Náboženství a historie

Historie Itálie

Název země pochází ze slova „vitaliu“ (jinde se uvádí „vitulus“) znamenajícího „vůl“ nebo „tele“, což poukazuje na hojnost hovězího dobytka v oblasti. Nejdříve se tak nazývala oblast na jihu a ve středu Apeninského poloostrova, později za Římanů se (už jako Italia) jméno rozšířilo na celé území.

Nejvýznamnějšími ranými osadníky v prvním tisíciletí před naším letopočtem byli Etruskové ve střední Itálii (oblast zahrnovala i Řím), kteří zde rozvinuli společenský řád, v němž mělo město důležitou pozici, a na jihu poloostrova a na Sicílii Řekové (oblast zvaná Magna Graecia). Ti zde založili významná města (mj. Neapol a Syrakusy) a přinesli na území helénskou kulturu.

Roku 509 před n. l. byl poražen poslední král Říma (založeného podle pověsti roku 753 př. n. l.) etruského původu Tarquinius Superbus a byla zřízena římská republika. V té vykonávali moc dva konzulové a zastupitelské sbory patricijů (bohatých aristokratů, jejichž orgán se nazýval senát) a plebejů (obecného lidu). Městský stát si nejdříve dokázal podmanit území dnešní Itálie (do počátku třetího století před Kristem), později i severní Afriku, Středomoří (včetně Pyrenejského poloostrova a Balkánu) a území dnešní Francie. Pro italské území, jež bylo srdcem říše, to znamenalo především latinizaci – římské občanství bylo rozšířeno na obyvatele celé Itálie. To už však na Řím a jeho politickou organizaci počaly doléhat tíha správy tak obrovského území a vnitřní nepokoje (např. Spartakovo povstání a občanské války).

Nejdříve se tak moci chápali vojenští vůdci (z těchto diktátorů byl nejslavnějším Julius Caesar) a kolem roku 30 př. n. l. se pak Octavianus stává prvním římským císařem (jako Augustus), poté co porazil Antonia a Kleopatru roku 31 před n. l. Z nových územních výdobytků lze uvést jako nejvýznamnější rozšíření říše do Anglie, z výdobytků vnitřních pak období Pax Romana, pokojné doby prosperity v prvních dvou stoletích naší éry, v historii Itálie pak už nikdy neopakované (skončilo se roku 180 smrtí Marka Aurelia, posledního velkého císaře). Je to také čas budování spleti silnic a šíření křesťanství (oficiálním náboženstvím říše se stalo roku 380 n. l. za císaře Theodosia I.). To, spolu s právem, systémem správy, filozofií a uměním (řeckého základu prosívaného římskými vlivy), tvoří římský (italský) příspěvek základům západní civilizace. Později římským impériem zmítaly vnitřní nesváry, hospodářské problémy a následně nájezdy barbarů. Ve 4. století se druhým centrem říše stávala Konstantinopole, až byla na konci století říše rozdělena na západní a východní. Ta západní přetrvala však už jen krátce (zpravidla se uvádí pro její zánik rok 476).

Odoakr, první následující římský král germánského původu, zpočátku zachoval územní celistvost Itálie a římský způsob života, později byl však přemožen byzantským císařem, který se pokusil nad územím uplatňovat svou moc, ale byl poražen Lombarďany. K jejich vyhnání si papež zase pozval Franky. Za odměnu byl pak roku 800 Karel Veliký korunován na římského císaře. Ani papežství, které v té době oficiálně získalo stát, ani pokusům o vytvoření říše navazující na římské impérium (čehož další etapa začala roku 962 korunováním Oty I. císařem Svaté říše římské) se však nepodařilo udržet trvalou nadvládu nad územím (jako se to dařilo císaři např. v Německu).

