Náboženství a historie
Historie Řecka
Na území Řecka se rozvinuly první evropské civilizace.
První známá byla mínojská na ostrově Kréta, jež trvala
takřka po celé třetí tisíciletí až do poloviny druhého, kdy ji
vystřídala civilizace mykénská, která již užívala
řečtinu. Mykénská civilizace je kladena do období 1600 – 1100 př. n.
l. Následovalo temné období řeckých dějin, předchozí kultura upadala,
vázl obchod. Toto období končí někdy v 8. století před n. l., do nějž
klademe homérské eposy a kdy začaly vznikat první městské
státy (polis – odtud politika). Ty byly de facto
samostatné, soupeřily mezi sebou a dokázaly se spojit, jen když hrozilo
velké vnější nebezpečí (např. Peršané). Nejznámějšími městskými
státy byly Athény a Sparta. Jak centrum
vzdělanosti Athény, tak převážně vojenská Sparta částečně dávaly
rozhodovací moc do rukou občanů, a pokládaly tak základy demokracie a
západní civilizace. V této době také Řekové kolonizovali oblasti ve
Středozemním moři (mj. jih Itálie, Sicílii, pobřeží Černého moře,
oblasti v Malé Asii). Bylo to i období rozkvětu kultury,
literatury (zejména dramatu), architektury, je budována Akropole,
v Athénách žijí dramatici Aischylos, Euripides,
Aristofanes a Sofokles, působí filozofové
Sokrates, Platón a Aristoteles.
V řecko-perských válkách v první polovině 5. stol.
př. n. l. se podařilo Řekům odvrátit perské nebezpečí, a fakticky tak
byly také navždy rozděleny Evropa a Asie jako dva kontinenty s jiným
směřováním vývoje. Vzrůstající význam Athén i jejich snaha určovat
vývoj ve stále větších oblastech Řecka vyvolaly nakonec
peloponéskou válku, jež skončila porážkou Athén roku
404 před Kristem. Končil tak zlatý věk a počínal úpadek městských
států ve 4. století před n. l. Dominanci získává v této době
Makedonie a její dva vládci, Filip II. a Alexandr
Veliký (356 – 323), kteří si postupně podmaňují jak Řecko,
tak značnou část tehdy známého světa (severní Afriku, Malou Asii,
Blízký východ až po Indii). Alexandr tak za pouhých 13 let své vlády
vytvořil obrovskou říši, k jejímuž udržení umně využíval místních
forem vlády i náboženství. Ačkoliv se říše neudržela, její helénské
dědictví svou stopu v jednotlivých krajinách zanechalo. Řecko pak
postupně sláblo, až bylo v důsledku spojení s nepřáteli Římanů,
Kartaginci, dobyto ve 2. století př. n. l.
Římská vláda však byla relativně mírná,
představovala období klidu, nepřervala řeckou kulturu ani ji neuvrhla
v zapomenutí. Naopak – rozvíjela její podněty, římští vládci jí
byli ovlivněni, Řekové se dostali např. i do římského Senátu.
Řecká kultura pak poznamenala v jeho
počátcích i nové křesťanské náboženství, jež se
mělo stát univerzálním, a hlavně novou říši, která
vznikla nejdříve ve 4. století n. l. jako jedna větev Římské
říše – východořímská, a později, po pádu Západořímské říše
roku 476, se byzantská říše stala tou nejmocnější
v Evropě. Roku 1453 nakonec stát, který už dlouho ztrácel stabilitu
v důsledku prosazování zájmů některých italských přístavů (zejména
Benátek) i výbojů Otomanů, padl se svým hlavním městem
Konstantinopolí.
