Náboženství, historie a kultura na Costa Verde

Náboženství a historie

Historie Portugalska

Prvním známým etnikem obývajícím území dnešního Portugalska byli Lusitánové, jichž se Portugalci cítí být přímými potomky a kteří se v oblasti usadili v prvním tisíciletí před naším letopočtem.

V období druhého století před Kristem je portugalské území cílem římských výbojů a v prvním století před naším letopočtem se stává římskou provincií jménem Lusitania. Za Římanů zažívá oblast období prosperity, jsou zakládána mnohá města. Dědictvím z římské doby je portugalský jazyk mající původ v latině, pěstování vinné révy a z té doby pochází také název dnešního státu. Cale, jméno obydleného území při ústí řeky Douro, Římané specifikovali jako přístav – Portus Cale.

Za pozdějšího období, kdy území zaplavovaly v 5. a 6. století germánské kmeny, zejména Svébové a Visigóti, si noví obyvatelé název přizpůsobili na Portucale, z toho se později stalo Portugale. Označení přístavu pak bylo vztaženo na moderní město stojící na místě původního Cale – Porto – a také na slavné víno zdejší provenience. Další invazí byla ta maurská, která potkala Pyrenejský poloostrov po roce 711.

S koncem maurské okupace a obdobím reconquisty je spojeno také zformování nezávislého portugalského státu. První portugalský stát vznikl již roku 868, počátky portugalské samostatnosti jsou pak spjaty s osobou Afonsa Henriquese a bitvami: u São Mamede roku 1128, po níž se Afonso prohlásil knížetem portugalským a ve které hájil nezávislost země na sousedních státech, a u Ourique 1139, kde porazil Maury a byl prohlášen portugalským králem Afonsem I. Jako krále jej (a tím pádem Portugalsko jako samostatný státní útvar) uznali roku 1143 okolní představitelé světské moci a roku 1179 papež. Definitivně bylo portugalské území znovudobyto z maurských rukou roku 1249, kdy byla získána oblast Algarve v jižním cípu Portugalska, kde se arabský vliv projevil nejvýrazněji.

Roku 1255 se Lisabon stává hlavním portugalským městem pro svou centrální pozici, roku 1290 zde byla založena první portugalská univerzita, později přestěhovaná do Coimbry. V té době také Portugalsko získává své hranice, po staletí překvapivě neměnné. Neuvěřitelnou trvalost prokázalo také spojenectví s Anglií, datující se od Windsorské dohody z roku 1386. Třebaže aliance těchto dvou zemí prošla mnoha kolizemi, je to nejdelší diplomatické spojenectví v historii (představitelé obou států se na ně se vší vážností odvolávali i ve 20. století).

V té době také Portugalsku vzchází zlatý věk – nejdříve období objevů, vystřídané následným obdobím koloniální říše. Objevy, nepředstavitelné bez klíčové podpory moudrých panovníků, jako byl Jindřich Mořeplavec (později v jeho díle pokračoval např. mimořádný panovník Jan II.), jenž objevitele opatřoval nejlepšími dostupnými mapami a plavidly, byly započaty dobytím bohatého obchodního města Ceuta v severní Africe roku 1415. Z objevů můžeme dále jmenovat Madeiru (1419) a Azorské ostrovy (1427), jež Portugalsku zůstaly dodnes. Kolumbův plán na dosažení Indie po moři plavbou na západ Portugalci odmítli (tušili snad, že taková cesta je výrazně delší než plavba východním směrem?), roku 1497 Bartolomeu Dias obeplul Mys Dobré naděje, a otevřel tak cestu do Indie kolem afrického kontinentu, kam pak doplouvá Vasco de Gama 1498. Brazílii objevuje Portugalec Pedro Cabral roku 1500. O dobývání asijského území se pak dále zasloužil Afonso de Albuquerque. První pokus o plavbu kolem světa vykonal Fernão de Magalhães. Portugalsko se tak stává jednou ze světových velmocí, jejíž důležitost se nezakládá ani tak na uplatňování moci na politické mapě Evropy, ale na zámořských državách v Jižní Americe, Africe a Asii (Portugalci dospěli až na Dálný východ, na území dnešní Indonésie, Číny a Japonska). Portugalsko tehdy dominovalo v jižním Atlantiku a v Indickém oceánu, měřit se s ním mohly jen státy jako Anglie, Francie nebo Španělsko (se kterým si roku 1494 dohodou z Tordesillas dokonce „rozdělilo svět“, kdy západní polokoule patřila Španělsku a východní Portugalsku). Portugalsko rozeselo po svých koloniích řadu obchodních center, kvetl zejména obchod s otroky a kořením.