A tak zatímco se u moci nad celistvým územím na jihu Itálie a na Sicílii střídali Saracéni, Normani (11. stol.) a později Francouzi a Španělé (Anjouovci, Arragonci), zakládající státní útvary jako království neapolské a království obojí Sicílie, na severu jsou na vzestupu městské státy, z nichž nejvýznamnějšími byly Benátky, Janov, Milán, Florencie a Pisa. (Již tady lze vystopovat počátky obrovských rozdílů vedoucích až k rozkolu mezi bohatým, urbanizovaným a průmyslovým severem a chudším jihem, kde byl v době severních městských států nastolován feudální řád.) Uvedená města, bohatnoucí z obchodu s Východem, průmyslu (vlna), bankovnictví a později i křižáckých výprav se sice pro svou řevnivost nedokázala spojit ve větší státní celek (nanejvýš do společných lig), ale stala se východiskem nejpozoruhodnějšího italského kulturního hnutí, renesance.

Za kolébku renesance je považována Florencie, kde původně bankéřský rod Medicejských podporoval umění a vědu (jinde to byl např. rod Farnese v Parmě, Viscontiové a Sforzové v Miláně) a kde žili a tvořili Dante (je příznačné, že v době politické nejednoty je to právě Dante, slovesný umělec, básník, kdo je spojován s počátky italštiny, jež se vyvinula z jeho rodné toskánštiny) a Boccacio. Z jiných nejslavnějších postav italské renesance jmenujme ideál renesančního člověka Leonarda da Vinciho, Michelangela, Machiavelliho, Galilea Galileje, kteří objevovali svým myšlením a uměním obrazně nové světy, zatímco Marco Polo či Kryštof Kolumbus je objevovali doslova.

Plody italské renesance pomáhaly šířit do celé Evropy (zejména Francie) paradoxně italské války v 16. století, v jejichž důsledku získalo moc nad značnou částí Itálie Španělsko a později (po válce o dědictví španělské, 1701 – 1713) Rakousko. Přínosem tohoto období byla skutečnost, že obě nadvlády zastřešovaly moc na daném území a ve svém důsledku mírnily vnitřní spory (od dob sporů mezi papežem a císařem se znesvářené strany tradičně nazývaly guelfové, původně přívrženci papeže, později pokrokovější síly, a ghibellini, podporující císaře a konzervativní postoje).

Významná změna přišla na přelomu 18. a 19. století. Napoleonské války, jež do Itálie přinesly myšlenky Francouzské revoluce i francouzskou nadvládu (ať už přímou či nepřímou), byly mocným podnětem pro následný vývoj směřující ke sjednocení Itálie. Ten byl určován vlasteneckým hnutím zdola (nejdříve karbonáři – doslova „uhlíři“, tajným obávaným spolkem, jehož jednou z vedoucích figur byl Giuseppe Mazzini, jiní prominentní členové byli zase léta vězněni na brněnském Špilberku) a později proslulým risorgimentem („vzkříšením“), na němž se pak podíleli i představitelé sardinského království.

Během vlny revolucí roku 1848 byly ještě italské snahy poraženy Rakouskem (maršálem Radeckým), ale jejich naplnění přišlo vzápětí. Roku 1859 se podařilo sardinskému království ve spojení s francouzským císařem Napoleonem III. přemoci Rakušany v bitvách u Magenty a u Solferina (zisk Lombardie), krátce nato dobyli Italové Sicílii a Neapol a roku 1861 se Viktor Emanuel II. stal italským králem. Jinou vůdčí postavou sjednocování Itálie byl jeho ministerský předseda, hrabě Camillo Cavour, a italský národní hrdina a revolucionář Giuseppe Garibaldi (dobytí jihoitalských území), který se kromě osvobozování Itálie podílel i na povstáních v Jižní Americe. Zbývající dvě území pevninské Itálie se podařilo získat záhy – roku 1866 (spojenectvím s Pruskem ve válce proti Rakousku) Benátsko a roku 1870 (když se francouzská vojska stáhla z Říma v souvislosti s konfliktem prusko-francouzským) se podařilo dobýt Řím, který se následujícího roku stal hlavním městem.

Nový stát se nicméně potýkal s řadou vnitřních problémů (zejména ekonomických – na severu byla Itálie, i díky rakouské vládě, modernizovaná a zprůmyslněná, lidnatý jih naopak postihla vlna emigrací na sever země i do Ameriky), jež se snažil řešit na mezinárodním poli – vstupem do Trojspolku s Německem a Rakouskem roku 1882 a koloniálními výboji (oblast Afrického rohu, Libye). Za první světové války zachovávala nejdříve Itálie (přes své spojenectví) neutralitu, později, roku 1915, se (pod slibem územních zisků) přidala na stranu Spojenců (bitva u Vittorio Veneto, rozhodující pro porážku Rakouska-Uherska, 1918). Rozsah získaných území však nesplnil italská očekávání, navíc válka měla za následek velké lidské ztráty (přes milion mrtvých) a materiální škody.