Konstantinopole se stala Istanbulem a Řecko na téměř tři sta let
součástí Osmanské říše. Postavení Řeků v nové
říši je obtížné stručně zhodnotit. Pravoslavná církev měla výsadní
postavení, udržovala řecký jazyk a kulturu, pro Řeky plnila identifikační
funkci – její patriarcha se zároveň stal vůdcem národa, na druhou stranu
se církev stala do jisté míry nástrojem moci Osmanů. V období jejich
nadvlády proběhlo také několik vln vystěhování Řeků z jejich území
do oblastí kolem Černého moře, ale i do Rakouska, Ruska, Francie atd. –
došlo tak k tzv. řecké diaspoře. Řekové
v zahraničí zprostředkovávali těm doma nové myšlenky, jež se šířily
Evropou, podporovali svou dřívější vlast. Od konce 18. stol. se pak
datují snahy o osvobození Řecka ze jha Osmanské říše.
Ty vyvrcholily v letech 1821 – 1829 v řecké
válce za nezávislost, jedné z prvních osvobozeneckých válek,
která sloužila jako inspirace pozdějšímu úsilí jiných národů
o samostanost a jež si ve své době získala sympatie řady svobodomyslně
smýšlejících osobností (např. lorda Byrona). I pro novější řeckou
historii jsou příznačné některé okolnosti této události – zdánlivá
jednota společného úsilí Řeků, ve skutečnosti roztříštěnost a
sledování různých zájmů (od cíle pouze uchvátit moc z rukou sultána
až po řešení tíživé sociální a ekonomické situace), a významná role
západních velmocí Británie a Francie. Právě jim vděčí
Řecko, jehož zápas po počátečních úspěších
směřoval k porážce, za svou tehdy nabytou
samostatnost – jim a jejich úzkostlivé touze po rovnováze
sil a míru v období po napoleonských válkách.
Úvodní republikánské období nemělo dlouhého trvání, prezident
Kapodistrias byl zastřelen a roku 1832 se z Řecka stává
monarchie, jíž vládne bavorský král Otto. Jeho pozice
nebyla jednoduchá, země a její hospodářství byly zdecimovány válkou.
Jeho snaha o autoritativní vládu vyvolala odpor a nakonec byl nucen přijmout
ústavu, jež učinila z Řecka konstituční monarchii. V 19. století se
také zrodila tzv. Megali Idea (velká myšlenka) –
připojit k Řecku i zbylá území obývaná řeckým obyvatelstvem, která
posud patřila do Osmanské říše. Tato myšlenka pomalu docházela svého
naplnění – Řecko postupně získává území Thessalie, Epirus,
Makedonii, Krétu a po první světové válce (díky podpoře Dohody, již
Řecko uskutečňovalo pod vedením předsedy vlády Eleftheriose
Venizelose navzdory odporu krále, což byl počátek
národního schizmatu) dokonce i území ve
Východní Thrákii a na východě Malé Asie v okolí Smyrny.
Řeky však porazil s tureckými nacionalisty
Mustafa Kemal Atatürk, dvě posledně jmenovaná území bylo
Řecko nuceno vrátit a došlo k nebývalé výměně
obyvatel – téměř 1,5 milionu Řeků opustilo Malou Asii a
usadilo se v Řecku (kde takový nebývalý příliv uprchlíků znamenal
vážné problémy), opačným směrem přes Bospor putovalo 400 000 muslimů.
Megali Idea tak ztratila na aktuálnosti.
Pro následující období jsou charakteristické
nestabilita, převraty, spory o monarchii,
v nichž proti sobě stáli monarchisté a liberálové, později –
v osudovém konfliktu – přívrženci pravice a levice.
Příznačná je v moderních dějinách Řecka také přítomnost velké
osobnosti. Takový byl premiér Venizelos (1864 – 1936), jenž na počátku
20. století prováděl reformy k zlepšení tehdejší napjaté sociální
situace (např. zavedením práv pracujících), a Řecko postavil
v 1. světové válce po bok vítězů. Zároveň však ztrácel podporu
svého lidu a unavil jej účastí ve válce. Do řecké politiky vstoupil pak
ještě na přelomu 20. a 30. let, aby zklidnil tehdejší krizovou situaci.
