Trasy pro horská kola na Mallorce

Středomořský ostrov Mallorca je na jaře známý hlavně jako ideální tréninkové místo pro najíždění prvních objemů na silnici. Desítky kilometrů silniček na rozlehlých rovinách vybízí k jarnímu roztáčení nohou před sezónou, horský hřeben, táhnoucí se v severní části ostrova, pak již roztrénovaným jezdcům poskytne několikakilometrová stoupání až do výšek nad 800 m n.m. Není divu, že na Mallorce trénují nejen silniční profesionálové včele s Romanem Kreuzigerem, ale také biková špička.

A ta potřebuje kromě najíždění kilometrů na silnici i bikový trénink v těžkém terénu. Jenže zima v Čechách bývá tuhá a nějaký ten terén abys pod nánosy sněhu pohledal. A tak jsme se rozhodli, že optimální tréninkové tratě pro horská kola najdeme právě v teple Mallorky.

Mallorca má však tu nevýhodu, že prakticky každý metr země někomu patří. Skoro všechny pozemky jsou tam oploceny, na většinu se sice dá brankou volně vejít, ale na některé se platí pár euro poplatek a jinde je vstup vyloženě zakázán. Projíždět hory na „blind“ a hledat okruhy ve volné přírodě by bylo nejen zdlouhavé, ale hlavně bychom se mohli velmi snadno ocitnout na hraně skály, neboť mnohé lovecké chodníčky končí nad srázy. Značení stezek barvami tak, jak jej známe z domova, na Mallorce prakticky neexistuje. Teprve na ostrově bez sítě turistických tras si člověk uvědomí, jak báječně máme tu naši zemi prošpikovanou značenými cestami (díky Český klube turistů).

Proto bylo jednodušší se spojit s místními bikery, kteří by znali vhodné tratě. Vyzvali jsme místního znalce, který prý má Mallorcu proježděnou křížem krážem.

První setkání s Pedrem bylo nezapomenutelné. Na snědém osmačtyřicátníkovi drobné postavy nejprve upoutají mohutná vyrýsovaná lýtka. Hned bylo jasné, že osm vyjížděk s ním bude očistec. Za pravdu nám dal už první výlet nad hlavní město Palma, kde Peré mimochodem pracuje jako městský policista. Jméno Peré není překlep, Pedro si totiž nechal úředně změnit své španělské jméno na mallorské Peré, neboť místní obyvatelé se na Španěly dívají jako na okupanty a chtějí nezávislost. Jedním ze znaků jejich národní příslušnosti je i jazyk katalánština, na nějž jsou pyšní a španělsky odmítají hovořit. Je to o to pikantnější, že ačkoliv Peré pracuje ve státní sféře, hrdě se hlásí k nacionalismu.

Od moře okamžitě stoupáme městem směrem k horám. Peré jede první a na jedinou červenou nezastavuje. Ptám se ho, zda policisté na Mallorce nemusí respektovat semafory, načež mávne rukou a pronese: „Semafory jsou jen taková pomůcka v orientaci, důležité je se pořádně rozhlédnout a používat hlavu“. Začínám tušit, že ačkoliv vyjížďky s ním budou pořádný záhul, nudit se asi nebudu.

A nemýlím se. První den na kole po třech zimních měsících, kdy jsem navíc celé Vánoce a půlku ledna bojoval v posteli s tuhou angínou, se Peré rozhodl prověřit mou okamžitou zdatnost. Stoupáme na vyhlídku na hřeben Na Burguesa, nejprve po asfaltu. Celkem to jde, ale po zdolání prvního úseku odbočujeme do lesa na kamenitou pěšinu, která rozhodně neklesá. Peré na svém celopéru neřeší tlumič, má jej otevřený pořád, a ví proč. Rozbitá cesta se stále víc a víc zvedá, zatímco plochých kamenů spíše přibývá. Když stoupáme na nejlehčí převod, k plotnám se přidávají ještě volné kameny, takže výjezd je jedno velké kličkování. Peré mi díky své natrénovanosti a síle dává jasně najevo svou převahu a na kopci ve výšce 461 m n.m.(!) se se škodolibým úsměvem ptá, zda je všechno v pořádku. Odvětím, že nic moc, že to je pro našince na první den po zimě celkem peklo, a on, že takhle se na Mallorce prostě jezdí.

