Náboženství, historie a kultura v Tel Avivu a okolí

Náboženství a historie

• Území dnešního Izraele bylo obýváno již v paleolitu, avšak teprve v neolitu začala být budována trvalá sídla. Za nejstarší město je považováno Jericho, které vzniklo okolo roku 8000 př. n. l. Až do 10. století vznikaly na tomto území pouze městské státy, které byly pod vlivem některé tehdejší velmoci. Prvním suverénním státem bylo až izraelské království (cca 931–722 př. n. l.)
• Země izraelská byla podle Tóry Hospodinem přislíbena Abrahámovi a darována jeho potomkům jako Země zaslíbená, a je proto věřícími židy (a po nich i křesťany) považována za Svatou zemi, ve které se nachází nejsvětější místa judaismu i křesťanství. Touto oblastí však vedly nejdůležitější obchodní stezky, což přitahovalo zájem velmocí, takže toto území postupně spadalo pod asyrskou, babylonskou, perskou, řeckou, římskou, sásánovskou, byzantskou a od 7. století pod islámskou nadvládu. Poté oblast ovládali Umajjovci, Abbásovci, křižáci a v roce 1260 byla připojena k mamlúckému sultanátu. Roku 1516 se stala součástí Osmanské říše, jíž zůstala až do 20. století.
• Po neúspěšném protiřímském povstání Bar Kochby v letech 132−135 n. l. a následujícím vyhnání Židů se židovská populace na území dnešního Izraele zmenšila, avšak úplně nikdy nezanikla. Reakcí na povstání byla také změna názvu území: římský císař Hadrianus přejmenoval provincii Judeu na Syria Palaestina podle národa Pelištejců.
• Židé žijící mimo Palestinu odedávna usilovali o návrat, ke stálému proudu uprchlíků, kteří se usazovali ve Svaté zemi vedla persekuce Židů v Evropě, která začala ve 12.století a vyvrcholila jejich vyhnáním ze Španělska v roce 1492. Během 16. století vznikly velké židovské komunity ve „čtyřech svatých městech“ a ve druhé polovině 18. století přesídlila do Svaté země takřka celá chasidská pospolitost.
• První velká vlna moderní imigrace, známá jako první alija, vypukla po protižidovských pogromech ve východní Evropě v roce 1881. V té době již existovala sionistická myšlenka, avšak až Theodor Herzl vytvořil politický sionismus − hnutí, které usilovalo o založení židovského státu v Palestině. Rovněž díky Herzlovi se tato otázka začala řešit i na mezinárodní diplomatické úrovni. V roce 1896 představil Herzl své vize v knize Der Judenstaat (Židovský stát) a o rok později předsedal prvnímu Světovému sionistickému kongresu v Basileji.
• V roce 1917 byla Palestina obsazena Brity pod velením generála Edmunda Allenbyho, v roce 1919 pak bylo na Pařížské mírové konferenci území Palestiny svěřeno pod britskou správu, a vznikl tak protektorát Britský mandát Palestina, mezi jehož hlavní cíle patřilo provedení Balfourovy deklarace, tzn.zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině. Obyvatelstvo protektorátu bylo v té době většinou arabské, avšak Jeruzalém byl již převážně židovský. Během deseti let ( 1919 – 1929 ) přišlo do Palestiny více než 100 tisíc Židů. Arabské nepokoje a povstání v Jaffě vedly k tomu, že Britové omezili židovskou imigraci a území pro budoucí židovský stát stanovili pouze na západ od řeky Jordán.
• Vzestup nacismu v Evropě ve 30. letech vedl k páté aliji, přílivu téměř čtvrt milionu Židů, který podnítil arabské násilnosti a povstání, při nichž Arabové zabrali značnou část protektorátu. Proto Spojené království změnilo politiku vůči židovskému přistěhovalectví a v roce 1939 v takzvané Bílé knize zavedlo kvóty pro židovské přistěhovalce. Přes toto omezení však do Palestiny přijížděli uprchlíci v rámci ilegální aliji. Ke konci druhé světové války tvořili Židé v Palestině 33 % populace oproti 11 % v roce 1922.
