Bezpečnost
Doprava
Doprava
K řízení motorových vozidel v Itálii je nezbytné vlastnit tyto dokumenty:
Odlišnosti v dopravních předpisech a zajímavosti:
Místní doprava
Náboženství a historie
Náboženství a historie
Historie Itálie
Název země pochází ze slova „vitaliu“ (jinde se uvádí „vitulus“) znamenajícího „vůl“ nebo „tele“, což poukazuje na hojnost hovězího dobytka v oblasti. Nejdříve se tak nazývala oblast na jihu a ve středu Apeninského poloostrova, později za Římanů se (už jako Italia) jméno rozšířilo na celé území.
Nejvýznamnějšími ranými osadníky v prvním tisíciletí před naším letopočtem byli Etruskové ve střední Itálii (oblast zahrnovala i Řím), kteří zde rozvinuli společenský řád, v němž mělo město důležitou pozici, a na jihu poloostrova a na Sicílii Řekové (oblast zvaná Magna Graecia). Ti zde založili významná města (mj. Neapol a Syrakusy) a přinesli na území helénskou kulturu.
Roku 509 před n. l. byl poražen poslední král Říma (založeného podle pověsti roku 753 př. n. l.) etruského původu Tarquinius Superbus a byla zřízena římská republika. V té vykonávali moc dva konzulové a zastupitelské sbory patricijů (bohatých aristokratů, jejichž orgán se nazýval senát) a plebejů (obecného lidu). Městský stát si nejdříve dokázal podmanit území dnešní Itálie (do počátku třetího století před Kristem), později i severní Afriku, Středomoří (včetně Pyrenejského poloostrova a Balkánu) a území dnešní Francie. Pro italské území, jež bylo srdcem říše, to znamenalo především latinizaci – římské občanství bylo rozšířeno na obyvatele celé Itálie. To už však na Řím a jeho politickou organizaci počaly doléhat tíha správy tak obrovského území a vnitřní nepokoje (např. Spartakovo povstání a občanské války).
Nejdříve se tak moci chápali vojenští vůdci (z těchto diktátorů byl nejslavnějším Julius Caesar) a kolem roku 30 př. n. l. se pak Octavianus stává prvním římským císařem (jako Augustus), poté co porazil Antonia a Kleopatru roku 31 před n. l. Z nových územních výdobytků lze uvést jako nejvýznamnější rozšíření říše do Anglie, z výdobytků vnitřních pak období Pax Romana, pokojné doby prosperity v prvních dvou stoletích naší éry, v historii Itálie pak už nikdy neopakované (skončilo se roku 180 smrtí Marka Aurelia, posledního velkého císaře). Je to také čas budování spleti silnic a šíření křesťanství (oficiálním náboženstvím říše se stalo roku 380 n. l. za císaře Theodosia I.). To, spolu s právem, systémem správy, filozofií a uměním (řeckého základu prosívaného římskými vlivy), tvoří římský (italský) příspěvek základům západní civilizace. Později římským impériem zmítaly vnitřní nesváry, hospodářské problémy a následně nájezdy barbarů. Ve 4. století se druhým centrem říše stávala Konstantinopole, až byla na konci století říše rozdělena na západní a východní. Ta západní přetrvala však už jen krátce (zpravidla se uvádí pro její zánik rok 476).
Odoakr, první následující římský král germánského původu, zpočátku zachoval územní celistvost Itálie a římský způsob života, později byl však přemožen byzantským císařem, který se pokusil nad územím uplatňovat svou moc, ale byl poražen Lombarďany. K jejich vyhnání si papež zase pozval Franky. Za odměnu byl pak roku 800 Karel Veliký korunován na římského císaře. Ani papežství, které v té době oficiálně získalo stát, ani pokusům o vytvoření říše navazující na římské impérium (čehož další etapa začala roku 962 korunováním Oty I. císařem Svaté říše římské) se však nepodařilo udržet trvalou nadvládu nad územím (jako se to dařilo císaři např. v Německu).
