Náboženství a historie
Historie Sardinie
Historie Sardinie trvá již několik stovek tisíc let. Dokud nedošlo ke
kontaktům s jinými národy, není toho o ní příliš známo, ale jejími
svědky (alespoň z doby nedlouho před příchodem jiných etnik, ze druhého
tisíciletí před n. l.) jsou památky rozmístěné po celém ostrově,
především tzv. nuraghi (jedn. č. nuraghe),
věžovité stavby tvaru komolého kuželu připomínající úly, jež zřejmě
sloužily k obranným účelům. Dochovalo se jich dodnes 7 – 8 tisíc.
Jinými památkami jsou tzv. hroby obrů (tombe dei
giganti) a posvátné studně, odkazující ke kultu vody.
Prvním etnikem, s nímž se domorodí obyvatelé Sardinie setkali, byli
Féničané tisíc let před Kristem, kterým se ostrov hodil
jako zastávka na jejich plavbách. Kontakt byl zřejmě pokojný a jeho
přínosem bylo zakládání měst (mezi nimi i předchůdce dnešního
Cagliari, města Karalis). Z té doby také pochází doklad o prvním
použití označení Šardana pro ostrov (podle jednoho z mořských
národů, který ohrožoval i Egypt). Ze jména Šardana se pak vyvinulo
dnešní jméno ostrova (Řekové ostrov nazývali
také Hyknusa podle etnika Hyksů nebo Sandalyon podle tvaru území). Když se
vztahy mezi Féničany a domorodci počaly zhoršovat, povolali Féničané na
pomoc Kartágo, jež bylo naopak ve 3. stol. před n. l.
poraženo Římem.
Ani Římané nebyli přijímáni tak docela s otevřenou
náručí (pro tuto i další invaze bylo příznačné, že před nimi
Sardinci prchali do hor vnitrozemí, pobřeží tak zůstávalo dobyvatelům,
relativně neobydlené, dosti odlišné svou povahou od středu země).
Římu nicméně vděčí ostrov za síť silnic nebo
amfiteátr v Cagliari a také za latinskou kulturu
i jazyk, z nějž se přímo vyvinula i samostatná sardinská
řeč.
Římany na ostrově – jako i jinde – vystřídali Vandalové a
později Byzantinci, s nimiž je spojeno především šíření
křesťanství. Následující období, s ohrožováním arabskými piráty, je
pozoruhodné tím, že na ostrově vznikají čtyři samostatné státní
útvary, vlastně monarchie (giudicati), v jejichž čele
stojí giudice – doslovně „soudce“, ale zde ve
významu vládce, záruka práva a velitel armády (o rozhodovací pravomoc se
nicméně dělil s poradním sborem). Tyto čtyři sardinské giudicati byly
Cagliari, Torres, Gallura a
Arborea. Všechny měly své zákony, parlament i své
státní symboly. Společné jim bylo to, že projevovaly oddanost Svatému
stolci a byly pod čím dál větším
vlivem italských námořních
republik (zejména Pisy a
Janova). Alespoň dvě jména hlav těchto států
(giudice) stojí za zmínku – jsou to gallurský „král“ Nino
z rodu Viscontiů, přítel Dantův, s nímž se básník
také setkává v očistci v Božské komedii, a „královna“
Eleonora z Arborea, tvůrkyně pokrokového
zákoníku Carta de Logu (1392), který pak platil až
do 19. století. Éra těchto sardinských království končí z větší
části na konci 13. století (začala asi v 8. století).
Další významnou érou je pak období španělské
(původně aragonské) nadvlády, které můžeme datovat od
14. do počátku 18. století. Španělé s sebou přinesli své zvyky,
tradice i pokrmy, ale také tuhý feudální řád,
proti kterému se obyvatelé Sardinie bouřili.
Po válce o dědictví španělské připadlo v 18. století
sardinské království (později piemontsko-sardinské)
savojskému domu. Ani tato nadvláda nebyla zpočátku
přijímána s nadšením, ale v 19. století se právě
tento státní útvar stal hnacím motorem sjednocení Itálie,
k němuž došlo roku 1861 – království se tak změnilo
na Království italské.
Po druhé světové válce, kdy bylo těžce bombardováno zejména Cagliari,
byla uznána odlišnost Sardinie tím, že získala autonomní
status (1948). Poválečné plány na industrializaci
ostrova (soustředěné zejména na těžbu uhlí a petrochemický průmysl)
příliš nevycházely, mnoho lidí emigrovalo za prací do severní Itálie
i do jiných evropských zemí, projevovala se ekonomická krize,
nezaměstnanost, vyskytly se i radikálnější politické projevy. Karta se
však obrátila díky turistickému ruchu (podmínky pro něj
byly vytvářeny již od 50. let vysoušením bažin, čímž bylo zabráněno
epidemiím malárie), jehož velice oblíbeným cílem dnes ostrov je
(roční příliv turistů dosahuje asi
10 milionů návštěvníků), a v poslední době
třeba také díky informačním technologiím, jež
se na Sardinii rozvíjejí (mj. zásluhou společností jako Tiscali).
