Náboženství, historie a kultura na Olympské riviéře

Náboženství a historie

Historie Řecka

Na území Řecka se rozvinuly první evropské civilizace. První známá byla mínojská na ostrově Kréta, jež trvala takřka po celé třetí tisíciletí až do poloviny druhého, kdy ji vystřídala civilizace mykénská, která již užívala řečtinu. Mykénská civilizace je kladena do období 1600 – 1100 př. n. l. Následovalo temné období řeckých dějin, předchozí kultura upadala, vázl obchod. Toto období končí někdy v 8. století před n. l., do nějž klademe homérské eposy a kdy začaly vznikat první městské státy (polis – odtud politika). Ty byly de facto samostatné, soupeřily mezi sebou a dokázaly se spojit, jen když hrozilo velké vnější nebezpečí (např. Peršané). Nejznámějšími městskými státy byly Athény a Sparta. Jak centrum vzdělanosti Athény, tak převážně vojenská Sparta částečně dávaly rozhodovací moc do rukou občanů, a pokládaly tak základy demokracie a západní civilizace. V této době také Řekové kolonizovali oblasti ve Středozemním moři (mj. jih Itálie, Sicílii, pobřeží Černého moře, oblasti v Malé Asii). Bylo to i období rozkvětu kultury, literatury (zejména dramatu), architektury, je budována Akropole, v Athénách žijí dramatici Aischylos, Euripides, Aristofanes a Sofokles, působí filozofové Sokrates, Platón a Aristoteles. V řecko-perských válkách v první polovině 5. stol. př. n. l. se podařilo Řekům odvrátit perské nebezpečí, a fakticky tak byly také navždy rozděleny Evropa a Asie jako dva kontinenty s jiným směřováním vývoje. Vzrůstající význam Athén i jejich snaha určovat vývoj ve stále větších oblastech Řecka vyvolaly nakonec peloponéskou válku, jež skončila porážkou Athén roku 404 před Kristem. Končil tak zlatý věk a počínal úpadek městských států ve 4. století před n. l. Dominanci získává v této době Makedonie a její dva vládci, Filip II. a Alexandr Veliký (356 – 323), kteří si postupně podmaňují jak Řecko, tak značnou část tehdy známého světa (severní Afriku, Malou Asii, Blízký východ až po Indii). Alexandr tak za pouhých 13 let své vlády vytvořil obrovskou říši, k jejímuž udržení umně využíval místních forem vlády i náboženství. Ačkoliv se říše neudržela, její helénské dědictví svou stopu v jednotlivých krajinách zanechalo. Řecko pak postupně sláblo, až bylo v důsledku spojení s nepřáteli Římanů, Kartaginci, dobyto ve 2. století př. n. l.

Římská vláda však byla relativně mírná, představovala období klidu, nepřervala řeckou kulturu ani ji neuvrhla v zapomenutí. Naopak – rozvíjela její podněty, římští vládci jí byli ovlivněni, Řekové se dostali např. i do římského Senátu. Řecká kultura pak poznamenala v jeho počátcích i nové křesťanské náboženství, jež se mělo stát univerzálním, a hlavně novou říši, která vznikla nejdříve ve 4. století n. l. jako jedna větev Římské říše – východořímská, a později, po pádu Západořímské říše roku 476, se byzantská říše stala tou nejmocnější v Evropě. Roku 1453 nakonec stát, který už dlouho ztrácel stabilitu v důsledku prosazování zájmů některých italských přístavů (zejména Benátek) i výbojů Otomanů, padl se svým hlavním městem Konstantinopolí.

Konstantinopole se stala Istanbulem a Řecko na téměř tři sta let součástí Osmanské říše. Postavení Řeků v nové říši je obtížné stručně zhodnotit. Pravoslavná církev měla výsadní postavení, udržovala řecký jazyk a kulturu, pro Řeky plnila identifikační funkci – její patriarcha se zároveň stal vůdcem národa, na druhou stranu se církev stala do jisté míry nástrojem moci Osmanů. V období jejich nadvlády proběhlo také několik vln vystěhování Řeků z jejich území do oblastí kolem Černého moře, ale i do Rakouska, Ruska, Francie atd. – došlo tak k tzv. řecké diaspoře. Řekové v zahraničí zprostředkovávali těm doma nové myšlenky, jež se šířily Evropou, podporovali svou dřívější vlast. Od konce 18. stol. se pak datují snahy o osvobození Řecka ze jha Osmanské říše. Ty vyvrcholily v letech 1821 – 1829 v řecké válce za nezávislost, jedné z prvních osvobozeneckých válek, která sloužila jako inspirace pozdějšímu úsilí jiných národů o samostanost a jež si ve své době získala sympatie řady svobodomyslně smýšlejících osobností (např. lorda Byrona). I pro novější řeckou historii jsou příznačné některé okolnosti této události – zdánlivá jednota společného úsilí Řeků, ve skutečnosti roztříštěnost a sledování různých zájmů (od cíle pouze uchvátit moc z rukou sultána až po řešení tíživé sociální a ekonomické situace), a významná role západních velmocí Británie a Francie. Právě jim vděčí Řecko, jehož zápas po počátečních úspěších směřoval k porážce, za svou tehdy nabytou samostatnost – jim a jejich úzkostlivé touze po rovnováze sil a míru v období po napoleonských válkách.