Postupně se však dostavoval úpadek, na konci 70. let 16. století se portugalský trůn uvolňuje a dosedá na něj španělský král Filip II. (roku 1580 jako portugalský král Filip I.). Celý Pyrenejský poloostrov je tak spojen v jednu říši personální unií (Iberská unie). Portugalsko, jehož samostatné postavení je zpočátku uznáváno, se však postupně stává téměř španělskou provincií, je stavěno ve vleku Španělska proti dřívějšímu spojenci Anglii. Koloniální soupeři Portugalska, Anglie a Holandsko, si ostatně v této době začínají dělat zálusk na portugalská zámořská území.

K opětovnému ustavení samostatného Portugalska došlo až roku 1640. Vývoj v Portugalsku se pak začal zpožďovat oproti vývoji jiných zemí. Významnou osobností, jež se to pokusila zvrátit, byl Sebastião de Melo, markýz de Pombal. Ve svých rukou soustředil postupně čím dál větší moc, tvrdě stíhal své oponenty, ale zároveň se snažil zavádět osvícenské zásady do mnoha oblastí veřejného života (např. školství). V hospodářství se zhlédnul v merkantilis­tických zásadách, zakládal společnosti a cechy specializované na konkrétní odvětví výroby, vymezil přesně kraj, kde se pěstuje portské víno, kontroloval i kvalitu vína. Po děsivé události moderních dějin Portugalska, zemětřesení v Lisabonu 1. listopadu 1755, jež dosahovalo síly 9. stupně Richterovy škály a zanechalo po sobě spoušť v podobě tisíců mrtvých a téměř zcela zničeného města, se zasloužil o to, aby město bylo bleskurychle rekonstruováno (již za necelý rok byl patrný velký pokrok), a to tak, aby odolalo dalšímu zemětřesení.

Francouzská vojska, jež vtrhla do Portugalska za Napoleona roku 1807, se podařilo vyhnat s pomocí tradičních spojenců Britů 1811. Portugalská královská rodina tehdy prchla do Brazílie a Rio de Janeiro se stalo na krátký čas hlavním městem Portugalska (1808 – 1821). Další těžká rána přišla vzápětí, kdy Brazílie roku 1822 vyhlásila nezávislost. Portugalsko tak ztratilo svou největší kolonii. V průběhu 19. století dále postupně přicházelo o území v Jižní Americe a Asii. Tento smutný úpadek byl provázen i politickým marasmem v podobě neschopných a úplatných vlád, nestabilní ekonomické situace.

Na počátku 20. století se k tomu přidaly nepokoje a několik politických atentátů. Za této situace byla roku 1910 zrušena monarchie a nastolena republika. Ke zlepšení situace to však nevedlo, politický chaos pokračoval (v období 1910 – 1926 se vystřídalo u moci několik desítek vlád!), státní hospodářství se potácelo na pokraji bankrotu (problémy se ještě zvětšily portugalským vstupem do 1. světové války roku 1916 po boku britských spojenců). Jako i v jiných zemích meziválečné Evropy to vedlo k převratu a ustavení pravicové diktatury (roku 1926).

V jedné z nejdelších evropských diktatur pak zaujal klíčové postavení původně ministr financí Antonio de Oliveira Salazar (od r. 1932 přeseda vlády). Ten nastolil tzv. Estado Novo, autoritativní stát inspirovaný Mussoliniho fašistickou Itálií. Salazarovi se podařilo stabilizovat veřejné účty, ale tvrdě potlačoval opozici, nastolil cenzuru, využíval tajnou policii. Navzdory svému obdivu k Mussolinimu a podpoře sousední frankistické diktatury ve Španělsku zachoval Salazar za druhé světové války neutralitu Portugalska a později umožnil Spojencům vytvořit na portugalských územích námořní a letecké základny (učinil tak s vědomím starých portugalsko-anglických závazků i pod tlakem Spojenců). Portugalsko se také stalo posledním útočištěm uprchlíků z Evropy před útěkem do Spojených států. Po válce doma Salazarův tuhý režim nijak nepolevoval. V zahraniční politice sice nebyl zcela izolován  – Portugalsko je zakládajícím členem organizací NATO, OECD a ESVO (Evropské sdružení volného obchodu) – do ústraní se ale dostával svým odmítavým postojem k dekolonizaci. V portugalských koloniích propukaly boje za nezávislost a Portugalsko bylo nuceno pacifikovat několik takových hnutí, což si žádalo značné finanční prostředky. Roku 1961 ztratila země svá území na Indickém subkontinentě, africká území (Angola, Mosambik, Francouzská Guinea) za svou nezávislost bojovala. Roku 1968 Salazara vystřídal Marcelo Caetano. Řešil ekonomické problémy, ale politické uvolňování bylo jen nepatrné.

