Praktické informace
-
Náboženství a historie Zobrazit Zavřít
Náboženství a historie
Historie Kanárských ostrovů
Ostrovy jsou vulkanického původu, sopečná aktivita byla na nich zaznamenána i v moderní době. O původu prvotních obyvatel panují dohady, zřejmě se na ostrovy připlavili po moři. Již starověký svět nicméně pěstoval s Kanárskými ostrovy čilé styky, zejména národy, jež dominovaly Středomoří – Féničané a Řekové. Berberští obyvatelé saharské Afriky, s nimiž snad měli původní obyvatelé týž původ, tehdy tyto ostrovy částečně osídlili. Z téže doby také pochází název ostrova odkazující na latinské slovo „canis“ (pes). Spekuluje se, zda je tím míňen skutečný pes, jak jej známe i ze znaku Kanárských ostrovů, nebo druh tuleně, kterého Římané nazývali v překladu „mořský pes“, či ještě jiný tvor (např. pták, který se v latině nazývá obdobně). Když později ostrovy objevovali Evropané, zdejšímu obyvatelstvu se od nich dostalo označení Guančové, ačkoliv toto jméno původně nesli jen domorodí obyvatelé ostrova Tenerife. Významná kapitola historie Kanárských ostrovů se začala psát v 15. stol., kdy bylo zahájeno kastilské dobývání ostrovů. Již roku 1402 vyslal kastilský král Jindřich III. výpravu vedenou Jeanem de Béthencourtem. Zcela podmanit Kanárské ostrovy se Španělům podařilo až v roce 1495 zásluhou Alonsa Fernandeze de Lugo, kdy se stal španělskou kolonií i ostrov Tenerife. Agresivní kolonizaci následovalo mnohdy nepříliš vybíravé zavádění tehdy panujícího španělského životního stylu včetně tuhé víry. Na druhou stranu však Kanárské ostrovy pro svou polohu, vnímanou tehdy jako brána k Novému světu (na své první cestě roku 1492 se na Kanárských ostrovech, konkrétně na Gomeře a Gran Canarii, zastavil ostatně i sám Kryštof Kolumbus), bohatly a vzkvétaly, četné doklady tehdejšího blahobytu lze najít především na ostrově La Palma. Přitažlivými se ostrovy zároveň staly pro mnohé piráty a dobrodruhy a nebyly ušetřeny ani tvrdých útoků, jakým byl např. útok Holanďanů během holandské války za nezávislost. Všichni útočníci byli nakonec vypuzeni, jeden z nich, admirál Nelson, proslulý později jako vítěz od Trafalgaru, zde přišel při jednom takovém útoku roku 1797 o pravou ruku. V 19. století zaznamenaly Kanárské ostrovy vlnu emigrací z ekonomických důvodů. Lidé směřovali z Kanárských ostrovů do Střední a Jižní Ameriky, kde je dodnes možno vystopovat zbytky jejich kulturního vlivu (např. na Portoriku). Ve 20. století sledovaly osudy ostrova všechny peripetie vývoje v pevninském Španělsku, včetně diktatury Franciska Franka, který byl na ostrovech během občanské války vojenským velitelem. Snahy o získání samostatnosti zůstaly okrajové, od roku 1982 se Kanárské ostrovy těší autonomii.
Z osobností spojených s Kanárskými ostrovy si zaslouží zmínku německý přírodovědec Alexander von Humboldt, který se obdivoval krásám ostrova Tenerife, či španělský surrealistický malíř Óscar Domínguez (1906 – 1957), jenž se na témže ostrově narodil. Z rozporuplnějších osobností navštívil Tenerife i anglický objevitel a dobrodruh sir Walter Raleigh. V Las Palmas, hlavním městě ostrovu Gran Canaria, se narodil slavný španělský operní pěvec Alfredo Kraus.
Z historie a kultury ostrova El Hierro
Jméno ostrova má svůj původ v řeči domorodých obyvatel (Bimbaches, někdy spolu s ostatními původními obyvateli Kanárských ostrovů nepřesně označovaných Guančové). Původně znělo zřejmě Hero či Ero, avšak přesný význam tohoto slova je nejasný – někteří jej pokládají za výraz označující cisterny či studně, do nichž byla na ostrově sváděna voda, jiní jej vykládají jako přídavné jméno „tvrdý“, „silný“ nebo „pevný“ (údajně se to má vztahovat k nepřístupným skalám pobřeží ostrova). Španělskou výslovností a spodobněním s jiným slovem však na sebe název ostrova vzal současnou podobu, jež ve španělštině znamená „železo“. Omyl se šířil dál i překladem, a tak bývá ostrov v některých zemích nazýván také Ferro (z latinského ferrum, označujícího tentýž kov). Původ domorodých obyvatel, které pozdější evropští dobyvatelé zastihli na civilizačním stupni vývoje mladší doby kamenné, ve společenství žijícím naprosto izolovaně od okolních ostrovů, jež však mělo poměrně komplikovanou sociální strukturu, zůstává nejasný. Obecně se však (zejména na základě jazykových podobností) soudí na příbuznost se severoafrickými Berbery, má se za to, že sem přišli pár set let před počátkem našeho letopočtu. Památkou na ně jsou kromě kamenných struktur i petroglyfy – znaky vyřezávané do kamene, jež lze vidět po ostrově a které nikdo doposud nerozluštil. Na počátku 15. století (1405) získal poměrně snadno ostrov El Hierro pro kastilského krále francouzský dobyvatel Jean de Béthencourt, údajně s pomocí dříve zajatého příbuzného (snad bratra) panovníka ostrova a pod slibem ponechání svobody domorodému obyvatelstvu, který byl později věrolomně porušen, a obyvatelé tak upadli do otroctví. Nově příchozí osadníci se rychle smísili s domorodci. Na konci 15. století se z původně domorodé vsi Amoco v severovýchodní části ostrova stalo dnešní centrum El Hierra – Valverde. Rovněž na konci 15. století, roku 1493, se na El Hierru během své druhé výpravy zastavil také Kryštof Kolumbus, aby doplnil vodu a potraviny a vyčkal na příznivější vítr. Ostrov nazval poslední viditelnou známkou evropského světadílu, ale byl to on, kdo vlastně prokázal, že El Hierro neleží na konci světa, jak se do té doby myslelo, a hned někde za ním není děsivá mořská propast, jež by hrozila zkázou všem odvážlivým námořníkům.