A tak zatímco se u moci nad celistvým územím na jihu Itálie a na Sicílii střídali Saracéni, Normani (11. stol.) a později Francouzi a Španělé (Anjouovci, Arragonci), zakládající státní útvary jako království neapolské a království obojí Sicílie, na severu jsou na vzestupu městské státy, z nichž nejvýznamnějšími byly Benátky, Janov, Milán, Florencie a Pisa. (Již tady lze vystopovat počátky obrovských rozdílů vedoucích až k rozkolu mezi bohatým, urbanizovaným a průmyslovým severem a chudším jihem, kde byl v době severních městských států nastolován feudální řád.) Uvedená města, bohatnoucí z obchodu s Východem, průmyslu (vlna), bankovnictví a později i křižáckých výprav se sice pro svou řevnivost nedokázala spojit ve větší státní celek (nanejvýš do společných lig), ale stala se východiskem nejpozoruhodnějšího italského kulturního hnutí, renesance.
Za kolébku renesance je považována Florencie, kde původně bankéřský rod Medicejských podporoval umění a vědu (jinde to byl např. rod Farnese v Parmě, Viscontiové a Sforzové v Miláně) a kde žili a tvořili Dante (je příznačné, že v době politické nejednoty je to právě Dante, slovesný umělec, básník, kdo je spojován s počátky italštiny, jež se vyvinula z jeho rodné toskánštiny) a Boccacio. Z jiných nejslavnějších postav italské renesance jmenujme ideál renesančního člověka Leonarda da Vinciho, Michelangela, Machiavelliho, Galilea Galileje, kteří objevovali svým myšlením a uměním obrazně nové světy, zatímco Marco Polo či Kryštof Kolumbus je objevovali doslova.
Plody italské renesance pomáhaly šířit do celé Evropy (zejména Francie) paradoxně italské války v 16. století, v jejichž důsledku získalo moc nad značnou částí Itálie Španělsko a později (po válce o dědictví španělské, 1701 – 1713) Rakousko. Přínosem tohoto období byla skutečnost, že obě nadvlády zastřešovaly moc na daném území a ve svém důsledku mírnily vnitřní spory (od dob sporů mezi papežem a císařem se znesvářené strany tradičně nazývaly guelfové, původně přívrženci papeže, později pokrokovější síly, a ghibellini, podporující císaře a konzervativní postoje).
Významná změna přišla na přelomu 18. a 19. století. Napoleonské války, jež do Itálie přinesly myšlenky Francouzské revoluce i francouzskou nadvládu (ať už přímou či nepřímou), byly mocným podnětem pro následný vývoj směřující ke sjednocení Itálie. Ten byl určován vlasteneckým hnutím zdola (nejdříve karbonáři – doslova „uhlíři“, tajným obávaným spolkem, jehož jednou z vedoucích figur byl Giuseppe Mazzini, jiní prominentní členové byli zase léta vězněni na brněnském Špilberku) a později proslulým risorgimentem („vzkříšením“), na němž se pak podíleli i představitelé sardinského království.
Během vlny revolucí roku 1848 byly ještě italské snahy poraženy Rakouskem (maršálem Radeckým), ale jejich naplnění přišlo vzápětí. Roku 1859 se podařilo sardinskému království ve spojení s francouzským císařem Napoleonem III. přemoci Rakušany v bitvách u Magenty a u Solferina (zisk Lombardie), krátce nato dobyli Italové Sicílii a Neapol a roku 1861 se Viktor Emanuel II. stal italským králem. Jinou vůdčí postavou sjednocování Itálie byl jeho ministerský předseda, hrabě Camillo Cavour, a italský národní hrdina a revolucionář Giuseppe Garibaldi (dobytí jihoitalských území), který se kromě osvobozování Itálie podílel i na povstáních v Jižní Americe. Zbývající dvě území pevninské Itálie se podařilo získat záhy – roku 1866 (spojenectvím s Pruskem ve válce proti Rakousku) Benátsko a roku 1870 (když se francouzská vojska stáhla z Říma v souvislosti s konfliktem prusko-francouzským) se podařilo dobýt Řím, který se následujícího roku stal hlavním městem.
