Náboženství, historie a kultura v Keni

Náboženství a historie

• Nálezy zkamenělin a lidských pozůstatků v Keni, především v oblasti jezera Turkana, jež svědčí o přítomnosti předchůdců dnešního člověka, tvorů označovaných jako homo habilis (člověk zručný) a homo erectus (člověk vzpřímený), v době před zhruba 2 miliony let, vynesly zemi přezdívku „kolébka lidstva“. Těmito nálezy v Keni prosluli zejména členové rodiny Leakeyů – Louis Leakey, jeho žena Mary a syn Richard.
• Jako první z přímých předků dnešních etnik žijících v Keni přicházeli ze severu do oblasti od druhého tisíciletí před naším letopočtem Kušité (příslušníci skupin hovořících kušitskými jazyky). Později se k nim přidaly další dvě velké skupiny – Bantuové ze západní Afriky někdy v prvních stoletích našeho letopočtu (dnes tvoří většinu keňské populace, bantuské etnikum Kikujové navíc pro svou kultivovanost dominuje zemi i kulturně) a nilosaharské kmeny (Niloti, včetně Luů a Masajů) ze severu, snad až někdy počátkem druhého tisíciletí našeho letopočtu.
• Díky relativní blízkosti Arabského poloostrova docházelo ke kontaktům mezi Araby a obyvateli na východoafrickém pobřeží již od počátku našeho letopočtu (svědčí o tom i řecké zprávy z prvních století hovořící mj. o obchodu se slonovinou). K masivnější kolonizaci nicméně docházelo až kolem 8. století. Byly zakládány arabské a perské osady (památkou na ně jsou např. ruiny v Takwě), rozšířil se sem islám a zdejší přístavy, z nichž nejvýznamnějšími byly Malindi a Mombasa, se staly součástí obchodní sítě zahrnující Arábii, Persii, Indii a snad i Čínu (jedna anekdota dokonce hovoří o živé žirafě, která odsud byla dovezena čínskému císaři). Kromě slonoviny se obchodovalo s kořením a otroky. Spojením Arabů s místním africkým bantuským etnikem (ta ostatní výše uvedená žila především ve vnitrozemí) vznikla svahilská (odvozeno od arabského sáhil, „pobřeží“) kultura a svahilská řeč, bantuský jazyk s mnoha výpůjčkami, především z arabštiny, a lingua franca (společný dorozumívací prostředek) obchodníků různých etnik ve východní Africe.
• Portugalci byli prvními z Evropanů, kteří poznávali východoafrické pobřeží. Jako první je navštívil Vasco da Gama roku 1498 na své plavbě do Indie. Na počátku 16. století se Portugalci, kteří si povšimli obchodu, který tu vzkvétal, pokoušeli podmanit přístavy na pobřeží útoky a pleněním (např. pod velením Franciska de Almeidy). Nejvíce vzdorovala Mombasa. Portugalská moc nad zdejším pobřežním pásem, jejímž cílem byla především kontrola obchodu v Indickém oceánu (a tedy nikoli přmo osidlování východní Afriky), však nikdy nebyla příliš silná ani trvalá, narušovali ji místní vládcové i ostatní národy usilující o námořní nadvládu v této oblasti. Nakonec Portugalci území opustili přemoženi v 17. století fakticky, kolem roku 1730 definitivně ománskými Araby. Památkou na období portugalského vlivu v Keni tak zůstává především turisty přitahující pevnost Fort Jesus v Mombase a sloup Vaska da Gamy z korálů v Malindi.
• Ománští Arabové zvýšili především zdejší obchod s otroky (na jeho vrcholu bylo prodáváno až 70 000 Afričanů ročně do otroctví). Tím se však (jako páni ve východní Africe) stali terčem Britů, kteří kolem poloviny 19. století pod tlakem veřejného mínění usilovali o ukončení námořního obchodu s otroky. Přesto zůstávají dodnes potomci ománských Arabů nejbohatšími obyvateli této části Keni.
• Kromě potírání obchodu s otroky měli na této části Afriky Britové zájem i jako kolonizátoři (projevilo se to například na konferenci velmocí v Berlíně roku 1885, kde se o východní Afriku podělili s Němci). Důležitými událostmi v této souvislosti bylo zřízení britského východoafrického protektorátu roku 1895 (ten zahrnoval kromě Keni i Ugandu, název Keňa podle nejvyššího vrcholu země se objevuje až po roce 1920, kdy se stala britskou korunní kolonií) a z hospodářského hlediska důležité budování železnice z Keni (z přístavu Mombasa) do Ugandy v letech 1896 – 1901 se známou epizodou dvou lvů, kteří zabili a sežrali více jak 100 dělníků pracujících na stavbě, než byli zastřeleni. Britům vděčí Keňa za svůj vznik jako jednotného