Úvodní republikánské období nemělo dlouhého trvání, prezident Kapodistrias byl zastřelen a roku 1832 se z Řecka stává monarchie, jíž vládne bavorský král Otto. Jeho pozice nebyla jednoduchá, země a její hospodářství byly zdecimovány válkou. Jeho snaha o autoritativní vládu vyvolala odpor a nakonec byl nucen přijmout ústavu, jež učinila z Řecka konstituční monarchii. V 19. století se také zrodila tzv. Megali Idea (velká myšlenka) – připojit k Řecku i zbylá území obývaná řeckým obyvatelstvem, která posud patřila do Osmanské říše. Tato myšlenka pomalu docházela svého naplnění – Řecko postupně získává území Thessalie, Epirus, Makedonii, Krétu a po první světové válce (díky podpoře Dohody, již Řecko uskutečňovalo pod vedením předsedy vlády Eleftheriose Venizelose navzdory odporu krále, což byl počátek národního schizmatu) dokonce i území ve Východní Thrákii a na východě Malé Asie v okolí Smyrny. Řeky však porazil s tureckými nacionalisty Mustafa Kemal Atatürk, dvě posledně jmenovaná území bylo Řecko nuceno vrátit a došlo k nebývalé výměně obyvatel – téměř 1,5 milionu Řeků opustilo Malou Asii a usadilo se v Řecku (kde takový nebývalý příliv uprchlíků znamenal vážné problémy), opačným směrem přes Bospor putovalo 400 000 muslimů. Megali Idea tak ztratila na aktuálnosti.

Pro následující období jsou charakteristické nestabilita, převraty, spory o monarchii, v nichž proti sobě stáli monarchisté a liberálové, později – v osudovém konfliktu – přívrženci pravice a levice. Příznačná je v moderních dějinách Řecka také přítomnost velké osobnosti. Takový byl premiér Venizelos (1864 – 1936), jenž na počátku 20. století prováděl reformy k zlepšení tehdejší napjaté sociální situace (např. zavedením práv pracujících), a Řecko postavil v 1. světové válce po bok vítězů. Zároveň však ztrácel podporu svého lidu a unavil jej účastí ve válce. Do řecké politiky vstoupil pak ještě na přelomu 20. a 30. let, aby zklidnil tehdejší krizovou situaci. Opakující se krizi měl poté řešit Ioannis Metaxas (1871 – 1941), přívrženec monarchie, jenž zavedl po roce 1936 pořádek za cenu tvrdých represí, cenzury, zákazu politických stran a věznění oponentů. Zároveň však také nastartoval ekonomiku a za jeho doby nezaměstnanost klesala. Zhlížel se v diktátorech Hitlerovi a Mussolinim, ale když pochopil, že jeho zájmy a Mussoliniho sen o „novém Římu“ se kříží, rozhodl se pro válku proti Itálii, čímž pozvedl vlnu vlastenectví. Italy se podařilo z Řecka vyhnat, ale Metaxas roku 1941 umírá a Němci téhož roku vpadnou do Athén. Řecko je vydáno napospas německému drancování, řecké přístavy jsou zase blokovány Británií, na přelomu let 1941 a 1942 přichází hladomor, během kterého zemře 100 000 lidí. Situaci domácího odboje (ve kterém hrají důležitou roli komunisté) komplikuje jeho nejednota i obtížné vztahy s králem a vládou v exilu. W. Churchill – jako stoupenec řecké monarchie – váhá s podporou odboje, v roce 1944 se dohodne se Stalinem (bez vědomí kteréhokoliv řeckého představitele), že Řecko zůstane v britské sféře vlivu výměnou za Rumunsko. V říjnu 1944 Němci z Řecka odcházejí a premiér Georgios Papandreu se vrací i s exilovou vládou.