Kultura Sardinie
Pozornost si zaslouží sardština. Není sice nejvíce
používaným jazykem na ostrově (tím je nepochybně italština), ale ze
všech jazyků majících svůj původ v latině si právě sardština
zachovala nejpůvodněji její rysy, které navíc nebývale kombinuje s prvky
jazyků východního Středomoří. Sardským jazykem se mluví zejména na
venkově, uchovává se také v lidové poezii.
Nejtypičtějším hudebním projevem Sardinie, mimořádně svérázného
regionu Itálie, je vícehlasý (zpravidla čtyřhlasý) zpěv (cantu a
tenore), kdy se jeden sólový hlas opírá o tři hlasy tvořící
základ. Jedinečným sardinským nástrojem je launeddas,
tvořený třemi rákosovými hůlkami, z nichž dvě jsou slepeny včelím
voskem. Historie tohoto nástroje, který se uplatňuje při náboženských
obřadech i tancích, sahá až hluboko před náš letopočet. Oblíbený je
také zpěv s doprovodem kytary.
Historie Olbie
Má se za to, že město Olbia založili Řekové
(a nazvali je „šťastným městem“, z řeckého
olbios – šťastný), ruiny dokládají pozdější přítomnost
Féničanů a Kartaginců v místě. Kartagince zde
porazili Římané roku 259 před
n. l.
Největší důležitost měla Olbia ve středověku, kdy se stala
sídlem giudicatu Gallura, samostatného státního útvaru
ovlivňovaného kolonizátory z Pisy, kteří město nazývali
Terranova Pausania (toto jméno si pak podrželo až
do druhé světové války, kdy se mu vrátil název původní). Z této doby
také pochází významný monument, románský chrám sv.
Simplicia, jehož je bazilika hlavní svatyní (pozůstatky
svatého Simplicia zde byly nalezeny na počátku 17.století).
Další podstatná změna pak přišla pro Olbii až ve druhé polovině
20. století, kdy se začalo rozvíjet blízké Smaragdové pobřeží
(Costa Smeralda), což přineslo roustoucí prosperitu
i městu Olbia.
Náboženství a tradice
- Náboženské složení v Itálii: 97 % obyvatel deklaruje katolické vyznání, 1,5 % se hlásí k valdenské evangelické církvi, ostatní jsou muslimové a nedefinovaní
- Italské svátky
- 1. leden – Nový rok
- 6. leden – Tři králové
- 25. duben – Den osvobození
- 1. květen – Svátek práce
- 2. červen – založení Italské republiky
- 15. srpen – Nanebevzetí Panny Marie
- 1. listopad – svátek Všech svatých
- 8. prosinec – Neposkvrněné početí Panny Marie
- 25. a 26. prosinec – vánoční svátky
- patroni sv. Petr a Pavel
Historické lokality
Hlavní město
- Cagliari – městu dominuje stará čtvrť (Castello –
hrad) s věžemi a baštami. Nejzajímavější je vápencová Sloní věž ze
14. st. Z vyhlídkové terasy univerzitní budovy se naskýtá krásný pohled
na město. Můžete zde také obdivovat starořímský amfiteátr
z 2. století, původně gotickou katedrálu s barokním interiérem, kostel
svatého Michala (San Michele) ve stylu katalánského baroka či Palazzo
Viceregio, palác ze 14.století.
Historické lokality
- Alghero – opevněné město s cimbuřím a obrannými
věžemi. Navštívit můžete významnou katedrálu (s částmi v gotickém,
renesančním i neoklasicistním stylu) a kostel sv. Františka postavený ve
stylu katalánské gotiky.
- Sassari – město se dvěma univerzitami nabízí
k vidění knížecí palác Palazzo Ducale, řadu kostelů a ohromnou kašnu
Fonte Rosello ze 17. stol.
- Nuoro – najdete zde muzeum s originální sbírkou
etnických předmětů, tradičních oděvů, šperků a zlatnických výrobků,
karnevalových masek, domácího nářadí či hudebních nástrojů.
- Typickým znakem ostrova jsou kamenné stavby, tzv.
nuraghi. Je jich kolem 7000 a sloužily jako obytné
místnosti, kultovní místa i obranné stavby.