Náboženství, historie a kultura v Ioannianě

Náboženství a historie

Historie Řecka

Na území Řecka se rozvinuly první evropské civilizace. První známá byla mínojská na ostrově Kréta, jež trvala takřka po celé třetí tisíciletí až do poloviny druhého, kdy ji vystřídala civilizace mykénská, která již užívala řečtinu. Mykénská civilizace je kladena do období 1600 – 1100 př. n. l. Následovalo temné období řeckých dějin, předchozí kultura upadala, vázl obchod. Toto období končí někdy v 8. století před n. l., do nějž klademe homérské eposy a kdy začaly vznikat první městské státy (polis – odtud politika). Ty byly de facto samostatné, soupeřily mezi sebou a dokázaly se spojit, jen když hrozilo velké vnější nebezpečí (např. Peršané). Nejznámějšími městskými státy byly Athény a Sparta. Jak centrum vzdělanosti Athény, tak převážně vojenská Sparta částečně dávaly rozhodovací moc do rukou občanů, a pokládaly tak základy demokracie a západní civilizace. V této době také Řekové kolonizovali oblasti ve Středozemním moři (mj. jih Itálie, Sicílii, pobřeží Černého moře, oblasti v Malé Asii). Bylo to i období rozkvětu kultury, literatury (zejména dramatu), architektury, je budována Akropole, v Athénách žijí dramatici Aischylos, Euripides, Aristofanes a Sofokles, působí filozofové Sokrates, Platón a Aristoteles. V řecko-perských válkách v první polovině 5. stol. př. n. l. se podařilo Řekům odvrátit perské nebezpečí, a fakticky tak byly také navždy rozděleny Evropa a Asie jako dva kontinenty s jiným směřováním vývoje. Vzrůstající význam Athén i jejich snaha určovat vývoj ve stále větších oblastech Řecka vyvolaly nakonec peloponéskou válku, jež skončila porážkou Athén roku 404 před Kristem. Končil tak zlatý věk a počínal úpadek městských států ve 4. století před n. l. Dominanci získává v této době Makedonie a její dva vládci, Filip II. a Alexandr Veliký (356 – 323), kteří si postupně podmaňují jak Řecko, tak značnou část tehdy známého světa (severní Afriku, Malou Asii, Blízký východ až po Indii). Alexandr tak za pouhých 13 let své vlády vytvořil obrovskou říši, k jejímuž udržení umně využíval místních forem vlády i náboženství. Ačkoliv se říše neudržela, její helénské dědictví svou stopu v jednotlivých krajinách zanechalo. Řecko pak postupně sláblo, až bylo v důsledku spojení s nepřáteli Římanů, Kartaginci, dobyto ve 2. století př. n. l.

Římská vláda však byla relativně mírná, představovala období klidu, nepřervala řeckou kulturu ani ji neuvrhla v zapomenutí. Naopak – rozvíjela její podněty, římští vládci jí byli ovlivněni, Řekové se dostali např. i do římského Senátu. Řecká kultura pak poznamenala v jeho počátcích i nové křesťanské náboženství, jež se mělo stát univerzálním, a hlavně novou říši, která vznikla nejdříve ve 4. století n. l. jako jedna větev Římské říše – východořímská, a později, po pádu Západořímské říše roku 476, se byzantská říše stala tou nejmocnější v Evropě. Roku 1453 nakonec stát, který už dlouho ztrácel stabilitu v důsledku prosazování zájmů některých italských přístavů (zejména Benátek) i výbojů Otomanů, padl se svým hlavním městem Konstantinopolí.

Konstantinopole se stala Istanbulem a Řecko na téměř tři sta let součástí Osmanské říše. Postavení Řeků v nové říši je obtížné stručně zhodnotit. Pravoslavná církev měla výsadní postavení, udržovala řecký jazyk a kulturu, pro Řeky plnila identifikační funkci – její patriarcha se zároveň stal vůdcem národa, na druhou stranu se církev stala do jisté míry nástrojem moci Osmanů. V období jejich nadvlády proběhlo také několik vln vystěhování Řeků z jejich území do oblastí kolem Černého moře, ale i do Rakouska, Ruska, Francie atd. – došlo tak k tzv. řecké diaspoře. Řekové v zahraničí zprostředkovávali těm doma nové myšlenky, jež se šířily Evropou, podporovali svou dřívější vlast. Od konce 18. stol. se pak datují snahy o osvobození Řecka ze jha Osmanské říše. Ty vyvrcholily v letech 1821 – 1829 v řecké válce za nezávislost, jedné z prvních osvobozeneckých válek, která sloužila jako inspirace pozdějšímu úsilí jiných národů o samostanost a jež si ve své době získala sympatie řady svobodomyslně smýšlejících osobností (např. lorda Byrona). I pro novější řeckou historii jsou příznačné některé okolnosti této události – zdánlivá jednota společného úsilí Řeků, ve skutečnosti roztříštěnost a sledování různých zájmů (od cíle pouze uchvátit moc z rukou sultána až po řešení tíživé sociální a ekonomické situace), a významná role západních velmocí Británie a Francie. Právě jim vděčí Řecko, jehož zápas po počátečních úspěších směřoval k porážce, za svou tehdy nabytou samostatnost – jim a jejich úzkostlivé touze po rovnováze sil a míru v období po napoleonských válkách.

