Doprava

K řízení motorových vozidel v Turecku je nezbytné vlastnit tyto dokumenty:

• technický průkaz vozidla
• mezinárodní řidičský průkaz
• doklad o zaplacení povinného ručení pro zahraničí (zelená karta)

Povolená rychlost v obci je v Turecku 50 km/h, mimo obec 90 km/h a na dálnici 120 km/h. Maximální povolené množství alkoholu v krvi je 0,5 promile.

Odlišnosti a zajímavosti v dopravních předpisech:

• dopravní předpisy jsou podobné těm v ČR, v praxi se však příliš nedodržují. Turecko patří mezi země s nejvyšší nehodovostí a úmrtností na silnici. Je tedy doporučováno dbát zvýšené opatrnosti na silnicích
• řidič svou přítomnost často dává najevo troubením
• použití světelné signalizace neznamená dávání přednosti, ale právě naopak
• pokud řidič signalizuje levým blinkrem, nemusí to znamenat pouze jeho odbočení vlevo, ale také tímto způsobem může dávat najevo, že jej lze předjet

Místní doprava

• V Istanbulu fungují dvě mezinárodní letiště.
• Atatürkovo letiště se nachází v západní (evropské) části, letiště Sabiha se nachází ve východní (asijské) části města Istanbul. Možnosti, jak se dostat do centra, jsou: taxi, autobus nebo pronajaté auto. Z Atatürkova letiště jezdí navíc do centra metro (jízdenka do centra vychází v přepočtu na 14 Kč).
• Pokud využijete autobus, máte dvě možnosti. Speciální „airport shuttle“, autobusy společnosti Havas. Ty jsou dražší a jsou postupně nahrazovány klasickými městskými autobusy. Jízda Vás bude stát 8 – 14 TRY (150 – 200 Kč).
• Levnější volbou jsou autobusy městské, které provozuje společnost IETT. Cesta z letiště vychází na částku okolo 40 Kč.
• Letiště Sabiha se nachází ve východní (asijské) části města Istanbul. Možnosti, jak se dostat do centra, jsou: taxi, autobus nebo pronajaté auto.
• Pokud využijete autobus, máte dvě možnosti. Speciální „airport shuttle“ autobusy společnosti Havas jsou dražší a postupně nahrazovány klasickými městskými autobusy. Jízda Vás bude stát 8 – 14 TRY (150 – 200 Kč).
• Levnější volbou jsou autobusy městské, které provozuje společnost IETT. Cesta z letiště vychází v přepočtu na částku okolo 50 Kč.
• Z 10 km vzdálené železniční stanice Pendik je možné se dále dostat i vlakem. V tomto případě jde ale o cestu směrem z Istanbulu.
• U taxi většinou platí cena 1 €/km. Taxikáři mívají základní znalost angličtiny.
• Přímo na letištích existuje také možnost vypůjčení auta. Cena pronájmu je od 30 € na den. Společnosti nabízející tyto služby jsou mimo jiné Car Hire Istanbul nebo Argus Rentals. Ve většině případů je výhodnější objednat pronájem auta po internetu z domova. K dispozici jsou např. stránky www.hertz-europe.com, www.avis.cz, www.sixt.de nebo www.holidayautos.cz.
• Ve městě funguje pravidelná autobusová doprava, dále lze využít minibusy dolmus, taxi a tzv. mořské autobusy (spojující evropskou a asijskou část). V Istanbulu je k dispozici také metro, tramvaje a příměstské vlaky.
• Městské autobusy zajišťují dopravu prakticky po celém městě. Systém zahrnuje skoro 500 linek, jednotlivé jízdné stojí cca 18 Kč.
• Speciálním dopravním prostředkem je minibus dolmus. Má 16 míst a jezdí po celém městě. Stačí říct řidiči, kam má jet, a stejně tak, když chcete vystoupit. Tyto minibusy jezdí dost často „narvané k prasknutí“, což také jejich název v překladu znamená. Jejich obrovskou výhodou je cena. Zpravidla nikdy nezaplatíte více než 20 Kč v přepočtu za jednu jízdu po městě.
• Dopravu mezi asijskou a evropskou částí města zajišťuje společnost IDO. Existuje zde cca 30 nástupních míst, mezi kterými pravidelně pendluje stejné množství mořských autobusů. Tato plavidla překonají vzdálenost během 10 minut a stojí v přepočtu okolo 30 Kč.
• Velice dobře propracovanou síť má zdejší metro. Jezdí každé 4 minuty a dostanete se s ním prakticky po celém městě. Základní jízdné stojí asi 18 Kč. Historická trať Tunnel je jednou z nejstarších drah tohoto druhu na světě, postavena byla již v roce 1875. Tato linka překonává převýšení 60 m na dráze něco přes půl kilometru a nahrazuje tak obtížný výstup.
• Rozvinutou síť metra doplňuje také tramvajová síť čítající dvě linky.
• Na všechny druhy dopravy ve městě lze využít speciální čip akbil. Ten nabízí výhodné jízdné pro delší časové úseky. Více informací je na stránkách společnosti IETT.