To už se ale schyluje k občanské válce mezi pravicovými monarchisty a komunisty, kteří odmítnou odzbrojení a svolávají generální stávku. Následuje pouliční bitva v ulicích Athén a bílý teror, během kterého jsou zabíjeni civilisté a ničeny celé vesnice. Komunisté nejdřív volí formu gerilové války. USA podporují pravicové síly (Trumanova doktrina zadržování komunismu byla podnícena řeckými událostmi). Poté, co komunisté nejdříve přešli ke konvenční válce a později přišli o podporu Titovy Jugoslávie, byli roku 1949 poraženi. Skončilo tak nejsmutnější období řeckých dějin s hrůznou bilancí: ve druhé světové válce padlo 500 000 Řeků, kolem 100 000 během války občanské, několik desítek tisíc Řeků si muselo hledat nový domov v některé ze socialistických zemí, šrámy na duši řeckého národa zůstávaly.

Válkami zničené hospodářství se dokázalo díky vydatné pomoci ze strany Spojených států opět postavit na nohy, Řecko se stává jedním velkým staveništěm, vstupuje do Severoatlantické aliance. Další konflikt se objeví v souvislosti s Kyprem – Řekové doufají, že by Kypr v rámci britské dekolonizace mohl být připojen k Řecku. Na Kypru je však i významná turecká menšina a pro jeho strategickou polohu má na něm Británie stále zájem. Roku 1960 je uzavřena dohoda – Kypr se stane nezávislým, bude spravován společně Řeky a Turky s tím, že Řekové budou mít prezidenta a 70% zastoupení v parlamentu, Turci viceprezidenta a v parlamentu zastoupení, které jim umožní veto. V Řecku ale takové uspořádání nadšení nevzbudilo. Junta plukovníků, u vlády v Řecku od roku 1967, uspořádala na Kypru puč, který posloužil jako záminka k turecké invazi na Kypr. Na počátku 70. let dochází kromě toho ke studentskému hnutí odporu v důsledku represí na univerzitách, ekonomická situace se zhoršuje, nespokojenost panuje i v řadách armády. To vede k pádu režimu plukovníků roku 1974. Z exilu se vrací staronový premiér Konstantinos Karamanlis, monarchie je definitivně zrušena a nastolena je parlamentní demokracie, nejdříve s důležitou úlohou prezidenta. Dlouholetým premiérem se stává později Andreas Papandreu, vztahy s NATO, značně ochladlé během kyperských událostí, jsou opět urovnány, Řecko vstupuje do EU, za svou měnu přijímá euro.

Kultura Řecka

Řecká kultura má neobyčejně dlouhé trvání a tvoří nejvýznamnější část základu celoevropské kultury. Jejích impulzů využívali římští umělci, její dědictví udržovala byzantská říše, odkud pak přeskočila jiskra, která se rozhořela v italském renesančním hnutí. Po něm se k antickému odkazu výslovně hlásil klasicismus, ale řeckou mytologií a řeckou kulturou a jejich archetypálními příběhy se nechávali a nechávají inspirovat další a další evropští tvůrci a s šířením evropské kultury i umělci jiných světadílů. Objevy řeckých vědců jsou zase pevným základem mnoha vědních oborů.

Z výtvarných projevů starého Řecka se toho mnoho nedochovalo, jak s šířením křesťanství a odmítáním pohanských kultů tyto ztrácely svůj „praktický“ význam, čímž se o ně přestalo dbát. Něco se o nich dovídáme z popisu jejich nadšených vnímatelů, něco z římských napodobenin a něco můžeme alespoň ve fragmentech vidět dodnes (např. dílo sochaře Feidiase, tvůrce několika sochařských zpodobení bohyně Athény). Umění byzantské doby se svým zdobným stylem mozaiek a ikon ovlivnilo i slavného řeckého renesančního umělce El Greka, patrně nejslavnějšího řeckého malíře novověku.

V literatuře vytvořili Řekové vzory literárních druhů, jak je pak převzala Evropa – epice v Iliadě a Odysseji, připisovaných Homérovi, nebo později v Ezopových bajkách, lyrice např. dílem básnířky Sapfo, dramatu pak v Aischylových, Sofoklových a Euripidových tragédiích a Aristofanových komediích. Z moderních řeckých literátů je třeba uvést řecké básníky, nositele Nobelovy ceny, Giorgose Seferise a Odyssease Elytise. Svými prózami (především románem o Alexisu Zorbasovi, jehož příběh pronikl i do širšího kulturního povědomí) světově proslul Nikos Kazantzakis.

