Bezpečnost
Doprava
Náboženství a historie
Jak se domluvit
Obyvatelstvo
Měna
Počasí
Elektřina a komunikace
Hory
Moře
Okolní země
Příroda
Řeky
Orientační ceny
Tipy na nákupy
Jídlo a pití
Nakupování
Spropitné
Očkování před cestou
Co si vzít na dovolenou
Víza
Rady na cestu
Aktivity a zábava
Koupání
Zajímavá místa
Costa de La Luz je pobřežní pás v jihozápadní části španělské Andalusie při pobřeží Atlantského oceánu. Vstupní branou do letovisek Costa de La Luz, kde si od jara do podzimu budete připadat jako někde v Karibiku, je historické město Jerez de La Frontera. Kdo nechce lenošit se sklenkou cherry, má šanci se vydat v okolí na řadu atraktivních výletů. V okolí Costa de La Luz si najde každý svoji parketu.
Napište nám vaši představu. Společně najdeme dovolenou přesně podle vašich představ. Stačí nám napsat, co hledáte a my zařídíme zbytek.
Nalezeno undefined hotelů
Jerez de la Frontera je historické město, které se nachází v jihozápadní části země, v Andalusii. V současnosti zde žije cca 205 000 obyvatel. Město se stalo centrem dopravy a v ekonomické činnosti překonalo dokonce i centrum provincie Cádiz. Jerez de la Frontera je slavné hlavně díky vínu (Sherry), chovu koní
a flamenku. Znamé je také mezi milovníky automobilových i motocyklových závodů. Malebným městečkem je Chiclana de la Frontera, ležící přímo v srdci Costa de la Luz. Jeho hlavním lákadlem jsou překrásné, dlouhé pláže.
Dalším příjemným městečkem je Rota. Turisty je vyhledáváno pro své nádherné písečné pláže, možnosti rekreace, sportovního vyžití i poznávání historie. Najdete zde nejen obchody, restaurace, bary a živou večerní zábavu, ale také množství významných pamětihodností. Přímo na pobřeží se rozkládá další letovisko, Novo Sancti Petri. Je moderním rekreačním komplexem, který nabízí ubytování
v luxusních rezidencích, čtyř a pětihvězdičkových hotelech a apartmánech v blízkosti pobřeží. K hlavním přednostem tohoto letoviska také patří jeden
z největších a nejlépe vybavených golfových resortů v Evropě - Novo Sancti Petri Golf Club. Příjemným malým městečkem je Conil de la Frontera. Jeho hlavní předností jsou nádherné dlouhé písečné pláže, lemované útesy a piniovými háji.
Náboženství a historie
Historie Španělska
Území Španělska bylo osídleno již před několika desítkami tisíc
let. Nejznámějším svědectvím jsou jeskynní malby
v Altamiře na severu Španělska. Svou polohou se Španělsko přímo
nabízelo osidlování středomořskými civilizacemi, na něž nám zbyla
památka v podobě místních názvů – město Cádiz vděčí za své
jméno Féničanům, kteří je založili jako Gádir, Řekové zase nazvali
Španělsko Iberií dle řeky Ebro, podle které bývá někdy nazýván
i celý poloostrov.
Z invazí, jež ovlivnily původní obyvatelstvo složené
z Iberů a Keltů, byla nejvýznamnější ta římská.
Z této doby se dochovaly akvadukty, římská divadla, arény, datuje se
z ní např. založení měst jako Zaragoza (pův. Caesaraugusta) nebo Valencia
(Valentia). Kulturní dědictví z této doby (latinský základ jazyka
i vzdělanosti, náboženství) Španělsko nikdy nezradilo, byť byla tato
prvotní stopa vystavena v následujících dobách agresivním vlivům.
Španělsko oplátkou Římanům dodávalo potraviny jako víno či olivový
olej, ale také císaře (na území dnešního Španělska poprvé uviděli
svět tak význační císaři jako Traianus,
Hadrián či Theodosius I.). Podle některých
dohadů byl rodákem ze Španělska i stoický filozof Seneca, jehož rodina
pocházela z Cordoby. Ve Španělsku se narodil též římský básník
Martialis, známý skladatel epigramů, drobného žánru, jehož vliv můžeme
vystopovat až do našeho národního obrození a ke Karlu Havlíčkovi.