• V Turecku stále existuje hrozba teroristického útoku, je tedy dobré dbát zvýšené opatrnosti na frekventovaných místech, v MHD apod. Zásadně se doporučuje vyhýbat se cestování v noci, při projíždění kontrolních stanovišť armády nebo četnictva se chovat klidně a ukázněně a respektovat pokyny místních orgánů. Dále se nedoporučuje vyhovět žádostem místních obyvatel o vyvezení různých balíčků, filmů, dopisů atd. Pokud by takováto zásilka byla u turisty nalezena a měla jakoukoliv souvislost s teroristickými organizacemi, hrozí poměrně vysoký trest. Tato varování platí zejména pro oblast východního a jihovýchodního Turecka.
• V ostatních částech Turecka nejsou problémy s osobní bezpečností. Mimo turistická letoviska a velká města je třeba počítat s faktem, že osamělá žena vzbudí pozornost. Pokud se mimo tyto oblasti, zejména na venkově, prochází sama (nebo v doprovodu jiné ženy) po ulici, mohou nastat nepříjemné potíže.
• Bezpečnostní situace je jinak srovnatelná s Evropou. Přepadení jsou v Turecku méně častá než v západních zemích. Naopak drobná kriminalita (krádeže osobních věcí z hotelových pokojů, vykrádání aut, podvody) je v hlavních turistických oblastech častá poměrně dost, vyskytují se i případy znásilnění. Rozhodně tedy nelze doporučit nocování pod širým nebem nebo ponechávání osobních věcí na nestřežených místech.

Náboženství a historie

Historie Turecka

Strategická poloha Turecka (zejména Anatolie) na rozhraní evropského a asijského kontinentu lákala odedávna k osídlení – tato oblast byla jednou z vůbec nejdříve obydlených na světě. Z různých říší a civilizací, jež se zde vystřídaly, jmenujme jen akkadskou říši, dále říši Chetitů, anatolského lidu mluvícího indoevropským jazykem, jehož klínové písmo rozluštil v době první světové války z tabulek český jazykovědec a orientalista Bedřich Hrozný. Ve 12. století př. n. l. počali západní část Anatolie (či Malé Asie, užijeme-li názvu odvozeného od Římanů) osidlovat Řekové. Do této doby bývá také kladena trojská válka. Město Trója i konflikt, vyvolaný Paridovým únosem krásné Heleny, ženy spartského krále Menelaa, známé z Homérovy Iliady, byly dlouho pokládány za pouhý mýtus. Až v 70. letech 19. století německý obchodník a archeolog Heinrich Schliemann, jenž si prý již v dospívání předsevzal objevit místa popisovaná v antických eposech, objevil pozůstatky města. Zda má trojská válka svůj historický základ, či je jen konstruktem odkazujícím k mnoha jiným konfliktům, zůstává předmětem sporů. Na území dnešního Turecka se tak nachází i legendární hora Ida, místo, odkud bohové pozorovali postup trojské války i kde se konal slavný Paridův soud nad krásou tří bohyň – Héry (Junony), Pallas Athény (Minervy) a Afrodité (Venuše). Až láska nejkrásnější ženy světa, krásné Heleny, již nabídla bohyně Afrodité, přiměla Parida k tomu, aby jí udělil zlaté jablko jako cenu pro nejkrásnější ze tří bohyň. V dnešním Turecku, ve Smyrně, se také měl narodit bájný slepý pěvec Homér, autor Iliady a Odyssey, a to někdy v 8. stol. př. n. l. Zda vůbec žil, či zda vůbec sepsal obě základní památky světového písemnictví jeden básník podle starších ústních podání, nebo se jedná o práci mnoha tvůrců, zůstane asi navždy tajemstvím. Následovalo období říše Frygů, o nichž se zmiňuje i Homér a jejichž jméno dnes žije díky frygickému modu v hudbě a frygické čapce, kterou s odkazem na mýty nosili revolucionáři ve Francii. Z mýtů spojených s Frygy si dodnes připomínáme ještě pojem gordický uzel, uvázaný legendárním frygickým králem Gordiasem na oji vozu taženého voly, na kterém měl vjet podle proroctví do města budoucí král. Frygům prý také vládl král Mídas, jenž dokázal cokoliv, čeho se dotkl, proměnit ve zlato. Jednou však dal ve sporu, kdo je lepší hudebník, přednost Panovi před bohem slunce Apollonem, a za to se mu dostalo kruté odplaty – oslích uší. Další říší byla říše lydické, již si později podmanili Peršané. Ve 4. století př. n. l. osvobodil Anatolii od Peršanů Alexandr Veliký.

