Náboženství a historie

Historie území Jihoafrické republiky

Předkové člověka obývali jih Afriky již před několika miliony lety, jak o tom svědčí jejich pozůstatky nalezené zde, jež tuto oblast řadí mezi nejvýznamnější naleziště spojená se zkoumáním vývoje člověka. Pro nejstarší místní přežívající domorodé kmeny se vžily tradiční názvy Hotentoti (Khoinové, pův. Khoin-Khoin) a Křováci (Sanové, kmen San), obě populace dohromady se pak označují jako Khoisané. Ze severu sem ještě několik set let před naším letopočtem dorazila populace Bantuů (bantusky hovořících etnik, dnes mezi černošským obyvatelstvem dominujících, zahrnují mj. i kmen Zulů). Doklady vyspělých center společností, které se zde vyvinuly před kolonizací Evropany, lze nalézt na místech, jako jsou Mapungubwe či Thulamela.

Jako první z Evropanů břehy jižní Afriky patrně poznali Portugalci při svých průkopnických cestách do Indie, nicméně první osídlení je až dílem Holanďanů. Na počátku 50. letech 17. století zde u mysu Dobré naděje přistála malá expedice, kterou vedl Jan van Riebeeck, vyslaná sem Holandskou východoindickou společností. Měla zde zřídit zásobovací stanoviště pro posádky lodí společnosti, jež pluly dále na východ. Několik Holanďanů se zde o pár let později usadilo a začali obdělávat místní půdu. Postupně přistěhovalců přibývalo, kromě Holanďanů to byli i Němci a také francouzští hugenoti, prchající sem ze své země před pronásledováním z důvodů víry, a území nových osadníků se zakousávalo stále dále severněji do pevniny. Jako pracovní síla sem byli dováženi také otroci, z východní Afriky, Madagaskaru i indonéského území ovládaného Holanďany. Míšenci původního domorodého obyvatelstva (těžce decimovaného nemocemi zavlečenými sem z Evropy, zejména neštovicemi), importovaných otroků a Evropanů (bílých žen zde byl nedostatek) jsou dnes nazýváni „barevní“. Původem evropští farmáři, kteří později putovali hlouběji do území, jsou označováni jako Búrové (původně holandsky Trekboeren). Postupně ztráceli svým způsobem života i uvažování vazby na Evropu a vytvořili si vlastní identitu – dnes jsou známí jako Afrikánci.

V období napoleonských válek uchvátili území Kapska Britové a založili zde kolonii. Búrové začali postupně pociťovat nespokojenost s britským převládajícím vlivem na území, zvláště je popudilo zrušení otroctví roku 1834. Vydali se proto poté (v množství asi 12 000) za Oranžskou řeku (hranici britské kolonie) dále na sever a východ v rámci události zvané velký trek (tažení). V jihoafrickém vnitrozemí nacházeli zemi rozrušenou převážně boji navzájem mezi domorodými kmeny (pro toto pustošení mají domorodci jméno difaqane či mfecane), které snad započal král Zulů Čaka, který pro svou říši získal nebývalou moc a území (Zulové byli později vícekrát přemoženi, mj. i Búry v bitvě u Krvavé řeky – řeku tak prý zbarvila krev tří tisíc zulských obětí oproti třem raněným búrským vojákům, ale ještě roku 1879 uštědřili Britům ponižující porážku v památné bitvě u Isandlwany). Kolem poloviny 19. století se tak populace s evropskými kořeny rozšířila z původní malé kolonie na území zhruba odpovídající dnešní Jihoafrické republice. Búrové pak založili dvě republiky – Transvaal (roku 1852) a Svobodný oranžský stát (1854). (Další republika, Natal, neměla dlouhého trvání, protože ji později dobyli Britové a připojili ke svému území. Aby pak zajistili pracovníky na cukrových plantážích, jež zde zřídili, přiváželi další významnou složku jihoafrické společnosti, Indy, mezi kterými pak působil Mahátma Gándhí. Zastával se jejich práv, rozvíjel strategii pasivního, nenásilného odporu a svůj zájem začal soustřeďovat k sociálním otázkám).