Nový stát se nicméně potýkal s řadou vnitřních problémů (zejména ekonomických – na severu byla Itálie, i díky rakouské vládě, modernizovaná a zprůmyslněná, lidnatý jih naopak postihla vlna emigrací na sever země i do Ameriky), jež se snažil řešit na mezinárodním poli – vstupem do Trojspolku s Německem a Rakouskem roku 1882 a koloniálními výboji (oblast Afrického rohu, Libye). Za první světové války zachovávala nejdříve Itálie (přes své spojenectví) neutralitu, později, roku 1915, se (pod slibem územních zisků) přidala na stranu Spojenců (bitva u Vittorio Veneto, rozhodující pro porážku Rakouska-Uherska, 1918). Rozsah získaných území však nesplnil italská očekávání, navíc válka měla za následek velké lidské ztráty (přes milion mrtvých) a materiální škody.
V poválečné atmosféře neklidu a anarchie, navíc s hrozbou bolševické revoluce, se vcelku lehce podařilo uchopit moc Benito Mussolinimu a jeho fašistickému hnutí. Stačila hrozba v podobě pochodu na Řím v říjnu 1922, aby jej král Viktor Emanuel III. jmenoval předsedou vlády. Brzy nastolil diktaturu, potlačoval občanská práva, ostatní strany postavil mimo zákon, cenzuroval tisk. Pozitiva lze spatřovat snad jedině v organizování veřejných prací, problematickém nastolení „pořádku“ a povzbuzení ekonomiky (stavba dálniční sítě, částečně vznik korporací). Velkým diplomatickým úspěchem Mussoliniho bylo uzavření Lateránské smlouvy se Svatým stolcem (1929), jíž se papež stal hlavou Vatikánu. Od 30. let si pak Mussolini začal plnit své dobyvatelské sny o velké říši, jejímž centrem by byla Itálie. Roku 1936 dobyl – po neúčinném a chabém odporu Společnosti národů a hrdinném boji obyvatel – Habeš (Etiopii), později anektoval Albánii. Ke sblížení Mussoliniho s Hitlerem sice nedošlo okamžitě (dohoda byla uzavřena roku 1936), ale v době druhé světové války již byly osudy obou zemí – pro Itálii osudově – spjaty. Ještě před ní Mussolini významně vojensky podpořil Francovu diktaturu ve Španělsku, do světového konfliktu Itálie vstoupila po boku Německa až roku 1940. Další expanze italské říše se však nedařila – Mussolini se setkával s vojenskými neúspěchy v Řecku i v severní Africe a byl nucen žádat o pomoc Hitlera. Později Itálie naopak na svého německého spojence lidsky i materiálně doplácela. Prohlubovalo se utrpení lidí (nedostatek potravin), přišly spojenecké nálety – a tak došlo 25. července 1943 ke svržení Mussoliniho a v září téhož roku k italské kapitulaci. Mussolinimu se ještě podařilo uprchnout na sever, popraven byl 28. dubna 1945 partyzány.
V důsledku války přišla Itálie o většinu dobytých území, roku 1946 se stala republikou. Dominantní politickou silou se stala křesťanská demokracie (již vedl Alcide De Gasperi). Zejména díky pomoci Spojených států se země rychle po válce vzpamatovala a zažila ekonomický růst, stala se zakládajícím členem NATO a aktivně se od počátku účastnila vývoje, který vyústil ve zformování současné Evropské unie. Ve vnitřní politice se poválečný vývoj vyznačoval velkou nestabilitou (v průměru vychází téměř jedna vláda na rok), jež v 70. a 80. letech nabyla děsivých podob. Od 60. let rostla nespokojenost zaměstnanců a docházelo k politickému násilí extrémních skupin (vrcholem bylo asi zavraždění bývalého premiéra Alda Mora r. 1978 levicovými teroristy z Rudých brigád, když nebyly splněny jejich požadavky). Na počátku 90. let pak propukl rozsáhlý korupční skandál, který zasahoval všechny hlavní strany (i bývalého socialistického premiéra Bettina Craxiho). Obrovské pobouření, které to u Italů vyvolalo, mělo za následek změnu podoby italské politiky, kde vzrůstá význam stran, jako je Liga severu (reagující na pociťované rozdíly mezi bohatým severem a méně rozvinutým jihem země), a významnou politickou figurou se stal mediální magnát Silvio Berlusconi, jehož politické i obchodní aktivity vyvolávají kontroverze. Tak či onak patří dnes Itálie k nejrozvinutějším zemím světa (je členem skupiny G8) a k zemím s nejvyšší kvalitou života.