Kolem počátku našeho letopočtu se datuje římská nadvláda v oblasti, období pokoje a prosperity se správním centrem v Efesu, městě proslaveném Artemidiným chrámem, jedním z divů starověkého světa, který roku 356 zapálil Herostrates údajně proto, aby si tak získal slávu. Za éry Římanů se v Anatolii také píše důležitá kapitola z dějin křesťanství – stala se jedním z prvních míst, kam se začalo šířit. Podle některých tradic se sem, přesněji do Efesu, uchýlili po Ježíšově smrti apoštol Jan s Pannou Marií, kteří zde oba údajně dožili. Jan zde měl také napsat své evangelium, byť není jasné, zda je Jan Evangelista totožný s apoštolem Janem. Efes je rovněž jedno z měst, jimž sv. Jan adresoval své Zjevení, přičemž i všech dalších šest (mj. Smyrna a Pergamum) leží v dnešním Turecku, což dokládá význam zdejších křesťanských komunit. Jistější již je, že území bylo cílem prvním misijních cest sv. Pavla, autora novozákonních epištol, např. Listu Efeským. Rozlehlost Římské říše si vyžádala její dělení, zprvu administrativní, roku 395 již oficiální.

Významným krokem v tomto vývoji bylo založení Konstantinopole (Konstantinova města, dnešního Istanbulu) Konstantinem I. roku 330 jako nového hlavního města říše, postaveného jako „nový Řím“ na místě starého řeckého města Byzantium. Východní říše římská přežila pád západní části (roku 476) a stala se důležitou baštou východního křesťanství, hrází před nebezpečím ze strany Otomanů. Asi nejvýznamnějším panovníkem říše byl císař Justinián (483 – 565). Dobyl zpět významné části bývalé říše z rukou germánských národů (nejdůležitější byl zisk Itálie), sebral římské právo v Corpus Juris Civilis. Dal v Konstantinopoli, tehdy významné zastávce hedvábné stezky, spojníku Číny a oblastí jižní a východní Asie s Evropou a břehy severní Afriky, kromě obchodního významu tehdy přibírající i funkci kulturní výměny, zbudovat chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia). S byzantskou říší jsou také spojeny křižácké výpravy z 11. – 13. století, obrácené původně proti „pohanům“, později však využité i proti cařihradským vládcům. Ponechaná Západem napospas osudu, zmítaná vnitřními problémy, padla Konstantinopole 29. 5. 1453 do rukou Otomanů, kteří v té době ovládli i Balkán.