V dubnu 1974 konečně došlo k pokojné karafiátové revoluci (pojmenované podle květů tehdejšího ročního období, jimiž si povstalci „ozdobili“ zbraně) a později k přechodu k demokracii. Portugalsko předává svá zámořská území, nejdříve v Africe, roku 1999 oblast Macaa Číně, naposledy formálně uznává nezávislost Východního Timoru roku 2002. Postupně je dosaženo větší politické stability, roku 1986 vstupuje země do dnešní Evropské unie (významnou postavou v tomto dění byl tehdejší portugalský předseda vlády Mário Soares). Portugalsku se postupně daří přilákat zahraniční investice. Přestože patří k ekonomicky slabším zemím západní Evropy, v žebříčku zemí podle kvality života se umisťuje na lichotivých pozicích.

Kultura Portugalska

Portugalská kultura se rozvíjí už od počátku našeho letopočtu. Za tu dobu prodělala mnoho proměn a nechávala se ovlivňovat kulturami jiných zemí, evropských i zámořských, s nimiž Portugalsko pěstovalo obchodní styky.

Jedinečným portugalským rysem je užívání kachličkové výzdoby (azulejos – jméno pochází z arabštiny, samotné kachličky přivezli na Pyrenejský poloostrov Maurové) v architektuře. Azulejos jsou stálým výtvarným prvkem místní architektury, adaptujícím se bez obtíží vždy na další a další výtvarné směry, jak je přinášejí staletí. S těmito dlaždicemi se v Portugalsku setkáme v interiérech i na vnější výzdobě nejrůznějších staveb – domů, paláců, kostelů, vlakových nádraží i stanic metra. Keramická fasádová výzdoba může být sestavena z dlaždiček jednotného vzoru, tvořit složitější ornamenty nebo dokonce vytvářet obrazy slavných osobností či okamžiků portugalských dějin. Vedle tohoto vznešeného poslání však mají i funkci praktickou – v parnech vhodně upravují teplotu uvnitř staveb.

V hudbě má dlouhou historii tradiční žánr fado – tesklivý, zádumčivý zpěv vypravující za doprovodu kytary nejčastěji o tématech, jako jsou nešťastná láska, odloučení, zármutek. Fado rozhodně není mrtvým nebo ustrnulým žánrem – za Salazarovy diktatury v druhé polovině 20. století do něj jeho interpreti vkládali svůj odpor vůči režimu a další zpěváci přinášejí svůj nový, moderní pohled na tyto skladby, kterým získávají posluchače i v zahraničí. Nejslavnější zpěvačkou fado byla jistě Amália Rodrigues („královna fado“). Mariza je velmi známá „fadista“ současnosti.

Ve světě asi nejslavnějším portugalským literátem je lisabonský rodák Luís de Camões, tvůrce portugalského eposu Lusovci. Lusovci jsou srovnáváni s klasickými eposy Homéra, Vergiliovou Aeneidou či Dantovou Božskou komedií. Vznosné vlastenecké dílo podává velkolepou dikcí portugalské dějiny, oslavuje velké národní postavy a objevné cesty. K výjimečnosti eposu přispívá legenda spojená s jeho vznikem – Camões, který v té době sloužil jako voják v jihovýchodní Asii, kam se dostal v důsledku konfliktů, jež míval s urozenými, prý po ztroskotání lodi zachránil nedokončený rukopis svého díla tak, že plaval a držel ho přitom nad hladinou. Camõesův úmrtní den, 10. červen, kdy roku 1580 velký portugalský básník zemřel, byl vyhlášen Dnem Portugalska.

Fernando Pessoa je moderní postavou portugalské poezie, známou pro psaní pod různými heteronymy (kdy mění nejen jméno „autora“ básní, ale i styl a smýšlení jejich tvůrce).

Portugalský prozaik a dramatik José Saramago, jenž skrze fantaskní zápletky nahlíží problémy lidské existence, získal roku 1998 Nobelovu cenu.

Jedinečnou osobností portugalské kinematografie je režisér Manoel de Oliveira, tvořící ještě ve svých 100 letech další filmy – je tak nejstarším stále tvořícím režisérem (jeho kariéra začala již roku 1931!).