Na počátku dějepisectví stojí Řek Hérodotos, zatímco Sokrates, Platón a Aristoteles platí za otce filozofie vyjádřené i literárně. Obdoba Hippokratovy přísahy je v lékařství dodnes v platnosti. Na Hippokrata pak navázal další slavný řecký lékař jménem Galén. V matematice, geometrii a fyzice jsou dodnes ctěna jména jako Tháles, Pythagoras, Euklides či Archimedes.

Významný je i řecký příspěvek v hudbě. Tou se teoreticky zabýval už Pythagoras uvažující o hudební stupnici a věřící, že vesmírná tělesa se řídí obdobnými zákonitostmi jako hudba – koncept tzv. „hudby sfér“ (sám Pythagoras byl spolu se svými žáky zdatný hudebník). Pozdější byzantské liturgické zpěvy ovlivňovaly evropskou hudbu i přímo. S řeckou lidovou hudbou jsou odedávna spjaty strunné nástroje, reprezentativním je zejména buzuki. Ve 20. století vydalo Řecko hned několik velkých osobností hudby – slavného dirigenta Dimitri Mitropulose, jednu z nejslavnějších postav opery Marii Callasovou (původním jménem Maria Anna Sofia Cecilia Kalogeropulu) nebo skladatele Iannise Xenakise, Mikise Theodorakise (asi nejvíce proslaveného autorstvím hudby k filmu Řek Zorba) a mladšího Vangelise.

Z osobností řecké kinematografie uveďme alespoň režiséra filmů Řek Zorba nebo Stella Michaela Cacoyannise, představitelku hlavní ženské hrdinky prvního ze jmenovaných titulů Irenu Papas nebo režiséra Costu Gavrase.

Historie a kultura města Volos

Město Volos samo nemá dlouhou historii, ale v tomto kraji existovalo lidské osídlení již od období 7 tisíc let před naším letopočtem (např. osada Sesklo, kde byly nalezeny keramika, kamenné nástroje a pozůstatky akropole, či Dimini se zbytky hradeb).

V oblasti dnešního města Volos se ve starověku nacházela města Demetrias, Pagasae a Iolkos (právě zkomoleninou posledně jmenovaného názvu zřejmě jméno Volos vzniklo, předchozí stadia vývoje názvu měla být „Golkos“ a „Golos“). Mykénské město Iolkos je přímo spojeno s řeckou mytologií – právě odtud prý vyplul Jason spolu s dalšími argonauty na výpravu do Kolchidy za zlatým rounem, aby tak získal korunu v zemi, která mu náležela. Město Pagasae tu vzkvétalo někdy v klasickém období kolem poloviny prvního tisíciletí před Kristem. Město Demetrias (Demetriada) založil makedonský král Demetrios Poliorketes na počátku 3. století před naším letopočtem. Demetriada se stala základnou makedonské moci, jež odtud kontrolovala území Thessalie a jižního Řecka. Měla i obchodní význam a existovala až do 6. století n. l. Jejími připomínkami jsou vedle pozůstatků helénského města i malované pohřební stély.

Ve středověku se osídlení v oblasti města Volos soustředilo kolem kopce v místě známém jako Palea. Zde lze hledat někdy v období, kdy bylo území součástí Otomanské říše (t. j. od roku 1423), přímé počátky města Volos. Zdejší přirozený přístav, tvořící jedinou spojnici oblasti Thessalie se světem, vytvářel příznivé podmínky pro vznik města, jež bývá oficiálně kladen zhruba do poloviny 19. století, kdy mělo město jen 80 domů. Hlavní hospodářské činnosti tehdy byly výroba a obchod. Ačkoli se místní obyvatelé účastnili ve 20. letech 19. století řeckých osvobozeneckých bojů a nově se konstituující řecký stát vznesl na území nárok, součástí Řecka se Volos (tehdy ani ne pětitisícové město) stal až roku 1881. Od té doby nastal mohutný rozvoj města – budovala se železnice i dále přístav, rostla populace (roku 1889 11 tisíc obyvatel, 1907 23 tisíc, ale roku 1928 – po přílivu řeckých uprchlíků z Malé Asie v rámci řecko-turecké výměny obyvatel – již 47 tisíc). Tvář města byla tehdy uhnětena do neoklasicistní podoby s širokými třídami rovnoběžnými s hlavní pobřežní ulicí, na ně kolmými těsnými uličkami a řadou pozoruhodných staveb, k nimž patřily domy bohatých občanů (např. Sarafopulose) a významné veřejné budovy (nádraží, gymnázium, městské divadlo, Hotel de France). Mnohé z těchto budov vzaly bohužel zasvé při zemětřeseních roku 1955, která zničila jedno z nejkrásnějších moderních řeckých měst. Ty historické stavby, jež se zachovaly, však stejně jako industriální budovy (např. Tsalapatas, bývalá továrna na cihly, nebo někdejší skladiště tabákové společnosti Papastratos) z téhož období – tedy z konce 19. a počátku 20. století – nechátrají, ale jsou důmyslně využívány. Našly v nich útočiště muzeum, thessalská univerzita i taverny a bary. Přírodní katastrofa alespoň podnítila rekonstrukci a stavbu nových, moderních budov v tomto dynamickém evropském městě, které se v poslední době mj. podílelo také na pořádání letní olympiády 2004 a chystá se na Středomořské hry v roce 2013.

