, a pak Kolumbovy zastávky na ostrově La
Gomera. Ostrované dodnes s hrdostí ukazují v San
Sebastiánu místa, jež jsou spojená s Kolumbovým pobytem. Slavný
mořeplavec ve službách španělské koruny se zde prvně zastavil již na
své nejslavnější plavbě k neznámým břehům roku 1492,
pak i později. La Gomera byla poslední zastávkou před dlouhou plavbou, kdy
měla být doplněna voda a potraviny. Kolumbus se zde prý však zdržel
o něco déle, než plánoval, působením kouzla, které pro něj měla
překrásná vládkyně ostrova Beatriz de Bobadilla,
vdova po zavražděném Perazovi a údajně také sokyně v lásce samotné
Isabely Kastilské. Po více jak pěti stech letech, kdy tyto vášně
vyhasly, se ostrov stále honosívá označením Isla
Colombina (Kolumbův ostrov) a pověstí o tom, že zdejší
vodou byl posvěcen nový kontinent.
Produkce cukrové třtiny, vína a karmínu provedly (spolu – na druhé
straně – s emigrací do Jižní Ameriky) La Gomeru až do
20. století, kdy se i tento ostrov začal
(byť velmi pomalu) otevírat turistickému ruchu, který je
zde nicméně podřízen snaze o šetrné nakládání
s přírodou.
Staré tradice La Gomery lze nejlépe poznat při některé z mnoha
fiestas (slavností či svátků), kde po tradiční oslavě
svatého patrona či jiném křesťanském svátku (mnohdy s „pohanským“
základem) následuje čas pro folklor a živou zábavu. Právě tam můžete
uslyšet předváděný hvízdaný jazyk a vidět
produkty tradičních řemesel – proutěné
košíky, ručně vyrobené hrnky
s červenou glazurou sopečného původu, výšivky a
krajky. Tradiční hudbu reprezentuje například
„tanec bubnů“, doprovázený kromě tohoto
hudebního nástroje taky „chácaras“, místním
typem kastanět. Ve svých romancích zpívají
Gomeřané o lásce nebo vyprávějí příběhy z dějin.
Náboženství a tradice
- V zemi je na 83,6 % katolíků a pouze 11,9 % lidí je bez vyznání. Zbylá procenta jsou protestanti a muslimové.
- Svátky
- Civilní:
- 1. 1. Nový rok
- 1. 5. Svátek práce
- 12. 10. Národní svátek Španělska a Španělského společenství
- 6. 12. Den ústavy
- Církevní:
- 6. 1. Tři králové
- 9. – 10. 4. Velikonoce 2009
- 15. 8. Nanebevzetí Panny Marie
- 1. 11. Všech svatých
- 8. 12. Neposkvrněné početí
- 25. 12. Narození Krista
Historické lokality
Hlavní město La Gomery
- San Sebastian – oblíbený přístav Kryštofa
Kolumba
Historické lokality
- vesničky Arure, Valle Gran Rey, Agulo