Velký předěl znamenaly v historii jižní Afriky objevy nerostného bohatství – diamantů roku 1869 u Kimberley a velkých zásob zlata v oblasti Witwatersrandu roku 1886. Prvotně to způsobilo velký příliv lidí, pracovníků na dolech, černochů i Evropanů (především Britů), následná prosperita umožnila výstavbu železnice a přístavů (Kapské Město). Tato masová imigrace ohrožovala Búry ekonomicky i politicky, navíc bylo zřejmé, že Britové, kteří především těžili z nečekaného bohatství, usilují o připojení búrských republik ke svému území (např. kapský premiér Cecil Rhodes měl v úmyslu podnítit vzbouření britských dělníků v Transvaalu, aby pak mohli Britové zasáhnout). To vše vedlo ke dvěma anglo-búrským válkám. V té první (1880 – 1881) Búrové, lepší jezdci a střelci, znalí území, zvítězili, druhá (1899 – 1902) skončila britským vítězstvím. Poslední búrská bašta Pretoria padla již roku 1900. Ještě dva roky však Búrové pokračovali v odporu formou gerilové války, ničili např. železnice a zásobovací trasy. Britové odpověděli taktikou spálené země – vypalovali a rabovali farmy Búrů, pro ty, kdo proti nim nebojovali, zřídili jedny z prvních koncentračních táborů na světě. V nich našlo smrt více jak 26 000 afrikánských žen a dětí, především na nemoci a zanedbání ve strašlivých podmínkách, a také minimálně 14 000 černochů a míšenců (tyto oběti byly po desetiletí zamlčovány). Po bojích se Britům otevřela cesta ke spojení kolonií Kapska a Natalu s někdejšími republikami Transvaalem a Svobodným oranžským státem v Jihoafrickou unii (oficiálně vzniklou 31. května 1910), britské dominium. Búry nyní Britové vnímali spíše jako partnery k uskutečňování svých zájmů, černoši se tedy ve svých nadějích na získání rovnoprávnosti ve státu ovládaném Brity zklamali.

Proti černochům, kteří se tehdy začali i politicky organizovat (roku 1912 například vzniká jejich pozdější nejvýznamnější organizace Africký národní kongres, zahrnující tradiční autority i novou vrstvu vzdělané černošské elity), jsou schvalovány zákony vedoucí k jejich segregaci, k omezování jejich práv a svobod. Roku 1913 je vydán akt, který vymezuje černochům (tvořícím asi dvě třetiny populace) jen kolem 10 % jihoafrické půdy, mimo tuto oblast nesmějí půdu vlastnit ani si ji pronajímat. Černoši také v podstatě nemají volební právo, nesmějí stávkovat. Po dvou světových válkách, v nichž stála Jižní Afrika (ne bezvýhradně) na straně Spojenců (během druhé se zvláště vyznamenal jihoafrický premiér Jan Smuts, který se dokonce stal jako první Jihoafričan polním maršálem britské armády a získal si vážnost samotného Winstona Churchilla), se rasová segregace vyvinula v zákonný systém apartheidu (doslova oddělení), jak jej (vedle protibritské politiky) prosazovala afrikánská radikální Národní strana, jež vyhrála volby v roce 1948 (a vládla pak až do roku 1994), a z jejích politiků prvotně např. Verwoerd. Byla tak např. zakázána smíšená manželství, mít sexuální styk s příslušníkem jiné rasy bylo považováno za porušení zákona, země a její obyvatelé byli rozděleni podle ras, z „mírnějších“ opatření uveďme oddělenou veřejnou dopravu s „černošskými“ autobusy a „černošskými“ zastávkami. Svoboda pohybu černošských obyvatel byla omezována tak, že museli nosit pasy, později došlo v 70. letech k vytvoření „bantustanů“ (kmenových domovin), jejichž občany se černoši stali (a ztratili tak jihoafrické občanství). Bez povolení nesměli území bantustanů opustit. Zprvu se černošské organizace pod vlivem Gándhího učení zaměřovaly na nenásilný odpor, neměnný postoj vlády a její brutalita, jejímiž doklady byl např. masakr v Sharpeville, kde bylo 21. března 1960 při pokojné demonstraci zabito policií 69 lidí, následně byly zakázány organice Africký národní kongres a Panafrický kongres a vůdcové hnutí proti apartheidu (včetně Nelsona Mandely) byli zatčeni a uvězněni, dále střelba do studentů při pokojném protestu roku 1976 v Sowetu nebo zabití vůdce studentského hnutí Steva Bika ve vazbě, je však přiměly ke gerilové válce. Postupně začalo být zřejmé, že se Jihoafrické republika (republikou se země stala roku 1961, následně vystoupila z Commonwealthu) dostává do naprosté izolace ve světě, který šel směrem k dekolonizaci a proti rasismu. K tomu se v 80. letech přidávala stále častější povstání zejména mladých, později sankce a bojkot ze strany mezinárodního společenství, reprezentovaného OSN. I v bílé jihoafrické společnosti (dokonce i v řadách Národní strany, jak postupně mizel afrikánský nacionalismus) se prosazovalo vědomí, že apartheid je neudržitelný a změny jsou nutné.