Římská správa byla vystřídána nájezdy germánských
národů, z nichž se do historie země vepsali zejména
Vizigóti, kteří si zvolili za hlavní město svého
království Toledo. Povlovný úpadek visigótské vlády byl rázně
přerušen muslimskou výpravou z roku 711,
již vedl Tárik ibn Zijád. Během několika málo let si Arabové získali
nadvládu nad většinou Pyrenejského poloostrova a jejich postupu hlouběji do
evropského kontinentu učinil přítrž až francký vůdce Karel Martel
vítězstvím v bitvě u Poitiers roku 732. V době arabské nadvlády byly
položeny základy budoucí síly španělského námořnictva. Pozoruhodným
jevem, který období ohraničované roky 711 a 1492 provázel, byla takzvaná
convivencia – pokojné soužití katolíků, muslimů a židů
i jejich vzájemná inspirace, jejímž výsledkem byla jedinečná kulturní
směs. Architektonické pozůstatky toho můžeme dodnes obdivovat ve
španělských městech. Střediskem této interakce náboženských a
kulturních proudů tří etnik bylo město Toledo.
Postupem času se začala projevovat nejednota v rámci arabské nadvlády a
toho využívali křesťanští vládci ve Španělsku, již zahájili od severu
proces znovudobývání (reconquista) Španělska, jehož
patrně nejslavnější postavou je národní hrdina El Cid,
jenž se vyznamenal dobytím Valencie. Proces znovudobývání Španělska byl
dovršen roku 1492, kdy konečně padla Granada, poslední
zbylé muslimské území. Její dobytí je spojeno se slavným párem
manželů-vládců Isabely Kastilské a Ferdinanda
Aragonského. Jejich osobním spojením (vzali se roku 1469 ve
Valladolidu) splynula v jeden svazek i obě
království, a tak byl položen základ dnešnímu Španělsku. Svým
slavným činem spočívajícím v podpoře výpravy Kryštofa
Kolumba také založili budoucí nesmírné bohatství
a dominantní postavení Španělska v následujích
staletích. Zároveň však také (jako katolická veličenstva – reyes
católicos) tvrdě ukončili období tolerance mezi příslušníky
různých vyznání a etnik. Postiženi byli zejména židé, které již na
konci 14. století postihla vlna masakrů. Nyní dostali ultimátum –
konvertovat ke katolické víře, nebo zemi opustit (opatřeními bylo
postiženo několik desítek tisíc židů). Stejný osud potkal muslimy,
cikánské obyvatelstvo bylo pronásledováno…
V 16. a 17. století nadešel Španělsku zlatý
věk. Bylo v té době největší říší, jedinou
světovou velmocí. Z Ameriky mu proudilo nepředstavitelné
bohatství zlata a stříbra, slavní dobyvatelé – mezi
nimi Fernando Cortés a Francisco Pizarro –
pokořili říše Aztéků, Inků a Mayů, a tím ještě
mocněji vzrostla území podléhající Španělsku o oblasti Střední a
Jižní Ameriky. Od roku 1580 do roku
1640 existovala Iberská unie, spojení Španělska a
Portugalska. Hrozící nebezpečí vyplývající z muslimské dominance
v Středomoří se podařilo zažehnat vítězstvím v bitvě
u Lepanta roku 1571. Pod vojevůdcem Donem Juanem
d'Austria v ní, jak je obecně známo, udatně bojoval a ztratil
levou ruku Miguel de Cervantes, autor nesmrtelného díla
Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Nebyl jedinou velkou
postavou této doby, kdy s mocí a vlivem Španělska vzkvétala i jeho
kultura. Připomeňme osobnosti Cervantesova literárního kolegy, dramatika
Lope de Vegy, malíře velkých postav a událostí Diega Velázqueze či El
Greca, ve Španělsku usazeného malíře fantaskních obrazů řeckého původu
(jak k tomu odkazuje jeho vžité přízvisko). Neblahým dědictvím
opatření zaměřených proti židům a muslimům bylo řádění
inkvizice. Fakt, že se židé přiklonili ke katolictví, nestačil.
Mnohým se totiž podařilo dosáhnout významného postavení, což vzbuzovalo
závist. Podařilo se vzbudit nedůvěru k těmto conversos.