• I když palestinští Židé s britskými přistěhovaleckými kvótami nesouhlasili, připojili se většinou k Davidu Ben Gurionovi, jenž prohlásil: „Budeme bojovat s Brity proti Hitlerovi, jako by Bílá kniha neexistovala; a budeme bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla žádná válka.“ Extremisté ze skupin Irgun a Lechi však zahájili teroristický boj proti Britům. Během války došlo k dalšímu velkému legálnímu i nelegálnímu přistěhovalectví, ale i k další polarizaci Židů a Arabů.
• Po sérii teroristických útoků na britské síly (např. útoku na hotel King David) se britská vláda v roce 1947 vzdala svého mandátu v Palestině. Nově vytvořená Organizace spojených národů (OSN) přijala 29. listopadu 1947 Plán OSN na rozdělení Palestiny, podle něhož se území mělo rozdělit na arabský a židovský stát a Jeruzalém měl zůstat pod mezinárodní správou OSN jako corpus separatum. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly.
• 14. května 1948, den před ukončením Britského mandátu Palestina, byla vyhlášena nezávislost Státu Izrael. Druhý den nato armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak První arabsko-izraelskou válku. Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie. 11. května 1949 byl Izrael přijat do OSN. Podle odhadů OSN během této války opustilo zemi na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace a osud těchto uprchlíků dodnes zatěžuje arabsko-izraelské vztahy. První léta židovského státu byla poznamenána obrovskou imigrační vlnou přeživších holocaustu a Židů, kteří byli vyhnáni z arabských zemí.
• V roce 1956 vypukla Suezská krize, způsobená tím, že Egypt znárodnil Suezský průplav a uzavřel Tiranskou úžinu. Izrael se rozhodl spojit s Francií a Spojeným královstvím, zaútočil na Egypt a pokusil se získat zpět přístup k Rudému moři. Dobyl sice Sinajský poloostrov, pod diplomatickým tlakem USA a Sovětského svazu se však stáhl výměnou za právo plavit se v Rudém moři a průplavu.
• Arabské státy považovaly Stát Izrael za nelegitimní a v roce 1964 vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl „dosáhnout zničení Izraele“, a to jedině ozbrojeným povstáním. V roce 1967 shromáždili Egypt, Sýrie a Jordánsko svoje armády u hranic Izraele, Egypt vyzval k odchodu mírové jednotky OSN a opět zablokoval Izraeli přístup k Rudému moři. Tyto kroky Izrael chápal jako přípravu k válce a rozhodl se sám udeřit první. Šestidenní válka přinesla Izraeli rozhodující vítězství a zisk území Západního břehu, Pásma Gazy, Sinajského poloostrova, Golanských výšin a Východního Jeruzaléma.
• Na přelomu 60. a 70. let palestinští ozbrojenci provedli řadu teroristických útoků proti izraelským cílům po celém světě, mimo jiné masakr izraelských atletů na LOH v Mnichově v roce 1972.
• Po dlouhých letech nadvlády socialistů vyhrála v roce 1977 ve volbách do izraelského parlamentu Knesetu poprvé pravicová strana Likud. Tentýž rok učinil egyptský prezident Anwar Sadat překvapivou cestu do Izraele a o dva roky později podepsali Sadat a Menachem Begin ve Washingtonu Egyptsko-izraelskou mírovou smlouvu, podle níž se pak Izrael stáhl ze Sinajského poloostrova. V roce 1978 podnikl Izrael, v reakci na palestinský teroristický útok, Operaci Lítání, při níž došlo k obsazení jižního Libanonu a vytlačení jednotek OOP z této země. Za vlády Likudu také došlo k rozsáhlé expanzi izraelských osad na území Západního břehu Jordánu, která přinesla růst napětí mezi Izraelci a palestinskými A­raby.
• V roce 1982 zasáhl Izrael do Libanonské občanské války, aby zničil základny, z nichž OOP ostřelovala raketami severní Izrael, což vedlo k první libanonské válce. Izrael se stáhl z většiny Libanonu v roce 1986, ale v tzv. nárazníkové zóně setrval až do roku 2000.
