Náboženství a historie
Historie Itálie
Název země pochází ze slova „vitaliu“ (jinde se uvádí
„vitulus“) znamenajícího „vůl“ nebo „tele“, což poukazuje na
hojnost hovězího dobytka v oblasti. Nejdříve se tak nazývala oblast na
jihu a ve středu Apeninského poloostrova, později za Římanů se (už jako
Italia) jméno rozšířilo na celé území.
Nejvýznamnějšími ranými osadníky v prvním tisíciletí před naším
letopočtem byli Etruskové ve střední Itálii
(oblast zahrnovala i Řím), kteří zde rozvinuli společenský řád,
v němž mělo město důležitou pozici, a na jihu poloostrova a na Sicílii
Řekové (oblast zvaná Magna
Graecia). Ti zde založili významná města (mj. Neapol a
Syrakusy) a přinesli na území helénskou kulturu.
Roku 509 před n. l. byl poražen poslední král
Říma (založeného podle pověsti roku 753 př. n. l.) etruského původu
Tarquinius Superbus a byla zřízena římská republika.
V té vykonávali moc dva konzulové a zastupitelské sbory patricijů
(bohatých aristokratů, jejichž orgán se nazýval senát) a plebejů
(obecného lidu). Městský stát si nejdříve dokázal podmanit území
dnešní Itálie (do počátku třetího století před Kristem), později
i severní Afriku, Středomoří (včetně Pyrenejského poloostrova a
Balkánu) a území dnešní Francie. Pro italské území, jež bylo srdcem
říše, to znamenalo především latinizaci – římské občanství bylo
rozšířeno na obyvatele celé Itálie. To už však na Řím a jeho politickou
organizaci počaly doléhat tíha správy tak obrovského území a vnitřní
nepokoje (např. Spartakovo povstání a občanské
války).
Nejdříve se tak moci chápali vojenští vůdci (z těchto diktátorů byl
nejslavnějším Julius Caesar) a kolem roku
30 př. n. l. se pak Octavianus stává prvním
římským císařem (jako Augustus), poté co porazil
Antonia a Kleopatru roku 31 před n. l. Z nových územních výdobytků lze
uvést jako nejvýznamnější rozšíření říše do Anglie, z výdobytků
vnitřních pak období Pax Romana, pokojné doby
prosperity v prvních dvou stoletích naší éry, v historii Itálie pak už
nikdy neopakované (skončilo se roku 180 smrtí Marka Aurelia, posledního
velkého císaře). Je to také čas budování spleti silnic a šíření
křesťanství (oficiálním náboženstvím
říše se stalo roku 380 n. l. za císaře Theodosia I.). To,
spolu s právem, systémem
správy, filozofií a
uměním (řeckého základu prosívaného římskými
vlivy), tvoří římský (italský) příspěvek základům
západní civilizace. Později římským impériem zmítaly
vnitřní nesváry, hospodářské problémy a následně nájezdy barbarů. Ve
4. století se druhým centrem říše stávala Konstantinopole, až byla na
konci století říše rozdělena na západní a
východní. Ta západní přetrvala
však už jen krátce (zpravidla se uvádí pro její
zánik rok 476).
Odoakr, první následující římský král germánského původu,
zpočátku zachoval územní celistvost Itálie a římský způsob života,
později byl však přemožen byzantským císařem, který se pokusil nad
územím uplatňovat svou moc, ale byl poražen Lombarďany. K jejich vyhnání
si papež zase pozval Franky. Za odměnu byl pak roku 800 Karel
Veliký korunován na římského
císaře. Ani papežství, které v té době oficiálně
získalo stát, ani pokusům o vytvoření říše navazující na římské
impérium (čehož další etapa začala roku 962 korunováním Oty I.
císařem Svaté říše římské) se však nepodařilo udržet trvalou
nadvládu nad územím (jako se to dařilo císaři např. v Německu).