Opakující se krizi měl poté řešit Ioannis Metaxas
(1871 – 1941), přívrženec monarchie, jenž zavedl po roce 1936 pořádek
za cenu tvrdých represí, cenzury, zákazu politických stran a věznění
oponentů. Zároveň však také nastartoval ekonomiku a za jeho doby
nezaměstnanost klesala. Zhlížel se v diktátorech Hitlerovi a Mussolinim,
ale když pochopil, že jeho zájmy a Mussoliniho sen o „novém Římu“ se
kříží, rozhodl se pro válku proti Itálii, čímž pozvedl
vlnu vlastenectví. Italy se podařilo z Řecka vyhnat, ale Metaxas roku
1941 umírá a Němci téhož roku vpadnou do
Athén. Řecko je vydáno napospas německému drancování, řecké
přístavy jsou zase blokovány Británií, na přelomu let 1941 a
1942 přichází hladomor, během kterého zemře 100 000 lidí. Situaci
domácího odboje (ve kterém hrají důležitou roli komunisté) komplikuje
jeho nejednota i obtížné vztahy s králem a vládou v exilu. W.
Churchill – jako stoupenec řecké monarchie – váhá
s podporou odboje, v roce 1944 se dohodne se Stalinem (bez
vědomí kteréhokoliv řeckého představitele), že Řecko zůstane
v britské sféře vlivu výměnou za Rumunsko. V říjnu
1944 Němci z Řecka odcházejí a premiér Georgios Papandreu se vrací
i s exilovou vládou.
To už se ale schyluje k občanské válce mezi
pravicovými monarchisty a komunisty, kteří odmítnou odzbrojení a
svolávají generální stávku. Následuje pouliční bitva v ulicích Athén
a bílý teror, během kterého jsou zabíjeni civilisté a ničeny celé
vesnice. Komunisté nejdřív volí formu gerilové války. USA podporují
pravicové síly (Trumanova doktrina zadržování komunismu byla podnícena
řeckými událostmi). Poté, co komunisté nejdříve přešli ke konvenční
válce a později přišli o podporu Titovy Jugoslávie, byli roku
1949 poraženi. Skončilo tak nejsmutnější období řeckých dějin
s hrůznou bilancí: ve druhé světové válce padlo 500 000 Řeků, kolem
100 000 během války občanské, několik desítek tisíc Řeků si muselo
hledat nový domov v některé ze socialistických zemí, šrámy na duši
řeckého národa zůstávaly.
Válkami zničené hospodářství se dokázalo díky vydatné pomoci ze
strany Spojených států opět postavit na nohy, Řecko se stává jedním
velkým staveništěm, vstupuje do Severoatlantické aliance. Další
konflikt se objeví v souvislosti
s Kyprem – Řekové doufají, že by Kypr v rámci
britské dekolonizace mohl být připojen k Řecku. Na Kypru je však
i významná turecká menšina a pro jeho strategickou polohu má na něm
Británie stále zájem. Roku 1960 je uzavřena dohoda – Kypr se stane
nezávislým, bude spravován společně Řeky a Turky s tím, že Řekové
budou mít prezidenta a 70% zastoupení v parlamentu, Turci viceprezidenta a
v parlamentu zastoupení, které jim umožní veto. V Řecku ale takové
uspořádání nadšení nevzbudilo. Junta plukovníků,
u vlády v Řecku od roku 1967, uspořádala na Kypru puč, který posloužil
jako záminka k turecké invazi na Kypr. Na počátku 70. let dochází kromě
toho ke studentskému hnutí odporu v důsledku represí na univerzitách,
ekonomická situace se zhoršuje, nespokojenost panuje i v řadách armády.
To vede k pádu režimu plukovníků roku 1974. Z exilu se vrací staronový
premiér Konstantinos Karamanlis, monarchie je definitivně
zrušena a nastolena je parlamentní demokracie, nejdříve s důležitou
úlohou prezidenta. Dlouholetým premiérem se stává později Andreas
Papandreu, vztahy s NATO, značně ochladlé během kyperských
událostí, jsou opět urovnány, Řecko vstupuje do EU, za svou měnu
přijímá euro.