• V roce 1987 vypukla tzv. První intifáda, arabské povstání proti izraelské okupaci Pásma Gazy a území západně od Jordánu. Během války v Zálivu v roce 1991 podporovala OOP a mnoho palestinských Arabů Saddáma Husajna a raketové útoky Iráku proti Izraeli. Téhož roku proběhla za vlády Jicchaka Šamira Madridská konference. Ta byla průlomová tím, že se poprvé u jednoho stolu sešly znepřátelené strany, jejichž představitelé zde spolu přímo hovořili poprvé od Války za nezávislost . Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva. V roce 1994 byla mezi Izraelem a Jordánskem podepsána Izraelsko-jordánská mírová smlouva.
• Za vlády Ehuda Baraka se izraelská armáda stáhla z jižního Libanonu a bylo zahájeno vyjednávání s předsedou Palestinské autonomie Jásirem Arafatem. V roce 2000 se uskutečnil summit v Camp Davidu, kde Barak nabídl plán na založení Palestinského státu, avšak ten byl Arafatem odmítnut. Po ztroskotání jednání vypuklo další povstání palestinských Arabů, tzv. Druhá intifáda neboli Intifáda al-Aksá. Krátce poté se stal v předčasných volbách novým premiérem Ariel Šaron. Během své vlády prosadil plán na jednostranné stažení z Pásma Gazy a plán na výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu. V roce 2006 utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do kómatu. Premiérský post pak převzal vicepremiér Ehud Olmert.
• V červenci 2006 začala druhá libanonská válka, která znamenala vytrvalé bombardování libanonských cílů izraelskou armádou a ostřelování severu Izraele libanonskou ší'itskou milicí Hizballáh. Konflikt trval několik týdnů a příměří bylo uzavřeno 14. srpna.
• V červnu 2008 se za egyptského zprostředkování podařilo dohodnout půlroční příměří mezi Hamasem a Izraelem, které trvalo od 19. června do 19. prosince téhož roku. Šest dní před vypršením příměří se Izrael vyslovil pro prodloužení příměří, avšak Hamas prodloužení odmítl. Dne 18. prosince vypršelo příměří a den na to Hamas oznámil, že nehodlá jednat o novém. Útoky probíhaly opakovaně na obou stranách. V lednu 2009 bylo vyhlášeno nové příměří, zahrnující stažení izraelských vojáků a otevření hraničních přechodů. Přestože raketové útoky na jižní Izrael, ani izraelské odvetné útoky zcela nepřestaly, křehké příměří trvá stále.

Tel Aviv

• Historie Tel Avivu je vlastně historií dvou měst, Tel Avivu a Jaffy. Až do začátku 20. stol. píše dějiny největšího izraelského města přístav Jaffa. Příběh tohoto dvojměstí je sice vyhrocenou podobou izraelských dějin, ale svým způsobem příznakovou i pro ostatní města a celou zemi vůbec.
• Jaffa byla snad už ve 2.tis. př. Kr. významným přístavem, podle židovské tradice stál u zrodu Noahův syn Jaffa z Jafetu, podle Římanů se zde první lidé usídlili už 40 let po potopě světa. Město určitě patřilo Egypťanům, o čemž svědčí kamenná brána se jménem faraóna Ramsese II. z r. 1270 př. Kr. Později přístav patřil Filištíncům, než jej král David, podle tradice druhý král Izraelců, ovládl. Jeho syn Šalamoun nechal na tamějších molech vykládat cedrové dřevo z Libanonu, určené na stavbu Chrámu. R. 800 se podle tradice prorok Jonáš snažil utéct před božím povoláním na místní lodi, Bůh ale seslal bouři a Jonáše pohltila velryba. Poté, co jej vyvrhla, odebral se šířit slovo boží do Ninive. Po nadvládě Asyřanů, Féničanů a Řeků skončilo město v rukou Makabejských Židů (asi 142 př. Kr.) a stala se nejvýznamnějším místním přístavem. Konkurence mu vyrostla až r. 50 po Kr., kdy severně odtud vyrostla Caesarea. Město sehrálo svou úlohu i v raně křesťanských dějinách, svatý Petr zde podle tradice vzkřísil ženu Tabitu a odmítl (po božím vnuknutí) striktní židovská pravidla, aby prokázal rovnost lidí před Bohem navzdory předchozímu rituálu.