K tajným rozhovorům mezi vládou a uvězněným Nelsonem Mandelou docházelo již od roku 1986, v únoru 1990 ohlásil nový prezident Frederik Willem de Klerk legalizaci Afrického národního kongresu a Panafrického kongresu a propuštění politických vězňů, včetně nejslavnějšího Nelsona Mandely. Do roku 1991 byla také zrušena opatření, jež tvořila „pilíře apartheidu“. První demokratické všeobecné nerasové volby se konaly 26. až 29. dubna 1994, vítězný Africký národní kongres v nich získal 62 % hlasů, v květnu se Nelson Mandela stal prezidentem. Kromě vypracování nové ústavy (1996) a sociálních otázek (zlepšení životních podmínek chudých) bylo důležitým cílem prvního Mandelova prezidentského období vytvoření Komise pravdy a usmíření, jež měla zhojit všechny rány období apartheidu (vedl ji známý duchovní a bojovník proti apartheidu Desmond Tutu). Oběti měly před komisí vypovědět svoje křivdy, pachatelé plně vyznat svou vinu, za což jim mělo být odpuštěno. Cílem bylo dosažení národního usmíření a jednoty jihoafrického obyvatelstva. Další prezident Thabo Mbeki (v úřadu 1999 – 2008) se soustředil především na ekonomickou transformaci. Do minulosti se obrací nově otevřený Park svobody v Pretorii, uctívající padlé bojovníky za svobodu a tak trochu konkurující pomníku dřívější oficiální verze jihoafrické historie, kterým je Voortrekker Monument, upomínající na „velký trek“. O budoucím směřování Jihoafrické republiky, jež se musí potýkat s problémy, jako jsou choroba AIDS (JAR má největší populaci nakaženou virem HIV – kolem 4,5 milionu lidí), napovídá třeba summit na téma trvale udržitelný rozvoj, který se konal v Johannesburgu v roce 2002 a vytkl cíle jako redukci chudoby a ochranu životního prostředí.

Jihoafrická kultura

Etnická různorodost Jižní Afriky zplodila i její různorodost kulturní. Kulturní mnohost této země má své kořeny v tradicích domorodých Afričanů, Evropanů, Indů a dalších. Z různých etnik si tradice (a původní jazyky) uchovávají nejvíce černoši v chudých venkovských oblastech.

Asi nejvýznamnějším odvětvím jihoafrické kultury je hudba, zejména ta, kterou vytvářejí černošští hudebníci. V minulosti si z nich získali jméno např. zpěvačka Miriam Makeba (známá jako Mama Afrika), první černošská zpěvačka, která získala cenu Grammy, či klavírista a skladatel více žánrů Abdullah Ibrahim. Tradiční zulské hudební projevy dnes i po světě úspěšně propaguje mužské vokální uskupení Ladysmith Black Mambazo. Jižní Afrika zrodila ještě dále několik jazzmanů, kteří se prosadili i v cizině, jmenujme Hugha Masekalu a Jonathana Butlera. Johnny Clegg je jihoafrický hudebník, který ve svých písních spojuje africké texty i hudební inspirace s těmi evropskými a překračuje hranice žánrů (sám je běloch). Mnoho černošských hudebníků bývalo spojováno s bojem proti apartheidu, kromě již zmíněných ještě třeba popová zpěvačka Brenda Fassie. Kwaito je asi nejznámější soudobý hudební žánr, kombinující house se zvukovými prvky africké hudby a texty v domorodých jazycích. Z muzikantů bělochů jihoafrického původu jsou známí rockeři Dave Matthews a Manfred Mann.