Kultura na území Itálie
V oblasti Itálie vzkvétala kultura od římské doby. Tato kultura nezapře řecký vliv. Dodnes můžeme obdivovat výtvory její architektury (Koloseum, Pantheon), sochařství (např. Trajánův sloup) i malířství (jak nám zůstalo zakonzervováno např. v Pompejích). Ze slovesných umělců této doby uveďme alespoň básníky Vergilia (tvůrce římského národního eposu Aeneis) a Ovidia (Proměny) či dramatika Plauta, autora dodnes hraných kusů Pseudolus či Komedie o hrnci.
Nicméně asi nejvíce inspirujícím proudem byla pro italskou kulturu renesance, za které byla v Itálii vytvořena nesmrtelná a svrchovaná díla – v literatuře na počátku renesance stojí Dante se svou Božskou komedií, jedním z největších děl světové literaury, po jehož bok můžeme zařadit Petrarku (i samotný sonet, jímž se Petrarca básnicky vyjadřoval nejčastěji, je ostatně italským vynálezem) a Boccaccia s Dekameronem. Z pozdějších italských literátů je třeba zmínit epického básníka Torquata Tassa, dramatiky Carla Goldoniho (který ve svých hrách zužitkoval dodnes prováděnou italskou divadelní formu zvanou commedia dell'arte, skýtající prostor pro lidovou improvizovanou zábavu s tradičními typy postav a hrubou dějovou linkou) a Carla Gozziho (pohádková dramata jako Turandot) či básníka 19. století Giacoma Leopardiho. V závěru 19. století vznikala také Pinocchiova dobrodružství Carla Collodiho, jedno z nejznámějších děl světové literatury pro děti. V moderní literatuře se vyznamenali italský dramatik Luigi Pirandello, zakladatel futurismu Filippo Tommaso Marinetti, neorealista Alberto Moravia a současní spisovatelé Dario Fo a Umberto Eco.
Díky velikánům malířství a výtvarného umění, jakými byli Michelangelo, Raffaello, Tizian, Botticelli, Leonardo da Vinci, Benvenuto Cellini, Tintoretto a později třeba Caravaggio, se Itálie stala na několik století poutním místem pro mladé adepty malířství i pro jeho obdivovatele.
Již pro zvukové kvality italštiny (otevřené slabiky s množstvím samohlásek, málo případů shluků souhlásek ve slově) je ideální oblastí pro umělecký projev Itala hudba, zejména opera, která se v zemi zrodila, dlouho byla (italská opera) převažujícím útvarem tohoto hudebně dramatického žánru a je zde dodnes široce populární. Z italských hudebních skladatelů můžeme jmenovat Palestrinu, Monteverdiho (jednoho z prvních tvůrců opery), Vivaldiho, skladatele-virtuóza Paganiniho (jeho nástroj, housle, tak jak je známe dnes, byly – podobně jako klavír – vyvinuty právě v Itálii), Rossiniho a pak dva z nejvýznamnějších operních autorů – Giuseppa Verdiho (jenž byl i kulturní postavou risorgimenta; když mu davy provolávaly slávu „Viva Verdi!“, neoslavovaly jen velkého Itala, ale volaly prý zároveň skrytě „ať žije italský král Viktor Emanuel“ – Vittorio Emanuele Re D'Italia, což tehdy ještě nebylo skutečností) a Giaccoma Pucciniho, oba tvůrce strhujících děl a řady dnes již zlidovělých melodií. Ze zástupu slavných italských interpretů opery (a nejen opery) uveďme za všechny jen jméno Luciana Pavarottiho. Ze současných hvězd populární hudby si získal posluchače i v zahraničí Eros Ramazzotti.