Historie města Porto

Město je někdy nazýváno také Oporto (v portugalštině totiž dost často figuruje ve spojení s určitým členem „o“). Původní označení města bylo zřejmě řecké slovo καλός (kalos) znamenající krásný. Římané to blíže specifikovali jako „krásný přístav“ (Portus Cale), což se pak vžilo pro celou zemi. A město si zachovalo pouze označení „přístav“ (Porto).

V historických pramenech se město objevuje někdy ve 4. či 5. století, kdy bylo pod nadvládou Římanů a zde na březích řeky Douro se rozkládaly lusitánské osady. Již tehdy udržovalo obchodní styky v rámci Středomoří. V 8. století přišlo po dobytí města Maury jeho devastování. S dobýváním území zpět do křesťanských rukou (reconquistou), jehož hrdinou byl třeba Vímara Peres, jsou spjaty i pozdější počátky portugalského státu, které měly podobu hrabství Portugalsko, založeného roku 868 s Portem jako hlavním městem.

V závěru 11. století získává město a celé hrabství Jindřich Burgundský a tehdy je také stavěna portská katedrála. Jindřichův syn Afonso Henriques odsud později vyjíždí na vítězné tažení proti Maurům. Připomínanou událostí historie Porta je též sňatek Joãa I. s anglickou princeznou Filipou z Lancastru roku 1387, symbolizující staleté spojenectví Anglie a Portugalska.

Z tohoto svazku se také v Portu narodil jeden z nejslavnějších portugalských panovníků, Jindřich Mořeplavec. Už předtím bylo Porto významným portugalským střediskem, kde se stavěly lodě, a roku 1415 odtud Jindřich vyplul, aby dobyl maurský přístav Ceutu na severoafrickém pobřeží. V té souvislosti se vypráví, že se Porťané zřekli ve prospěch účastníků výpravy všech lepších kusů masa a sami si nechali jen zbytky jako např. dršťky. Ty dodnes zůstávají významným pokrmem v Portu a obyvatelům města se taky někdy přezdívá tripeiros („pojídači drštěk“). Tehdy začalo být také vyváženo portské víno do Anglie, přičemž se na ně vztahovalo nižší clo (než např. na obdobná vína francouzská).

Ale přes všechny významné události nikdy nebylo město ani jeho obyvatelé právě vzorem poddajnosti a slepé loajality. Traduje se, že už ve 13. století lid držel fakticky v domácím vězení svého biskupa, že na uzdě držel i inkvizici a že na počátku 17. století se vzbouřilo dokonce portské něžné pohlaví, když byly daně uvaleny na lněné a vlněné zboží. V půli 18. století zase podnítil vzpouru monopol na portské víno zavedený markýzem de Pombal. Ten měl řešit soustředění produkce vína a obchodu s ním v rukou několika málo anglických firem, k němuž došlo po uzavření dohody mezi Anglií a Portugalskem, zároveň to ale byl ve své době odvážný pokus garantovat kvalitu vína také tím, že bude přesně určena oblast produkce vína. Malí vinaři však tyto souvislosti, zdá se, nepochopili a zaútočili během tzv. „revolty opilců“ (Revolta dos Borrachos) na budovu monopolní firmy. Víno se vlastně jmenuje portské proto, že je skladováno ve městě Vila Nova de Gaia na protějším břehu řeky Douro.

Od 18. století bylo město systematicky obohacováno o nová významná umělecká díla. Z barokních památek je tou nejvýznamnější kostel, jehož zvonicí je Věž kleriků (Torre dos Clérigos). Následující 19. století přineslo další důkaz portské nepoddajnosti, když bylo město zastávající liberální pozici 18 měsíců obléháno vojskem absolutistického krále Miguela, což mu vyneslo hrdou přezdívku „Cidade Invicta“ (neporažené město), roku 1878 zde pak byl ještě zvolen první republikánský poslanec v Portugalsku. Z architektonických přírůstků 19. století bývají připomínány hlavně mosty – již neexistující zavěšený most Ponte D. Maria II, původně železniční most Ponte D. Maria Pia, jedno z prvních významných děl Gustava Eiffela, mostu se dočkal i manžel dony Marii, Dom Luís I (Ponte Dom Luís I) – a neoklasicistní, ušlechtilá budova burzy, Palácio da Bolsa (s okouzlující arabskou místností). Z počátku 20. století pochází údajně jedno z nejpěknějších nádraží v Evropě – São Bento s kouzelnou kachličkovou výzdobou s výjevy z portugalských dějin, národopisu i přírody (známé portugalské azulejo) a také reprezentativní třída Avenida dos Aliados (třída Spojenců).