státu, i když zformovaného uměle na základě evropských zájmů a nerespekujícího etnické či jazykové hranice, a za ukončení třenic mezi různými etniky. Negativem britské nadvlády však bylo zabírání půdy, především úrodných centrálních vysočin, pro bílé osadníky místním, zejména Kikujům, kteří byli buďto vyhnáni (putovali zpravidla do měst, např. Nairobi vzniká počátkem 20. století), nebo museli pracovat pro Brity na svém původním území. Na zabrané půdě pěstovali Britové nově importované plodiny, čaj a kávu (které je Keňa dnes největším africkým vývozcem). Britové také nepřipouštěli vliv Afričanů na správu Keni, proti čemuž se ve 20. letech 20. století začala ozývat hnutí proti kolonizaci vedená vzdělanými Keňany, jakým byl např. Harry Thuku. Tento odpor se vystupňoval v 50. letech, kdy došlo k povstání Mau Mau (1952 – 1959) ze strany Kikujů, jež nejvíce postihlo zabírání půdy. Povstalci pořádali násilné útoky na bělochy a jejich majetek i jejich africké „kolaboranty“, Britové vyhlásili výjimečný stav. Bilancí bojů bylo více jak 10 000 zabitých Afričanů a jen několik desítek Evropanů. (V prvním roce povstání, 1952, se mimochodem budoucí britská královna Alžběta II. dověděla v Keni v hotelu Treetops o smrti svého otce Jiřího VI. a svém nástupu na trůn.) Po konci bojů roku 1960 vyhlásila Británie svůj úmysl předat vládu v Keni demokraticky zvolené africké vládě.
• Nezávislost získala Keňa 12. prosince 1963, o rok později se stává republikou. Jejím prvním prezidentem byl Jomo Kenyatta, Kikuj, jenž měl zahraniční vzdělání a byl v době povstání Mau Mau vězněn jako jeho údajný vůdce. Jeho zásluhou byla tehdy Keňa prosperujícím a stabilním státem. V zahraniční politice se držela prozápadního kurzu (stala se členem Commonwealthu). Jako prezident dal Kenyatta přednost usmiřování před mstou (např. nemuseli odejít všichni bílí osadníci). V zemi panovala relativní demokracie (v tom smyslu, že existovaly poměrně svobodný tisk i debata v parlamentu a volby jako souboj kandidátů), budoval se kapitalismus. Stinnou stránkou Kenyattova prezidentování bylo potlačování opozice, jejímž vůdčím představitelem byl jeho někdejší spojenec Oginga Odinga, který byl později vězněn – od roku 1969 tak v Keni vládla jediná strana KANU (Keňský africký národní svaz). Během pozemkové reformy Kenyatta také upřednostňoval sebe a své blízké. Navzdory tomu jej Keňané milovali a v zahraničí byl vážený. Zemřel 22. srpna 1978.
• Jeho nástupce, Daniel Arap Moi, jen posílil negativní tendence Kenyattovy vlády, zejména po nezdařeném pokusu o puč proti němu roku 1982, provedeném vzdušnými silami. Tehdy se Keňa oficiálně z ústavy stává státem jedné strany. Představitelé opozice jsou popravováni, mučeni a pronásledováni. Bují korupce – Moi díky ní získává nesmírné osobní bohatství, je dnes považován za jednoho z nejbohatších Afričanů. Když po konci studené války ztrácí Moi v očích západních politiků svůj význam spojence proti komunismu, je pozastavena zahraniční pomoc, dokud nedojde k demokratickým reformám. Roku 1991 tak mizí z ústavy pasáž o jediné straně a v letech 1992 a 1997 se konají volby s účastí více stran. V obou Moi získal vítězství, pro které neváhal rozpoutat etnické konflikty a dopustit se volebních podvodů. V letech 1998 a 2002 došlo v Keni k teroristickým útokům namířeným proti americkým a izraelským cílům a zahraničním turistům, což těžce poškodilo ekonomiku a cestovní ruch. Roku 2002 Moi konečně odstupuje.
• Téhož roku přesvědčivě zvítězil ve svobodných a spravedlivých volbách kandidát sjednocené opozice Mwai Kibaki. Z jeho významných činů lze uvést zavedení bezplatného základního školství a opatření směřujícího k větší bezpečnosti veřejné dopravy (minibusy matatu). Po problematických volbách v roce 2007, jež vyvolaly i konflikty v zemi, se Kibaki dohodl s opozičním představitelem Railem Odingou (synem někdejšího opozičního vůdce) na společném podílu na vládě. Pokud se Keni podaří překonat tuto krizi, má podle odborníků nakročeno se svým solidním ekonomickým základem, zahrnujícím průmysl, bankovní systém, komunikace i volný trh, k významnému vzestupu v tomto století.

