Náboženství, historie a kultura v Libanonu

Náboženství a historie

• Původní název města zněl Beroth – česky „Studně“. Tento název mu dali Féničané a to už v dobách 15. století př. n. l. Ve starověku byl také znám pod názvem Berytus, na tento název přišli archeologové v roce 1934. Roku 140 př. n. l. město obsadil a později zničil Diodotus Tryfon, král tehdejší Sýrie a Seleucidovského království. Poté bylo město přestavěno v helénském stylu a přejmenováno na Laodicea, na počest Seleucidské královny. Dnešní město se rozkládá na místě právě tohoto starého. Proto se také přímo v centru Bejrútu nacházejí historická naleziště, na kterých bylo možno pracovat až po ukončení občanské války v roce 1991. Díky průzkumu se zjistilo, že některé současné ulice kopírují tvar těch starověkých. Což však přispělo k největší slávě Bejrútu, byla jeho právnická škola, která za panování Septimuse Severa ( 192 – 211 n.l. ) vynikala nad školy v Konstantinopolu a Aténách a konkurovala škole v Římě.
• V roce 635 padlo město do rukou Arabům. Přesto svůj význam jako centrum východního středomoří nezískalo, bylo totiž zastíněno městem Akko, jehož rozvoj byl větší. Mezi lety 1110 a 1291 Bejrút obsadila vojska křížových výprav. Poté se ho zmocnili drúzští emírové. Jedním z nejdůležitějších byl Fakr ed-Din Maan II., který postavil kolem města silné opevnění. Roku 1763 se městu podařilo stát se konečně centrem Východního středomoří, protože v Akku propukly nepokoje. Během doby, kdy byl Bejrút pod nadvládou různých pašů, počet obyvatel prudce klesl, z kvetoucího obchodního města se stalo městečko s pouhými 10 000 obyvateli. Až rok 1888 přinesl zvrat. Město se stalo centrem Vilájetu Sýrie (turecké Syrské provincie), což odstartovalo hospodářský i obchodní růst. Vznikly vztahy s Evropou a Spojenými Státy. Po masakru křesťanů roku 1860 tu byla zintenzivněna činnost západních misionářů. Snaha obrátit ke křesťanství další místní obyvatele však skončila neúspěchem. Jediné z výsledků práce amerických misionářů, co se ujalo, byl nový systém škol. Vznikla Syrská protestantská univerzita, která se později přeměnila v Americkou Bejrútskou univerzitu. Díky těmto školám se tu koncem 19. století objevila i arabská inteligence. Angličtí a francouzští inženýři zde stavěli moderní stavby (přístav v roce 1894, železnice Bejrút – Damašek – Halab v roce 1907). Zboží se vyváželo většinou do Francie, ve městě postupně rostl francouzský vliv.
• Po pádu Osmanské říše po 1. světové válce se města zmocnili Francouzi. Ti velmi podporovali komunitu maronitských křesťanů a zajistili mírný rozvoj. Po 2. světové válce vyhlásil Libanon nezávislost s Bejrútem jako svým hlavním městem. Až do roku 1975, kdy vypukla občanská válka se městu říkalo „Paříž blízkého východu“, stále zůstávalo centrem arabské inteligence, obchodu a turismu.
• V období občanské války ( 1975 – 1991 ) se město rozdělilo. Křesťané na východě se rozdělili s muslimy v západní části Bejrútu a vytvořily Zelenou linii, pás „země nikoho“, který vedl přímo přes dříve bohatý a prosperující střed města. Nezůstal z něj kámen na kameni. A to doslova. Celé centrum bylo rozstříleno na padrť, takže po skončení válečného běsnění nezbylo, než jej srovnat se zemí a začít znovu. Bejrút tak ztratil všechny své staré trhy, ale i novodobé finanční centrum. Válka také donutila k odchodu arabské obyvatele.
• V roce 1991, kdy byl podepsán mír, stanul před poválečnou vládou nelehký úkol: vyspravit poničenou infrastrukturu země a znovu vybudovat jeho metropoli. V roce 1992 zahájil premiér Rafik Hariri rekonstrukci s velkorysým rozpočtem čtrnáct miliard dolarů. Později prezident Lahoud přesunul těžiště přestavby z Bejrútu do jiných částí země. Ačkoliv infrastruktura jakž takž funguje, s rekonstrukcí to tak slavné není. Rozpočet projektu už byl o mnoho překročen, země je zadlužená, mnoho budov zůstává nedokončeno.
• Libanonské hlavní město Bejrút je považováno za kulturní předěl mezi Blízkým Východem a Evropou. Za jeho existence se zde vystřídalo mnoho koloniálních říší, které poznamenaly nejen bejrútskou architekturu, ale především zdejší společnost. Město si dodnes zachovalo svoji roli v oblasti vzdělání, na jeho osmi univerzitách studovali mnozí politici a vůdci z této oblasti. Bejrútské noviny a publikace čtou tisíce lidí po celém Blízkém východě a Bejrút zůstává vydavatelským uzlem celé oblasti. Bejrútskou vrstevnatostí se nově nechávají jí inspirovat např. architekti nebo designéři.