Kultura Řecka
Řecká kultura má neobyčejně dlouhé trvání a tvoří
nejvýznamnější část základu celoevropské kultury. Jejích impulzů
využívali římští umělci, její dědictví udržovala byzantská říše,
odkud pak přeskočila jiskra, která se rozhořela v italském
renesančním hnutí. Po něm se k antickému odkazu
výslovně hlásil klasicismus, ale řeckou mytologií a
řeckou kulturou a jejich archetypálními příběhy se nechávali a
nechávají inspirovat další a další evropští tvůrci a s šířením
evropské kultury i umělci jiných světadílů. Objevy řeckých vědců jsou
zase pevným základem mnoha vědních oborů.
Z výtvarných projevů starého Řecka se toho mnoho
nedochovalo, jak s šířením křesťanství a odmítáním pohanských kultů
tyto ztrácely svůj „praktický“ význam, čímž se o ně přestalo
dbát. Něco se o nich dovídáme z popisu jejich nadšených vnímatelů,
něco z římských napodobenin a něco můžeme alespoň ve fragmentech vidět
dodnes (např. dílo sochaře Feidiase, tvůrce několika
sochařských zpodobení bohyně Athény). Umění
byzantské doby se svým zdobným stylem mozaiek a ikon ovlivnilo i slavného
řeckého renesančního umělce El Greka, patrně
nejslavnějšího řeckého malíře novověku.
V literatuře vytvořili Řekové vzory
literárních druhů, jak je pak převzala Evropa – epice
v Iliadě a Odysseji, připisovaných
Homérovi, nebo později v Ezopových bajkách, lyrice např.
dílem básnířky Sapfo, dramatu pak
v Aischylových, Sofoklových a
Euripidových tragédiích a Aristofanových
komediích. Z moderních řeckých literátů je třeba uvést řecké
básníky, nositele Nobelovy ceny, Giorgose Seferise a
Odyssease Elytise. Svými prózami (především románem
o Alexisu Zorbasovi, jehož příběh pronikl i do
širšího kulturního povědomí) světově proslul Nikos
Kazantzakis.
Na počátku dějepisectví stojí Řek Herodotos, zatímco
Sokrates, Platon a
Aristoteles platí za otce filozofie vyjádřené
i literárně. Obdoba Hippokratovy přísahy je
v lékařství dodnes v platnosti. Na Hippokrata pak navázal další slavný
řecký lékař jménem Galenos. V matematice, geometrii a
fyzice jsou dodnes ctěna jména jako Thales,
Pythagoras, Euklides či
Archimedes.
Významný je i řecký příspěvek v hudbě. Tou se
teoreticky zabýval už Pythagoras uvažující o hudební stupnici a
věřící, že vesmírná tělesa se řídí obdobnými zákonitostmi jako
hudba – koncept tzv. „hudby sfér“ (sám
Pythagoras byl spolu se svými žáky zdatný hudebník). Pozdější byzantské
liturgické zpěvy ovlivňovaly evropskou hudbu i přímo. S řeckou lidovou
hudbou jsou odedávna spjaty strunné nástroje, reprezentativním je zejména
buzuki. Ve 20. století vydalo Řecko hned několik
velkých osobností hudby – slavného dirigenta Dimitri
Mitropulose, jednu z nejslavnějších postav opery Marii
Callasovou (původním jménem Maria Anna Sofia Cecilia Kalogeropulu)
nebo skladatele Iannise Xenakise, Mikise
Theodorakise (asi nejvíce proslaveného autorstvím hudby k filmu
Řek Zorba) a mladšího Vangelise.
Z osobností řecké kinematografie uveďme alespoň
režiséra filmů Řek Zorba nebo
Stella Michaela Cacoyannise,
představitelku hlavní ženské hrdinky prvního ze jmenovaných titulů
Irenu Papas nebo režiséra Costu Gavrase.
Historie Soluně
Město Soluň (Thessaloniki) bylo založeno
kolem roku 315 před n. l. makedonským králem Kassandrem,
jenž je pojmenoval podle své ženy –
Thessaloniké. Ta jméno dostala od svého otce,
makedonského krále Filipa II., na paměť vítězství nad Thessaly (řecké
slovo niké znamené vítězství), Thessaloniké byla nevlastní sestrou
Alexandra Velikého. Díky výhodné geografické pozici město rychle rostlo a
stalo se metropolí Makedonie. S pádem makedonského království kolem roku
150 př. n. l. přešla Soluň pod Římskou říši.
