Náboženství a historie

Historie a kultura Azorských ostrovů

O Azorách před jejich objevením Portugalci v 15. století se neví téměř nic. Jen sporé zmínky v dílech antických autorů snad naznačují, že starověkým lidem nebyly ostrovy někde daleko za Gibraltarskou úžinou („Herkulovými sloupy“), ztracené v oceánu, neznámé. Konkrétní výraz nalezly tyto narážky v domněnce, že Azory by jako několikátá další možná lokalita mohly být vysněnou Atlantidou (místo Sete Cidades na Azorách ostatně odkazuje k údajným sedmi ztraceným městům Atlantidy). Z argumentů pro by snad bylo možno uvést vulkanický původ všech Azorských ostrovů a v důsledku toho skutečnost, že k jevům jako „zmizení“ (malé) části pevniny tu v minulosti docházelo, proti hovoří průzkum mořského dna v okolí souostroví, který naprosto nepotvrdil, že by okolní oblast byla kdysi suchozemská. Jiné zdroje zase uvádějí, že na jednom ostrově Azor byly kdysi nalezeny fénické mince… Ostrovní skupiny v Atlantiku, jež bychom mohli ztotožnit s Azory, se objevují čím dál častěji na středověkých mapách před historickým počátkem Azor.

Pokud se však přidržíme věrohodných dat, lze klást objevení Azor přibližně do roku 1427, kdy sem připlouvá portugalský námořník ve službách krále Jindřicha Mořeplavce Gonçalo Velho Cabral (jiné, často v téže souvislosti zmiňované jméno je Diogo de Silves). Pořadí nejdříve objevených a osidlovaných ostrovů bylo následující: Santa Maria, São Miguel a – jak už název napovídá – jako třetí ostrov Terceira. Co se týče etymologie místních názvů, ostrov Santa Maria je např. pojmenován podle toho, že na něm Cabral přistál na svátek Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna), a celé Azory jsou trochu záhadně pojmenovány podle jestřába lesního (portugalsky açor), byť zde tento druh ptáka není původní. Má se za to, že zdejší opeřenci spíše jestřába připomínali.

Ještě před trvalým lidským osídlením začaly prý ostrovy obývat ovce, které měly zajistit budoucím kolonizátorům dostatek potravin. Z plodin byly na novém území vysázeny pšenice, vinná réva nebo cukrová třtina (mnohé z toho pak bylo exportováno, vývozním artiklem byly později ještě třeba pomeranče, putující do Anglie), kromě ovcí sem byly dovezeny i další druhy dobytka. První portugalští osadníci pocházeli z provincií Algarve a Alentejo z Pyrenejského poloostrova. Jiným významným etnikem byli dále Vlámové (existovalo zde příbuzenské spojení panovníků Portugalska a Vlámska, jednu dobu byly Azory dokonce známé jako Vlámské ostrovy), za významné vlámské objevitele či osidlovatele Azor jmenujme jako zástupce alespoň šlechtice Willema van der Haegen. De facto do vyhnanství sem byli posíláni také zločinci s lehčím proviněním. Epizodkou z prvního století „evropské“ historie Azor je i zdejší strastiplná zastávka Kryštofa Kolumba. Nejslavnějšího objevitele tu mylně pokládali za piráta a nakrátko dokonce uvěznili.

Ostrovy leží na mimořádně exponovaném místě uprostřed Atlantiku, a tak neudivuje, že zde bylo rušno – v 16. a 17. století tudy procházely obchodní trasy lodí spojující Evropu a Ameriku, místní přístavy sloužily galérám obtěžkaným poklady z Nového světa (mnohé z nich se tu potopily, buďto dílem pirátů, nebo nepříznivého počasí) a střetávali se tu v bitvách piráti a korzáři. Válečný ruch tady byl i v době personální unie Španělska a Portugalska v období 1580 – 1640, kdy se Azory jako jedno z posledních portugalských území bránily tomu, podrobit se španělskému královi Filipovi II. Po rozhodném vítězství Španělů v bitvě u Ponta Delgada (1582) se král nemilosrdně pomstil – zajaté nechal pověsit.

To – při zpětném pohledu – vítanějšími návštěvníky Azor byly některé významné osobnosti 18. a 19. století – uveďme slavného francouzského romantika Chateaubrianda, jenž se tu zastavil na cestě do Ameriky, když prchal před krutostmi Francouzské revoluce. O svých dojmech z Azor podal zprávu ve svých Pamětech ze záhrobí a na území Nového světa pak mimo jiné načerpal inspiraci pro svá díla zasazená do exotického prostředí. Za následného napadení Portugalska Francií během napoleonských válek se na ostrov Terceira zase spolu s příbuzenstvem uchýlil malý Almeida Garrett, pozdější významný portugalský básník, romanopisec i politik. Pamětihodné je také pobývání monackého knížete Alberta I. na Azorách, jehož sem zavedla jeho vášeň pro oceánografii.

Ostrovy, vzdálené od své mateřské pevniny, osvědčily vlastenectví a prozíravost i v době portugalské občanské války (1828 – 1834), kdy se staly základnou liberálů, podporujících novou královnu Marii II.