Sjezd je prakticky to samé - brutál. Volné kameny, hladké plotny pod nimi, zatáčky jak na Gardě a cesta dolů v hrozném kalupu. Držím se za ním a jedu co to jde, snaží se mi ukázat, že se nebojí. Jednu zatáčku však bere venkem. Mě v tu chvíli „rupne v kouli“ a říkám si, že mu musím po tom prvním výjezdu ukázat, jak se jezdí u nás. Podjíždím ho vnitřkem a rvu to kámen nekámen. Řídítka mi drncají v rukách, celé kolo se třese tak, že mám rozmazané i vidění. Naštěstí se všechny volně ležící kameny odráží od mého předního kola a nějakým zázrakem cestu ustojím bez pádu. Peré přijíždí až po chvíli a čílí se, že mu nemůžu takhle ujíždět, co kdyby tam byla odbočka. Mě ale těší, že jsem udržel jeho respekt na uzdě a od této chvíle už pro něj nejsem jen nezkušený turista z Čech.

To, co přichází vzápětí, je však neskutečná nádhera – panorama moře, kaktusy, pinie a volně se pasoucí ovečky, to vše tvoří kulisu tohoto nelehkého putování.

Cesta se po chvíli opět láme dolů a místy je na XC kole vyloženě nesjízdná. Obrovské vystouplé kameny v korytě neumožňují úsek projet tak, aniž by si jezdec neodřel buď nohu, či přehazovačku. Sedla máme zasunuta úplně dolů a před jednou zatáčkou v prudkém svahu nezbývá než to dobrzdit na předním kole a otočit se s nohou na zemi, abychom ji vůbec vytočili.

Po zdolání sjezdu má Peré hlavu rozesmátou od ucha k uchu jako Muf Supermuf a na mé námitky, že tohle není trať pro XC, ale pro závod světového poháru ve sjezdu, jen suše opakuje: „Jsem ti říkal, takhle tady jezdíme a tohle je jen začátek“. Nekecá. Přichází další brutální stoupáky opět do výšky nad čtyři sta metrů nad mořem a další drsné sjezdy. V jednom točitém výjezdu se snaží to vyjet co nejdál, ale kameny jej sundávají a kolenem si kopne do řazení. Já radši tlačím, tohle se opravdu nedá ani vyskákat. V nohách už máme přes třicet kilometrů tímhle terénem a já v dalším, už asi tisícím výjezdu na nejmenší převodník, pomalu odpadám. Poslední sjezd, který by se dal přirovnat k nejhorším pasážím „Sudet“, je na tomto okruhu tím nejjednodušším a zároveň i nejzábavnějším. Mazec. Po převýšení 1300 metrů a 40 kilometrech tím nejtěžším představitelným terénem se vracíme k hotelu. Vysvětluji Perému, že takhle to fakt nejde a že v příštích okruzích budeme muset na náročnosti dost ubrat, jinak se to našincům prostě nebude líbit. Tedy určitě ne první den na Mallorce po zimě.

Po vydatné večeři a spánku v hotelu u moře nabírám síly na další den, kdy dáváme „jen“ 50 km z Palmy do Bunyoly spíš po rovinách ve vnitrozemí. Obdivuji místní starobylou architekturu, mlýny u letiště a panorama hor v dáli. Všude to voní rozkvetlými stromy, projíždíme nesčetnými sady olivovníků, na každém rohu roste nějaká ta palma a pasou se oslíci a ovce. Ideální trať pro rozjetí. Peré to chápe a upravuje svůj další program.