S touto představou je spojeno také pojetí, kdy El Hierrem procházel nultý poledník (ostrovu se někdy říká Isla del Meridiano, ostrov poledníku), od nějž se počítá zeměpisná délka. Tato koncepce má svůj počátek už u alexandrijského astronoma, matematika a zeměpisce 2. stoletího našeho letopočtu Ptolemaia. Umístit nultý poledník na nejzápadnější výspu území počítaného ke kontinentu má tu výhodu, že všechna místa v Evropě mají pak pozitivní (východní) zeměpisnou délku. Ještě v roce 1634 potvrdil sbor nejslovutnějších evropských astronomů a zeměpisců, svolaný králem Ludvíkem XIII., tuto volbu polohy poledníku, ke kterému se v zeměpisných údajích odkazuje. Až koncem 18. století byl poledník opouštěn ve prospěch toho „pařížského“ a o století později (od roku 1884) ve prospěch greenwichského poledníku. Některé státy Evropy (včetně Německa, Rakouska a také tehdejšího Československa) však ve svých geodetických systémech odkazovaly k poledníku protínajícímu El Hierro ještě ve 20. století.
Za svou historii prodělal ostrov El Hierro také demografický vývoj. Občasná sucha a následný hlad vyháněly z ostrova obyvatele, většinou ke břehům Kuby či Venezuely. Několik takových pohrom přišlo na přelomu 19. a 20. století, kdy došlo k požáru radnice ve Valverde, při němž byl mj. zničen cenný archiv vedený od roku 1553, následně propukla epidemie neštovic, přišly povodně a následně sucha, ale ještě po roce 1948 přinutilo sucho některé ostrovany k šílenému pokusu o přeplutí oceánu na nuzných plavidlech. V opačném směru přibývali ostrovu obyvatelé díky tomu, že sem Španělsko v 19. století posílalo své vyhnance z politických důvodů. Tímto způsobem na El Hierro přišel i první lékař, Leandro Pérez. Zajímavá poloha ostrova motivovala plány na vybudování civilní raketové základny nebo vojenského radaru, jež zatím nebyly uskutečněny. Realizace se má naopak dočkat projekt, jehož výsledkem má být plná energetická soběstačnost ostrova (jako prvního na světě) díky využívání energie větru a vody.
Díla řemeslných mistrů z El Hierra jsou například tradičním způsobem tkané přehozy, přikrývky a houně nebo nádobí vyřezávané ze dřeva moruše, borovice, buku nebo kaštanu. Zdaleka největší kulturní událostí ostrova je každé čtyři roky v červenci konaná mariánská pouť spojená s oslavami uctívajícími svatou patronku ostrova Nuestra Señora de los Reyes (Pannu Marii svatých tří králů). Procesím je její soška nesena přes celý ostrov do Valverde. Podle zvyku doprovází celý průvod hudba (bubnu a místních fléten – pitos) a tanec, k oslavám dále patří ohňostroje, folklorní představení a lidové zápasy (lucha canaria). O ostrově El Hierro se zmiňuje také Umberto Eco ve svém románu Ostrov včerejšího dne (L'isola del giorno prima, 1994).
Náboženství a tradice
- V zemi je na 83,6 % katolíků a pouze 11,9 % lidí je bez vyznání. Zbylá procenta jsou protestanti a muslimové.
- Svátky
- Civilní:
- 1. 1. Nový rok
- 1. 5. Svátek práce
- 12. 10. Národní svátek Španělska a Španělského společenství
- 6. 12. Den ústavy
- Církevní:
- 6. 1. Tři králové
- 9. – 10. 4. Velikonoce 2009
- 15. 8. Nanebevzetí Panny Marie
- 1. 11. Všech svatých
- 8. 12. Neposkvrněné početí
- 25. 12. Narození Krista
Historické lokality
Hlavní město El Hierra
- Valverde – jediné hlavní město na Kanárských ostrovech, které je ve vnitrozemí
-
Bezpečnost Zobrazit Zavřít
-
Doprava Zobrazit Zavřít
-
Jak se domluvit Zobrazit Zavřít
-
Obyvatelstvo Zobrazit Zavřít
-
Měna Zobrazit Zavřít
-
Počasí Zobrazit Zavřít
-
Elektřina a komunikace Zobrazit Zavřít
O lokalitě
Nákupy a gastronomie
Před cestou
Zábava a volný čas
El Pinar
Tamaduste
Valverde
Tigaday
Sabinosa
Isora
San Andrés
Las Puntas de Frontera
Las Playas
Mocanal