A tak zatímco se u moci nad celistvým územím na jihu Itálie a na
Sicílii střídali Saracéni, Normani (11. stol.) a později Francouzi a
Španělé (Anjouovci, Arragonci), zakládající státní útvary jako
království neapolské a království obojí Sicílie, na
severu jsou na vzestupu městské
státy, z nichž nejvýznamnějšími byly
Benátky, Janov, Milán,
Florencie a Pisa. (Již tady lze vystopovat počátky
obrovských rozdílů vedoucích až k rozkolu mezi bohatým, urbanizovaným a
průmyslovým severem a chudším jihem, kde byl v době severních městských
států nastolován feudální řád.) Uvedená města, bohatnoucí z obchodu
s Východem, průmyslu (vlna), bankovnictví a později i křižáckých
výprav se sice pro svou řevnivost nedokázala spojit ve větší státní
celek (nanejvýš do společných lig), ale stala se východiskem
nejpozoruhodnějšího italského kulturního hnutí,
renesance.
Za kolébku renesance je považována Florencie,
kde původně bankéřský rod Medicejských
podporoval umění a vědu (jinde to byl např. rod Farnese v Parmě,
Viscontiové a Sforzové v Miláně) a kde žili a tvořili
Dante (je příznačné, že v době politické
nejednoty je to právě Dante, slovesný umělec, básník, kdo je spojován
s počátky italštiny, jež se vyvinula z jeho rodné toskánštiny) a
Boccacio. Z jiných nejslavnějších postav italské
renesance jmenujme ideál renesančního člověka Leonarda da
Vinciho, Michelangela,
Machiavelliho, Galilea
Galileje, kteří objevovali svým myšlením a uměním obrazně
nové světy, zatímco Marco Polo či
Kryštof Kolumbus je objevovali doslova.
Plody italské renesance pomáhaly šířit do celé Evropy (zejména
Francie) paradoxně italské války v 16. století, v jejichž důsledku
získalo moc nad značnou částí Itálie
Španělsko a později (po válce o dědictví španělské,
1701 – 1713) Rakousko. Přínosem tohoto období byla
skutečnost, že obě nadvlády zastřešovaly moc na daném území a ve svém
důsledku mírnily vnitřní spory (od dob sporů mezi papežem a císařem se
znesvářené strany tradičně nazývaly guelfové, původně
přívrženci papeže, později pokrokovější síly, a ghibellini,
podporující císaře a konzervativní postoje).
Významná změna přišla na přelomu 18. a 19. století. Napoleonské
války, jež do Itálie přinesly myšlenky Francouzské revoluce
i francouzskou nadvládu (ať už přímou či nepřímou), byly mocným
podnětem pro následný vývoj směřující ke sjednocení
Itálie. Ten byl určován vlasteneckým hnutím zdola (nejdříve
karbonáři – doslova „uhlíři“, tajným
obávaným spolkem, jehož jednou z vedoucích figur byl Giuseppe Mazzini,
jiní prominentní členové byli zase léta vězněni na brněnském
Špilberku) a později proslulým risorgimentem
(„vzkříšením“), na němž se pak podíleli i představitelé
sardinského království.
Během vlny revolucí roku 1848 byly ještě italské snahy poraženy
Rakouskem (maršálem Radeckým), ale jejich naplnění přišlo vzápětí.
Roku 1859 se podařilo sardinskému království ve spojení s francouzským
císařem Napoleonem III. přemoci Rakušany v bitvách u Magenty a
u Solferina (zisk Lombardie), krátce nato dobyli Italové Sicílii a Neapol a
roku 1861 se Viktor Emanuel II. stal
italským králem. Jinou vůdčí postavou sjednocování
Itálie byl jeho ministerský předseda, hrabě Camillo Cavour,
a italský národní hrdina a revolucionář Giuseppe Garibaldi
(dobytí jihoitalských území), který se kromě osvobozování Itálie
podílel i na povstáních v Jižní Americe. Zbývající dvě území
pevninské Itálie se podařilo získat záhy – roku 1866 (spojenectvím
s Pruskem ve válce proti Rakousku) Benátsko a roku 1870 (když se
francouzská vojska stáhla z Říma v souvislosti s konfliktem
prusko-francouzským) se podařilo dobýt Řím, který se následujícího roku
stal hlavním městem.
Nový stát se nicméně potýkal s řadou vnitřních
problémů (zejména ekonomických – na severu byla Itálie, i díky
rakouské vládě, modernizovaná a zprůmyslněná, lidnatý jih naopak
postihla vlna emigrací na sever země i do Ameriky), jež se snažil řešit
na mezinárodním poli – vstupem do
Trojspolku s Německem a Rakouskem roku 1882 a koloniálními
výboji (oblast Afrického rohu, Libye). Za první světové války
zachovávala nejdříve Itálie (přes své spojenectví) neutralitu, později,
roku 1915, se (pod slibem územních zisků) přidala na stranu Spojenců (bitva
u Vittorio Veneto, rozhodující pro porážku Rakouska-Uherska, 1918). Rozsah
získaných území však nesplnil italská očekávání, navíc válka měla
za následek velké lidské ztráty (přes milion mrtvých) a
materiální škody.