V poválečné atmosféře neklidu a anarchie, navíc s hrozbou bolševické revoluce, se vcelku lehce podařilo uchopit moc Benito Mussolinimu a jeho fašistickému hnutí. Stačila hrozba v podobě pochodu na Řím v říjnu 1922, aby jej král Viktor Emanuel III. jmenoval předsedou vlády. Brzy nastolil diktaturu, potlačoval občanská práva, ostatní strany postavil mimo zákon, cenzuroval tisk. Pozitiva lze spatřovat snad jedině v organizování veřejných prací, problematickém nastolení „pořádku“ a povzbuzení ekonomiky (stavba dálniční sítě, částečně vznik korporací). Velkým diplomatickým úspěchem Mussoliniho bylo uzavření Lateránské smlouvy se Svatým stolcem (1929), jíž se papež stal hlavou Vatikánu. Od 30. let si pak Mussolini začal plnit své dobyvatelské sny o velké říši, jejímž centrem by byla Itálie. Roku 1936 dobyl – po neúčinném a chabém odporu Společnosti národů a hrdinném boji obyvatel – Habeš (Etiopii), později anektoval Albánii. Ke sblížení Mussoliniho s Hitlerem sice nedošlo okamžitě (dohoda byla uzavřena roku 1936), ale v době druhé světové války již byly osudy obou zemí – pro Itálii osudově – spjaty. Ještě před ní Mussolini významně vojensky podpořil Francovu diktaturu ve Španělsku, do světového konfliktu Itálie vstoupila po boku Německa až roku 1940. Další expanze italské říše se však nedařila – Mussolini se setkával s vojenskými neúspěchy v Řecku i v severní Africe a byl nucen žádat o pomoc Hitlera. Později Itálie naopak na svého německého spojence lidsky i materiálně doplácela. Prohlubovalo se utrpení lidí (nedostatek potravin), přišly spojenecké nálety – a tak došlo 25. července 1943 ke svržení Mussoliniho a v září téhož roku k italské kapitulaci. Mussolinimu se ještě podařilo uprchnout na sever, popraven byl 28. dubna 1945 partyzány.

V důsledku války přišla Itálie o většinu dobytých území, roku 1946 se stala republikou. Dominantní politickou silou se stala křesťanská demokracie (již vedl Alcide De Gasperi). Zejména díky pomoci Spojených států se země rychle po válce vzpamatovala a zažila ekonomický růst, stala se zakládajícím členem NATO a aktivně se od počátku účastnila vývoje, který vyústil ve zformování současné Evropské unie. Ve vnitřní politice se poválečný vývoj vyznačoval velkou nestabilitou (v průměru vychází téměř jedna vláda na rok), jež v 70. a 80. letech nabyla děsivých podob. Od 60. let rostla nespokojenost zaměstnanců a docházelo k politickému násilí extrémních skupin (vrcholem bylo asi zavraždění bývalého premiéra Alda Mora r. 1978 levicovými teroristy z Rudých brigád, když nebyly splněny jejich požadavky). Na počátku 90. let pak propukl rozsáhlý korupční skandál, který zasahoval všechny hlavní strany (i bývalého socialistického premiéra Bettina Craxiho). Obrovské pobouření, které to u Italů vyvolalo, mělo za následek změnu podoby italské politiky, kde vzrůstá význam stran, jako je Liga severu (reagující na pociťované rozdíly mezi bohatým severem a méně rozvinutým jihem země), a významnou politickou figurou se stal mediální magnát Silvio Berlusconi, jehož politické i obchodní aktivity vyvolávají kontroverze. Tak či onak patří dnes Itálie k nejrozvinutějším zemím světa (je členem skupiny G8) a k zemím s nejvyšší kvalitou života.