• Podle ústně předávané, ve městě stále funkční tradice byl zakladatelem města vzdělaný muslimský vládce Šehe Mvita. Ve skutečnosti toho o počátku města není mnoho známo, s určitostí však lze říct, že Mombasa (název z arabského Manbasa) je jedním z nejstarších míst osídlení na východoafrickém pobřeží a že byla vzkvétajícím obchodním přístavem již někdy na počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu, jak to dosvědčují kusé zprávy cestovatelů, již sem zabloudili (včetně slavného Ibn Batuty). Obchodovalo se zde se zlatem, kořením a slonovinou. Tehdy utvořená svahilská kultura ovlivňovala od té doby ráz města i jejích obyvatel už trvale, jak je to dodnes cítit, když se jde uličkami starého města Mombasy. Je to vidět například na dveřích s důmyslně vyřezávaným zdobením.

  Přelomovým bodem v historii Bombasy byl rok 1498, kdy sem připlul Vasco da Gama (byť se ona přelomovost neprojevila ihned). Nebyl zde však přijat dobře, a tak plul dále do nedalekého Malindi, kde jej domorodci uvítali mnohem lépe a kde získal i spojence ve vladaři města. Počínaje návštěvou slavného portugalského objevitele máme psané záznamy historie města, byť jsou to záznamy plné bojů o ně, útoků a plenění. Portugalské pokusy o dobytí města, provázené drancováním, přišly v 16. století několikrát (hned na počátku 16. století, roku 1528 a v 80. letech 16. století). Portugalci využívali i soupeření mezi vládci Malindi a Mombasy. Roku 1593 zde postavili známou pevnost Fort Jesus (jméno pochází až z 19. století a neodkazuje ke Kristu, jak by člověk očekával, ale v poevropštěné podobě ke jménu zdejšího vládce Isy Bin Tarifa – jde tedy o Isovu pevnost), jež je jednou z nejlepších ukázek portugalské vojenské architektury té doby. Portugalci pak z Mombasy udělali centrum svého obchodu v Indickém oceánu, důležitým „artiklem“ tehdy byli otroci, kteří byli vyměňováni za kávu, látky a koření s proplouvajícími loděmi. Před blížícími se „lovci otroků“ místní ve městě mimochodem varoval zvon.

  Po vzpourách místních obyvatel začali portugalskou vládu nad Mombasou osudově ohrožovat ománští Arabové, kteří město nakonec získali na konci 17. století. Spravovali je jako území zanzibarského sultána, později jako samostatný sultanát a pak opět jako území podléhající Zanzibaru. Tím bylo město formálně až do roku 1963, byť mu tehdy už více jak půl století vládli Britové.

  Britové zbudovali již výše připomenutou železnici z Mombasy do vnitrozemí Ugandy, která z přístavu v Mombase učinila vstupní bránu do této země, jíž procházeli ti, kdo zde chtěli obchodně podnikat nebo osidlovat území. Mombasa byla hlavním městem britského východoafrického protektorátu až do roku 1907, kdy byla správa přesunuta do nově se rozvíjejícího Nairobi, jež se přece jen více blíží geografickému středu země. Kolem Fort Jesus je možné dodnes vidět památky britské koloniální architektury, jako jsou vládní rezidence na nábřeží, historická radnice a půvabná zahrada (Treasury Square).