V poválečné atmosféře neklidu a anarchie, navíc s hrozbou
bolševické revoluce, se vcelku lehce podařilo uchopit moc Benito
Mussolinimu a jeho fašistickému hnutí. Stačila
hrozba v podobě pochodu na Řím
v říjnu 1922, aby jej král Viktor Emanuel III.
jmenoval předsedou vlády. Brzy nastolil diktaturu, potlačoval občanská
práva, ostatní strany postavil mimo zákon, cenzuroval tisk. Pozitiva lze
spatřovat snad jedině v organizování veřejných prací, problematickém
nastolení „pořádku“ a povzbuzení ekonomiky (stavba dálniční sítě,
částečně vznik korporací). Velkým diplomatickým úspěchem Mussoliniho
bylo uzavření Lateránské smlouvy se Svatým stolcem (1929), jíž se papež
stal hlavou Vatikánu. Od 30. let si pak Mussolini začal plnit své
dobyvatelské sny o velké říši, jejímž centrem by byla Itálie. Roku
1936 dobyl – po neúčinném a chabém odporu Společnosti
národů a hrdinném boji obyvatel – Habeš (Etiopii),
později anektoval Albánii. Ke sblížení Mussoliniho
s Hitlerem sice nedošlo okamžitě (dohoda byla
uzavřena roku 1936), ale v době druhé světové války již
byly osudy obou zemí – pro Itálii osudově – spjaty. Ještě před ní
Mussolini významně vojensky podpořil Francovu diktaturu ve Španělsku, do
světového konfliktu Itálie vstoupila po boku Německa až roku 1940. Další
expanze italské říše se však nedařila – Mussolini se setkával
s vojenskými neúspěchy v Řecku i v severní Africe a byl nucen žádat
o pomoc Hitlera. Později Itálie naopak na svého německého spojence lidsky
i materiálně doplácela. Prohlubovalo se utrpení lidí (nedostatek
potravin), přišly spojenecké nálety – a tak došlo
25. července 1943 ke svržení
Mussoliniho a v září téhož roku
k italské kapitulaci. Mussolinimu se ještě podařilo
uprchnout na sever, popraven byl 28. dubna 1945 partyzány.
V důsledku války přišla Itálie o většinu dobytých území, roku
1946 se stala republikou. Dominantní
politickou silou se stala křesťanská demokracie (již vedl Alcide De
Gasperi). Zejména díky pomoci Spojených států se země rychle po válce
vzpamatovala a zažila ekonomický růst, stala se zakládajícím
členem NATO a aktivně se od počátku účastnila vývoje, který
vyústil ve zformování současné Evropské unie.
Ve vnitřní politice se poválečný vývoj
vyznačoval velkou nestabilitou (v průměru
vychází téměř jedna vláda na rok), jež v 70. a 80. letech nabyla
děsivých podob. Od 60. let rostla nespokojenost zaměstnanců a docházelo
k politickému násilí extrémních skupin (vrcholem
bylo asi zavraždění bývalého premiéra Alda Mora r.
1978 levicovými teroristy z Rudých brigád, když nebyly
splněny jejich požadavky). Na počátku 90. let pak
propukl rozsáhlý korupční skandál, který
zasahoval všechny hlavní strany (i bývalého socialistického premiéra
Bettina Craxiho). Obrovské pobouření, které to u Italů vyvolalo, mělo za
následek změnu podoby italské politiky, kde vzrůstá význam stran, jako je
Liga severu (reagující na pociťované rozdíly mezi bohatým severem a méně
rozvinutým jihem země), a významnou politickou figurou se stal mediální
magnát Silvio Berlusconi, jehož politické i obchodní
aktivity vyvolávají kontroverze. Tak či onak patří dnes Itálie
k nejrozvinutějším zemím světa (je členem
skupiny G8) a k zemím s nejvyšší kvalitou
života.