Náboženství a tradice

• Podle neoficiálních odhadů působí v Libanonu asi 17 náboženských skupin. Největší z nich představují křesťané (odhadem 39 %), ti se však dělí do několika dalších skupin (nejpočetnější jsou katoličtí maronité, k nimž se hlásí odhadem 24 % celkového počtu obyvatel především z oblasti Mount Lebanon a Bejrútu). Největší jednotnou skupinou v současném Libanonu jsou muslimští šíité (odhadem 32 %), kteří jsou zastoupeni zejména na jihu země, v údolí Bekáa a na jižním předměstí Bejrútu. Muslimští sunnité (odhadem 21 %) tvoří třetí nejpočetnější skupinu a žijí hlavně v Tripoli, Sidónu a Bejrútu. Politicky významní jsou rovněž drúzové, k nimž se hlásí přibližně 7 % obyvatel většinou z pohoří Šúf. Také zde žije velmi malá židovská komunita.
• Hlavní muslimské svátky jsou pohyblivé a řídí se lunárním kalendářem. Přesné datum počátku a ukončení ramadánu (včetně závěrečných svátků al-Fitr) je vyhlašováno pro jednotlivé muslimské směry vrcholnými náboženskými představiteli jednotlivých komunit těsně před jejich začátkem v návaznosti na pohyby Měsíce. V roce 2010 je přehled následující:
• 1.leden – Nový rok
• 6. leden – Arménské Parvoslavné Vánoce
• 9. únor – Den svatého Maruna
• 26.únor – Narození proroka Mohameda ( Mawlid al-Nabi )**
• 9. březen – den učitelů
• 21. březen – Den matek
• 2. – duben – Velký pátek *
• 4. duben – Velikonoční neděle *
• 5.duben – pravoslavné Velikonoce
• 18. duben – Vzpomenutí na mučedníky Kany
• 1. květen – Den práce
• 6. květen – Vzpomenutí na mučedníky
• 25. květen – Den libanonského odporu a osvobození
• 1. srpen – Den libanonské armády
• 15. srpen – Den nanebevzetí Panny Marie
• 9. září – Eid al-Fitr ( konec Ramadámu ) **
• 1. listopadu – Den všech svatých
• 17. listopad – Eid al-Adha ( Svátek obětování )**
• 22. listopad – Den nezávislosti
• 7. prosince – Novoroční Hižrí den ( islámský Nový rok ) **
• 15.prosince – Den Ašury ( Vzpomenutí na mučedníky Karbaly ) **
• 25.prosince – Vánoce
• * – pohyblivé svátky podle gregoriánského kalendáře
• ** – pohyblivé svátky podle Hižrího kalendáře
• Každoroční aktualizace dat libanonských státních svátků je zveřejňována na www.informs.gov.lb