Kultura na území Itálie

V oblasti Itálie vzkvétala kultura od římské doby. Tato kultura nezapře řecký vliv. Dodnes můžeme obdivovat výtvory její architektury (Koloseum, Pantheon), sochařství (např. Trajánův sloup) i malířství (jak nám zůstalo zakonzervováno např. v Pompejích). Ze slovesných umělců této doby uveďme alespoň básníky Vergilia (tvůrce římského národního eposu Aeneis) a Ovidia (Proměny) či dramatika Plauta, autora dodnes hraných kusů Pseudolus či Komedie o hrnci.

Nicméně asi nejvíce inspirujícím proudem byla pro italskou kulturu renesance, za které byla v Itálii vytvořena nesmrtelná a svrchovaná díla – v literatuře na počátku renesance stojí Dante se svou Božskou komedií, jedním z největších děl světové literaury, po jehož bok můžeme zařadit Petrarku (i samotný sonet, jímž se Petrarca básnicky vyjadřoval nejčastěji, je ostatně italským vynálezem) a Boccaccia s Dekameronem. Z pozdějších italských literátů je třeba zmínit epického básníka Torquata Tassa, dramatiky Carla Goldoniho (který ve svých hrách zužitkoval dodnes prováděnou italskou divadelní formu zvanou commedia dell'arte, skýtající prostor pro lidovou improvizovanou zábavu s tradičními typy postav a hrubou dějovou linkou) a Carla Gozziho (pohádková dramata jako Turandot) či básníka 19. století Giacoma Leopardiho. V závěru 19. století vznikala také Pinocchiova dobrodružství Carla Collodiho, jedno z nejznámějších děl světové literatury pro děti. V moderní literatuře se vyznamenali italský dramatik Luigi Pirandello, zakladatel futurismu Filippo Tommaso Marinetti, neorealista Alberto Moravia a současní spisovatelé Dario Fo a Umberto Eco.

Díky velikánům malířství a výtvarného umění, jakými byli Michelangelo, Raffaello, Tizian, Botticelli, Leonardo da Vinci, Benvenuto Cellini, Tintoretto a později třeba Caravaggio, se Itálie stala na několik století poutním místem pro mladé adepty malířství i pro jeho obdivovatele.

Již pro zvukové kvality italštiny (otevřené slabiky s množstvím samohlásek, málo případů shluků souhlásek ve slově) je ideální oblastí pro umělecký projev Itala hudba, zejména opera, která se v zemi zrodila, dlouho byla (italská opera) převažujícím útvarem tohoto hudebně dramatického žánru a je zde dodnes široce populární. Z italských hudebních skladatelů můžeme jmenovat Palestrinu, Monteverdiho (jednoho z prvních tvůrců opery), Vivaldiho, skladatele-virtuóza Paganiniho (jeho nástroj, housle, tak jak je známe dnes, byly – podobně jako klavír – vyvinuty právě v Itálii), Rossiniho a pak dva z nejvýznamnějších operních autorů – Giuseppa Verdiho (jenž byl i kulturní postavou risorgimenta; když mu davy provolávaly slávu „Viva Verdi!“, neoslavovaly jen velkého Itala, ale volaly prý zároveň skrytě „ať žije italský král Viktor Emanuel“ – Vittorio Emanuele Re D'Italia, což tehdy ještě nebylo skutečností) a Giaccoma Pucciniho, oba tvůrce strhujících děl a řady dnes již zlidovělých melodií. Ze zástupu slavných italských interpretů opery (a nejen opery) uveďme za všechny jen jméno Luciana Pavarottiho. Ze současných hvězd populární hudby si získal posluchače i v zahraničí Eros Ramazzotti.

I film, nové umění dvacátého století, našel v Itálii světové umělce v poválečném období v režisérech, jako byli Federico Fellini, Luchino Visconti, Franco Zeffirelli, Michelangelo Antonioni, Pier Paolo Pasolini, a hvězdách Sophii Lorenové, Gině Lollobrigidě, Claudii Cardinalové, Marcellu Mastroiannim… V poslední době zaujal i v cizině např. film Roberta Benigniho La vita è bella (Život je krásný, 1997).