I film, nové umění dvacátého století, našel v Itálii světové umělce v poválečném období v režisérech, jako byli Federico Fellini, Luchino Visconti, Franco Zeffirelli, Michelangelo Antonioni, Pier Paolo Pasolini, a hvězdách Sophii Lorenové, Gině Lollobrigidě, Claudii Cardinalové, Marcellu Mastroiannim… V poslední době zaujal i v cizině např. film Roberta Benigniho La vita è bella (Život je krásný, 1997).
Historie Bari
Původně byla oblast obývána indoevropským lidem domorodým v Apulii (podle jiných zdrojů ilyrským etnikem). Narůstající význam Bari v římské době (obec byla tehdy známá jako Barium) souvisí s jeho polohou na křížení významných cest – Via Traiana (vedoucí z Beneventa do Brindisi) se tu stýkala se silnicí lemující pobřeží – a město bylo také významným přístavem, který je zmiňován již roku 181 před n. l. Významnou aktivitou tehdy byl také rybolov.
Po pádu Říma nastalo období nestability, kdy bylo Bari mimo jiné v moci Gótů, Lombarďanů a na krátké období dokonce i muslimským emirátem. Pak město dobývají ve druhé polovině 9. století Byzantinci. Další skutečně významnou éru v historii Bari však zahájilo až dobytí Normany v roce 1071. Tehdejší důležitost města se zakládala zejména na jeho roli významného centra katolické církve. Největší náboženskou postavou spojenou s Bari je svatý Mikuláš, jehož ostatky sem byly přeneseny v roce 1087 z Myry v Lýkii, kde je začla ohrožovat turecká dobyvačnost. Hned v témže roce byla založena bazilika určená k uchovávání světcových ostatků, k nimž se prý váže div, že z nich vytéká vonná tekutina označovaná jako myrha. Přítomnost světcových relikvií vábila do města poutníky, kteří sem přinášeli i vítané zisky pro místní hospodářství. Další dvě následující významné (nejen) církevní události jsou kázání Petra Poustevníka v roce 1095, jimiž podněcoval k účasti v první křížové výpravě (odsud vyplulo mnoho jejích účastníků), a pak koncil v Bari roku 1098, který měl usmířit rozpory v učení latinské a řecké větve křesťanství, jež se začaly nenávratně rozcházet.
Bari si následně prošlo peripetiemi v podobě bojů a střídání vládců, svůj vliv tu však uplatňoval státní útvar označovaný jako království neapolské a z rodů např. Štaufové (za Fridricha II. byla zejména přestavěna pevnost, dnes známá jako Švábský hrad) či Sforzové. V roce 1558 bylo Bari přímo začleněno do království neapolského.
Jeho samostatná historie tím skončila a na památnější změny si Bari počkalo až do počátku 19. století, kdy moc získal Napoleonem dosazený Joachim Murat, jenž nechal plánovitě vystavět novou část města a podpořil rozvoj města jako důležitého přístavu. Také pochmurné období fašistické diktatury v Itálii přineslo městu budování.
Druhá světová válka přinesla mimo všech útrap, jež ji provázely i jinde, i zvlášť temnou událost, která byla dlouho zatajovaná a dodnes je předmětem určitých sporů. V noci 2. prosince 1943 zaútočila německá letadla na přístav a několik lodí bylo potopeno. Byla mezi nimi i loď Spojených států, jejímž nákladem byl yperit, který měl být použit v případě rozpoutání chemické války Německem. Tato okolnost byla přísně utajovaná, v důsledku čehož došlo k dalším tragédiím, když lékaři nasadili nevhodnou léčbu. Útok, později označený jako „malý Pearl Harbor“, byl zamlčen, mnoho dokumentů o něm bylo zničeno. Na světlo vyšly podrobnosti o něm až ve druhé polovině 50. let a pak v 60. letech. Přímé oběti plynu lze s obtížemi odlišit od obětí samotného útoku, jejich počet se tak rozchází od desítek po tisíce.