Vzniklá Osmanská říše byla v dobách své největší teritoriální expanze v 16. století, kdy získala rozsáhlá území sahající od Blízkého východu přes východní Středomoří a Balkán až na území dnešního Maďarska, svým rozsahem důstojným nástupcem byzantské říše (zatímco jejím kulturním nástupcem bylo ruské carství). Patrně největším vládcem říše byl Sulejman Veliký (1520 – 1566). V 16. a 17. století Osmané Evropanům pravidelně naháněli strach, když stanuli několikrát až před Vídní. Na druhou stranu se sultanát stával také důležitým hráčem na politické mapě Evropy – spojoval se s Angličany, Francouzi či Holanďany proti Habsburkům. Postupem doby však přestávalo osmanské vojsko, jinak proslulé svou organizovaností a elitním vojskem sestaveným z křesťanských zajatců, janičáři, stačit rychle se vyvíjejícím západním armádám, které budovaly systém obranných pevností a prodělávaly modernizaci, již v Osmanské říši mnohdy znemožňovaly konzervativní muslimské kruhy. Navíc byli Turkové často ve dvojím ohni – na západě bojovali proti Habsburkům, na východě je ohrožovali Peršané. Důležitým psychologickým momentem pro Evropu byla bitva u Lepanta (1571), kdy bylo „neporazitelné“ osmanské loďstvo poraženo. Vojenské pokořování vyvrcholilo na konci 17. století, kdy při dalším neúspěšném pokusu o obléhání Vídně bylo turecké vojsko poraženu na hlavu. Upadat zároveň začíná i hospodářství říše – její geografická situace přinášející výhodu v podobě kontrolování důležitých obchodních cest z Evropy do Asie pozbývá významu kvůli zámořským objevům, jež umožnily obchodní styk s východní Asií jinou cestou. Dějiny 18. a 19. století jsou pak především dějinami územních ztrát (severní Afrika, Řecko, Balkán). K tomu se přidávají vlády slabých sultánů (kterým často dominovali velkovezírové, někdy dokonce i ženy z harému) a v 19. století i mezi poddanými sultána probouzející se národní uvědomění. Vcelku přiléhavý je termín „nemocný muž na Bosporu“, vztahovaný na situaci Osmanské říše v 19. století. Stát, k jehož světlým stránkám patřila náboženská i etnická různorodost a snášenlivost (na konci 15. století přijal kupříkladu s otevřenou náručí židy a muslimy, kteří byli vyhnáni španělskou inkvizicí) a který dovoloval praktikovat všechna náboženství Knihy (islám, křesťanství i judaismus), jejichž věřící měli dokonce nárok být posuzováni podle svých zákonů, se snažil situaci řešit v průběhu 19. století reformami (Tanzimat) vedoucími až ke konstituční monarchii. Definitivně byl osud půltisícileté říše zpečetěn jejím angažmá v první světové válce po boku Německa, z níž Turecko vyšlo značně územně oslabeno a ekonomicky zdecimováno. K nejtemnějším stránkám turecké historie patří arménská genocida z této doby. Započala roku 1915 vězněním arménských představitelů a deportacemi, k nimž se později přidaly masakry a pochody smrti, kterým padlo za oběť víc jak milion Arménů. Důvodem protiarménských opatření byla údajná kolaborace s Ruskem. Turecko dodnes odmítá uznat, že by šlo o státem řízenou genocidu. V reakci na poválečnou okupaci Turecka spojenci vypukla turecká válka za nezávislost.

Na jejím konci bylo vypuzení cizích armád a uznání Turecké republiky jako nástupnického státu Osmanské říše (1923). Ústřední postavou těchto dějů byl Mustafa Kemal (1881 – 1938) zvaný Atatürk (Otec Turků). Bleskovým sledem reforem, jaké neměly v islámském světě obdoby, udělal z Turecka moderní stát. K nejdůležitějším z nich patřilo zrušení sultanátu, ustavení republiky s novým hlavním městem Ankarou, bratrstvo dervišů bylo rozpuštěno, ženy se měly přestat zahalovat, muži přestat nosit fezy. Byl zaveden západní kalendář, přijata nová abeceda odvozená z latinky. Stát se stal sekularizovaným, z ústavy zmizela zmínka o islámu jako oficiálním náboženství. Ženy získaly volební právo i právo být voleny. Stát zasahoval do ekonomiky země. Ačkoliv Atatürkovým reformám byla vyčítána zbrklost, s níž rušil staleté tradice, i mnohdy nevybíravý způsob jejich prosazování, většina Turků je přijala a dodnes žije Atatürkovým odkazem. Každý pokus porušit sekulární charakter státu naráží na odpor zejména armády, jež se cítí být strážcem Atatürkova odkazu. Od jeho doby se Turecko trvale sbližuje se západním světem – po druhé světové válce se stalo členem OSN, roku 1952 Severoatlan­tické aliance, pokračují složité rozhovory o vstupu do Evropské unie. Problematickou kapitolou mezinárodních vztahů je turecký zásah na Kypru a následné vyhlášení Severokyperské turecké republiky.