Historie Neapole

Počátky města Neapole jsou v 8. století před naším letopočtem, kdy oblast kolonizovali Řekové a zde založili osadu Parthenope, pojmenovanou po jedné ze Sirén, která našla smrt ve vlnách, do nichž se vrhla z neopětované lásky k hrdinnému Odysseovi, a u pobřeží dnešní Neapole ji vlny vyvrhly na břeh. Ostrov, na němž Sirény podle tradice žily, ležel údajně u pobřeží Neapole. Zřejmě pod hrozbou etruských útoků si Řekové v blízkosti Parthenope založili někdy na přelomu 7. a 6. století ještě další nové město (Nea Polis), obě města (z nichž to dřívější začlo být nazýváno „staré“ – Paleopolis) později srostla dohromady.

Neapol se stala brzy vojenským spojencem Říma (před nímž musel při pokusu o dobytí ustoupit i samotný Hanibal), který v ní nectil jen spolubojovníka, ale také významné centrum řecké kultury (s kulturním stánkem odeonem, divadlem i chrámem) a také příjemné místo pro trávení letních dní, kam mířili římští obyvatelé na výlety do vilek na pobřeží a do nově zbudovaných lázní. Mezi takové časté hosty z Říma patřil např. Vergilius, jehož údajný hrob bývá nedaleko ukazován, a dále i císaři Claudius a Tiberius. Město Neapol nezůstalo stranou zájmu ani šiřitelů mladého křesťanství – kázali prý tu apoštolové Petr a Pavel. Hlavní neapolský patron a biskup v Neapoli, svatý Januarius, tu byl podle pozdějších pramenů umučen ve 4. století. Pozornost přitahuje zejména údajným zázrakem, kdy několikrát do roka při svátcích, jež jsou s ním spojené, jeho krev zkapalní. Později zde v Lukullově vile či hradě (kterou dal známý státník, vojevůdce a pořadatel proslulých příslovečně bohatých hostin postavit na místě dnešního Castel dell'Ovo) bylo také dovoleno dožít poslednímu římskému císaři Romulovi Augustovi, který zemřel někdy kolem roku 480.

Patrně nejpřipomínanější událostí z dějin Neapole v období Říma je fascinující katastrofa z roku 79 n. l., kdy vybuchla nedaleké sopka Vesuv a zničila města Pompeje, Herkulaneum a Stabii. Obětí bylo zřejmě více jak 20 000, svou smrt našly ve zhroucených domech a pod vražedným příkrovem popele a žhavé lávy. Pompeje, zachované pod sopečnou vrstvou netknuté do 18. století, nám dnes podávají svědectví o římském umění té doby i nejvšednějších, nejprozaičtějších a nejintimnějších stránkách tehdejšího života.

Ostrogóti byli po Římanech dalšími pány nad Neapolí, kterou nicméně v 6. století dobyli (jako nástupníci Říma) zpět Byzantinci vedení slavným vojevůdcem Belisariem. Poté bylo založeno neapolské vévodství. To zůstávalo zprvu pod vlivem Byzance, později místních italských vládců, následně dosáhlo i nezávislosti. Postupně však získali v Neapoli – jako i jinde v jižní Itálii – vliv Normani a území bylo spojeno za Rogera II. se Sicílií v království, jehož hlavním městem bylo Palermo. Po normanských vládcích převzala sicilské království dynastie Štaufů. Sicilský král z rodu Štaufů a císař Svaté říše římské Fridrich II. založil v Neapoli roku 1224 vůbec první státní univerzitu na světě, a rázem tím z Neapole učinil intelektuální centrum. Karel I. z nové dynastie Anjouovců přesunul hlavní město království z Palerma do Neapole, kde si zřídil sídlo v mohutném Castel Nuovo. V Neapoli začaly vyrůstat významné gotické stavby včetně klášterního komplexu Santa Chiara a neapolské katedrály. Sicílie a poloostrovní část někdejšího království byly později spravovány odděleně. Do města tehdy přicházeli finančníci – kupci z Janova a Pisy, toskánští bankéři – a s nimi také umělci z nejslavnějších – Boccaccio, Petrarca a malíř Giotto. Dlouho byla pak Neapol pod vlivem Španělů. Za ně ji spravovali vicekrálové, z nichž pozornost jistě zaslouží Pedro Álvarez de Toledo, jenž podnítil urbanistický rozvoj města. V tomto období se Neapol vyšvihla hned za Paříž jako druhé největší město v Evropě a po významných údobích gotické a renesanční kultury se stala i jedním z center barokního umění a myšlení, kdy zde pobývali např. Caravaggio, Giordano Bruno nebo významný filozof a také astrolog Tommaso Campanella, autor utopického spisu Sluneční město. Rozkvět kulturní však neznamenal v souvislosti s hospodářskými obtížemi automaticky bezvýhradnou spokojenost, jak o tom svědčí např. vzpoura, kterou v roce 1647 vedl proti španělským pánům města negramotný neapolský rybář Masaniello (bezprostředním důvodem byla ovocná daň – ovoce bylo tehdy běžnou stravou nejchudších) a jež vyústila v krátce trvající neapolskou republiku. (Tyto události později poskytly dějinné pozadí pro ve své době slavnou operu francouzského skladatele Aubera Němá z Portici.) Vláda prostřednictvím vicekrálů pokračovala i v éře rakouské nadvlády.