Svůj strategický význam potvrdily Azorské ostrovy i ve 20. století, kdy zde roku 1943 portugalský diktátor Salazar pronajal základnu Britům, kteří odsud podporovali své operace v Atlantiku, po válce si tu vybudovali základnu Američané (Lajes Field na Terceiře), využívanou později v období studené války.

Památným datem z nedávné historie ostrovů je rok 1976, kdy se staly v rámci Portugalska autonomním regionem Azory s hlavním městem Ponta Delgada. Předtím byly téměř 150 let spravovány jako tři okrsky nazvané podle svých sídel: Angra (ostrovy Terceira, São Jorge a Graciosa), Horta (Pico, Faial, Flores, Corvo) a Ponta Delgada (São Miguel, Santa Maria).

Kulturu Azor určili jejich první obyvatelé, tedy první osadníci, především z Portugalska, později i z Francie a Vlámska. Živili se hlavně zemědělstvím, později lovem velryb, vinařstvím. Mnohé z azorské kultury a tradic zůstává zachováno v původní době, zejména z důvodu značné izolovanosti ostrovů, v minulosti obtížně překonatelné. Svátky, které se dodnes slaví na Azorách, jsou hlavně náboženské (Duch svatý), stále tu žijí býčí zápasy. V muzeích na ostrovech uvidíte expozice věnované velrybářství s umnými výrobky vyřezávanými z velrybích kostí. Pro architekturu zdejších domů, původně využívající především ryze místní materiály jako magmatickou horninu a vápenec, je typická světlá omítka, někdy dlaždicová výzdoba, a také vlámský či maurský vliv. Historické centrum města Angra do Heroísmo bylo dokonce zapsáno na Seznam světového dědictví organizace UNESCO. A konečně součástí azorského kulturního dědictví jsou v širším slova smyslu i místní sýry a druhy vína.

Historie města Ponta Delgada

Město vzniklo původně jako vesnička rybářů, které sem přilákala výtečná poloha místa v bezpečné zátoce. Strategičnost lokality jí vynesla to, že se stala pravidelnou zastávkou na objevitelských plavbách a – také v důsledku toho – v roce 1546 hlavním městem ostrova São Miguel s oficiálním titulem města, který udělil král Don João III. Nevítaný vedlejší produkt tohoto rozkvětu, tedy pozornost pirátů, mělo odrážet opevnění budované v 16. a 17. století. Patrně vrcholné období prosperity nastalo Ponta Delgadě v 18. a 19. století, kdy byl významnou ekonomickou aktivitou vývoz pomerančů, především do Anglie. Tehdy povstala většina kostelů, klášterů, paláců a honosných domů (také při přestavbě po roce 1839, kdy město postihla záplavová vlna), jež stále určují architektonickou tvář města. Významně se Ponta Delgada zapsala do historie Portugalska tím, že odsud roku 1832 vypluly směrem k pevnině liberální síly, aby zbavily Portugalsko absolutismu a za královnu prohlásily Donu Marii II. Novou energii do ekonomických žil Ponta Delgady vlilo v 19. století zavedení nových plodin na vývoz jako ananasu, čaje nebo tabáku, vzpruhou pro hospodářství bylo i vybudování umělého přístavu. Také ve dvacátém století byly hlavními ekonomickými aktivitami rybolov a zemědělství. K důležitým změnám pak ještě došlo v polovině 70. let, v Ponta Delgada byla založena univerzita (1976) a Azorské souoostroví se dočkalo politické a správní autonomie. V Ponta Delgadě dnes sídlí regionální vláda Azor. K tradičnímu zemědělství a potravinářskému průmyslu se v poslední době přiřadil rovněž cestovní ruch.

Z významných pontadelgadských rodáků se zmiňme o Anterovi de Quental, významném portugalském básníkovi 19. století píšícím o omrzení životem (sám spáchal sebevraždu) a sociálních problémech, a Teófilu Bragovi, portugalském spisovateli a dramatikovi a druhém prezidentu Portugalska (krátce v roce 1915).

Náboženství a tradice

• Náboženské složení v Portugalsku: katolíci (97 %), bez vyznání (2 %), zbytek tvoří protestanti různých denominací, muslimové, hinduisté a nepatrná židovská komunita
• Státní svátky
• Nový rok – 1. leden
• Velký pátek – pohyblivý svátek (březen – duben)
• Den svobody – 25. duben (výročí tzv. karafiátové revoluce 1974)
• Svátek práce – 1. květen
• Den Portugalska – 10. červen
• Boží tělo – pohyblivý svátek (červen)
• Nanebevzetí Panny Marie – 15. srpen
• Vyhlášení republiky – 5. říjen
• Svátek Všech svatých – 1. listopad
• Obnovení nezávislosti – 1. prosinec
• Neposkvrněné početí – 8. prosinec
• Vánoce – 25. prosinec
• Mimo národních svátků je třeba počítat s tím, že v Portugalsku existují i svátky regionální a městské (např. v Lisabonu 12. 6. – sv. Antonín; v Portu 24. 6. – sv. Jan)