Za Římanů se stala hlavním městem provincie a
důležitým obchodním centrem, neboť jí procházela důležitá obchodní
cesta propojující Evropu s Asií a byl zde zbudován velký přístav,
fungující až do 18. stol. Důležitou kulturní událostí římské epochy
je působení apoštola Pavla v 1. století n. l. Dvě
z Pavlových epištol jsou také Soluňským adresovány, což dokládá, že
město bylo důležitým raným střediskem nového náboženství. Roku
306 byl údajně v Soluni umučen sv. Dimitrij Soluňský, jenž se stal
patronem města.
V době byzantské říše Soluň předčila
v důležitosti jen Konstantinopole. Roku 620 město postihlo katastrofální
zemětřesení a následně pokus o dobytí Slovany. Tento pokus se nezdařil,
ale Slované se v okolí města usadili. Tato skutečnost se
ukázala zvlášť důležitou o dvě století později, když na počátku
60. let 9. století byzantský císař Michal III. Opilec vyslal dva bratry
misionáře, aby šířili křesťanství na severu mezi
Slovany. Bratři Konstantin a Metoděj, znalí
slovanských nářečí z okolí Soluně, pak vytvořili za tím
účelem staroslověnský jazyk. V dalších staletích se střídala
období klidu s obdobími invazí, kdy město dobyli Saracéni, Normané a
další. Byzantská éra, jejímž dědictvím jsou zejména kostely s freskami
a mozaikami, pro Soluň definitivně skončila roku 1430 tureckou
okupací.
Za vlády Turků ve městě koexistovaly komunity pravoslavného
obyvatelstva, muslimů a židů. Obec posledně jmenovaných se rozrůstala
zejména po roce 1492, kdy byli židé vyhnáni z Pyrenejského poloostrova a
v Soluni byli vítáni s otevřenou náručí. Turci jejich imigrací
zamýšleli snížit důležitost řeckého pravoslavného obyvatelstva.
O Soluň Turci přišli v první balkánské válce roku
1912.
V následující druhé se někdejší protiturečtí spojenci – Bulhaři
a Řekové – postavili proti sobě. Bukurešťskou dohodou z roku
1913 nakonec město získávají Řekové.
Roku 1916 došlo v Soluni k vojenskému puči v důsledku
sporů mezi předsedou vlády Venizelosem a tehdejším králem Konstantinem I.
a následnému ustavení venizelistické Prozatimní
vlády národní obrany. Následujícího roku postihl centrum města
pustošivý požár, který řádil na území o rozloze
1 km2. 70 000 lidí se ocitlo bez střechy nad hlavou. Venizelos
nařídil, aby město bylo nově zbudováno v duchu
moderních evropských velkoměst. Požár postihl zejména značnou
část židovského obyvatelstva, což zapříčinilo masivní židovskou
emigraci. Soluň, jež byla v minulosti kvůli početné židovské populaci
nazývána „matkou Israele“, pak přišla o zbytky svého židovského
obyvatelstva za druhé světové války, kdy byla většina soluňských židů
vyhlazena. Demograficky tuto ztrátu kompenzoval příliv uprchlíků ve
20. letech v rámci výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem, což Soluni
vyneslo další přízviska – „matka chudých“ (Ftokhomána) a hlavní
město uprchlíků (I Protévousa ton Prosfýgon) – i anatolský nádech.
Z ran se město – jako už tolikrát ve své historii – dokázalo
vzpamatovat, po druhé světové válce i po dalším zemětřesení z roku
1978. Dnes se opět prudce rozvíjí a roku 1997 se stalo
Evropským městem kultury.
Osobnosti spjaté se Soluní
Ze slavných osobností rozených v Soluni je třeba na prvním místě
uvést dvě velké kulturně-náboženské postavy 9. století sv.