Zvraty nastaly v období Francouzské revoluce na přelomu 18. a 19. století, když předtím další vlna rozkvětu za španělských Bourbonů darovala Neapoli, jež se opět stala hlavním městem svébytného království, stavby jako palác Capodimonte a Teatro di San Carlo, tehdy největší operní dům na světě, dnes alespoň nejstarší fungující v Evropě. V roce 1799 vyhlásila neapolská elita s podporou Francie parthenopskou republiku (bourbonský král předtím uprchl z hrůzy před Francouzi; paradoxní je, že republiku podporovali spíše pokrokovější neapolští aristokraté a příslušníci bohatší měšťanské vrstvy, kteří se proto dostali do de facto občanské války s nižší vrstvou, tzv. lazzaroni, zbožnými prostými a chudými obyvateli, již nové ideje nechápali a obávali se jich a kteří podporovali krále, lazzaroni dokonce zvítězili a vláda se vrátila do rukou Ferdinanda IV.), v letech 1806 – 1815 byli za neapolské krále dosazeni Napoleonovi věrní (bratr Josef a švagr Joachim Murat). Po Napoleonově pádu získávají trůn zpět Bourboni, království obojí Sicílie pak trvá ještě do roku 1860. Během té doby Neapol opět vzkvétá, zejména po hospodářské stránce (jako první italské město získává v roce 1839 železnici tratí do Portici, v oblasti vyrůstá mnoho továren).

V rámci sjednocování Itálie je Neapol dobyta samotným Garibaldim a záhy se stává součástí sjednoceného italského království. Pozoruhodné je, že když se sbíralo na státní pokladnici nového státu, dalo bývalé bohaté království obojí Sicílie téměř dvojnásobně vyšší částku (80 milionů dukátů) než ostatní části nového království dohromady. Někdejší prosperita byla však opravdu minulostí, neboť záhy se neapolská ekonomika zhroutila a oblast zažila neslýchanou vlnu emigrací (doprovozenou těžkou epidemií cholery).

Pohnuté bylo pro Neapol i období druhé světové války. Město tehdy sužovalo ze všech italských měst nejprudší bombardování (přes 100 náletů a 20 000 obětí, velké škody na památkách), neapolští obyvatelé se také jako první v Itálii vzbouřili proti nacistické okupaci při události nazývané Quattro Giornate, kdy sami během čtyř dnů v září roku 1943 vyhnali Němce z města ještě před příchodem Spojenců. Stále ještě do chaosu a bídy spojených s válkou přišel další velký výbuch sopky Vesuv v roce 1944.