Kultura Turecka

Turecká kultura představuje pozoruhodnou směs několika vlivů, především vlastního tureckého, islámského a evropského. Po období přirozeného ovlivňování kulturami národů, s nimiž Turecko přicházelo do styku, následovalo období programového úsilí o napodobení západních vzorů. Se vznikem turecké republiky pak byl naopak podporován návrat k tradiční kultuře země a etablování specifické národní kultury. Dnes se tureckou kulturou prolíná zejména snaha usmířit oba proudy – ten tradiční i ten poohlížející se po evropských vzorech. V minulosti turecká kultura tu evropskou ozvláštňovala – literárně byly předávány příběhy veselého anatolského lidového mudrce a filosofa Nasredina, specifickou chuť i barvu propůjčovaly evropské hudbě od období klasicismu „turecké“ nástroje (zejména z žesťové a bicí skupiny) i vlivy turecké hudby (především obdivované vojenské janičářské kapely), které se odráží např. v Mozartově Tureckém pochodu či opeře Únos ze serailu. Turecká architektura se ve svých nejslavnějších projevech (mešity a paláce, zejména v Istanbulu) inspirovala zejména byzantskou kulturou, uveďme alespoň nejslavnějšího architekta klasického období, jímž byl Minar Sinan (např. Sulejmanova mešita v Istanbulu). Ze současných osobností turecké kultury jmenujme prozaika, nositele Nobelovy ceny z roku 2006, Orhana Pamuka, olivněného moderními západními směry, a mezinárodně oceňované osobnosti kinematografie původem z Turecka Nuri Bilge Ceylana, Fatiha Akina a Ferzana Özpeteka.

Historie Istanbulu

První známou osadou na evropském břehu Bosporské úžiny bylo Byzantium, založené v 7. století př. n. l. řeckými kolonizátory z Megary a pojmenované podle jejich krále Byzase. Mimořádná poloha města na rozhraní pevninské Evropy a Asie a Středozemního a Černého moře spolu s potřebou vytvořit další správní středisko Římské říše někde na východ od jejího původního centra měly za následek to, že se město – tehdy jako Nový Řím – stalo novým hlavním městem Římské říše roku 330 za císaře Konstantina (zhruba po sto letech se pro město ujme pojmenování Konstantinovo město, Konstantinopolis).