Kultura na území Itálie
V oblasti Itálie vzkvétala kultura od římské doby. Tato kultura
nezapře řecký vliv. Dodnes můžeme obdivovat
výtvory její architektury (Koloseum,
Pantheon), sochařství (např. Trajánův
sloup) i malířství (jak nám zůstalo zakonzervováno
např. v Pompejích). Ze slovesných umělců této doby uveďme alespoň
básníky Vergilia (tvůrce římského národního eposu
Aeneis) a Ovidia
(Proměny) či dramatika Plauta,
autora dodnes hraných kusů Pseudolus či
Komedie o hrnci.
Nicméně asi nejvíce inspirujícím proudem byla pro italskou kulturu
renesance, za které byla v Itálii vytvořena
nesmrtelná a svrchovaná díla – v literatuře na počátku renesance
stojí Dante se svou Božskou
komedií, jedním z největších děl světové literaury, po
jehož bok můžeme zařadit Petrarku (i samotný
sonet, jímž se Petrarca básnicky vyjadřoval
nejčastěji, je ostatně italským vynálezem) a Boccaccia
s Dekameronem. Z pozdějších italských literátů
je třeba zmínit epického básníka Torquata Tassa,
dramatiky Carla Goldoniho (který ve svých hrách
zužitkoval dodnes prováděnou italskou divadelní formu zvanou
commedia dell'arte, skýtající prostor pro lidovou
improvizovanou zábavu s tradičními typy postav a hrubou dějovou linkou) a
Carla Gozziho (pohádková dramata jako
Turandot) či básníka 19. století
Giacoma Leopardiho. V závěru 19. století vznikala
také Pinocchiova dobrodružství Carla Collodiho, jedno z nejznámějších
děl světové literatury pro děti. V moderní literatuře se vyznamenali
italský dramatik Luigi Pirandello, zakladatel futurismu
Filippo Tommaso Marinetti, neorealista Alberto
Moravia a současní spisovatelé Dario
Fo a Umberto Eco.
Díky velikánům malířství a výtvarného umění, jakými byli
Michelangelo, Raffaello,
Tizian, Botticelli, Leonardo da
Vinci, Benvenuto Cellini,
Tintoretto a později třeba
Caravaggio, se Itálie stala na několik století
poutním místem pro mladé adepty malířství i pro jeho obdivovatele.
Již pro zvukové kvality italštiny (otevřené slabiky s množstvím
samohlásek, málo případů shluků souhlásek ve slově) je ideální
oblastí pro umělecký projev Itala hudba, zejména opera,
která se v zemi zrodila, dlouho byla (italská opera) převažujícím
útvarem tohoto hudebně dramatického žánru a je zde dodnes široce
populární. Z italských hudebních skladatelů můžeme jmenovat
Palestrinu, Monteverdiho (jednoho
z prvních tvůrců opery), Vivaldiho, skladatele-virtuóza
Paganiniho (jeho nástroj, housle, tak jak je známe dnes,
byly – podobně jako klavír – vyvinuty právě v Itálii),
Rossiniho a pak dva z nejvýznamnějších operních
autorů – Giuseppa Verdiho (jenž byl i kulturní
postavou risorgimenta; když mu davy provolávaly slávu „Viva Verdi!“,
neoslavovaly jen velkého Itala, ale volaly prý zároveň skrytě „ať žije
italský král Viktor Emanuel“ – Vittorio Emanuele Re D'Italia, což tehdy
ještě nebylo skutečností) a Giaccoma Pucciniho, oba
tvůrce strhujících děl a řady dnes již zlidovělých melodií. Ze zástupu
slavných italských interpretů opery (a nejen opery) uveďme za všechny jen
jméno Luciana Pavarottiho. Ze současných hvězd populární
hudby si získal posluchače i v zahraničí Eros
Ramazzotti.
I film, nové umění dvacátého století, našel v Itálii světové
umělce v poválečném období v režisérech, jako byli Federico
Fellini, Luchino Visconti, Franco
Zeffirelli, Michelangelo Antonioni,
Pier Paolo Pasolini, a hvězdách Sophii
Lorenové, Gině Lollobrigidě, Claudii
Cardinalové, Marcellu Mastroiannim… V poslední
době zaujal i v cizině např. film Roberta
Benigniho La vita è bella (Život je
krásný, 1997).
Historie a kultura Říma
Ve zprávách o počátcích Říma se splétají dohromady pověst a
historická realita tak, že je dnes již nelze spolehlivě oddělit.