Od té doby se však Bari stalo druhým nejvýznamnějším ekonomickým centrem jižní Itálie (po Neapoli) a je opět důležitým přístavem u Jaderského moře.
V Bari se v roce 1728 narodil ve své době velice oblíbený skladatel komických oper (opera buffa) Niccolò Piccinni.
Náboženství a tradice
Historické lokality
Hlavní město Itálie
Historické lokality
Jak se domluvit
Obyvatelstvo
Měna
Počasí
Elektřina a komunikace
Telefon
Internet
Elektřina, zásuvky
Hory
Moře
Okolní země
Příroda
Řeky
Orientační ceny
Tipy na nákupy
Jídlo a pití
Nakupování
Spropitné
Očkování před cestou
Co si vzít na dovolenou
Víza
Rady na cestu
Aktivity a zábava
Koupání
Zajímavá místa
Gargáno je hornatý poloostrov na východním pobřeží Apeninského poloostrova, který jako ostruha italské „boty“ vybíhá do vod Jadranu. Turisté, kteří sem příjíždějí především v letní sezóně, využívají jako vstupní bránu letiště v Bari. Gargáno je území s civilizací nedotčenou krajinou, krasovými jeskyněmi, olivovými háji, porosty pinií a křišťálově čistým mořem. Gargáno je perlou italského Jadranu.
Napište nám vaši představu. Společně najdeme dovolenou přesně podle vašich představ. Stačí nám napsat, co hledáte a my zařídíme zbytek.
Nalezeno 128 hotelů
Gargáno je hornatý poloostrov na východním pobřeží Apeninského poloostrova, který jako ostruha italské „boty“ vybíhá do vod Jadranu. Turisté, kteří sem příjíždějí především v letní sezóně, využívají jako vstupní bránu letiště v Bari. Gargáno je území s civilizací nedotčenou krajinou, krasovými jeskyněmi, olivovými háji, porosty pinií a křišťálově čistým mořem. Gargáno je perlou italského Jadranu.
| LedenMimo sezónu | 12 °C | 13 °C | 77 % | 4 hodiny | 7 dnů |
| ÚnorMimo sezónu | 13 °C | 12 °C | 74 % | 5 hodin | 8 dnů |
| BřezenMimo sezónu | 15 °C | 13 °C | 72 % | 5 hodin | 7 dnů |
| DubenVedlejší sezóna | 18 °C | 14 °C | 68 % | 7 hodin | 7 dnů |
| KvětenHlavní sezóna | 22 °C | 17 °C | 68 % | 9 hodin | 5 dnů |
| ČervenHlavní sezóna | 27 °C | 21 °C | 65 % | 10 hodin | 5 dnů |
| ČervenecHlavní sezóna | 30 °C | 23 °C | 64 % | 11 hodin | 3 dny |
| SrpenHlavní sezóna | 30 °C | 24 °C | 65 % | 10 hodin | 4 dny |
| ZáříHlavní sezóna | 26 °C | 22 °C | 68 % | 8 hodin | 5 dnů |
| ŘíjenHlavní sezóna | 22 °C | 19 °C | 72 % | 6 hodin | 6 dnů |
| ListopadVedlejší sezóna | 18 °C | 16 °C | 76 % | 4 hodiny | 7 dnů |
| ProsinecMimo sezónu | 14 °C | 14 °C | 78 % | 4 hodiny | 8 dnů |
Napište nám vaši představu. Společně najdeme dovolenou přesně podle vašich představ. Stačí nám napsat, co hledáte a my zařídíme zbytek.