Náboženství a historie
Archeologické nálezy na ostrově Lesbos (na Lesbu) svědčí
o lidské přítomnosti od doby bronzové (zhruba 3000 let
před Kristem). Z doby před naším letopočtem byli nejvýznamnějším
etnikem Eolové (či Aiolové), původem z řeckého kraje
Thessalie, kteří na ostrov přicházejí přibližně kolem prvního
tisíciletí před počátkem letopočtu.
Netypicky daleko zajímavější než původ jména ostrova, v moderní
řečtině znějícího Lesvos (někdy je tak
i přepisováno do jiných abeced) na základě faktu, že písmeno β (beta)
z názvu Λέσβος je dnes vyslovováno jako „v“ na rozdíl od
starořecké zvukové realizace „b“ (navíc je ostrov někdy označován
podle svého hlavního města Mytiléné, též
Mytilene či Mytilena), který ukazuje k mytickému Lesbovi,
údajnému prvnímu králi (jindy božskému ochránci) ostrova, je proces, při
němž bylo od tohoto místního
názvu odvozeno přídavné jméno
označující erotický
vztah dvou osob ženského pohlaví, od 19. století
nazývaný lesbický. Důvodem je nepřehlédnutelná
žena umělkyně, jež na ostrově žila, velká básnířka
Sapfo (řidčeji se ostatně také o ženském homosexuálním poměru
hovoří nebo spíše hovořilo jako o sapfickém). O životě Sapfo
toho s přesností a spolehlivostí mnoho nevíme, žila však právě v době
největšího rozkvětu místní eolské kultury v 7. a 6. století před
Kristem, podle různých pramenů se dá její životní pouť velmi volně
ohraničit roky 620 a 570 před n. l. Pocházela ze vznešeného rodu, byla
vzdělaná, měla snad dceru jménem Kleis, někdy kolem přelomu 7. a
6. století žila ve vyhnanství na Sicílii a kolem sebe sdružovala kruh
podobně múzicky naladěných přítelkyň (toto společenství lze stěží
nazvat jakousi školou, jak se to dříve objevovalo, a rozhodně si je nelze
přímo spojovat ani s nějakými nevázanými radovánkami). Ještě
bolestnější než nedostatek básnířčiných životních dat je skutečnost,
že velmi málo známe i z jejího básnického
díla, kdysi v knihovně v Alexandrii sebraného v devíti
svazcích. Na úlomcích keramiky,
potrhaných papyrech a především
v obdivných či návodných
citacích antických spisovatelů, filozofů a
gramatiků se nám dochovala ve své celistvosti jediná báseň
(Modlitba k Afroditě) a vedle ní další úryvky
hymnů, ód a svatebních a milostných písní (jež byly určeny ke zpěvnímu
přednesu s doprovodem lyry třeba při hostině) a básní, odhadem
7 % z jejího celkového básnického
odkazu. Fascinující je, jaké úctě se tato
žena v antickém Řecku a Římě těšila za svého života i dlouho po
něm. Její myšlenky byly vnímány a ctěny, byla považována za výjimečnou
zástupkyni ženského rodu. Sapfina vyobrazení lze najít na antických
mincích i vázách, její podobu zachycovali ve svých dílech i sochaři.
Platon se o ní měl vyjádřit jako o desáté
múze, ctili ji i básníci Horatius a Catullus. Co bylo na její
poetické tvorbě oceňováno, byla průzračnost výrazu, přímost myšlenek a
melodičnost. Pokud jde o označení specifického emočního a
sexuálního zaměření pojmem odvozeným od názvu ostrova Lesbos, které
podnítila svou tvorbou právě Sapfo, lze říci to, že v jejích básních
jsou vyjadřovány city k osobám obou pohlaví, se zvláštní něhou jsou
nicméně popisovány a adresovány zejména ženské postavy. Na kolik lze tato
místa považovat za autobiografické zpovědi a jak moc byl důvěrnější
vztah mezi přítelkyněmi v její době mimořádný, se dá dnes říct jen
těžko (i tak by její orientaci či chování bylo možné z dnešního
pohledu a dnešními termíny označit nanejvýš za bisexuální).
I z některých narážek o něco mladších starověkých autorů se však
přece jen zdá, že Lesbos byl tělesnými styky mezi ženami známý.
Zájem o postavu Sapfo a její verše se poté, co její díla přestala být
studována – mj. také z důvodu jazykové bariéry, již představoval
dialekt, v nichž jsou psána, tedy eolská řečtina – a ve 12. století
se o nich hovoří jako o ztracených, probudil, jako v případě i jiných
klasických autorů, v renesanci a nově opět v 19. století, věrnější
překlady a vydání jejích básní jsou však až dílem posledních
desetiletí.
