Náboženství, historie a kultura v Kappadokii

Náboženství a historie

Historie Turecka

Strategická poloha Turecka (zejména Anatolie) na rozhraní evropského a asijského kontinentu lákala odedávna k osídlení – tato oblast byla jednou z vůbec nejdříve obydlených na světě. Z různých říší a civilizací, jež se zde vystřídaly, jmenujme jen akkadskou říši, dále říši Chetitů, anatolského lidu mluvícího indoevropským jazykem, jehož klínové písmo rozluštil v době první světové války z tabulek český jazykovědec a orientalista Bedřich Hrozný. Ve 12. století př. n. l. počali západní část Anatolie (či Malé Asie, užijeme-li názvu odvozeného od Římanů) osidlovat Řekové. Do této doby bývá také kladena trojská válka. Město Trója i konflikt, vyvolaný Paridovým únosem krásné Heleny, ženy spartského krále Menelaa, známé z Homérovy Iliady, byly dlouho pokládány za pouhý mýtus. Až v 70. letech 19. století německý obchodník a archeolog Heinrich Schliemann, jenž si prý již v dospívání předsevzal objevit místa popisovaná v antických eposech, objevil pozůstatky města. Zda má trojská válka svůj historický základ, či je jen konstruktem odkazujícím k mnoha jiným konfliktům, zůstává předmětem sporů. Na území dnešního Turecka se tak nachází i legendární hora Ida, místo, odkud bohové pozorovali postup trojské války i kde se konal slavný Paridův soud nad krásou tří bohyň – Héry (Junony), Pallas Athény (Minervy) a Afrodité (Venuše). Až láska nejkrásnější ženy světa, krásné Heleny, již nabídla bohyně Afrodité, přiměla Parida k tomu, aby jí udělil zlaté jablko jako cenu pro nejkrásnější ze tří bohyň. V dnešním Turecku, ve Smyrně, se také měl narodit bájný slepý pěvec Homér, autor Iliady a Odyssey, a to někdy v 8. stol. př. n. l. Zda vůbec žil, či zda vůbec sepsal obě základní památky světového písemnictví jeden básník podle starších ústních podání, nebo se jedná o práci mnoha tvůrců, zůstane asi navždy tajemstvím. Následovalo období říše Frygů, o nichž se zmiňuje i Homér a jejichž jméno dnes žije díky frygickému modu v hudbě a frygické čapce, kterou s odkazem na mýty nosili revolucionáři ve Francii. Z mýtů spojených s Frygy si dodnes připomínáme ještě pojem gordický uzel, uvázaný legendárním frygickým králem Gordiasem na oji vozu taženého voly, na kterém měl vjet podle proroctví do města budoucí král. Frygům prý také vládl král Mídas, jenž dokázal cokoliv, čeho se dotkl, proměnit ve zlato. Jednou však dal ve sporu, kdo je lepší hudebník, přednost Panovi před bohem slunce Apollonem, a za to se mu dostalo kruté odplaty – oslích uší. Další říší byla říše lydické, již si později podmanili Peršané. Ve 4. století př. n. l. osvobodil Anatolii od Peršanů Alexandr Veliký.

Kolem počátku našeho letopočtu se datuje římská nadvláda v oblasti, období pokoje a prosperity se správním centrem v Efesu, městě proslaveném Artemidiným chrámem, jedním z divů starověkého světa, který roku 356 zapálil Herostrates údajně proto, aby si tak získal slávu. Za éry Římanů se v Anatolii také píše důležitá kapitola z dějin křesťanství – stala se jedním z prvních míst, kam se začalo šířit. Podle některých tradic se sem, přesněji do Efesu, uchýlili po Ježíšově smrti apoštol Jan s Pannou Marií, kteří zde oba údajně dožili. Jan zde měl také napsat své evangelium, byť není jasné, zda je Jan Evangelista totožný s apoštolem Janem. Efes je rovněž jedno z měst, jimž sv. Jan adresoval své Zjevení, přičemž i všech dalších šest (mj. Smyrna a Pergamum) leží v dnešním Turecku, což dokládá význam zdejších křesťanských komunit. Jistější již je, že území bylo cílem prvním misijních cest sv. Pavla, autora novozákonních epištol, např. Listu Efeským. Rozlehlost Římské říše si vyžádala její dělení, zprvu administrativní, roku 395 již oficiální.