• R. 68 dobyl město císař Vespasián a vyhnal všechny Židy, r. 636 přechází město z byzantské nadvlády pod vládu Arabů. Místní si zajisté oddechli, protože Arabové byli tolerantnější ke všem ne-muslimským vírám a navíc místní zbavili tíživého daňového jha. Konec proslulosti města přišel v r. 1099, kdy ho zadupali a zničili křižáci. Za osmanské říše se jednalo pouze o mírně vzkvétající město regionální město.
• Další dějiny jsou až dějinami Tel Avivu, založeného jako předměstí Jaffy r. 1909, aby se předešlo etnickým třenicím mezi masově přicházejícími Židy a starousedlíky. Tel Aviv znamená doslova „Jarní vršek.“ Mělo se stát obchodním centrem Blízkého východu. Po stagnaci první světové války přinesla další vlna imigrantů nové tření, a proto vláda Britského mandátu rozhodla, že Jaffa a Tel Aviv budou dvě odlišná města. V meziválečném období dochází k raketovému růstu města, projektovaného britskými a židovskými architekty, kteří měli vzdělání funkcionalistické školy Bauhaus. Město vyrůstalo podle tehdy nejmodernějších plánů, mělo být plné zeleně a širokých ulic (oproti tradičním středověce vypadajícím uličkám Jaffy). S vyhlášením nezávislosti r. 1948 se Tel Aviv stává hlavním městem, ostatně byl v té době jediným výlučné židovským městem s nejrozvinutějším průmyslem široko daleko. Ale nezávislost přinesla i První izraelsko-arabský konflikt, izraelská armáda obsadila město a starousedlí Arabové uprchli. Tehdy Jaffu osídlili Židé a připojili ji jako předměstí. Po Šestidenní válce r. 1967 a zákonu o nedělitelnosti Jeruzaléma jako hlavního města z r. 1980 přichází Tel Aviv o primát hlavního města. Nicméně OSN stále považuje Jeruzalém za okupované území, a proto má valná část zemí své konzuláty a ambasády právě v Tel Avivu.

Kultura

• Každá národnost v Izraeli je neoddělitelná od své náboženské identity. Palestinci jsou Arabové, jejichž tradice jsou založeny v muslimské kultuře, stejně tak je definována samostatně kultura židovská.
• Izrael má pestrou literární scénu. Mnoho jeho spisovatelů přišlo do země ze zahraničí, včetně Zbigniewa Herberta z Polska, Vasko Popa z Jugoslávie nebo Roberta Frienda ze Spojených států. Izraelský spisovatel Shmuel Yosef Agnon, Němec, který emigroval do Izraele v roce 1913, získal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1966. Mnoho mezinárodních ocenění získal i básník Arnon Lewy, stejně tak Yehuda Amichai, jehož verše byly přeloženy do mnoha jazyků. Mezinárodně nejznámějším moderním autorem je Amos Oz, autor dvou románů a literatury faktu.
• Izraelský styl v současném malířství a sochařství je ovlivněn evropským uměním, ale s tematikou výslovně židovskou. Mezi umělce s mezinárodním uznáním patří malíři Ya´akov Agam, Menashe Kadishman, Avogdor Arikha a sochaři Dany Karavan a Ygael Tumarkin. Rituální židovské umění zahrnuje tvorbu menorů ( svícnů ), pohárů na víno, tallilotů ( modlitebních šál ) a jiných obřadních předmětů.
• Hudební scéna je představována vlastní izraelskou filharmonií. Mezi klasické hudební hvězdy patří houslista Yitzhak Perlman a klavírista a dirigent Daniel Barenboim. V Jeruzalémě se koná Mezinárodní hudební soutěž Leonarda Bernsteina s udílením výročních cen v oblasti vážné hudby. Populární hudba má své zastoupení především v Tel Avivu a hvězdami jako Ofra Haza, Ilanit a Shalom Enoch. Klezmer – forma židovské hudby, která vznikla ve východní Evropě v průběhu 17.století, je chraptivou směsicí bicích, houslí, klarinetu, kláves a tamburin, využívá se hlavně při svatebních oslavách.