Úvodní republikánské období nemělo dlouhého trvání, prezident Kapodistrias byl zastřelen a roku 1832 se z Řecka stává monarchie, jíž vládne bavorský král Otto. Jeho pozice nebyla jednoduchá, země a její hospodářství byly zdecimovány válkou. Jeho snaha o autoritativní vládu vyvolala odpor a nakonec byl nucen přijmout ústavu, jež učinila z Řecka konstituční monarchii. V 19. století se také zrodila tzv. Megali Idea (velká myšlenka) – připojit k Řecku i zbylá území obývaná řeckým obyvatelstvem, která posud patřila do Osmanské říše. Tato myšlenka pomalu docházela svého naplnění – Řecko postupně získává území Thessalie, Epirus, Makedonii, Krétu a po první světové válce (díky podpoře Dohody, již Řecko uskutečňovalo pod vedením předsedy vlády Eleftheriose Venizelose navzdory odporu krále, což byl počátek národního schizmatu) dokonce i území ve Východní Thrákii a na východě Malé Asie v okolí Smyrny. Řeky však porazil s tureckými nacionalisty Mustafa Kemal Atatürk, dvě posledně jmenovaná území bylo Řecko nuceno vrátit a došlo k nebývalé výměně obyvatel – téměř 1,5 milionu Řeků opustilo Malou Asii a usadilo se v Řecku (kde takový nebývalý příliv uprchlíků znamenal vážné problémy), opačným směrem přes Bospor putovalo 400 000 muslimů. Megali Idea tak ztratila na aktuálnosti.

Pro následující období jsou charakteristické nestabilita, převraty, spory o monarchii, v nichž proti sobě stáli monarchisté a liberálové, později – v osudovém konfliktu – přívrženci pravice a levice. Příznačná je v moderních dějinách Řecka také přítomnost velké osobnosti. Takový byl premiér Venizelos (1864 – 1936), jenž na počátku 20. století prováděl reformy k zlepšení tehdejší napjaté sociální situace (např. zavedením práv pracujících), a Řecko postavil v 1. světové válce po bok vítězů. Zároveň však ztrácel podporu svého lidu a unavil jej účastí ve válce. Do řecké politiky vstoupil pak ještě na přelomu 20. a 30. let, aby zklidnil tehdejší krizovou situaci. Opakující se krizi měl poté řešit Ioannis Metaxas (1871 – 1941), přívrženec monarchie, jenž zavedl po roce 1936 pořádek za cenu tvrdých represí, cenzury, zákazu politických stran a věznění oponentů. Zároveň však také nastartoval ekonomiku a za jeho doby nezaměstnanost klesala. Zhlížel se v diktátorech Hitlerovi a Mussolinim, ale když pochopil, že jeho zájmy a Mussoliniho sen o „novém Římu“ se kříží, rozhodl se pro válku proti Itálii, čímž pozvedl vlnu vlastenectví. Italy se podařilo z Řecka vyhnat, ale Metaxas roku 1941 umírá a Němci téhož roku vpadnou do Athén. Řecko je vydáno napospas německému drancování, řecké přístavy jsou zase blokovány Británií, na přelomu let 1941 a 1942 přichází hladomor, během kterého zemře 100 000 lidí. Situaci domácího odboje (ve kterém hrají důležitou roli komunisté) komplikuje jeho nejednota i obtížné vztahy s králem a vládou v exilu. W. Churchill – jako stoupenec řecké monarchie – váhá s podporou odboje, v roce 1944 se dohodne se Stalinem (bez vědomí kteréhokoliv řeckého představitele), že Řecko zůstane v britské sféře vlivu výměnou za Rumunsko. V říjnu 1944 Němci z Řecka odcházejí a premiér Georgios Papandreu se vrací i s exilovou vládou.