Významným krokem v tomto vývoji bylo založení Konstantinopole (Konstantinova města, dnešního Istanbulu) Konstantinem I. roku 330 jako nového hlavního města říše, postaveného jako „nový Řím“ na místě starého řeckého města Byzantium. Východní říše římská přežila pád západní části (roku 476) a stala se důležitou baštou východního křesťanství, hrází před nebezpečím ze strany Otomanů. Asi nejvýznamnějším panovníkem říše byl císař Justinián (483 – 565). Dobyl zpět významné části bývalé říše z rukou germánských národů (nejdůležitější byl zisk Itálie), sebral římské právo v Corpus Juris Civilis. Dal v Konstantinopoli, tehdy významné zastávce hedvábné stezky, spojníku Číny a oblastí jižní a východní Asie s Evropou a břehy severní Afriky, kromě obchodního významu tehdy přibírající i funkci kulturní výměny, zbudovat chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia). S byzantskou říší jsou také spojeny křižácké výpravy z 11. – 13. století, obrácené původně proti „pohanům“, později však využité i proti cařihradským vládcům. Ponechaná Západem napospas osudu, zmítaná vnitřními problémy, padla Konstantinopole 29. 5. 1453 do rukou Otomanů, kteří v té době ovládli i Balkán.

Vzniklá Osmanská říše byla v dobách své největší teritoriální expanze v 16. století, kdy získala rozsáhlá území sahající od Blízkého východu přes východní Středomoří a Balkán až na území dnešního Maďarska, svým rozsahem důstojným nástupcem byzantské říše (zatímco jejím kulturním nástupcem bylo ruské carství). Patrně největším vládcem říše byl Sulejman Veliký (1520 – 1566). V 16. a 17. století Osmané Evropanům pravidelně naháněli strach, když stanuli několikrát až před Vídní. Na druhou stranu se sultanát stával také důležitým hráčem na politické mapě Evropy – spojoval se s Angličany, Francouzi či Holanďany proti Habsburkům. Postupem doby však přestávalo osmanské vojsko, jinak proslulé svou organizovaností a elitním vojskem sestaveným z křesťanských zajatců, janičáři, stačit rychle se vyvíjejícím západním armádám, které budovaly systém obranných pevností a prodělávaly modernizaci, již v Osmanské říši mnohdy znemožňovaly konzervativní muslimské kruhy. Navíc byli Turkové často ve dvojím ohni – na západě bojovali proti Habsburkům, na východě je ohrožovali Peršané. Důležitým psychologickým momentem pro Evropu byla bitva u Lepanta (1571), kdy bylo „neporazitelné“ osmanské loďstvo poraženo. Vojenské pokořování vyvrcholilo na konci 17. století, kdy při dalším neúspěšném pokusu o obléhání Vídně bylo turecké vojsko poraženu na hlavu. Upadat zároveň začíná i hospodářství říše – její geografická situace přinášející výhodu v podobě kontrolování důležitých obchodních cest z Evropy do Asie pozbývá významu kvůli zámořským objevům, jež umožnily obchodní styk s východní Asií jinou cestou. Dějiny 18. a 19. století jsou pak především dějinami územních ztrát (severní Afrika, Řecko, Balkán). K tomu se přidávají vlády slabých sultánů (kterým často dominovali velkovezírové, někdy dokonce i ženy z harému) a v 19. století i mezi poddanými sultána probouzející se národní uvědomění. Vcelku přiléhavý je termín „nemocný muž na Bosporu“, vztahovaný na situaci Osmanské říše v 19. století. Stát, k jehož světlým stránkám patřila náboženská i etnická různorodost a snášenlivost (na konci 15. století přijal kupříkladu s otevřenou náručí židy a muslimy, kteří byli vyhnáni španělskou inkvizicí) a který dovoloval praktikovat všechna náboženství Knihy (islám, křesťanství i judaismus), jejichž věřící měli dokonce nárok být posuzováni podle svých zákonů, se snažil situaci řešit v průběhu 19. století reformami (Tanzimat) vedoucími až ke konstituční monarchii. Definitivně byl osud půltisícileté říše zpečetěn jejím angažmá v první světové válce po boku Německa, z níž Turecko vyšlo značně územně oslabeno a ekonomicky zdecimováno. K nejtemnějším stránkám turecké historie patří arménská genocida z této doby. Započala roku 1915 vězněním arménských představitelů a deportacemi, k nimž se později přidaly masakry a pochody smrti, kterým padlo za oběť víc jak milion Arménů. Důvodem protiarménských opatření byla údajná kolaborace s Ruskem. Turecko dodnes odmítá uznat, že by šlo o státem řízenou genocidu. V reakci na poválečnou okupaci Turecka spojenci vypukla turecká válka za nezávislost.