• Světově proslulý je izraelský balet. Izraelský choreograf Ohad Nahrinu je velmi dobře znám v tanečním světě. V Izraeli je stále živá tradice lidových tanců, které jsou prováděny profesionály při např. svatebních oslavách.

Náboženství a tradice

• Většina obyvatel (77,2 %) se hlásí k judaismu různých směrů a různého stupně dodržování náboženských pravidel. Druhou největší skupinou jsou muslimové (15,4 %), převážně sunnité. Významné jsou menšiny křesťanů různých denominací (2,1% populace; 81,2 % z nich je arabské národnosti) a drúzů (1,6 %) soustředěných v několika komunitách na severu Izraele.
• Hebrejský kalendář je lunisolární, data židovských svátků jsou z hlediska gregoriánského kalendáře pohyblivá. Platí to i pro Den nezávislosti, státní svátek, který může připadnout i na duben, i když nezávislost byla vyhlášena 14. května 1948. Deklarace nezávislosti ze dne 14. 5. 1948 zaručuje náboženskou svobodu a rovnoprávnost občanů bez ohledu na vyznání, současně však vyhlašuje Izrael jako židovský stát.
• Židovské svátky jsou i svátky státními, dva vrchní rabíni (aškenázského a sefardského směru) patří k vysokým státním představitelům. Hlavní svátky a měsíc (období) na který obvykle připadnou:
• Roš hašana – Nový rok – jednodenní svátek (září-říjen)
• Jom kipur – Den smíření – jednodenní svátek, ustává veškerý život v zemi, nevysílá TV ani rozhlas, prakticky ustává motorizovaná doprava na silnicích (září-říjen)
• Sukot – Svátky stánků – trvají týden, nepracuje se první a poslední den (říjen)
• Simchat Tora – Radost z Tóry (říjen)
• Chanuka – Svátky zasvěcení (chrámu) – osmidenní svátky, nepracuje se první a poslední den (prosinec-leden)
• Purim – Svátek „metání losu“ – jednodenní (únor-březen)
• Pesach – Svátek překročení – sedmidenní svátek, nepracuje se první a poslední den (březen-květen);
• Jom haacmaut – Den nezávislosti (duben/květen)
• Lag ha-Omer – Svátek učenců – jednodenní, volno ve školách (květen)
• Šavuot – Svátek týdnů (květen-červen)
• Vedle každoročně se vracejících náboženských svátků prochází Židé v průběhu života také neopakovatelnými rituály, doprovázejícími významné životní změny a okamžiky, jako jsou svatba, početí nebo smrt.
• Dnešní judaismus je národně-náboženskou kulturou, není pouze náboženstvím, ale je i výrazem etnické identity jednoho národa. Mezi Židy samotnými je potom latentní spor, který lze pro zjednodušení nazvat spor tradicionalistů a sekularistů. Tradicionalisté usilují o co největší zachování náboženského rituálu v každodenním životě, a to i cestou různých zákazů, liberálové ale zasahování do veřejného dění a jeho omezování berou jako upírání občanských svobod a tlaku tradicionalistů se z pochopitelných důvodů brání.

Historické lokality

• Spletitá historie Izraele je vzrušující a zároveň vyčerpávající. Najdete zde rozpadající se chrámy, zničená města, opuštěné pevnosti a stovky míst spojených s biblí. Tři největší města Izraele mají každé svůj odlišný charakter a atmosféru. Jeruzalém je svatý a navždy ultranáboženský, Tel Aviv je liberálním městem internetových podnikatelů a pozdně nočních technařů, Haifa má průmyslový nádech ….