Vyprávění o dvojčatech Romulovi a Removi, synech
boha Marta a vestálky, jež dal jejich prastrýc zabít, ale kteří byli
zachráněni, když je sluha pověřený jejich zabitím pustil v košíku po
řece Tibeře a u břehu je našla vlčice, která je kojila do doby, než se
jich ujal pastýř, si získalo vůbec největší oblibu a je
nejrozšířenější. Pokračuje tak, že oba bratři se přeli o založení
nového města, což skončilo zabitím Rema a založením
Říma druhým z bratrů, Romulem, tradičně uváděném dne
21. dubna 753 před n. l. K tomu mělo dojít na
Palatinském vrcholku (dalších šest vrcholků, na
nichž se Řím rozkládá, jsou Aventin, Kapitol, Caelius, Viminal, Quirinal a
Esquilin). Ani podle současných poznatků historiků není potřeba mýtus
spojený se založením Říma zavrhovat – oblast byla osídlena od počátku
prvního tisíciletí před naším letopočtem a skutečně někdy v polovině
8. století na Palatinském vrcholku vyrůstá významnější osada
(především asi kvůli blízkosti řeky a obchodní stezce, která místo
protíná). S Romulem je spojen ještě mytologický únos Sabinek,
při němž měl únosem žen sousedního etnika při slavnostech za tím
účelem přímo pořádaných zajistit rovnováhu obou pohlaví v městě
s převážně mužským obyvatelstvem a také populační obnovu Říma.
Krvavému konfliktu, jejž to hrozilo vyvolat, zabránily prý až samy Sabinky,
jež se vrhly mezi své otce a nové manžele, kteří stáli proti sobě, a tak
je smířily. Romulem údajně také započala řada sedmi králů Říma,
přičemž osoby alespoň některých z nich již mají svou oporu
v historii.
Po svržení posledního krále roku 510 před n. l. se
Řím stal vzkvétajícím centrem nejdříve
republiky a po roce 27 př. n. l.
impéria, a tak de facto metropolí tehdejšího západního
světa („caput mundi“) s milionovou populací.
Z událostí, jež narušily tuto zlatou dobu města, lze uvést galskou
okupaci na počátku 4. stol. před n. l., při níž se prý zvláště
vyznamenaly kapitolské husy, jež svým kejháním
vzburcovaly tamější obránce – jediný Kapitol tak z celého Říma
zůstal nedobyt, a veliký požár, který město
postihl roku 64, za císaře
Nerona. Byť z něj bývá viněn, nebyl zřejmě
žhářem, ale pohromy využil jednak k pronásledování
křesťanů (extrémní formy této perzekuce byly jejich
upalování, kdy navečer někdy dokonce sloužily jako lidské pochodně, či
navlečení příslušníků tehdejší sekty do zvířecí kůže a jejich
rozsápání psy), jednak k nové, velkorysé výstavbě ve městě.
Dědictvím starého Říma, který byl závislý především na příjmech
zvenčí – válečných kořistech a poplatcích – je kromě půdorysu
města i řada dochovaných staveb – baziliky, lázně, budova
Kolosea, Pantheon,
Andělský hrad (původně mauzolem císaře
Hadriána), Forum Romanum (někdejší společenské a
obchodní centrum) či Via Appia, spojnice Říma
s jihem Itálie. V nejbohatších domech byla i tekoucí voda či systém
ústředního vytápění. (Přepychu antického Říma se evropská města pak
vyrovnala až v 18. století!)
Úpadek důležitosti města přichází ve
4. století, kdy je centrum říše přesunuto do
Konstantinopole, a západořímští císaři pak vládnou z jiných italských
měst, Milána a Ravenny. Od úplného pozbytí důležitosti město s počtem
obyvatel ve středověku klesajícím až na 20 000, kde se na zarostlých
památnících jeho bývalé slávy pásl dobytek a antické budovy byly
postupně rozebírány na stavební materiál, zachránil až vzestup
nového náboženství, jehož hlavním
místem se stal právě Řím. Křesťané se ve
Věčném městě již nemuseli se svými obřady skrývat v katakombách jako
kdysi, ale naopak sem proudili do významného poutního místa a přinášeli
s sebou prosperitu. Římští biskupové, z nichž se později vyvinuli
papeži, postupně získávali větší moc než ostatní vládci či správci
území (z prvních významných papežů jmenujme alespoň Řehoře I.).