Po smrti císaře Theodosia I. roku 395 se říše rozdělila a Konstantinopole se stala hlavním městem Východní říše římské (byzantské říše). Po kolapsu západořímské říše roku 476 se stala byzantská říše největší mocností tehdejšího světa. Vykládat další osudy města až do 20. let 20. století znamená vyprávět dějiny celého Turecka, respektive dvou světových říší, jež na jeho území existovaly. Za Byzance se stala Konstantinopole také centrem východního křesťanství, cítila se nástupnicí antického Řecka, jehož vzdělanost uchovávala. Z mnoha staveb tehdejší doby uveďme monumentální chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia) z první poloviny 6. století. K temným momentům historie Konstantinopole patří 13. století, kdy byla v rámci 4. křižácké výpravy, původně vypravené k osvobození Jeruzaléma, Konstantinopole vypleněna a rozkradeno bylo vše, co mělo nějakou cenu. Bronzové sochy byly rozlity, svatyně zpustošeny, relikvie odvezeny. Jedni křesťané pobíjeli druhé, znásilňovali jeptišky, vraždili kněze. Těšili se znesvěcováním chrámu Hagia Sofia, na trůn patriarchy prý posadili prostitutku, která zpívala obhroublé písně, zatímco se západní křesťané opíjeli mešním vínem. Tato událost (na níž nesly podíl i zájmy Benátčanů – z Benátek vyjížděly lodě na výpravy) velmi poškodila vztahy obou větví církve, způsobila trauma i mnoha účastníkům výpravy a připravovala pád byzantské říše. Ten přišel 29. 5. 1453, kdy po téměř 60denním obléhání byl Cařihrad (použijeme-li jméno, které metropoli Byzance dávali její slovanští sousedi) dobyt, mimo jiné pomocí kanonu ve vlastnictví Osmanů, jímž probourali hradby.
Město se v té době stává sídlem Osmanské říše. Nejdříve je zalidňováno pestrou směsicí etnik a vyznání, muslimy, židy i křesťany. Pobořené stavby jsou budovány na svých troskách, ale nová říše zanechává ve tváři města i svůj specifický otisk budováním sultánova paláce Topkapi, Velkého bazaru (město bylo již dlouho významným tržištěm a obchodním centrem) a mešit (např. Modré mešity). Nejslavnějším architektem této doby byl Sinan. Po konci první světové války byl Istanbul téměř 5 let okupován spojenci.
Roku 1923, se vznikem Turecké republiky, bylo hlavní město přesunuto do Ankary. Město, které bylo více jak půldruhého tisíciletí jedním z center světa, se najednou ocitlo na druhé koleji. Ve druhé polovině 20. století dostal Istanbul (uzákoněný název města z roku 1930) nový impulz ke svému rozvoji. Ve městě vznikají továrny, jež přitahují obyvatele z celé Anatolie, kteří se sem stěhují, v 70. letech je budován první, 1560 m dlouhý most přes Bospor. Tento rapidní růst populace (tempem 700 000 přistěhovalců za rok) má i své odvrácené stránky – novým komunikacím a domům, často budovaným narychlo, což se může ukázat při katastrofách typu zemětřesení osudovým, musely ustoupit historické budovy, živelně se rozrůstající město pohlcuje stále širší oblasti. V dnešním Istanbulu, který neztrácí nic ze svého dynamismu, můžeme vedle přepychových obchodních center najít rychle vznikající slumy…

Osobnosti spjaté s Istanbulem

Kromě celé řady významných osobností dějin, jež jsou svým životem spjaty s Istanbulem jakožto metropolí světové říše, uveďme, že istanbulskými rodáky, jejichž věhlas překročil hranice dnešního Turecka, jsou např. slavný americký divadelní a filmový režisér řeckého původu Elia Kazan (režíroval mj. světové divadelní premiéry her Smrt obchodního cestujícího A. Millera, Tramvaj do stanice touha a Kočka na rozpálené plechové střeše T. Williamse, z nichž první také zfilmoval, natočil film Na východ od ráje podle J. Steinbecka), operní pěvec Nicola Rossi-Lemeni, současný turecký předseda vlády Recep Erdoğan či fotbalista Fenerbahçe Emre Belezoğlu.

Náboženství a tradice

• Hlavní náboženství: 98 % obyvatelstva jsou muslimové, z nich cca 80 % sunité a 20 % šíité

• Státní svátky v Turecku
  1. leden – Nový Rok
  2. duben – Den nezávislosti a Den dětí
  3. květen – Den mládeže a sportu, také výročí narození Atatürka
  4. květen – svátek připomínající dobytí Istanbulu Mehmedem Dobyvatelem roku 1453 (probíhá pouze v Istanbulu)
  5. červen – Den námořních sil
  6. srpen – Den armádních sil
  7. srpen – oslava tureckého vítězství nad řeckými ozbrojenými silami u Dumlupinaru roku 1922
  8. září – konec války za nezávislost (probíhá pouze v Izmiru)
  9. říjen – připomínka vyhlášení republiky Atatürkem
  10. listopad – výročí Atatürkovy smrti roku 1938

• Měsíc ramadán je nejvýznamnější náboženskou událostí muslimů. Ti se celý měsíc postí od východu do západu slunce. Tento půst patří mezi pět pilířů islámu.