Inkvizice, jež měla stát na stráži náboženské čistoty Španělska,
postihovala dále kacíře, protestanty, čarodějnice či homosexuály,
zakazovala údajně kacířské knihy. Vyvrcholením jejích procesů bylo
autodafé, v překladu akt víry, který kacíř vykonal
pokáním. Vlastní autodafé byl čistě náboženský rituál, dnes je tak
někdy označováno i upalování, z něhož se stalo postupem času
promyšlené představení. Zlaté období Španělska bylo spojeno
s panováním Habsburků. Z nich nejvýznamnější
panovník, nad jehož říší slunce nezapadalo, byl Karel
V., císař římský. Nesmírnou říši rozdělil – svému synu
Filipovi II., zbudovateli Escorialu, odkázal Španělsko,
Nizozemí a zámořské državy, bratru Ferdinandovi císařskou korunu. Po
smrti velkého císaře se objevily první náznaky soumraku slavné
říše – nepokoje v Nizozemí, důsledky válečných konfliktů ve
střední Evropě. K tomu zemi postihlo v 17. století několik morových
ran. Španělská větev Habsburků, jež už léta slábla, nakonec
vymřela.
Následovala válka o dědictví španělské (1701 –
1714), ze které vyšli vítězně Bourboni. Španělsko se nyní orientovalo na
Francii, a to včetně absolutistické formy vlády. Lavírování ve vztahu
k revoluční Francii skončilo Napoleonovým vpádem do Španělska a
dosazením jeho bratra na uvolněný trůn. Bourbonský král sice posléze
opět dosedl na španělský trůn, ale Španělsku to pokoj nepřineslo. Celé
devatenácté století se svými nepokoji, zmatky, revoltami, politickými
zvraty a bratrovražedným konfliktem mezi konzervativními příznivci
autoritativní vlády a jejich umírněnými odpůrci jako by bylo sérií
předznamenání tragické historie Španělska ve 20. století. Do něj již
někdejší koloniální velmoc vstupovala bez svých amerických území,
která v 19. století ztratila. V první světové válce sice zachovávalo
Španělsko neutralitu, dokonce i ekonomicky těžilo ze své situace
dodavatele válčícím stranám, po válce však přišly jiné rány –
epidemie španělské chřipky, zhoršení ekonomické situace, ztráta Maroka,
kde Španělsku zbyla jen města Ceuta a Melilla, a roku 1930 státní
bankrot.
Léta trvající roztržka mezi dvěma křídly španělské politiky vyústila
nakonec v krvavý konflikt, děsivou předehru druhé
světové války, válku občanskou. Začala
17. července 1936 tažením generála Francisca
Franka z Maroka na pevninské Španělsko. Proti sobě v ní stáli
republikáni (komunisti s anarchisty podporovaní Sovětským svazem a
většinou světového veřejného mínění) a na druhé straně nacionalisté
(fašisti a konzervativci s podporou Portugalska, Itálie a především
nacistického Německa). Franco, jenž měl na své straně dobře vycvičenou
armádu i účinnou pomoc ze strany Německa, spěl rychle k vítězství.
Republikánům, jimiž zmítaly vnitřní rozpory a jimž se dostalo „jen“
vojensky slabší podpory mezinárodních brigád, se však podařilo vytvrat
v odporu ve městech Madrid, Barcelona a Valencie a v oblasti Baskicka.
Postupně však padlo nejdříve Baskicko roku 1937, roku 1939 pak Barcelona a
nakonec i Madrid. Válka, která stála několik stovek tisíc životů a
jejímž symbolem se stalo bombardování města Guernica, známé
i z Picassova obrazu, jako nanejvýš hanebného a barbarského skutku,
skončila vítězstvím nacionalistů. Na dalších téměř 40 let byla
nastolena diktatura generála Franka. Začalo zatýkání republikánů, jichž
byly desetitisíce popraveny, mnoho jich zvolilo emigraci. Španělsko se
dostalo do mezinárodní izolace, ale okolnosti se proměňovaly. Do druhé
světové války se zdecimované Španělsko nezapojilo, postupně nastalo
politické a ekonomické uvolňování. Španělsko začalo dohánět ostatní
státy vyspělé Evropy, generál Franco sám určil svým nástupcem
pokračovatele bourbonské dynastie, dnešního krále Juana Carlose
I.
Generálovou smrtí roku 1975 byla otevřena poklidná cesta
k demokracii. Španělsko vstoupilo do Severoatlantické aliance, stalo se
členem EHS (dnešní Evropské unie) roku 1986. Symbolicky byl tento vývoj
zpečetěn volbou Barcelony jako místa konání Letních olympijských her roku
1992. Od té doby mír v zemi narušily jen akivity baskické separatistické
organizace ETA a teroristický útok ve vlacích z 11. března 2004.