To už se ale schyluje k občanské válce mezi pravicovými monarchisty a komunisty, kteří odmítnou odzbrojení a svolávají generální stávku. Následuje pouliční bitva v ulicích Athén a bílý teror, během kterého jsou zabíjeni civilisté a ničeny celé vesnice. Komunisté nejdřív volí formu gerilové války. USA podporují pravicové síly (Trumanova doktrina zadržování komunismu byla podnícena řeckými událostmi). Poté, co komunisté nejdříve přešli ke konvenční válce a později přišli o podporu Titovy Jugoslávie, byli roku 1949 poraženi. Skončilo tak nejsmutnější období řeckých dějin s hrůznou bilancí: ve druhé světové válce padlo 500 000 Řeků, kolem 100 000 během války občanské, několik desítek tisíc Řeků si muselo hledat nový domov v některé ze socialistických zemí, šrámy na duši řeckého národa zůstávaly.

Válkami zničené hospodářství se dokázalo díky vydatné pomoci ze strany Spojených států opět postavit na nohy, Řecko se stává jedním velkým staveništěm, vstupuje do Severoatlantické aliance. Další konflikt se objeví v souvislosti s Kyprem – Řekové doufají, že by Kypr v rámci britské dekolonizace mohl být připojen k Řecku. Na Kypru je však i významná turecká menšina a pro jeho strategickou polohu má na něm Británie stále zájem. Roku 1960 je uzavřena dohoda – Kypr se stane nezávislým, bude spravován společně Řeky a Turky s tím, že Řekové budou mít prezidenta a 70% zastoupení v parlamentu, Turci viceprezidenta a v parlamentu zastoupení, které jim umožní veto. V Řecku ale takové uspořádání nadšení nevzbudilo. Junta plukovníků, u vlády v Řecku od roku 1967, uspořádala na Kypru puč, který posloužil jako záminka k turecké invazi na Kypr. Na počátku 70. let dochází kromě toho ke studentskému hnutí odporu v důsledku represí na univerzitách, ekonomická situace se zhoršuje, nespokojenost panuje i v řadách armády. To vede k pádu režimu plukovníků roku 1974. Z exilu se vrací staronový premiér Konstantinos Karamanlis, monarchie je definitivně zrušena a nastolena je parlamentní demokracie, nejdříve s důležitou úlohou prezidenta. Dlouholetým premiérem se stává později Andreas Papandreu, vztahy s NATO, značně ochladlé během kyperských událostí, jsou opět urovnány, Řecko vstupuje do EU, za svou měnu přijímá euro.

Kultura Řecka

Řecká kultura má neobyčejně dlouhé trvání a tvoří nejvýznamnější část základu celoevropské kultury. Jejích impulzů využívali římští umělci, její dědictví udržovala byzantská říše, odkud pak přeskočila jiskra, která se rozhořela v italském renesančním hnutí. Po něm se k antickému odkazu výslovně hlásil klasicismus, ale řeckou mytologií a řeckou kulturou a jejich archetypálními příběhy se nechávali a nechávají inspirovat další a další evropští tvůrci a s šířením evropské kultury i umělci jiných světadílů. Objevy řeckých vědců jsou zase pevným základem mnoha vědních oborů.

Z výtvarných projevů starého Řecka se toho mnoho nedochovalo, jak s šířením křesťanství a odmítáním pohanských kultů tyto ztrácely svůj „praktický“ význam, čímž se o ně přestalo dbát. Něco se o nich dovídáme z popisu jejich nadšených vnímatelů, něco z římských napodobenin a něco můžeme alespoň ve fragmentech vidět dodnes (např. dílo sochaře Feidiase, tvůrce několika sochařských zpodobení bohyně Athény). Umění byzantské doby se svým zdobným stylem mozaiek a ikon ovlivnilo i slavného řeckého renesančního umělce El Greka, patrně nejslavnějšího řeckého malíře novověku.

V literatuře vytvořili Řekové vzory literárních druhů, jak je pak převzala Evropa – epice v Iliadě a Odysseji, připisovaných Homérovi, nebo později v Ezopových bajkách, lyrice např. dílem básnířky Sapfo, dramatu pak v Aischylových, Sofoklových a Euripidových tragédiích a Aristofanových komediích. Z moderních řeckých literátů je třeba uvést řecké básníky, nositele Nobelovy ceny, Giorgose Seferise a Odyssease Elytise. Svými prózami (především románem o Alexisu Zorbasovi, jehož příběh pronikl i do širšího kulturního povědomí) světově proslul Nikos Kazantzakis.