• Do Starého města Jeruzaléma vstoupíte přes impozantní opevnění Jaffa Gate. Nutností je návštěva Davidovy věže s historickým muzeem Jeruzaléma. Zhora je nádherný výhled směrem k Chrámové hoře. Prozkoumejte rušný trh, nákupní uličky i tiché uličky čtyř odlišných městských čtvrtí – židovské, muslimské, křesťanské a arménské. Pro židy i muslimy má duchovní význam překrásný Skalní dóm na Chrámové hoře. Symbolem židovské víry a odolnosti je Zeď nářků na stejnojmenném náměstí pod Chrámovou horou. Jen pár kroků odtud byl zrekonstruován Archeologický park, jehož Davidson Center nabízí  virtuální návštěvu chrámu před 2000 lety. Fascinující 2000 let stará obydlí byla vykopána  ve čtvrti Herodian. Šest prostorných vil a panských sídel s vyzdobenými lázněmi, keramickými obklady a sbírkami domácích starožitností jsou součástí prohlídky. Srdcem křesťanské čtvrti je soubor svatyní v chrámu Svatého hrobu, který je pro věřící místem ukřižování Ježíše. Oficiálním památníkem holokaustu, při kterém bylo zavražděno na 6 miliónů Židů, je Yad Vashem,Izraelské muzeum na pahorku Givat Ram je zase hlavní sbírkou archeologie a starého umění. Jsou zde uloženy svitky od Mrtvého moře a Svatá kniha.
• Tel Aviv má mezi izraelskými městy specifický charakter. Protože patří k relativně mladým městům, nenajdete zde staré pamětihodnosti ani mnoho sakrálních staveb. Jako lze v tuzemských městech nalézt množství pamětních desek připomínajících oběti různých povstání, jsou pro Tel Aviv smutně charakteristické památníky obětem atentátů. Nejznámějším je památník Jichhaka Rabina, bývalého izraelského premiéra a významné politické persóny. V Memorial Garden to the Fallen je zas v jedenácti hájích jedenáct pomníků, zmiňujících největší hrdiny příslušného počtu arabsko-izraelských válek. Řadu památníků ukončuje Fontána ohně a vody (Fountain of Fire and Water), memento možného soužití i tak odlišných etnik, jako jsou Arabové a Židé. Kulturní rozmanitost židovského národa můžete porovnat v Muzeu židovské diaspory, kde jsou ukázky hudby, oděvů, probíhají zde rekonstrukce dějinných událostí, shlédnout můžete filmové záběry. Izraelské muzeum Jaffa a Eretz nabízí více než 3000 let starou historii nejstaršího obchodního přístavu světa a města Tel Aviv.
• Na izraelské poměry sekulární Haifa se může pyšnit nemalým počtem stálých expozic. Město sice nedisponuje nijak závratným počtem sakrálních, ani tradicí zabydlených míst, ale bohatě si vše vynahrazuje nezvykle aktivním kulturním životem. Reuben and Edith Hecht Museum patří k často vyhledávaným cílům. Nachází se na hoře Karmel, v prvním patře hlavní budovy Haifské university. Uvnitř lze nalézt stálé archeologické expozice dr. Reubena Hechta, který je věnoval místní universitě. Sestává z unikátní sbírky fénických artefaktů, starověkých řemesel a jejich dovedností, dále vykopávky kultur obývajících starověký Kanaan, tedy Palestinu. Naprostým unikátem je vylovená Ma´aganská loď. Horu Karmel nalezneme také ve Starém zákoně. Písmo zmiňuje horu také jako symbol plodnosti a krásy, jak o ní mluví proroci Izajáš a Nachum, a také král Šalamoun. Na Karmelu se dá navštívit i Eliášova jeskyně. Dodnes na Karmelu stojí jeden kostel a klášter karmelitánského řádu, který je možno zčásti projít. K hoře se zásadním způsobem váže ještě jedno náboženství, Baháismus. Na svazích nad Haifou stojí dvě zásadní budovy této víry, a totiž Baháistický chrám (Baha´I Shrine of the Bab) a Dům spravedlnosti. Některými expozicemi je tematicky blízké The National Maritime Museum, Národní pobřežní museum. Expozice představuje vývoj umění v Izraeli od dávného starověku. Umění, ale jiného druhu, představuje i Museum of Art, museum umění. Těžiště tvoří současné umění, sledují se jak místní, tak mezinárodní trendy. Z jiného soudku pochází National Museum of Science, Národní vědecké museum, v budově bývalého Technionu. Museum se snaží o reprezentaci úspěchů izraelské vědy, která v mnoha oborech patří ke světové špičce. Ve stylu např. vídeňského technického musea zde naleznete množství interaktivních exponátů, zrcadlovou místnost, temnou komoru, leteckou místnost, ale i výstavu dinosaurů, jak si zařídit ekologické bydlení, zábavnou výstavu optických deformací v prostoru apod. Otevřeno mají všechny dny kromě soboty. Závěrem zmiňme Museum of Natural History (Museum přírodního prostředí), Zoologický institut a Museum of Nature (Přírodovědné museum) se sbírkou hadů. Všechna tři muzea jsou pověstná rozsáhlostí představovaných témat a potěší především příznivce biologii příbuzných oborů.