Kultura Španělska
Významná období v dějinách španělské kultury zahájilo období maurské kultury s řadou architektonických památek maurského stylu v Cordobě, Toledu, Grenadě (uveďme slavný palácový komplex Alhambru), jako příklad románské architektury lze uvést katedrálu svatého Jakuba Většího v Compostele (Santiago de Compostela), gotickou reprezentuje katedrála v Avile. Výrazně se ve španělské kultuře projevila renesance s nejvýznamnějšími stavbami Escorialem a univerzitou v Salamance. Významnými literárními tvůrci tohoto období jsou mystikové sv. Jan od Kříže (San Juan de la Cruz) a sv. Terezie z Avily (Santa Teresa de Jesús). V barokním stylu je vystavěn královský palác v Madridu, dalšími vrcholnými představiteli španělského baroka jsou malíř Diego Velázquez, spisovatel Miguel de Cervantes Saavedra či dramatici Lope de Vega a Pedro Calderón de la Barca. Významným umělcem, který žil na přelomu 18. a 19. stol. a svým dílem ukazoval již k modernímu umění, byl Francisco Goya. Maloval jak portréty královské rodiny, tak temné obrazy plné hrůzy. Další významnou a přínosnou epochou ve španělském umění byl modernismus 20. století. Španělsko se v té době může pochlubit několika umělci světového věhlasu – v malířství to byli Pablo Picasso a Salvador Dalí, v architektuře Antonio Gaudí. Ačkoli španělská lidová hudba svými živými rytmy, specifickým tajemným a žhavým kouzlem, tradičními tanci, z nichž nejznámější je divoké flamenco, i typickými nástroji kytarou a kastaněty uchvacovala a inspirovala mnoho posluchačů i hudebních tvůrců jiných národů, ponecháme-li stranou specifický žánr španělské zpěvohry zarzuelu, našla španělská hudba svůj specifický hlas až díky skladatelům z přelomu 19. a 20. stol. Za všechny jmenujme Isaaca Albénize, Enriqua Granadose a Manuela de Fallu. Z nových umění se do světové kinematografie zapsali především avantgardista Luis Buñuel a filmový vypravěč Pedro Almodóvar.
Z historie a kultury města Jerez de la Frontera
Jak o tom svědčí název města Jerez de la Frontera, leželo město v oblasti na hranici mezi křesťanskou a maurskou částí tehdejšího Pyrenejského poloostrova. Zpět tuto původně fénickou osadu (jménem Xera) dobyl z arabských rukou Alfonso X. roku 1264, ale maurskou epochu historie města stále připomíná pevnost alcazar s mešitou a arabskými lázněmi. Sláva města i jeho bohatství v období středověku a renesance jsou založeny na světoznámém alkoholizovaném vínu sherry, které odtud pochází (název vína je z arabského jména města Jerez, jež se vyslovovalo „šeriš“). Mnoho příznivců má sherry hlavně v Anglii, kam je poprvé přivezl na konci 16. století sir Francis Drake z přístavu Cadiz, který předtím vyplenil. Jedním z nejslavnějších milovníků sherry byl i William Shakespeare, který tuto svou libůstku vtělil do postavy poživačného rytíře Johna Falstaffa. O bohatství tohoto vinařského města svědčí jeho katedrála, klášter, kostely i šlechtické paláce se zahradami. Vedle tradičního zaměření na vinařství se hospodářství města orientovalo rovněž na průmysl a zemědělství, dnes jsou rozvíjeny zejména služby spojené s turistickým ruchem, který je ostatně s vinařstvím svázán a částečně z něj vyrůstá.
Vedle sherry, které již samotné lze považovat za kulturní složku Jerez de la Frontera, a skvostných památek jsou největšími kulturními atrakcemi města tanec flamenco, pocházející ze zdejšího andaluského kraje, a podívaná spojená s místními oceňovanými plemeny koní. Podívanou na koně i popíjení sherry zahrnuje – vedle dalších zábav – např. známý koňský trh v květnu s tradicí od středověku. Kromě toho je ve městě i škola jezdeckého umění a andaluské centrum flamenka.
V Jerez de la Frontera se narodil třeba Miguel de Rivera, generál a diktátor, jenž vedl Španělsko v období 1923 – 1930, nebo fotbalový útočník Daniel Güiza.
Náboženství a tradice
Historické lokality
Hlavní město Španělska
Historické lokality
Napište nám vaši představu. Společně najdeme dovolenou přesně podle vašich představ. Stačí nám napsat, co hledáte a my zařídíme zbytek.