John Ronald Reuel Tolkien, autor kultovních děl žánru fantasy Hobitt či Pán prstenů, se narodil roku 1892 v Bloemfontein na území dnešní Jihoafrické republiky. Dva jihoafričtí literáti získali Nobelovu cenu za literaturu – Nadine Gordimerová (česky výbor povídek Pátkova šlépěj a román Poutníci), ve svém díle kritizující jihoafrický rasismus, a J. M. Coetzee (česky např. Čekání na barbary, Hanebnost, Život a doba Michaela K.), který se ostatně k apartheidu také vyjadřoval kriticky.

Z moderního umění filmu uveďme alespoň dva i u nás známé pojmy – herečku Charlize Theronovou, známou například z filmu Pravidla moštárny (The Cider House Rules), za hlavní roli ve filmu Zrůda (Monster) dostala Oscara, a populární film Bohové musejí být šílení (The Gods Must Be Crazy) jihoafrického režiséra Jamieho Uyse, který se v Jižní Africe také odehrává.

Zmiňme se ještě o tom, že zakladatel skautingu, Robert Baden-Powell, sloužil na jihu Afriky jako důstojník v 90. letech 19. století a při formování nového hnutí a jeho pravidel jej ovlivnily právě zkušenosti odsud.

Historie Kapského Města

První historické záznamy z oblasti, která má nicméně za sebou dlouhé dějiny ovlivněné člověkem sahající až do doby před 100 000 lety, jak o tom svědčí otisk ženského chodidla nalezený zde (nazývaný Evina šlépěj) i skalní rytiny a malby, souvisejí až s poznáváním tohoto kouta Země Evropany. Prvně to byli na konci 15. století Portugalci v čele se dvěma velkými postavami objevitelů, Bartolomeem Diazem a Vaskem da Gamou. Již zdálky jako maják pozorovatelná Stolová hora (pokřtěná tak na počátku 16. století jiným portugalským objevitelem Antionem de Saldanhou, prvním námořníkem, který se zde vylodil) jako by zdravila kolem plující námořníky a zvala je k zastávce na dlouhé plavbě – odtud (a také z hospodářského významu takto otvírané cesty do Indie) jméno mysu. Dříve však nazývali Portugalci zdejší zátoku Zátokou bouří, ke kterým zde často docházelo (roku 1737 například během jediné ztroskotalo osm lodí a navěky s sebou stáhlo do hlubin 200 námořníků). Naopak anglický mořeplavec Francis Drake oslavil ve druhé polovině 16. století zdejší mys slovy „Mys je nejvznešenější věcí a nejkrásnějším mysem v celém zemském obvodu“.

První trvalé osídlení přichází do Kapska však až s Holanďany 6. dubna 1652 (viz výše). Nejdříve pod vedením Jana van Riebeecka zde osadníci vystavěli pevnost, původně z hlíny a dřeva, později nahrazenou pevností kamennou s pěticípým půdorysem, známou jako hrad Dobré naděje (stavba započala 1666, dokončena byla 1679 a je nejstarší budovou v Jižní Africe), zakládali zahrady (připomíná je dnes park Company's Gar­den), kde pěstovali zeleninu, a sady, v údolích řek zasadili ječmen, oves a pšenici k zásobování holandských lodí, jež tudy pluly. Dřevo ke stavbě lodí a domů brali na zalesněných svazích hor, toky, jež z nich stékaly, sváděli do kanálů zavlažovacího systému. Aby se zvýšila nedostatečná produkce potravin, uvolnila Holandská východoindická společnost několik zaměstnanců k osídlení zdejší země a podporovala zakládání farem na větším území. Z dalších prvních guvernérů uveďme ještě jméno Simona van der Stela, zakladatele obcí a vinic. Není bez zajímavosti, že k pozvednutí zdejšího vyhlášeného vinařství (oceňovaného později i samotným Napoleonem) svými zkušenostmi významně přispěli francouzští hugenoti, již sem přicházeli. Van der Stel si také vybudoval nejvznosnější sídlo té doby, pojmenované Groot Constantia (podle jeho choti), které je reprezentativní památkou tehdejšího holandského kapského slohu, typického zdobenými štíty, které připomínají domy holandských měst.