• Cesareja byla kdysi skvělým římským městem, později obsazena byzantskými a křižáckými oddíly. Nejvíce stop po sobě zanechal schopný judský král Herodes, který zde postavil přístavní město pojmenované na počest císaře (caesara) Octavia Augusta. Židé se zde snaží nalézt ztracenou kontinuitu s palestinskými dějinami, zatímco pro Araby byla živou přítomností a ruiny minulosti jen mementem pohanským světů dávnověku.
• Krásné jezero Kinneret ( Galilejské jezero ) je obklopeno křesťanskými stánky, jako jsou Kafarnaum, Cana a Hora Blahoslavenství. Nachází se nedaleko Ježíšova rodného města Nazareth, v současnosti největšího arabského města v Izraeli.
• Nazareth je hlavním městem severního distriktu, kam ročně směřují desítky tisíc turistů, aby spatřily místo mládí Ježíše Nazaretského. Nepřehlédnutelnou dominantou je Bazilika Zvěstování, největší křesťanský komplex na Blízkém východě. Uvnitř areálu zase nalezneme mozaiky, kde byli Ježíš a Marie vyobrazeni podle kanonizovaných podob, přisouzených jim v různých křesťanských kulturách. Bazilika stojí nad jeskyní, nad níž měl podle tradice stát i dům panny Marie. Monumentální stavba se započala r. 1954 a vysvěcena byla až r. 1969. Dovnitř lze vstoupit jen v dlouhých kalhotách, ženy musí mít dlouhou sukni i rukáv. Jiná pamětihodná místa připomínají další sakrální stavby, např. kostel sv. Gabriela, ležící před studnou, kam si panna Marie chodila pro vodu. Patří řecké pravoslavné církvi a vstup dovnitř se tak řídí jejími pravidly. Řeckokatolický synagogální kostel u tržiště vděčí za svůj název přestavbě někdejší synagogy, kde měl učit sám Ježíš. Na kopci v horní části města je kostel chlapce Ježíše, kde dnes funguje církevní škola. Ve staré části města stojí Bílá mešita, kam se lze podívat mimo čas modliteb.
• V okolí Galilejského jezera se také rozkládá národní park Hammat Tiberias. Našince může překvapit podoba národního parku, v tomto případě se jím míní především památkové rezervace. V parku můžete nalézt zbytky tureckých lázní ze 6. stol př. Kr., jež jsou součástí Muzea Ernesta Lehmana (Ernest Lehman Museum). V areálu parku se nachází i prastará synagoga ze 4. stol. př. Kr., zajímavá mozaikovou podlahou.
• Za pozornost stojí i vesnička Bethsaida, ležící na severním pobřeží jezera. Narodili se zde hned tři apoštolé, Petr, Ondřej a Filip, v jejím okolí mělo dojít k zázraku uzdravení slepého. Dnes je Bethsaida víceméně archeologickým nalezištěm,
• S oblastí Tabgha se dostáváme do krajiny, kam se výrazně otiskl Nový zákon. Jedná se o menší oblast na pobřeží jezera, několik kilometrů severně od Tiberiady. K nalezení je zde hned několik významných míst, která by podle tradice měla pamatovat události zaznamenané v evangeliích. Nachází se zde kostel Rozmnožení chlebů z 5. stol. Ještě starší je kostel Petrova primátu ze 4. stol., nicméně přestavěného r. 1933. Má stát na místě, kde se udál Ježíšův zázrak chození po vodě. Na Hoře Blahoslavenství zase vyslovil osm blahoslavenství, kterými povzbudil slabé tohoto světa. Na památku epizody z Matoušova evangelia zde dnes stojí chrám z 20. stol. Do místa zvaného Yardenit, nebo také Baptismal Site (angl.), jezdí houfy křesťanských turistů, aby se nechaly pokřtít. Právě zde měl Jan Křtitel pokřtít Ježíše vodou Jordánu.