Ze slavných osob spojených s Volosem jmenujme tři umělce. Svérázného lidového kumštýře, malíře Theophilose Hatzimihaila, který vzbuzoval údiv a hlavně posměch svými vlasteneckými kroji, převleky za Alexandra Velikého či bojovníka řecké revoluce a jenž zpodoboval ve svých naivních dílech národní historii a lidový řecký život. Ve městě Volos žil. Malířem jiného ražení byl surrealista Giorgio de Chirico, rodák z Volosu. Ve svých obrazech, jež jsou nejvíce ceněny, ukazoval pusté, rozlehlé prostory městského prostředí, které pro něj měly metafyzický význam. Dnes asi nejznámějším rodákem z města Volos je skladatel Evangelos Odysseas Papathanassiou, proslulý jako Vangelis, tvůrce melodické elektronické hudby, který si velkou slávu dobyl třeba hudbou k filmu 1492: Dobytí ráje či vytvořením hudby k olympijským hrám v roce 2000 v Sydney.

Náboženství a tradice

• Náboženské složení – věřící řecké pravoslavné církve (97,5 %), muslimové (1,7 %), ostatní (0,8 %)

• Svátky
  • státní
    • 25. březen Den nezávislosti
    • 28. říjen (tzv. Den „OCHI", tedy Den „NE") – připomíná řecké odmítnutí italského ultimáta na „právo vstupu a přechodu“ fašistických vojsk v roce 1940, kterým byla zahájena řecko–italská válka
  • další svátky a dny volna
    • Nový rok (1. leden)
    • Svátek práce (1. květen)
    • 17. listopad (výročí povstání proti vojenské diktatuře na athénské polytechnice)
    • Vánoce (25. – 26. prosinec)
  • náboženské svátky
    • 6. leden – svátek Theofania spojený s „žehnáním vod“
    • Velký pátek a Velikonoční pondělí
    • 15. srpen – svátek Panny Marie

Významné kostely a kláštery ve Volosu:

• katedrála sv. Mikuláše
• bazilika sv. Konstantina
• kostel Proměnění Páně (Metamorphosis)
• kaple sv. Trojice (Agia Triada)

Historické lokality

Hlavní město Řecka

• Athény – dominantou města je Akropole (na seznamu památek UNESCO), opevněné návrší, kde se nachází chrám Parthenon, Erechtheion, vstupní brány Propylaia a muzeum. Centrem Athén je Agora (z řečtiny „tržiště“) s nejzachovalejším antickým chrámem Hefaisteion. Ve městě dále najdeme Hadriánův oblouk, Dionýsovo divadlo (nejstarší na světě) nebo chrám Olympieion.

Historické lokality

• Epidaurus – patří k nejkrásnějším archeologickým nalezištím. Nachází se zde zrekonstruované divadlo, chrám boha Asklepia nebo muzeum
• Mykény – patří k nejdůležitějším nalezištím. V pozůstatcích královského paláce byla objevena pohřební maska Agamemnona
• Olympia – vznik olympijských her, zbytky chrámu boha Dia, chrám bohyně Héry, archeologické mu­zeum
• Korint – navštívit můžete Akrokorint, Apollonův chrám nebo katedrálu sv. Pavla Apoštola
• Meteora – jedná se o klášterní komplex na vrcholcích skal, kláštery jsou památkou UNESCO
• Delfy – archeologická památka UNESCO, město zasvěcené Apollonovi
• Soluň – nachází se zde Bílá věž se sbírkou byzantských ikon a mnoho křesťanských kostelů
• Mystras – starověké byzantské město zapsané na seznamu UNESCO