První zmínky hovořící o místě přímo jako o Kapském Městě se objevují již od konce 18. století, skutečností se město však stává až tehdy, když se po napoleonských válkách a převzetí Brity (1814) stává hlavním městem kolonie Kapsko. Z tehdejších událostí překračujících hranice města je třeba uvést zrušení omezení týkajících se obchodu (jak je ve svůj prospěch prosadila Holandská východoindická společnost) a otroctví. Zřizování vodovodní sítě, poštovního spojení s Británií, založení prvních novin a škol naopak ilustruje proměnu města (samosprávným městem se stává roku 1840, populace je tehdy dvacetitisícová, s těsnou bílou většinou). Po polovině 19. století dostává Kapsko ústavu, parlament a samosprávu. Objevy jihoafrického nerostného bohatství v té době sice připravily Kapské Město o jeho postavení největšího města v zemi, ale spolu s dřívějším budováním železnice z něj učinily jeden z nejdůležitějších přístavů, který se rychle rozrůstal a jehož nábřeží ožívalo obchodnickým ruchem.

Temná léta apartheidu se na městě – jako na celé zemi – podepsala neblaze. Kapské Město strádalo i ekonomicky, protože v rámci ekonomického bojkotu zahraniční lodě v přístavu již nekotvily, ale obeplouvaly mys, mnoho expertů také emigrovalo. Z nespravedlností bylo nejvýraznější násilné vystěhování (týkající se asi 60 000 obyvatel) a následné srovnání se zemí šestého okrsku ve městě, který byl předtím vyhlášen „bělošskou oblastí“. Na blízkém Robben Islandu byli od 60. letech vězněni političtí vězni, mezi nimi i Nelson Mandela.

Bylo to však zase v Kapském Městě, na balkoně radnice, kde Nelson Mandela pronesl jen pár hodin po svém propuštění 11. února 1990 první veřejný projev po desítkách let. Nastávala doba prosperity pro nově sjednocované město, které – vedle toho, že bylo již po desetiletí díky sídlu národního parlamentu zde legislativním hlavním městem Jižní Afriky – si za své sídlo stále častěji volily i společnosti obchodující se zahraničím. Přístav opět ožil, nejen lodní dopravou, ale i jako významné místo obchodu a denní i noční zábavy (nově vybudované nábřeží Viktorie a Alfreda, pojmenované podle slavné britské královny a jejího syna). Čisté město, chráněné policií a dobře spravované, láká pro svou minulost i nejmodernější služby ze všech oblastí Jihoafrické republiky nejvíce turistů (cestovní ruch je významným odvětvím zdejší ekonomiky) a je atraktivní i pro zahraniční investory.

Náboženství a tradice

• Nejrozšířenějším náboženstvím je v Jihoafrické republice křesťanství (80 % – nejvíce Africká nezávislá církev AIC, holandské reformované církve a římskokatolická církev), následují tradiční africké kulty (15 %), judaismus (2 %), hinduismus a islám. Mnoho lidí tu přitom vyznává kombinaci křesťanství s tradičním náboženstvím. V zemi se nachází velké množství křesťanských kostelů postavených misionáři v době kolonizace.