Po krátkém období, kdy se papež přestěhoval do Avignonu ve
14. století (a v Římě se zatím Cola di Rienzo
pokoušel v šíleném úsilí spojit Itálii a navázat na slávu starého
Říma), nastává nejslavnější éra papežství v Římě, který
ve druhé polovině 15. století přebírá od Florencie
štafetu centra renesance. Papežové se snažili předčit
aristokratické mecenáše jiných měst (sami ostatně pocházeli vesměs
z předních římských rodů a mnohdy bez skrupulí shromažďovali
bohatství a kupčili s vírou), podporovali umělce
(Michelangela, Raffaella,
Botticelliho), budovali nové stavby – dostavba
baziliky svatého Petra, Sixtinská
kaple a první most přes Tiberu od antických dob,
Ponte Sisto (poslední dvě jmenovaná díla jsou
spojena se jménem papeže Sixta IV.), z necírkevních uveďme např.
Palazzo Farnese. V té době vznikají také
v Římě jedny z prvních akademií výtvarných umění, hudby
(Akademie sv. Cecílie), chápe se důležitost
zachování antických památek, jsou zakládány umělecké sbírky.
I v baroku pokračuje rozkvět (díla architektů
Borrominiho a Berniniho),
jehož nejznámějšími plody jsou patrně Španělské
schody či Fontana Di Trevi a dále
četné paláce, vily, parky…
V 19. století se (po dobytí města Francouzi roku 1796 a následném
krátkém připojení k Francii) k Římu upíraly zraky vlastenců
bojujících za nezávislou a sjednocenou Itálii. Papežská
vláda nad městem skončila definitivně roku
1870 (konec papežského státu), o rok
později se Řím stává hlavním
městem sjednocené Itálie (vztahy s papežem,
který se v prvních letech cítil jako „vatikánský zajatec“, pak
urovnala až Lateránská smlouva, 1929).
Od té doby zažilo město boom –
populace se z několika set tisíc obyvatel v době sjednocení země
zvýšila až na téměř tři miliony, město významně těží ze své
přitažlivosti pro turisty (jichž přijíždí ročně několik milionů a
jež si město předchází zdokonalováním infrastruktury a služeb),
spočívající v dráždivém spojení památek antické velkoleposti
s moderní tváří města (jež bylo zejména v 50. a
60. letech díky filmu městem
vysloveně módním), i z toho, že je centrem
katolického náboženství, a i v důsledku toho opět jednou ze světových
metropolí.
Z proměn města ve 20. století byla asi nejkurióznější ta, jež je
spojená s obdobím fašistické diktatury,
za níž byly (často za cenu bourání starých čtvrtí) budovány
nové pompézní třídy, např. Via dei Fori
Imperiali, a kdy bylo také založeno filmové
městečko Cinecittà, projektované, aby
konkurovalo Hollywoodu. Ze slavných režisérů jsou s ním spojena jména
Luchina Viscontiho, Federica Felliniho či tvůrce spaghetti westernů Sergia
Leoneho.
Později novou výstavbu nebo obnovu starých staveb motivovaly např.
Letní olympijské hry roku
1960 nebo Jubileum roku
2000.
Náboženství a tradice
- Náboženské složení v Itálii: 97 % obyvatel deklaruje katolické vyznání, 1,5 % se hlásí k valdenské evangelické církvi, ostatní jsou muslimové a nedefinovaní
- Italské svátky
- 1. leden – Nový rok
- 6. leden – Tři králové
- 25. duben – Den osvobození
- 1. květen – Svátek práce
- 2. červen – založení Italské republiky
- 15. srpen – Nanebevzetí Panny Marie
- 1. listopad – svátek Všech svatých
- 8. prosinec – Neposkvrněné početí Panny Marie
- 25. a 26. prosinec – vánoční svátky
- patroni sv. Petr a Pavel
Historické lokality
Hlavní město Itálie
- Řím – jedna z nejkrásnějších metropolí Evropy.
Za návštěvu (či za vidění) rozhodně stojí Vatikán s bazilikou sv.
Petra, Sixtinskou kaplí a Vatikánskými muzei, dále Forum Romanum se zbytky
antických památek, Koloseum jako dominanta města, antický chrám Pantheon,
barokní Fontana di Trevi (nejslavnější na světě), Španělské schody
(nejdelší a nejširší schodiště v Evropě) nebo Trajánův sloup.