Třebaže je však Sapfo ústřední postavou antického Lesbu, není
jedinou. Alespoň letmo zmiňme mýtus
o bájném pěvci Orfeovi, jenž se mocí
svého umění dotýkal srdce každého. Poté, co jej roztrhaly bakchantky,
plynuly jeho hlava a lyra po řece Marice – zatímco stále vydávaly smutné
tóny – až do Středozemního moře. Ostrované oba pozůstatky vylovili,
lyru odnesly múzy do nebe a hlavu Lesbané pochovali ve svatyni. Lesbos je
jmenován také v Homérově Iliadě.
Lyrická básnířka Sapfo i její básnický druh a zřejmě milenec
Alkaios žili na Lesbu (konkrétně ve vesnici Eressos)
v době, kdy zde moudře a pokojně vládl Pittakos
z Mytileny, státník a jeden ze sedmi mudrců antického Řecka.
Údajně vyslovil také následující myšlenky (volně přeloženo): „Je
těžké být vždy ctným“, „O člověku lze prohlásit, že je
vyvolencem osudu, až po jeho skonu“, „Nezkrášluj svůj vzhled,
ale buď spanilý ve svém počínání“, „Správně odhadni
situaci“, „Ani bozi nebojují s nutností“, „Nehovoř
o tom, co zamýšlíš – nezdaří-li se ti to, čeká tě
výsměch“, „Cokoliv děláš, dělej dobře“, „Nikomu
nepředhazuj jeho neštěstí, aby tě nedostihla Nemesis“, „Co bys
měl jinému za zlé, to mu nečiň ani ty“, „Zdrž se toho, abys
mluvil špatně o svých přátelích, ale i o svých nepřátelích“.
Když mu přivedli vraha jeho syna, prý jej propustil se slovy
„Odpuštění je lepší nežli pokání“ (podle jiné verze
„Odpuštění je lepší nežli trest“). Pozoruhodné je, že
prohřešky spáchané v opilosti stíhal naopak dvojnásobným
trestem.
Přírodu na Lesbu obdivovali v době, kdy zde pobývali,
Theofrastos, stojící na počátku botaniky, a
Aristoteles. Vyučoval zde i Epikuros.
Později Longus zasadil do lesboské přírody děj svého
pastýřského milostného (a přece nevšedně svěžího) románu
Dafnis a Chloe, který je velmi znám i jako
inspirační zdroj magického baletu Maurice Ravela.
Když se vrátíme nazpět k běhu dějin, zjistíme, že ostrov byl často
dobýván a vláda nad ním se střídala – z rukou
Peršanů přes účast v athénském
námořním spolku, dobytí Spartou a
Makedonci až po římskou
éru. Ani ve středověku nebyla historie ostrova Lesbos klidná a
uspořádaná – byzantská říše (rok zde na
počátku 9. století dožívala ve vyhnanství byzantská
císařovna Irena, aby se uživila, musela dokonce příst),
panství janovského rodu Gattilusi a nakonec
začlenění do Osmanské říše (1462 –
1912), abychom jmenovali jen jednotlivé důležité fáze.
Následovalo spojení s Řeckem. Dvě významné události ve
20. století jsou pak ještě příchod řeckých uprchlíků z Malé
Asie v roce 1922, připomínaný v Mytiléné
sochou Matky z Malé Asie, zastupující všechny odvážné ženy,
jež se vydaly bez manžela (většinou padlého nebo zajatého Turky) s dětmi
na neznámé území za nejistou budoucností, a ještě jedna okupace,
německá, v letech 1941 – 1944 za druhé světové války.
Z novodobých lesboských rodáků byl patrně nejvýznamnějším
Chajruddín Barbarossa, otomanský admirál a pirát, jenž
v 16. století ovládal Středomoří.