Na počátku dějepisectví stojí Řek Hérodotos, zatímco Sokrates, Platón a Aristoteles platí za otce filozofie vyjádřené i literárně. Obdoba Hippokratovy přísahy je v lékařství dodnes v platnosti. Na Hippokrata pak navázal další slavný řecký lékař jménem Galén. V matematice, geometrii a fyzice jsou dodnes ctěna jména jako Tháles, Pythagoras, Euklides či Archimedes.

Významný je i řecký příspěvek v hudbě. Tou se teoreticky zabýval už Pythagoras uvažující o hudební stupnici a věřící, že vesmírná tělesa se řídí obdobnými zákonitostmi jako hudba – koncept tzv. „hudby sfér“ (sám Pythagoras byl spolu se svými žáky zdatný hudebník). Pozdější byzantské liturgické zpěvy ovlivňovaly evropskou hudbu i přímo. S řeckou lidovou hudbou jsou odedávna spjaty strunné nástroje, reprezentativním je zejména buzuki. Ve 20. století vydalo Řecko hned několik velkých osobností hudby – slavného dirigenta Dimitri Mitropulose, jednu z nejslavnějších postav opery Marii Callasovou (původním jménem Maria Anna Sofia Cecilia Kalogeropulu) nebo skladatele Iannise Xenakise, Mikise Theodorakise (asi nejvíce proslaveného autorstvím hudby k filmu Řek Zorba) a mladšího Vangelise.

Z osobností řecké kinematografie uveďme alespoň režiséra filmů Řek Zorba nebo Stella Michaela Cacoyannise, představitelku hlavní ženské hrdinky prvního ze jmenovaných titulů Irenu Papas nebo režiséra Costu Gavrase.

Historie Epiru

Jméno oblasti pochází z řeckého výrazu epeiros (pevnina), který se původně vztahoval na celé pobřeží, jež odlišoval od protilehlých Jonských ostrovů. V Epiru nalezené mohyly z mladší doby kamenné, vytvořené obyvateli, kteří již používali řecký jazyk, vykazují podobnosti s obdobnými pohřebními monumenty slavné mykénské civilizace, což vedlo k domněnce, že původci mykénské civilizace byli epirského původu. Z Epiru taky měli údajně pocházet Dórové, kteří v období před počátkem prvního tisíciletí před naším letopočtem zaplavili zbytek Řecka.

V období antického Řecka byl Epirus rozdroben na jednotlivé vesničky, na rozdíl od tehdy převládající organizace řeckého světa v městských státech. Je známo, že ostatní Řekové pohlíželi na Epirské s přezíravostí. Přesto kraj měl své místo v náboženské i kulturní historii antického Řecka. Jeho význam tkvěl v tom, že se zde nacházely dvě slavné věštírny, věštírna v Dodoně a věštírna mrtvých na řece Acheron. Dodonská věštírna byla zřejmě nejstarší v Řecku, byla zasvěcená Diovi a kněží zde podle šumění listí posvátného dubu v háji radili poutníkům, jak se zachovat. O dodonské věštírně se zmiňuje Iliada i Odyssea. Na místě tohoto druhého nejvýznamnějšího orákula (hned po tom v Delfách) stávala dříve prostá svatyně, až ve 4. století před n. l. zde byl vystavěn chrám. Necromanteion (věštírna mrtvých) se nacházela v Efyře (Epirem protékají také řeky Acheron a Kokytos, jež jsou podle mytologie podsvětními řekami). Ti, kdo sem přišli zpovídat duše svých zemřelých (předků), zažívali hmatatelnou zkušenost říše stínů, zprostředkovanou klenutou kryptou, temnou chodbou, pojídáním bobů a jiných pokrmů, pravděpodobně s halucinogenními účinky, a také mechanismem s kladkami, který vytvářel iluzi nadpřirozena a záhrobí. Nálezy na místě této věštírny se datují pouze od 3. století před Kristem, byť zde nepochybně existovala ještě starší svatyně, o čemž svědčí zmínky ze 7. století př. n. l.