Na jejím konci bylo vypuzení cizích armád a uznání Turecké republiky jako nástupnického státu Osmanské říše (1923). Ústřední postavou těchto dějů byl Mustafa Kemal (1881 – 1938) zvaný Atatürk (Otec Turků). Bleskovým sledem reforem, jaké neměly v islámském světě obdoby, udělal z Turecka moderní stát. K nejdůležitějším z nich patřilo zrušení sultanátu, ustavení republiky s novým hlavním městem Ankarou, bratrstvo dervišů bylo rozpuštěno, ženy se měly přestat zahalovat, muži přestat nosit fezy. Byl zaveden západní kalendář, přijata nová abeceda odvozená z latinky. Stát se stal sekularizovaným, z ústavy zmizela zmínka o islámu jako oficiálním náboženství. Ženy získaly volební právo i právo být voleny. Stát zasahoval do ekonomiky země. Ačkoliv Atatürkovým reformám byla vyčítána zbrklost, s níž rušil staleté tradice, i mnohdy nevybíravý způsob jejich prosazování, většina Turků je přijala a dodnes žije Atatürkovým odkazem. Každý pokus porušit sekulární charakter státu naráží na odpor zejména armády, jež se cítí být strážcem Atatürkova odkazu. Od jeho doby se Turecko trvale sbližuje se západním světem – po druhé světové válce se stalo členem OSN, roku 1952 Severoatlan­tické aliance, pokračují složité rozhovory o vstupu do Evropské unie. Problematickou kapitolou mezinárodních vztahů je turecký zásah na Kypru a následné vyhlášení Severokyperské turecké republiky.

Kultura Turecka

Turecká kultura představuje pozoruhodnou směs několika vlivů, především vlastního tureckého, islámského a evropského. Po období přirozeného ovlivňování kulturami národů, s nimiž Turecko přicházelo do styku, následovalo období programového úsilí o napodobení západních vzorů. Se vznikem turecké republiky pak byl naopak podporován návrat k tradiční kultuře země a etablování specifické národní kultury. Dnes se tureckou kulturou prolíná zejména snaha usmířit oba proudy – ten tradiční i ten poohlížející se po evropských vzorech. V minulosti turecká kultura tu evropskou ozvláštňovala – literárně byly předávány příběhy veselého anatolského lidového mudrce a filosofa Nasredina, specifickou chuť i barvu propůjčovaly evropské hudbě od období klasicismu „turecké“ nástroje (zejména z žesťové a bicí skupiny) i vlivy turecké hudby (především obdivované vojenské janičářské kapely), které se odráží např. v Mozartově Tureckém pochodu či opeře Únos ze serailu. Turecká architektura se ve svých nejslavnějších projevech (mešity a paláce, zejména v Istanbulu) inspirovala zejména byzantskou kulturou, uveďme alespoň nejslavnějšího architekta klasického období, jímž byl Minar Sinan (např. Sulejmanova mešita v Istanbulu). Ze současných osobností turecké kultury jmenujme prozaika, nositele Nobelovy ceny z roku 2006, Orhana Pamuka, olivněného moderními západními směry, a mezinárodně oceňované osobnosti kinematografie původem z Turecka Nuri Bilge Ceylana, Fatiha Akina a Ferzana Özpeteka.