• Akka patří k nejstarším přístavům světa, první zmínky máme už z 19. stol. př. Sultán Al-Jazzar sice nechal město srovnat se zemí, ale vybudoval zde mocné a prosperující město s obnoveným přístavem. Po 1. světové válce spadlo město s územím pod britský mandát, většinu zde mají dodnes Arabové, kteří nebyli při vyhlášení nezávislosti r. 1948 naštěstí vyhnáni. Město si tak zachovává původní ráz. Triumfující muslimští vítězové se rozhodli smazat z povrchu světa někdejší křesťanskou slávu, a proto se jali zasypat celé město pískem, i zbytky rozbořené johanitské pevnosti, které se nám tak trochu paradoxně díky tomu dochovaly dodnes. Ve městě je dodnes patrné prolínání muslimské a křesťanské kultury. Dnes je zde kostel sv. Jana postavený na zbytcích křižáckého chrámu, Mořská brána a dobře zachované hradby s mohutnými baštami i starý přístav. Až ve 20. stol. bylo objeveno sedm pískem zasypaných křižáckých komnat a sálů.
• Massada ( Mezada ) je židovské sídlo na břehu Mrtvého moře, kde se v roce 73 n.l. Navzájem ubylo 960 obyvatel, aby se nedostali do rukou římského nepřítele. Na severozápadním břehu Mrtvého moře narazili archeologové v klášteře v Essenů zničeném Římany na rukopisy z doby před Kristem. Tady nad Mrtvým mořem tančila celou noc Salomé, tady Herodes obdržel od své dcery krvavý dar.
• Kafarnaum je městem, kam Ježíš odešel z Nazarethu po uvěznění Jana Křtitele. Učinil zde několik zázraků, uzdravil několik posedlých a nemocných. Údajně zde žili i apoštolové Ondřej s bratrem Šimonem, svůj úřad tu měl vykonávat autor stejnojmenného evangelia, Matouš. Tam, kde na přelomu letopočtů stávala původní obec, dnes nalezneme pouze vykopávky, které si lze prohlédnout z prosklené budovy, jež se nad nimi vznáší. Nachází se na severozápadě Galilejského jezera, asi 15 km od Tiberiady a kousek od oblasti Tabgha. Místní synagoga také ještě nevydala všechna svá tajemství
• Atraktivní historické lokality se nacházejí na palestinském území. Biblický Betlém je veliký, a tak jiný, než ho známe z katolických obrázků. Snad ten pocit neútulnosti je to, co nás na městě překvapí. Chrám je utonulý v shluku zájezdových autobusů, jako všechna svatá místa v Palestině. Na místě, kde stál chlév je jeskynní kaple.
• Severně od Mrtvého moře, na kraji úrodné nížiny v údolí Jordánu leží Jericho, zřejmě nejstarší město světa, počátek kultury. Dnes je místem palestinských ceremonií, archeologických vykopávek a směšného zábavního parku a místo palestinského věznění těch, kteří jsou nebezpeční i Palestincům samotným.
• Dalším z biblických míst, tentokrát v Judeji je Hebron, kde Abrahám pokřtil Sáru, Jakuba i Léu. Tato jedna z nejsvatějších židovských památek se dějinami ocitla na palestinském území. Hebron se dostal pod mezinárodní správu, mešita je separována ostnatým drátem, synagoga je uzavřena, ulice jsou pusté. Vstup je pouze na zvláštní povolení Izraelského ministerstva zahraničních věcí.