Historické lokality
- Pompeje a Herculaneum – dochované zbytky antických
měst, která zničil výbuch Vesuvu roku 79 n. l.
- Florencie – dominantou města je katedrála Santa Maria
del Fiore, vedle ní stojí zvonice Campanile di Giotto. Mezi další významné
památky patří např. Battistero di San Giovanni (Křtitelnice sv. Jana),
Palazzo Vecchio, Palazzo Medici Riccardi, nejstarší most Florencie Ponte
Vecchio, lemovaný z obou stran obchůdky, a Galleria degli Uffizi se sbírkami
renesančních obrazů (mj. díla Botticelliho, Leonarda da Vinci, Albrechta
Dürera, Michelangela, Raffaella, Tiziana, Caravaggia či Rembrandta). Naleznete
zde také slavnou Michelangelovu sochu Davida a mnoho dalších překrásných
památek ze slavného období zdejší renesance.
- Pisa – na náměstí Piazza dei Miracoli (náměstí
Zázraků) naleznete řadu významných staveb: šikmou věž Torre pendente,
románské Baptisterium (Battistero), katedrálu ve tvaru latinského kříže a
monumentální hřbitov Camposanto.
- Benátky – město leží na 118 ostrůvcích, a je tak
ušetřeno (a s ním i jeho návštěvníci) provozu a hluku automobilů, což
ještě přispívá k jeho fantaskní atmosféře, jež Vás snadno přenese do
minulosti. Napříč celým městem vede Canal Grande. Při návštěvě
určitě nevynechejte Dóžecí palác, náměstí sv. Marka, nejznámější
most Ponte di Rialto či Ponte dei Sospiri (most vzdechů), palác Ca' d'Oro
(kde dnes sídlí muzeum) nebo zvonici Kampanila (Campanile). Slavné je také
zdejší operní divadlo Gran Teatro La Fenice. Ve městě, jež největšího
rozkvětu dosáhlo v 15. a 16. století, žili či tvořili mj. Marco Polo,
Tizian, Tintoretto, Monteverdi, Vivaldi, Goldoni, Gozzi a Casanova.
- Milán – ve městě můžete obdivovat milánský Dóm,
slavné operní divadlo La Scala, renesanční zámek Castello Sforzesco nebo
nákupní galerii Viktora Emanuela II. (Galleria Vittorio Emanuele II).
- Neapol – centrum tvoří dvě náměstí, Piazza del
Municipio s pevností Castel Nuovo a Piazza del Plebiscito (největší
neapolské náměstí, nacházejí se zde Královský palác a kostel sv.
Františka z Pauly, který připomíná římský Pantheon a má po obou
stranách kolonádu), ve městě se nachází také slavné operní divadlo
Teatro San Carlo.
- Janov – dominantou města je přístavní maják
Lanterna. Na náměstí Piazza De Ferrari můžete navštívit Dóžecí palác
a vidět působivou fontánu.
- Turín – zajímavou památkou města je 167 m vysoká
věž muzea kinematografie Mole Antonelliana (původně plánováno jako
synagoga). Nachází se zde také jedno z nejvýznamnějších egyptských
muzeí na světě, Museo Egizio, a další muzea a galerie, např. Galleria
Sabauda, Museo Nazionale del Risorgimento a Museo Civico d´Arte Antica či
muzeum starého umění v Palazzo Madama. V katedrále sv. Jana Křtitele je
chováno slavné turínské plátno.
- Verona – ve městě, které proslavil Shakespeare svou
hrou Romeo a Julie, můžete obdivovat řadu historických památek. Vstupní
branou projdete do centra města na náměstí Piazza Bra, kde můžete
obdivovat římské divadlo – slavnou veronskou Arénu, kde se v létě
konají operní představení. Za návštěvu také stojí náměstí Piazza
delle Erbe s kašnou fontana di Madonna Verona. Nejznámější církevní
stavbou města je bazilika San Zeno Maggiore, jejíž krypta je spojována
s dějištěm závěru slavného tragického příběhu dvou milenců.
Rozhodně nezapomeňte na Juliin dům – Casa di Giulietta – s proslulým
balkonem a pevnost Castelvecchio, kde je dnes umístěno muzeum.