• návštěva mešity
  • vstupujeme vždy bez bot
  • muži s dlouhými kalhoty
  • ženy mají mít zahalená kolena, ramena a vlasy

• modlitby (salát) probíhají 5× denně – za úsvitu (salátu-l-fadžr), v poledne (salátu-z-zuhr), odpoledne (salátu-l'asr), při západu slunce (salátu-l-maghrib) a v noci (salátu-l-‚iša‘). Ti, kdo se modlí, stojí směrem ke Ka'abě v Mekce

• Pět povinností muslima
  • víra v jedinečnost Boží a božské poslání Mohameda
  • modlitba (pětkrát denně s hlavou otočenou k Mekce)
  • půst (v měsíci ramadánu od úsvitu do soumraku)
  • udílení almužny chudým (2,5 % čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev – zakát)
  • pouť do Mekky (jednou za život, umožňuje-li to finanční situace a zdravotní stav muslima)

Historické lokality

Hlavní město Turecka

• Ankara – sídlo vlády, zastupitelství, politické i vojenské moci
  • historická pevnost, etnografické muzeum, Atatürkovo mauzoleum

Historické lokality

• Istanbul – sultánský palác Topkapi, Velký bazar, kde koupíte téměř cokoliv, a egyptský bazar s kořením, hipodrom s obeliskem, cisterna Yerebatan se zásobou pitné vody, archeologické muzeum se sbírkou antického umění, Konstantinův sloup – nejstarší stavba ve městě, reprezentační empirový palác Dolmabahce, významným exponátem je socha Alexandra Velikého
  • mešity – Hagia Sofia (původně křesťanský chrám, poté mešita, dnes slouží jako muzeum), Modrá mešita (nejkrásnější stavba Istanbulu), Yeni Camii (Nová mešita), Fatih Camii (Dobyvatelova mešita)
• Efes – patří mezi nejzachovalejší antická města
  • Artemidin chrám – jeden ze sedmi divů světa, velký amfiteátr, Arkadiada (široká třída lemovaná sloupy), Celsova knihovna, tržiště agora a Hadriánův chrám
• Izmir (Smyrna) – řecká pevnost, mešity, muzeum a univerzita
• Aspendos – amfiteátr a zřícenina antického města
• Perge – antické město
• Side – antické město, najdeme zde třeba amfiteátr a sloupoví starověkých cest
• Troja – pozůstatky legendárního města známého z homérských eposů poblíž pobřeží Egejského moře
• ruiny Pergama (dnes Bergama), jižně od Troje, k vidění mj. Afroditin chrám, akropole, divadlo, gymnasium

• V Turecku i v turecké části Kypru je úředním jazykem turečtina.
• V jihovýchodním Turecku se používá neoficiální jazyk kurdština. Znalost dalších světových jazyků, především angličtiny a němčiny, je mezi obyvateli značně omezená.
• Angličtina je nejvíce rozšířená v turistických centrech a mezi vzdělanější vrstvou obyvatelstva. V turistických destinacích se však dá také domluvit německy.

• V Turecku žije 70 413 958 obyvatel. Z toho téměř 57 % žije na venkově. K nejhustěji osídleným oblastem patří západní pobřeží.
• Istanbul je největším městem Turecka, má 6,6 mil. obyvatel.
• Národnostní složení: většinu z celkového počtu obyvatel zde tvoří Turci (86 %). Dále jsou tu Kurdové (11 %) a Arméni, kteří se usadili v Istanbulu a v okolí jezera Van. K méně početným skupinám patří Arabové, Tataři, Asyřané a další.

• Od roku 2005 je zavedena nová turecká lira (Yeni Türk Lirasi), zkratka YTL/TRY. Dělí se dále na 100 nových kurušů (Yeni Kuruş), zkratka YKr. Nominální hodnoty bankovek jsou 100, 50, 20, 10, 5 a 1 YTL. Mincí zase 1 YTL a 50, 25, 10, 5, a 1 nový Kuruş.
• aktuální kurz
• Směnárny mají obvykle otevřeno od pondělí do soboty. Najdeme je ve většině měst. Je to asi nejspolehlivější způsob výměny peněz za přijatelný kurz. Peníze vyměňují i hotely a některé obchody, ale v nevýhodném kurzu.
• Banky mají obvykle otevřeno 8.30 – 12.00 a 13.30 – 17.00 (pondělí až pátek), v sobotu a v neděli je zavřeno. Cestovní šeky přijímají pouze banky.
• Bankomaty (Bankamatika) jsou po celém Turecku, dokonce i v odlehlých městečkách. Nejuniverzálnější bankomaty poznáte podle loga Cirrus či Plus. Obvykle je možné vybrat peníze až do výše denního limitu. Některé bankomaty vydávají nejen YTL, ale i eura či dolary. Občas u nich však vázne komunikace s centrální bankou, a proto vyžadovanou hotovost nevydají.
• Výměnu peněz doporučujeme až v Turecku za volně směnitelou měnu, ale je dobré si nechat nějakou finanční rezervu. V Turecku jsou vítanější eura než americké dolary. Ve většině obchodů lze ale platit jak eury, tak americkými dolary.