  Po vzniku nezávislé Keni 12. prosince 1963 byla Mombasa oficiálně předána Zanzibarem novému státu. První prezident Kenyatta ji rychle začlenil do mladé země – pořádal zde státní setkání a postavil si zde vilu. Teroristické útoky na Paradise Hotel vlastněný Izraelci a vzlétající letadlo izraelské letecké společnosti z 28. listopadu 2002, připisované Al Kajdě, negativně poznamenaly nedávnou minulost tohoto dnes hlavního centra turistického ruchu na východoafrickém pobřeží.

Kultura

• Rozrůzněnou kulturu v Keni vytvářejí především její jednotlivá etnika (oficiálně je jich uznáno 40 spadajících do tří historických skupin, jak o tom byla řeč výše), která se později olivňovala i navzájem, přebírala vlivy ze sousedních zemí a – zprostředkovaně – i vzdálenějších kultur (indické, evropských, karibských i americké). Dnes se zde navíc ještě kombinuje moderní s tradičním. Poměrně nízké obecně keňské národní vědomí se projevovalo v politice, nedávno bylo patrné i při pokusu o vytvoření typického keňského národního oděvu, který prostí lidé nicméně nepřijali.
• Jak již bylo výše zmíněno, dobře identifikovatelným etnikem, které přitahuje pozornost cizinců, jsou Masajové, navzdory tomu, že početně tvoří jen malou část populace Keni. Je pro ně charakteristický temně rudý oděv, symbolizující zemi, odvahu i krev bojovníků. K tomu nosí různé ozdoby (náhrdelníky, čelenky) a šperky. Masajské oštěpy a štíty si lze dokonce dovézt jako suvenýry, je možné navštívit masajskou vesnici, pokud se chcete více dovědět o jejich kultuře, pořádají i představení s hudbou a tancem pro turisty. Mimochodem hudebně je pro Masaje, jakožto kočovné pastýře, typický vícehlasý zpěv (přeprava nástrojů by byla příliš náročná).
• Kromě atributů masajských válečníků jsou střípky kultury keňských kmenů ještě další předměty umělecké řemeslné výroby – zejména sošky lidských postav (typická je protáhlá ženská figura držící v rukou košík) nebo zvířat ze dřeva či mastku, tradiční oděvy, masky a šperky z korálků.
• Hudba byla každodenní součástí života keňských kmenů, sloužila k nejrůznějším účelům – u Luů např. k doprovázení zemřelého na poslední cestě a útěše pozůstalých, ke zpěvu při práci, přivolání deště, zahnání duchů. Luové také stáli u zrodu populárního hudebního žánru zvaného benga, vzniklého upraveným hraním tradičních rytmů na moderní nástroje, jde o velmi temperamentní styl. S žánrem taarab se setkáte zejména na pobřeží, jde o svahilskou hudbu zahrnující i arabské a indické prvky. Modernější lingala, užívající kytary a bubny (nejčastější nástroje keňské hudby), je radostná, ovlivněná konžskou hudbou. Tradiční hudbu a k ní tance, vyprávění i rituály lze poznat při představeních sigana, do nichž se zapojuje i publikum. Velmi široká je i nabídka moderní hudby v Keni. Vedle popu, který má i své regionální a kmenové varianty (a také odnož „hotelový pop“), je zde oblíbené i reggae a nesmírně populární je dnes (zvláště u bohatší vrstvy mladých) hip hop.
• Fascinující keňská krajina nezůstala nepovšimnuta filmaři, jimž mnohokrát posloužila jako scenerie známých filmů, uveďme slavný film Sydneyho Pollacka Vzpomínky na Afriku (Out of Africa, 1985) s Meryl Streepovou a Robertem Redfordem, natočený podle skutečného příběhu dánské spisovatelky Karen Blixenové, která v Keni založila kávovou plantáž. Dále třeba filmy Nikde v Africe (Nowhere in Africa, 2001) o německých Židech ukrývajících se v Keni za druhé světové války, Lara Croft – Tomb Raider: Kolébka života (Lara Croft Tomb Raider: The Cradle of Life, 2003), Bílá Masajka (Die weisse Massai, 2005) nebo Nepohodlný (The Constant Gardener, 2005).