O historii a kultuře Kapadocie

Oblast zvaná Kapadocie (též Kappadokie) má dlouhou historii, zčásti ilustrovanou pozoruhodnými pozůstatky dřívějších kultur. Je však třeba zdůraznit, že přesné vymezení kapadocké oblasti v historických dobách je problematické. Někdy sem tak lze zahrnout již významné naleziště z mladší doby kamenné Çatalhöyük s velice zajímavými nástěnnými malbami zvířat i krajiny (údajně nejstarší krajinomalba a „mapa“ na světě). Záhy oblast přitáhla na počátku 2. tisíciletí před naším letopočtem pozornost asyrských obchodníků, kteří vyměňovali zde zvláště žádaný cín (a dále látky a parfémy) za místní nerostné bohatství zlata, stříbra a mědi (podmínky života a obchodu té doby osvětlují kapadocké tabulky psané klínovým písmem v asyrštině). Po většinu druhého tisíciletí před naším letopočtem zde následně vzkvétala říše Chetitů s centrem ve městě Chattušaš. Další významnou epochou bylo pak období, kdy Kapadocie spadala pod moc Persie (6. – 4. století před n. l.), jež byla prakticky vykonávána místními vládci – satrapy. Nejpozději z této doby pochází také název oblasti, v perské podobě Katpatuka, převzatý buď z jiného jazyka a znamenající „území Tuky“, nebo – poetičtěji – prohlašující o Kapadocii, že je „zemí krásných koní“. Období satrapů ukončil ve 30. letech 4. století před Kristem Alexandr Veliký, za něhož zde vládl Ariarathes, jenž rozšířil území kapadockého království až k Černému moři. Tato stabilita však netrvala dlouho a navrátila se až s Římany roku 17 našeho letopočtu.

Řím spravoval Kapadocii jako provincii s centrem v Ceaserey (dnešním Kayseri). S tímto, i pozdějším byzantským, obdobím dějin Kapadocie jsou spojeny rané fáze křesťantsví (území je ostatně zmiňováno například i ve Skutcích apoštolů). Křesťané sem v době pronásledování svého vyznání prchali a nacházeli zde skvělou příležitost ukrýt se v síti podzemních měst (až pro několik tisíc osob). Později tato oblast dala mladému náboženství několik filozofů (kapadočtí otcové sv. Basileios Veliký, svatý Řehoř /Gregorios/ z Nazianzu a sv. Řehoř /Gregorios/ z Nyssy). V dalších stoletích se zdejší tvárné skály mezi útvary zvanými pohádkové komíny hodily křesťanům k tomu, aby do nich tesali své kostely, kaple a kláštery (národní park Göreme).

Za velký mezník lze dále pokládat rok 1071, kdy byla úspěšně pro seldžucké Turky vybojována bitva u Mantzikertu. Byzanc tak byla poražena a zároveň to byl počátek dosud trvající turecké přítomnosti zde i v celé Anatolii. Nová éra přinesla budování karavansarajů, mešit a madras (škol při mešitách). Navzdory obecně rozšířenému dojmu se vůči křesťanům i po nastolení otomanské vlády v 15. století uplatňovala tolerance. Centrum regionu, město Nevşehir, bylo vybudováno v 18­. století velkovezírem Damatem pocházejícím odsud, jenž zde dal stavět školy, mešity, nemocnice, lázně, fontány. Zhruba v té době začalo být území také velmi pomalu objevováno Evropany, kteří byli od počátku uchváceni krásou zdejších skalních útvarů. Dnes sem, do jedné z turisticky nejoblíbenějších částí Turecka, přijíždějí statisíce návštěvníků ročně z celého světa. Mezitím však Kapadocie prodělala jednu významnou demografickou (a ve svém důsledku i kulturní) změnu v rámci výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem roku 1923. S ní odsud zmizela kapadocká řečtina, silně ovlivněná turečtinou, i kulturní kontinuita sahající až do prvních století letopočtu.