Náboženství a tradice
- Náboženské složení – věřící řecké
pravoslavné církve (97,5 %), muslimové (1,7 %), ostatní (0,8 %)
- Svátky
- státní
- 25. březen Den nezávislosti
- 28. říjen (tzv. Den „OCHI", tedy Den „NE") – připomíná řecké
odmítnutí italského ultimáta na „právo vstupu a přechodu“
fašistických vojsk v roce 1940, kterým byla zahájena
řecko–italská válka
- další svátky a dny volna
- Nový rok (1. leden)
- Svátek práce (1. květen)
- 17. listopad (výročí povstání proti vojenské diktatuře na athénské
polytechnice)
- Vánoce (25. – 26. prosinec)
- náboženské svátky
- 6. leden – svátek Theofania spojený s „žehnáním vod“
- Velký pátek a Velikonoční pondělí
- 15. srpen – svátek Panny Marie
Kromě obecných svátků má mnoho míst na Lesbu ještě své
vlastní svátky nebo vlastní způsoby slavení svátků,
z nichž vybíráme:
- 17. únor – sv. Teodor, patron Lesbu, slaven v Mytilene
- pátek po Velikonocích se ve vesnici Agia Paraskevi koná svátek býků,
během nějž probíhají koňské dostihy, obětování zvířat, tance a
hostiny
- na konci července jsou pořádané koňské dostihy ve městě Plomari,
k vidění jsou při nich nejen krásní koně, ale také jezdci
v tradičních oděvech
- počátkem srpna v Mytilene festival ouza, při kterém návštěvník
okusí tento tradiční lahodný nápoj a kromě něj i různé místní
pochutiny k zakousnutí a zdejší hudbu
- 15. srpen – svátek Panny Marie – oslavy po celém ostrově, mnohdy
obohacené o další kulturní akce
- 26. říjen – sv. Dimitrij – ve vesnici Moria pořádají koňské
dostihy, součástí oslav je i zabití býka v předvečer svátku a jeho
následné noční vaření se zpěvy a tancem
- 6. prosinec – sv. Mikuláš
Významné kostely a kláštery na ostrově Lesbos:
- mešita Yeni v Mytilene
- kostel Agios Athanassios v Mytilene – vnitřní malby v kostele
ovlivněny renesančním uměním, v kostele také ostatky sv. Teodora
z Byzantia, který prý zachránil ostrov v 19. století před morem,
dominantou kostela je nicméně vysoká zvonice
- kostel Agios Therapon v přístavu v Mytilene – největší kostel ve
městě postavený roku 1860, uvnitř ikona Ježíše (14. stol.) a Jana
Teologa (z 15. stol.)
- klášter v Limonos z počátku 16. stol., za otomanské éry sloužil
jako duchovní centrum ostrova a tajná škola, dnes jsou jeho sály
přeměněny v muzeum, kde je uchováván např. pozoruhodný soubor více jak
15 tisíc dokumentů z dějinného úseku 9. – 19. století
- chrám Zesnutí přesvaté Bohorodičky ve vesnici Petra, k němuž vede
114 schodů (kostel je umístěn na skále), významné poutní místo ostrova,
kde najdete také pozoruhodné doklady řezbářského umění
- klášter svatého Rafaela – taktéž poutní místo, v němž je
hlavní relikvií lebka svatého Rafaela, údajně divotvorná. Svatý Rafael,
významný církevní hodnostář v Konstantinopoli a později prostý mnich
v malém klášteře, byl v 15. století krutě umučen Turky. Od počátku
20. století se začal zjevovat vesničanům v Thermi jeho přízrak, přelud
byl viděn i v místní kapli. Když byl pak v 50. letech 20. století
vykopávkami odhalen hrob s lidskou kostrou, jež prý vydávala sladkou vůni,
a dalšími předměty z byzantského období, přišlo se na tuto spojitost.
Současný klášter byl vybudován roku 1963 na troskách dřívějších
klášterních staveb. Ostrované sem putují za duchovní útěchou a
s nadějí na zázračné uzdravení.
- kostel Taxiarchis ve vesnici Mandamados má slavnou ikonu, jež je prý
vytvořena z hlíny a krve (kromě toho sbírku náboženských knih)
- v kostele Panagia Sion (Agiassos) je prý zase ikona Panny Marie, kterou
vytvořil sám evangelista Lukáš, ta prý má navíc uzdravující sílu
Historické lokality
Mytilene – hl. město ostrova Lesbos a významný
přístav, město postavené terasovitě na sedmi kopcích je plné
neoklasicistních budov, starých vil a barevných domků. Nad městem ční
hrad-pevnost, jeden z největších a nejsolidnějších v této části
středomořské oblasti, který se začal stavět již v byzantských dobách,
stavebními úpravami se na něm nicméně ještě později podepsali Janované
(14. stol.) a Turci (17. století). Dnes se zde konají různé kulturní
akce. Z významných stavebních památek v Mytilene uveďme kromě mešity a
kostelů ještě také pozůstatky antického divadla severně od města. To
bylo postaveno někdy v období 300 – 100 let před n. l., mohlo pojmout
10 – 15 000 diváků a stalo se také zdrojem inspirace Pompeiovi, jenž je
velmi obdivoval, pro stavbu tzv. Pompeiova divadla v Římě, jednoho
z prvních stálých římských divadel považovaného za největší divadlo,
jaké kdy bylo postaveno.
Moria – římský akvadukt stavěný od 3. století n.
l., velké technické dílo své doby, jež přivádělo vodu z více jak
20 km vzdáleného zdroje.
Mithymna (Molyvos) – malebné městečko pod pevností,
jemuž domky v tradičním slohu s červenými střechami, úzké uličky a
malá kamenná schodiště propůjčují takřka středověký ráz.
Eressos – místo, kde se narodili a žili básnířka
Sapfo i její kolega Theofrastus