Konstantina Filosofa (jméno Cyril zřejmě přijal v Římě
v klášteře až těsně před smrtí) a jeho bratra biskupa
Metoděje. Jejich zásluhou je nejen evangelizace slovanských
národů (jsou zváni apoštoly Slovanů),
ale také vytvoření nového písma, hlaholice, úpravou
řecké abecedy jako prvního alfabetického systému k zachycení slovanského
jazyka. (Z pozdější cyrilice se pak vyvinula ruská azbuka i písmo
užívané Bulhary.) Překladem biblických textů do jazyka vytvořeného na
základě jihoslovanských dialektů z okolí Soluně také vytvořili
staroslověnštinu, první spisovný jazyk Slovanů, který později
částečně ovlivňoval i vývoj nových jazyků (např. ruštiny).
Z novodobých velikánů je třeba uvést Mustafu Kemala,
později pojmenovaného Atatürk (otec Turků), jenž
se v Soluni narodil roku 1881. Vedle zásluh vojenského
velitele, jimiž se zasloužil o samotný vznik Turecké
republiky, se stal především tvůrcem moderního tureckého
sekulárního státu hledícího k evropské novodobé civilizaci.
Přes všechny kontroverze spojené s jeho reformním úsilím i pozdější
vývoj Turecka zůstává kemalismus oficiální doktrinou dnešního
Turecka.
Náboženství a tradice
- Náboženské složení – věřící řecké
pravoslavné církve (97,5 %), muslimové (1,7 %), ostatní (0,8 %)
- Svátky
- státní
- 25. březen Den nezávislosti
- 28. říjen (tzv. Den „OCHI", tedy Den „NE") – připomíná řecké
odmítnutí italského ultimáta na „právo vstupu a přechodu“
fašistických vojsk v roce 1940, kterým byla zahájena
řecko–italská válka
- další svátky a dny volna
- Nový rok (1. leden)
- Svátek práce (1. květen)
- 17. listopad (výročí povstání proti vojenské diktatuře na athénské
polytechnice)
- Vánoce (25. – 26. prosinec)
- náboženské svátky
- 6. leden – svátek Theofania spojený s „žehnáním vod“
- Velký pátek a Velikonoční pondělí
- 15. srpen – svátek Panny Marie
- Kostely a náboženská místa
- největší kostel v zemi – Agios Dimitrios
- kostel Agia Sofia (pol. 8. stol.)
- kostel Agios Nikolaos Orfanos (14. stol.) – velká sbírka fresek
- rotunda přestavěná na kostel a poté na mešitu – Agios Georgios
- chrám Agios Panteleimonas, hlavní svatyně kláštera Perivleptu
- bazilika Agia Paraskevi – jeden ze dvou nejstarších kostelů
Historické lokality
Hlavní město Řecka
- Athény – dominantou města je Akropole (na seznamu památek UNESCO), opevněné návrší, kde se nachází chrám Parthenon, Erechtheion, vstupní brány Propylaia a muzeum. Centrem Athén je Agora (z řečtiny „tržiště“) s nejzachovalejším antickým chrámem Hefaisteion. Ve městě dále najdeme Hadriánův oblouk, Dionýsovo divadlo (nejstarší na světě) nebo chrám Olympieion.
Historické lokality
- Epidaurus – patří k nejkrásnějším archeologickým nalezištím. Nachází se zde zrekonstruované divadlo, chrám boha Asklepia nebo muzeum
- Mykény – patří k nejdůležitějším nalezištím. V pozůstatcích královského paláce byla objevena pohřební maska Agamemnona
- Olympia – vznik olympijských her, zbytky chrámu boha Dia, chrám bohyně Héry, archeologické muzeum
- Korint – navštívit můžete Akrokorint, Apollonův chrám nebo katedrálu sv. Pavla Apoštola
- Meteora – jedná se o klášterní komplex na vrcholcích skal, kláštery jsou památkou UNESCO
- Delfy – archeologická památka UNESCO, město zasvěcené Apollonovi
- Soluň – nachází se zde Bílá věž se sbírkou byzantských ikon a mnoho křesťanských kostelů
- Mystras – starověké byzantské město zapsané na seznamu UNESCO