Druhá světová války bývá také pokládána za období vzestupu činnosti neapolské mafie, nechvalně proslulé Camorry, jejíž vnitřní spory, zejména v souvislosti s drogovým obchodem, si v nedávné době vyžádaly až více jak 100 obětí ročně. Boj s ní zůstává spolu s dalšími problémy, jež město navzdory cílevědomé podpoře ze strany italského státu v poválečném období (jíž Neapol vděčí například za omlazení náměstí Piazza del Plebiscito a vytvoření dobrých podmínek pro turisty) trápí, včetně vysoké nezaměstnanosti, nevyřešeného odpadového hospodářství a drobné kriminality, oříškem, jejž musí místní samospráva ve spolupráci se státní správou rozlousknout. Neapol se předvedla jako město mířící za lepší budoucností např. v roce 1994, kdy hostila schůzku G7.

Neapolská kultura

Mnoho specifických fenoménů, jež si spojujeme s italskou kulturou, má svůj původ v Neapoli, která je jako město představitelkou celé jihoitalské oblasti. A nejde jen o fenomény kultury v úzkém slova smyslu – Neapol je například považována za kolébku pizzy, původně pokrmu chudých, jejíž známý druh margherita má svůj původ v jídle připraveném na počest italské královny Margherity při její návštěvě Neapole. Její tři přísady – rajčata, sýr mozzarella a bazalka – měly symbolizovat barvy na italské vlajce. Neapol je spojována také se špagetami. Známá odrůda vína Lacryma Christi (Kristova slza) se pěstuje na svazích Vesuvu a z nápojů odsud pochází ještě třeba známý citronový likér limoncello.

Neapol má také svůj vlastní dialekt či spíše jazyk, mimochodem ovlivněný i řečtinou původních obyvatel oblasti.

Za velkou kulturou se v Neapoli lze vypravit do kostelů, paláců a muzeí. Je také již dlouho pěstována – výtvarné učiliště, akademie krásných umění, vzniklo již v polovině 18. století, neapolská konzervatoř má tradici od roku 1826. Už předtím tu ale existovaly hudební školy, Neapol hrála roli třeba i při vývoji žánru opera buffa. V Neapoli se zrodila také romantická kytara a svůj původ tady má též mandolína. Tím nejslavnějším ze spojení města Neapol a hudby je ale dozajista neapolská píseň (canzone napoletana), oblíbený žánr, k němuž se počítají „hity“ jako O sole mio, Santa Lucia nebo Funiculì Funiculà (související se zahájením provozu pozemní lanové dráhy – italsky la funicolare – na Vesuv v roce 1880).

Kromě již výše zmíněných velkých jmen z Neapole pocházeli také papežové Bonifác V., Urban VI. a Bonifác IX., hudební skladatelé Domenico Scarlatti a Ruggero Leoncavallo (autor proslulých Komediantů, italský název opery je I Pagliacci). Neapolským rodákem je i legendární operní zpěvák Enrico Caruso, hvězda Metropolitní opery v New Yorku a pěvec, který chytře pochopil velké možnosti zvukového záznamu. Do svého repertoáru pojal i neapolské písně. Světlo světa spatřily ve městě ještě hlavy státu Viktor Emanuel III. a italský prezident Giorgio Napolitano. Maskotem Neapole je postavička z commedie dell'arte zvaná Pulcinella, mazaný sluha s nosem jako zobák, velkým břichem a hlasem připomínajícím hlas ptáků.

Náboženství a tradice

• Náboženské složení v Itálii: 97 % obyvatel deklaruje katolické vyznání, 1,5 % se hlásí k valdenské evangelické církvi, ostatní jsou muslimové a nedefinovaní
• Italské svátky
• 1. leden – Nový rok
• 6. leden – Tři králové
• 25. duben – Den osvobození
• 1. květen – Svátek práce
• 2. červen – založení Italské republiky
• 15. srpen – Nanebevzetí Panny Marie
• 1. listopad – svátek Všech svatých
• 8. prosinec – Neposkvrněné početí Panny Marie
• 25. a 26. prosinec – vánoční svátky
• patroni sv. Petr a Pavel

Historické lokality

Hlavní město Itálie

• Řím – jedna z nejkrásnějších metropolí Evropy. Za návštěvu (či za vidění) rozhodně stojí Vatikán s bazilikou sv. Petra, Sixtinskou kaplí a Vatikánskými muzei, dále Forum Romanum se zbytky antických památek, Koloseum jako dominanta města, antický chrám Pantheon, barokní Fontana di Trevi (nejslavnější na světě), Španělské schody (nejdelší a nejširší schodiště v Evropě) nebo Trajánův sloup.