Náboženství a tradice

• V Keni je možné setkat se s křesťanstvím ve většině jeho podob (65 % obyvatelstva a řada krásných kostelů je výsledkem dlouhodobé práce misionářů), islámem (8 %), hinduismem a tradičním náboženstvím.

Pravidla, vhodná v Keni dodržovat:

• nenosit výstřední a odhalující oblečení
• neurážet prezidenta, povstat při státní hymně
• ženy by neměly pít alkohol na veřejnosti
• nefotografovat domorodce bez svolení

Svátky v Keni:

• 1. ledna – Nový rok
• Březen/duben – Velký pátek a Velikonoce
• 1. května – Svátek práce
• 1. června – Madaraka
• 10. října – Moi
• 20. října – Kenyata (výročí uvěznění prvního prezidenta)
• 12. prosince – Jamhuri (Den nezávislosti od roku 1963)
• 25. prosince – Vánoce

Historické lokality

• Historie Keni je spjata s usazováním arabských obchodníků, kteří byli vytlačeni Portugalci a následným britským osidlováním pobřeží.
• Hlavním městem Keni je Nairobi, ale k místům s nejstarším osídlením v Africe patří druhé největší keňské město Mombasa. Za návštěvu stojí Staré město, které se rozkládá mezi mohutnou portugalskou pevností Fort Jesus a přístavem arabských plachetnic Dhau, kde se tyto lodě dříve opravovaly a stavěly. Domy reprezentují svahilskou architekturu, ovlivněnou indickým stylem, britskou koloniální architekturu s širokými verandami a okenicemi nebo islámský sloh zastoupený rozličně zdobenými mřížemi. Díky tomu, že byla Mombasa několikrát vypálena, nedochovalo se mnoho historických staveb. K těm nejstarším patří např. mešita Mandhry z roku 1570 a mešita Basheikh. Z let před portugalskou nadvládou pocházejí hrobky na pobřeží severní části Starého města. Největší atrakcí a symbolem města je pevnost Fort Jesus, která v současné době funguje jako Národní muzeum a památník. K nejzajímavějším budovám objektu patří Omani House, z jehož ploché střechy je úchvatný pohled na Mombasu. Dále si můžete prohlédnout Palác Mazruiů, Uličku lukostřelců nebo přijímací místnost.
• Severně od Mombasy se nacházejí slavné ruiny Gedi. Přes 300 let opuštěné město je obklopené džunglí, má svoji mystiku a i mnozí archeologové, kteří zde pracovali, se svěřili, že měli stále pocit, že je někdo pozoruje a sleduje. Městu dominuje Palác, Velká mešita a úchvatné jsou dvoukabinkové staré toalety. Odkryty byly pozůstatky 14ti domů.
• Nejstarším „žijícím“ městem v Keni je starobylé Lamu, které je obýváno výhradně muslimy. Jeho část Mkomani představuje skutečný střed města, které se dochovalo v původním vzhledu tradiční místní architektury. Nejstarší památkou je mešita Pwani ze 14.století, druhou nejstarší je mešita Jumaa. Budovy byly stavěny výhradně z místních materiálů – kvádry korálového vápence byly použity na stěny, mangrovníkové dřevo na podlahy, makuti na střechu. Jedním z nejvýraznějších prvků jsou stejně jako na Zanzibaru složitě vyřezávané dveře a okenice. Dominantou města je masivní pevnost, ve které sídlí Muzeum životníhom prostředí. Rozhodně si nenechte ujít návštěvu expozic Lamu Muzea, které se nachází v budově bývalé britské koloniální správy. O svahilské kultuře se dozvíte více také v Swahili House Museum, které obývá zrekonstruovaný tradiční dům s typickým nábytkem. Raritou je i nepříliš obsáhlé Německé poštovní muzeum, které vybudovala Německá východoafrická společnost. Lamu je zahrnuto na seznam památek UNESCO.
• Nikde v Africe nenajdete tolik živých kultur jako v její východní části, jen na území Keni se vyskytuje asi sedmdesát kmenových skupin. Takže historické putování mimo velká města se většinou zaměří na tradiční život místních kmenů. Asi nejznámějším kmenem jsou vysocí a štíhlí Masajové obývající území podél hranic s Tanzanií. Muži, typičtí svým červeným oděvem s korálky, a ženy v modrém s oholenými hlavami žijí svým typickým životem v kruhových stavbách ze slámy a trusu dobytka.