Pravidla, vhodná v Jihoafrické republice dodržovat:

• zákaz ženám opalovat se nahoře bez
• zákaz kouření a požívání alkoholu v dopravních prostředcích a ve veřejných budovách
• v neděli není možné nikde koupit alkohol

Svátky v Jihoafrické republice:

• 1. ledna – Nový rok
• 21. března – Human Rights Day
• Březen/duben – Velký pátek a Velikonoce
• 27. dubna – Freedom Day
• 1. května – Workers Day
• 16. června – Youth Day
• 9. srpna – National Womens Day
• 24. září – Heritage Day
• 16. prosince – Day of Reconciliation
• 25. a 26. prosince – Vánoce

Historické lokality

• Kapské Město je druhé největší město Jihoafrické republiky, je zároveň legislativním hlavním městem JAR, kde sídlí jihoafrický parlament a další vládní instituce. Je také hlavním městem provincie Western Cape. Bylo první osadou na území Jižní Afriky, proto je někdy označováno za „Mother City“. Návštěvníci Kapského města se tak mohou vydat na výlety do minulosti i po stopách svobody.
• Hrad Dobré naděje, The Castle of Good Hope, je nejstarší kamennou budovou, která je v Kapském městě v provozu. Vstup do budovy je dán otevírací dobou, ale okolní chodby a průchody můžete prozkoumávat kdykoli sami. V budově sídlí Jihoafrický národní památník a Vojenské muzeum.
• Sbírky Jihoafrického muzea jsou vystavovány také v Muzeu Old Slave Lodge, unikátní je i sbírka poštovních kamenů. Historii židovských přistěhovalců mapuje Jewisch Museum a Great Synagogue v egyptském stylu. Kapské lékařské muzeum naleznete v New Somerset Hospital, nemocnici, která byla založena roku 1859 guvernérem Georgem Greyem.
• Hradu dodávala od 18. století po 200 let čerstvou zeleninu a ovoce farma Oranjezicht, kde se zachovaly některé budovy a starý zvon Slave Bell.
• Krásným historickým prostorem v centru města je náměstí Heritage Square, kde jsou krásně obnoveny staré budovy z 18.století a pamětihodnosti. Dnes představuje zajímavý pohled do minulosti v kombinaci s inovativními podnikatelskými projekty.
• Mezi kulturně a historicky nejzajímavější části Kapského města patří Bo Kaap, neboli „Malajská čtvrť“. Obyvatelé jsou většinou potomci obyvatel Jihovýchodní Asie, kteří sem byli odvlečeni za nadvlády nizozemských obchodních společností. Najdete zde spoustu řemeslných domů, mešit a minaretů ve strmých a úzkých uličkách. Součástí je i muzeum se sbírkami kapsko-muslimské kultury.
• Kapské Město se pyšní mnoha dalšími budovami s architektonickou či historickou hodnotou. Je to např. stará radnice Old Town House na náměstí Green Market, městská radnice City Hall v renesančním stylu, nejstarší kostel v zemi Groote Kerk se zvonicí, Luteránský kostel, historické plně vybavené domy Koopmans-De Wet House a gregoriánský Bertram House.
• Asi sedm kilometrů od pobřeží Kapského Města se nachází ostrov Robben Island, který v 19. století sloužil jako nemocnice pro malomocné či duševně choré pacienty. Za druhé svět. války byl využíván jako skladiště a obranná vojenská základna, a poté jako vězení pro aktivisty proti apartheidu. Nejznámějším vězněm byl pozdější jihoafrický prezident Nelson Mandela, který zde strávil 27 let. V roce 1997 se stal ostrov muzeem a památkou na počest těch, kteří bojovali za politickou svobodu. Je zapsán na Seznamu historického dědictví UNESCO.
• Další z atrakcí Kapského Města je mys Cape Point. První zaznamenanou plavbu kolem mysu podnikl roku 1488 portugalský mořeplavec Bartholomeo Diaz. Lanovkou se dostanete k majáku ve výšce 87m n.m., sídlí zde také Jihoafrický meteorologický institut, který sleduje změny v zemské atmosféře.
• Vhodnou dobu pro přistání připomíná mořeplavcům každé poledne výstřel ze Signální hory. Výstřel je i na počest hrdinům, kteří padli ve válkách 20.století.