Náboženství a tradice

• Hlavní náboženství: 98 % obyvatelstva jsou muslimové, z nich cca 80 % sunité a 20 % šíité

• Státní svátky v Turecku
  1. leden – Nový Rok
  2. duben – Den nezávislosti a Den dětí
  3. květen – Den mládeže a sportu, také výročí narození Atatürka
  4. květen – svátek připomínající dobytí Istanbulu Mehmedem Dobyvatelem roku 1453 (probíhá pouze v Istanbulu)
  5. červen – Den námořních sil
  6. srpen – Den armádních sil
  7. srpen – oslava tureckého vítězství nad řeckými ozbrojenými silami u Dumlupinaru roku 1922
  8. září – konec války za nezávislost (probíhá pouze v Izmiru)
  9. říjen – připomínka vyhlášení republiky Atatürkem
  10. listopad – výročí Atatürkovy smrti roku 1938

• Měsíc ramadán je nejvýznamnější náboženskou událostí muslimů. Ti se celý měsíc postí od východu do západu slunce. Tento půst patří mezi pět pilířů islámu.

• návštěva mešity
  • vstupujeme vždy bez bot
  • muži s dlouhými kalhoty
  • ženy mají mít zahalená kolena, ramena a vlasy

• modlitby (salát) probíhají 5× denně – za úsvitu (salátu-l-fadžr), v poledne (salátu-z-zuhr), odpoledne (salátu-l'asr), při západu slunce (salátu-l-maghrib) a v noci (salátu-l-‚iša‘). Ti, kdo se modlí, stojí směrem ke Ka'abě v Mekce

• Pět povinností muslima
  • víra v jedinečnost Boží a božské poslání Mohameda
  • modlitba (pětkrát denně s hlavou otočenou k Mekce)
  • půst (v měsíci ramadánu od úsvitu do soumraku)
  • udílení almužny chudým (2,5 % čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev – zakát)
  • pouť do Mekky (jednou za život, umožňuje-li to finanční situace a zdravotní stav muslima)

Historické lokality

Hlavní město Turecka

• Ankara – sídlo vlády, zastupitelství, politické i vojenské moci
  • historická pevnost, etnografické muzeum, Atatürkovo mauzoleum

Historické lokality

• Istanbul – sultánský palác Topkapi, Velký bazar, kde koupíte téměř cokoliv, a egyptský bazar s kořením, hipodrom s obeliskem, cisterna Yerebatan se zásobou pitné vody, archeologické muzeum se sbírkou antického umění, Konstantinův sloup – nejstarší stavba ve městě, reprezentační empirový palác Dolmabahce, významným exponátem je socha Alexandra Velikého
  • mešity – Hagia Sofia (původně křesťanský chrám, poté mešita, dnes slouží jako muzeum), Modrá mešita (nejkrásnější stavba Istanbulu), Yeni Camii (Nová mešita), Fatih Camii (Dobyvatelova mešita)
• Efes – patří mezi nejzachovalejší antická města
  • Artemidin chrám – jeden ze sedmi divů světa, velký amfiteátr, Arkadiada (široká třída lemovaná sloupy), Celsova knihovna, tržiště agora a Hadriánův chrám
• Izmir (Smyrna) – řecká pevnost, mešity, muzeum a univerzita
• Aspendos – amfiteátr a zřícenina antického města
• Perge – antické město
• Side – antické město, najdeme zde třeba amfiteátr a sloupoví starověkých cest
• Troja – pozůstatky legendárního města známého z homérských eposů poblíž pobřeží Egejského moře
• ruiny Pergama (dnes Bergama), jižně od Troje, k vidění mj. Afroditin chrám, akropole, divadlo, gymnasium