Historické lokality

• Pompeje a Herculaneum – dochované zbytky antických měst, která zničil výbuch Vesuvu roku 79 n. l.
• Florencie – dominantou města je katedrála Santa Maria del Fiore, vedle ní stojí zvonice Campanile di Giotto. Mezi další významné památky patří např. Battistero di San Giovanni (Křtitelnice sv. Jana), Palazzo Vecchio, Palazzo Medici Riccardi, nejstarší most Florencie Ponte Vecchio, lemovaný z obou stran obchůdky, a Galleria degli Uffizi se sbírkami renesančních obrazů (mj. díla Botticelliho, Leonarda da Vinci, Albrechta Dürera, Michelangela, Raffaella, Tiziana, Caravaggia či Rembrandta). Naleznete zde také slavnou Michelangelovu sochu Davida a mnoho dalších překrásných památek ze slavného období zdejší renesance.
• Pisa – na náměstí Piazza dei Miracoli (náměstí Zázraků) naleznete řadu významných staveb: šikmou věž Torre pendente, románské Baptisterium (Battistero), katedrálu ve tvaru latinského kříže a monumentální hřbitov Camposanto.
• Benátky – město leží na 118 ostrůvcích, a je tak ušetřeno (a s ním i jeho návštěvníci) provozu a hluku automobilů, což ještě přispívá k jeho fantaskní atmosféře, jež Vás snadno přenese do minulosti. Napříč celým městem vede Canal Grande. Při návštěvě určitě nevynechejte Dóžecí palác, náměstí sv. Marka, nejznámější most Ponte di Rialto či Ponte dei Sospiri (most vzdechů), palác Ca' d'Oro (kde dnes sídlí muzeum) nebo zvonici Kampanila (Campanile). Slavné je také zdejší operní divadlo Gran Teatro La Fenice. Ve městě, jež největšího rozkvětu dosáhlo v 15. a 16. století, žili či tvořili mj. Marco Polo, Tizian, Tintoretto, Monteverdi, Vivaldi, Goldoni, Gozzi a Casanova.
• Milán – ve městě můžete obdivovat milánský Dóm, slavné operní divadlo La Scala, renesanční zámek Castello Sforzesco nebo nákupní galerii Viktora Emanuela II. (Galleria Vittorio Emanuele II).
• Neapol – centrum tvoří dvě náměstí, Piazza del Municipio s pevností Castel Nuovo a Piazza del Plebiscito (největší neapolské náměstí, nacházejí se zde Královský palác a kostel sv. Františka z Pauly, který připomíná římský Pantheon a má po obou stranách kolonádu), ve městě se nachází také slavné operní divadlo Teatro San Carlo.
• Janov – dominantou města je přístavní maják Lanterna. Na náměstí Piazza De Ferrari můžete navštívit Dóžecí palác a vidět působivou fontánu.
• Turín – zajímavou památkou města je 167 m vysoká věž muzea kinematografie Mole Antonelliana (původně plánováno jako synagoga). Nachází se zde také jedno z nejvýznamnějších egyptských muzeí na světě, Museo Egizio, a další muzea a galerie, např. Galleria Sabauda, Museo Nazionale del Risorgimento a Museo Civico d´Arte Antica či muzeum starého umění v Palazzo Madama. V katedrále sv. Jana Křtitele je chováno slavné turínské plátno.
• Verona – ve městě, které proslavil Shakespeare svou hrou Romeo a Julie, můžete obdivovat řadu historických památek. Vstupní branou projdete do centra města na náměstí Piazza Bra, kde můžete obdivovat římské divadlo – slavnou veronskou Arénu, kde se v létě konají operní představení. Za návštěvu také stojí náměstí Piazza delle Erbe s kašnou fontana di Madonna Verona. Nejznámější církevní stavbou města je bazilika San Zeno Maggiore, jejíž krypta je spojována s dějištěm závěru slavného tragického příběhu dvou milenců. Rozhodně nezapomeňte na Juliin dům – Casa di Giulietta – s proslulým balkonem a pevnost Castelvecchio, kde je dnes umístěno muzeum.