Z kmenů, jež v Epiru žily v prvním tisíciletí před naším letopočtem, nakonec získali převahu ve 4. století Molossové, odvozující svůj původ od hrdiny Achilla. Jedna molosská princezna – jménem Olympias – si vzala Filipa II. Makedonského a stala se roku 356 př. n. l. matkou Alexandra Velikého. Jistě nejpřipomínanějším z králů, kteří Molossům vládli, je Pyrrhos. V první polovině třetího století před naším letopočtem sváděl boje s rozmáhajícími se Římany v jižní Itálii a na Sicílii (původně na popud tamních Řeků). Svými draze vykoupenými výhrami na bitevních polích (u Heraklea roku 280 př. n. l. či u Askula 279 př. n. l.) zvěčnil své jméno v úsloví Pyrrhovo vítězství. Neradostné bilance Pyrrhových tažení nicméně nejsou v historických záznamech vždy podávány tak katastrofálně, navíc je jisté, že Pyrrhus byl v antice vnímán jako významný vojevůdce (a mj. také autor pamětí i knih o válečném umění, oceňovaných i Ciceronem), který proslavil Epirus, svou zemi. Získal si obdiv i samotného Hanibala, který se ostatně údajně při svém vojenském angažování slonů nechal Pyrrhem inspirovat.

Neprozřetelná (většinová) podpora Makedonců v jejich boji proti Římu přivolala na Epirus a jeho obyvatele pohromu, když se roku 168 před n. l. přihnali Římané, zemi zpustošili a 150 000 jejích obyvatel zajali do otroctví. Následovala pak nesamostatná historie v rámci Římské a později byzantské říše. Jak se postupně začínalo posledně jmenované impérium drolit, vznikl po roce 1204 epirský despotát, jejž založil Michael Komnenos Dukas. Tento státní útvar se považoval za jednoho z nástupníků byzantské říše a zahrnoval během největší územní expanze severozápadní Řecko, část dnešní Albánie, Makedonie i Soluň.

Kolem třetiny 15. století byl nakonec Epirus dobyt Turky. V celé otomanské epoše s různými výkyvy rozsahu turecké moci nad Epirem vyniká epizoda z přelomu 18. a 19. století, kdy si v Ioannině zřídil sídlo Ali Paša Tepelenský. To byl původně albánský vůdce lupičů, který si vojevůdcovskými schopnostmi, obratným spojenectvím, mnohdy následovaným zradou, získal na vrcholu své moci vládu nad většinou Albánie, západního Řecka a Peloponésu. Přes prosperitu a zlepšování životních podmínek obyvatel na svém území (včetně podpory kultury ve svém sídle, jak to dosvědčuje lord Byron, jenž Ali Pašu navštívil) proslul tento tyran, o jehož harému (s ženským i mužským osazenstvem) kolovaly legendy, jako rozporuplná osobnost, proslulá svou krutostí (potupení své matky a sestry ztrestal po několika desítkách let zavražděním více jak 700 potomků jejich zhanobitelů, svého nepřítele dal stáhnout z kůže a milenku svého syna dal utopit). Nakonec byl přece jen přemožen otomanským vládcem, který jej dal roku 1822 zabít (byl nicméně pohřben se všemi poctami a za velkého nářku svých poddaných), když se Ali Paša marně pokoušel využít ve svůj prospěch řecké války za nezávislost, jež nedlouho předtím propukla.

Navzdory angažovanosti Epirských v osvobozeneckém boji zůstala jejich zem pod tureckou nadvládou až do balkánské války 1912 – 1913. Poté však připadla Řecku jen jižní část antického Epiru, ta severní byla přiřknuta Albánii a stala se předmětem a důvodem mnoha sporů a konfliktů mezi oběma státy, přičemž do sporů se vměšovaly i jiné mocnosti a vlivy, od první světové, přes druhou světovou a řeckou občanskou válku až po období studené války (řečtí komunisté po druhé světové válce podporovali Albánce, kteří se odmítali vzdát severní části historického Epiru, albánští komunisté zase podporovali ty řecké během občanské války, navíc v éře komunismu byl v Albánii na řeckou menšinu vyvíjen velký albanizující tlak). Složité vztahy se vyvíjejí k lepšímu až v posledních letech po pádu komunismu, kdy jsou v albánské části Epiru opět podporovány kulturní projekty pro řecké obyvatele (včetně otvírání škol).