Historické lokality

• Bejrút
• Jednou z prvních budov, která byla po válce obnovena, je mešita Al Omari z roku 1291, která je obklopena překrásnou zahradou. Naproti vchodu na trh Sursouck byla postavena mešita Al Saray ze 16.století. Většinou můžete navštívit pouze zahrady v okolí. Mezi další církevní stavby patří katolická Catedral of St.Elias z 19.století, stánkem ortodoxní církve je Cathedral of St.George ze 17.století.
• American University of Beirut Museum je jedno ze dvou archeologických muzeí ve městě, které bylo založeno již v roce 1868. Je třetím nejstarším muzeem na Blízkém Východě se sbírkou artefaktů od počátku doby kamenné do islámského období. Druhým je National Museum of Beirut, které ochraňuje nálezy a poklady z celého Libanonu od pravěku až po období osmanské.
• Západně od obchodního centra Solidere se nachází zřícenina rozsáhlého komplexu římských lázní. Je obklopena upravenými terasami a zahradami ve středomořském stylu. Velmi často se zde pořádají koncerty a jiné akce pod širým nebem.
• Název Bejrút znamená „ město studní „ , díky velkému počtu malých vodních nádržek po celém městě, které sloužily k zásobování vodou pro jeho obyvatele. S rozšířením urbanizace v době římské prudce rostla poptávka po tekoucí vodě. Řešením byla stavba Akvaduktu, který byl vybudován římskými architekty z 20km vzdáleného zdroje. Dnes je znám jako „Quanater Zubaida“.
• I mimo hlavní město zde najdeme památky na různé starověké civilizace, některé z nich jsou zapsány i na Seznamu kulturního dědictví UNESCO.
• Fénické hrobky, římské chrámy, křižácké hrady a mešity jsou k vidění ve městech nebo jejich ruinách Baalbeck, Byblos a Tyros.
• Komplex paláce Beiteddine je nejkrásnějším příkladem libanonské architektury počátku 19.století. Velkolepý výhled na palác budete mít z vesnice Deir El.Qamar, pět kilometrů před Beiteddine.
• Město Aanjar v údolí Bekáa hýčká unikátní vnitrozemské obchodní centrum Umayyad z 8.st. Patří mezi novější naleziště, ruiny byly objeveny teprve v roce 1949. Zříceniny města se rozkládají na 114 000 m2 a jsou obklopeny mohutnými kamennými stěnami přes dva metry silnými a sedm metrů vysokými.
• V hornatém vnitrozemí údolí Kadisha ( Qadisha ) jsou k nahlédnutí starobylé kláštery a kostely včetně kaplí ve skalních stěnách. Toto území patří k k nejvýznamnějším raně křesťanským osídlením na světě. Mezi pozoruhodné stavby patří klášter Mar Antonios Qozhaya, klášter Saydet haouqa, klášter Quannoubine nebo klášter Mar Elizeus.
• Sidon je jedním z nejznámějších jmen dávné historie země. Ze všech měst Libanonu je nejvíce tajemné, již v 19.století z něj hledači pokladů a amatérští archeologové odnesli mnoho z nejvýznamnějších objektů, které se později ukázaly na světových trzích se starožitnostmi. Mnohé stopy historie leží patrně navěky pod moderními betonovými konstrukcemi. Dodnes je městem zahrad, které je obklopeno citrusovými a banánovými plantážemi.
• Tripoli ( Trablous) leží 85 severně od Bejrútu. 45 budov ve městě, mnohé již ze 14.století, byly zaregistrovány jako historické památky. Jedná se především o dvanáct mešit z doby osmanské říše, spolu se stejným počtem teologických škol. Mezi světské stavby se řadí turecké lázně Hammam, které napodobovaly římsko-byzantské lázně, tržiště, řemeslnické dílny, kde i dnes tvoří krejčí, klenotníci, koželužci či výrobci mýdla nebo parfémů.