• Turistická sezona v Istanbulu trvá díky příznivému podnebí od května do října.
• Květen a říjen jsou si velmi podobné příjemnými teplotami okolo 23 ^oC, délkou slunečního svitu (6 – 8 hodin denně) a poměrně vyšší vlhkostí v rozmezí 68 – 69 %, jež je způsobena větším srážkovým úhrnem v tomto období. Na podzim jsou časté i ranní mlhy. Přesto tato období doporučujeme všem, kteří se chtějí vyhnout nepříjemným horkům, návalu turistů a vysokým cenám.
• Teploty vrcholí v červenci a září (přes 30 ^oC), v tuto dobu se nemusíte obávat ani srážek a slunce Vás bude doprovázet 10 až 12 hodin denně. Vlhkost vzduchu klesá pod 60 %. Nejvyšší teplota byla zaznamenána v roce 1971, kdy dosáhla neskutečných 47,5 ^oC.
• Pokud navštívíte Istanbul v zimě, připravte se na velmi nízké teploty, které mohou klesnout k nule (-15 ^oC v roce 1991), a poměrně vysokou vlhkost vzduchu, zapříčiněnou vydatnějšími srážkami. Město bývá pokryto i sněhovou pokrývkou, ale jen kolem 10 dnů v roce.
• Rozdíly můžete zaznamenat i v jednotlivých částech města a jeho okolí, protože ty jsou ovlivňovány různými klimatickými činiteli. U Bosporského průlivu je spíše středomořské klima s mírnějšími zimami, u Černého moře je větší výskyt srážek, na západě je patrný vliv pevniny Balkánu a může Vás překvapit poměrně chladná zima i se sněhem. Východní část ovlivňuje kontinentální klima s horkým létem a studenou zimou. Tato lokalita je tak rozmanitá, že ve stejný den v jedné čtvrti sněží a v druhé si můžete užívat slunce.

Telefon

• Turecko má roaming pro mobilní operátory O2, T-Mobile a Vodafone.
• Pokud voláte do České republiky, použijte předvolbu +420. Pokud voláte do Turecka, je nutné zadat předvolbu +90.
• Zavolat si můžete z hotelového pokoje či recepce, tato varianta je však velmi drahá. Volat lze také z pošty. Dále jsou v Turecku k dispozici modré telefonní budky, z kterých si zavoláte za žeton (jsou na něm dvě rýhy a písmena PTT) nebo na telefonní kartu. Žeton i telefonní kartu je možno zakoupit na poště nebo v novinovém stánku. Další variantou je zakoupení předplacené mezinárodní telefonní karty – vytočíte přístupové číslo, poté vložíte PIN uvedený na kartě a zvolíte požadované číslo.
• Zde jsou k dispozici odkazy na stránky mobilních operátorů O2, T-Mobile a Vodafone, kde naleznete bližší informace pro volání ze zahraničí:
• O2
• T-Mobile
• Vodafone

Internet

• Dostupnost internetu v Turecku je na velice slušné úrovni.
• Internetové kavárny jsou hlavně ve velkých městech a letoviscích poměrně četné. Ceny se pohybují od 1 do 4 € za hodinu, rychlost připojení bývá celkem vysoká.
• Ve větších městech a letoviscích mají některé restaurace a kavárny k dispozici free Wi-Fi. I na ulici větších měst dost často najdete zabezpečené i nezabezpečené přístupové body.
• Spousta hotelů nabízí možnost internetového připojení zdarma po dobu pobytu.

Elektřina, zásuvky

• 220 V
• jsou zde dva typy zásuvek a zástrček, z nichž ten menší odpovídá evropskému standardu