Náboženství a tradice

• Náboženské složení – věřící řecké pravoslavné církve (97,5 %), muslimové (1,7 %), ostatní (0,8 %)

• Svátky
  • státní
    • 25. březen Den nezávislosti
    • 28. říjen (tzv. Den „OCHI", tedy Den „NE") – připomíná řecké odmítnutí italského ultimáta na „právo vstupu a přechodu“ fašistických vojsk v roce 1940, kterým byla zahájena řecko–italská válka
  • další svátky a dny volna
    • Nový rok (1. leden)
    • Svátek práce (1. květen)
    • 17. listopad (výročí povstání proti vojenské diktatuře na athénské polytechnice)
    • Vánoce (25. – 26. prosinec)
  • náboženské svátky
    • 6. leden – svátek Theofania spojený s „žehnáním vod“
    • Velký pátek a Velikonoční pondělí
    • 15. srpen – svátek Panny Marie

V regionu Thesprotia probíhá od června do srpna festival Thesprotika, zahrnující koncerty, divadelní představení, předvádění tradičních tanců, výstavy, promítání filmů a sportovní hry. V oblasti se také velkolepě slaví svátky různých světců, např. sv. Athanasia (2. května), sv. Konstantina a sv. Heleny (21. května), sv. Paraskevy (26. července), a další církevní události (svátek proroka Eliáše – 20. července, Proměnění Páně – 6. srpna, Nanebevzetí Panny Marie – 15. srpna a další), při té příležitosti se zpravidla konají tradiční trhy. V regionu jsou významné také karnevalové oslavy.

Významné kostely a kláštery v oblasti Epiru:

• v oblasti je řada pozoruhodných klášterních staveb, např.:
  • Paregoritissa, sv. Theodory, kláštery Zesnutí přesvaté Bohorodice u Giromeni, u Molyvdoskepasta a u Velly, sv. Mikuláše v Metsovu a další. Jedná se o byzantské kláštery, nejstarší z nich pocházejí ze 13. století a pozoruhodná je především jejich fresková výzdoba
  • kláštery Panagia Spiliotissa (Panny Marie v jeskyni), 50 km od Ioanniny, a Theotokou Kipinas (Panny Marie Kipinaské) byly vybudovány tak, že jejich architektura využívá přírodního okolí místa – prvně jmenovaný byl zbudován se základy na skále, druhý byl vystavěn přímo v dutině skály, s chodníčkem vytesaným do skály, jehož součástí je i dřevěný most, který byl posuvný, tak aby v době nebezpečí útoku Turků mohlo být zabráněno vstupu, do skály byla vytesána i kupole kláštera Theotokou, kromě toho v obou klášterech samozřejmě nechybějí působivé nástěnné malby
  • klášter sv. Dimitriose se nachází pod horou Zalongo, na níž se tyčí památník „tančících žen“ ze Souli, připomínající událost, kdy se 63 žen s dětmi v náručí zřítilo při tanci ze skály, aby se nemusely vzdát Alimu pašovi
  • Kokkini Ekklesia (červený kostel) v Paleochori, nedaleko Arty, zasvěcený Narození Panny Marie, je pojmenovaný podle barvy cihel, jež byly při jeho stavbě užity. Významný je tím, že na fresce v tomto výtečně zachovalém kostele je vedle Panny Marie a Spasitele vyveden i pár, který založil zdejší klášter, Theodoros a Maria Tzimiski – tato výtvarná památka je považována za vůbec nejstarší portrét na Balkánském poloostrově.

Historické lokality

Hlavní město Řecka

• Athény – dominantou města je Akropole (na seznamu památek UNESCO), opevněné návrší, kde se nachází chrám Parthenon, Erechtheion, vstupní brány Propylaia a muzeum. Centrem Athén je Agora (z řečtiny „tržiště“) s nejzachovalejším antickým chrámem Hefaisteion. Ve městě dále najdeme Hadriánův oblouk, Dionýsovo divadlo (nejstarší na světě) nebo chrám Olympieion.

Historické lokality

• Epidaurus – patří k nejkrásnějším archeologickým nalezištím. Nachází se zde zrekonstruované divadlo, chrám boha Asklepia nebo muzeum
• Mykény – patří k nejdůležitějším nalezištím. V pozůstatcích královského paláce byla objevena pohřební maska Agamemnona
• Olympia – vznik olympijských her, zbytky chrámu boha Dia, chrám bohyně Héry, archeologické mu­zeum
• Korint – navštívit můžete Akrokorint, Apollonův chrám nebo katedrálu sv. Pavla Apoštola
• Meteora – jedná se o klášterní komplex na vrcholcích skal, kláštery jsou památkou UNESCO
• Delfy – archeologická památka UNESCO, město zasvěcené Apollonovi
• Soluň – nachází se zde Bílá věž se sbírkou byzantských ikon a mnoho křesťanských kostelů
• Mystras – starověké byzantské město zapsané na seznamu UNESCO