Ve 20. a na počátku 21. století několik událostí napovědělo o mezinárodním významu Porta: ve druhé polovině 20. století se tu jezdila Velká cena Formule 1, roku 1996 přibylo Porto na Seznam světového dědictví UNESCO, stalo se Evropským městem kultury pro rok 2001 a v roce 2004 pořádalo Porto spolu s dalšími portugalskými městy Mistrovství Evropy v kopané – EURO 2004.

Kultura Porta

Z druhů umění je Porto zvláště spjato s jedním z těch nejvýznamnějších novodobých – filmem. První veřejné předvádění pohyblivého obrazu se zde konalo již 12. listopadu 1896 v Teatro do Príncipe Real do Porto a filmová studia (Invicta Filmes) zde byla zřízena v roce 1917. Z města ostatně pochází také režisérská legenda Manoel de Oliveira a koná se tu i známý mezinárodní filmový festival Fantasporto (každoročně na přelomu února a března), podporující nové pohledy na film. Porto může nabídnout i zajímavý výběr muzeí a dalších stánků kultury. Sluší se uvést Národní muzeum Soarese dos Reise, vystavující kromě děl sochaře, po němž je pojmenováno, ještě další artefakty z 19. a 20. století. Expozici moderního umění byste našli ve Fundação de Serralves, jež má i rozlehlou zahradu se secesní vilou. Muzejní výběr pak ještě třeba doplňuje Museu de Etnografia e História (modely lodí, sošky světců, pravěké nálezky, keramika, zemědělské stroje), muzeum fotografie, Museu do Carro Eléctrico, které vystavuje pouliční vozy, počínaje těmi, které byly taženy koňmi, a pokračuje třeba první elektrickou tramvají na Pyrenejském poloostrově, u muzea jezdí i historická linka č. 18. A v Portu se pochopitelně přímo vnucuje návštěva Muzea portského vína. Z budov s kulturním účelem stojí za zmínku ještě geometrická stavba Casa da Música s koncertními sály, využívanými klasickými i rockovými hudebníky, a s prostory pro kyberhudbu, budovu si lze prohlédnout i s průvodcem. Livraria Lello je krásné knihkupectví, ohodnocené jako jedno z nejlepších na světě. Kromě filmového festivalu se v Portu pořádá také rockový festival Noites Ritual v srpnu, velká noc fada v říjnu a o něco později v říjnu jazzový festival.

Ze slavných jsou s Portem spjati svým narozením iniciátor objevných plaveb, král Jindřich Mořeplavec, portugalský romantický literát a politik Almeida Garrett a nestor portugalských filmařů Manoel de Oliveira. Angličtinu zde vyučovala i „matka“ Harryho Pottera J. K. Rowlingová.

Náboženství a tradice

• Náboženské složení v Portugalsku: katolíci (97 %), bez vyznání (2 %), zbytek tvoří protestanti různých denominací, muslimové, hinduisté a nepatrná židovská komunita
• Státní svátky
• Nový rok – 1. leden
• Velký pátek – pohyblivý svátek (březen – duben)
• Den svobody – 25. duben (výročí tzv. karafiátové revoluce 1974)
• Svátek práce – 1. květen
• Den Portugalska – 10. červen
• Boží tělo – pohyblivý svátek (červen)
• Nanebevzetí Panny Marie – 15. srpen
• Vyhlášení republiky – 5. říjen
• Svátek Všech svatých – 1. listopad
• Obnovení nezávislosti – 1. prosinec
• Neposkvrněné početí – 8. prosinec
• Vánoce – 25. prosinec
• Mimo národních svátků je třeba počítat s tím, že v Portugalsku existují i svátky regionální a městské (např. v Lisabonu 12. 6. – sv. Antonín; v Portu 24. 6. – sv. Jan)

Historické lokality

Hlavní město Portugalska

• Lisabon – pevnost sv. Jiří, palác Paço da Alcáçova, národní muzeum dlaždic, náměstí Largo das Portas do Sol, Belémská (Betlémská) věž, socha Ježíše Krista, vedle grandiózních staveb jsou zde také bílé obytné domky, z jejichž balkonů visí květiny, a mnoho kašen

Historické lokality

• Batalha – kostel a dominikánský klášter Panny Marie Vítězné (na seznamu UNESCO)
• Coimbra – historické univerzitní město s barokní knihovnou, románskou katedrálou, klášterem Santa Cruz a klášterem de Calas, muzeum Machada de Castro
• Porto – románsko-gotická katedrála, kostel Cedofeita, Věž kleriků (Torre dos Clérigos), burzovní palác, muzea, atrakcí města je železniční nádraží São Bento
• Braga – katedrála a několik muzeí, např. muzeum sakrálního umění