Výlet číslo tři vede z Bunyoly směrem na Alaró, sedm kilometrů jedeme do kopce po prašné cestě a kocháme se výhledy do kraje. Jedním směrem vidíme asi 40 kilometrů dlouhou rovinu až k moři, na druhé straně hory se pak zvedají nejvyšší vrcholky Puig Tomir, Masanella a Puig Mallor. Tam někde v horách se právě trápí na silničkách naši kamarádi závodníci a my si užíváme pohodičku v teple. V nadmořské výšce nad 620 metrů brázdíme rozbitým terénem fantastický šestikilometrový okruh. Jezdíme nahoru a dolů, Peré většinou vybírá stezky, které bych označil za střední obtížnost, místy vyžadující odpružené kolo. V jednom místě opět přichází superprudký sjezd, kde se Peré nechává zvěčnit a je šťasten, že právě odsud má fotku i video. Sjezd je tak prudký, že i na kameře, která většinou vždycky obtížnost zkresluje, je vidět jeho sklon. Po objetí okruhu máme dvě možnosti – buď se vrátit prašnou cestou, což je nuda, nebo odbočit do svahu a jet hodně prudkým těžkým sjezdem. Samozřejmě musíme zkusit tu těžší variantu, a je to skutečně sjezd jak z Kanady, označil bych ho opět černou barvou pouze pro experty. Velké balvany v prudkých zatáčkách, mezi nimiž se povalují haldy volných kamenů, prověří nejen brzdy a techniku, ale také psychickou zdatnost, protože mnohé zatáčky jsou na okraji srázu. Nicméně Peré si „chrochtá“ a výská a ochotně projíždí některé pasáže i víckrát na fotku. Místo aby reptal, užívá si svých patnáct minut slávy, protože prý vždycky tyto sjezdy co nejrychleji profrčí a žádné fotky z nich nemá.

Další výlet do hor nás z městečka Esporles vede přes hřebeny až k moři. Peré mi ukazuje několik svých oblíbených klikatých sjezdů s hliněnými klopenkami, pak jedeme dlouho po pobřeží kousek nad mořem, zdoláváme kamenné stezky, písečné duny a přetínáme několik potůčků, ústících do moře. Za panoramatickou vložku si Peré odnáší jedničku, daní za ni je však další osmikilometrový stoupák od moře skoro do osmi set metrů n.m. Sada 2x10 jen s dvěma převodníky by zde rozhodně byla za trest, neboť z mého nejmenšího převodníku se pomalu stává nejlepší kamarád. Poslední sjezd zpět do Esporles je však opět za odměnu, prašný singl nad silnicí se klikatí a umožňuje se na každém kameni odrazit ke skoku. To však Peré k mému úžasu absolutně nezvládá, vždycky všechno přejíždí a nechává kolo absorbovat všechny rázy. Když pak po něm chci, aby na jednu fotku nadhodil přední kolo, zjišťuji, že mu to dělá velký problém. Sjezdař, který všechny pasáže zdolává díky odpružení, to jsem ještě neviděl. Nicméně to funguje.

Pátý den jedeme s majitelem společnosti Nacesty.cz točit záběry do propagačního videa, které by mělo vzniknout právě pro představení bikových stezek, které zde najíždíme a zaznamenáváme do GPS.

V okolí přímořského města Soller projíždíme mezi plantážemi pomerančovníků a citroníků, které tvoří nádherně barevnou kulisu, dechberoucí panoramata pak vytváří záliv v přístavu s mohutným majákem či západ slunce nad mořem.

Jako hodně pěkný bych označil panoramatický okruh v okolí městečka Alaró, nad nímž se tyčí dvě obří skály, z dálky připomínající českorajské Trosky. Na nutné zlo v podobě výjezdu na nejlehčí převod si začínám zvykat, neboť už vím, že na konci kromě dech beroucích výhledů čeká vždy nějaký ten zábavný sjezd. Nemýlím se. Poté, co sjíždíme do vyschlého kaňonu mezi skalami, stoupáme opět do 600 m n.m. na nejlehčí převod. A nejen to, projíždíme jednou farmou (místně se jí říká finca), kde je vstup za 3 eura. Tedy pokud máte tu smůlu, že na rozlehlém prostoru mezi olivovníky, mandlovníky a citrusovníky někoho potkáte. V jednom místě opět musíme tlačit do kopce, protože tak prudký krpál se vážně zdolat nedá. Odměnou je výhled na nejvyšší horu Massanella a ovčí rodinku s malými „ovechas“, jak se španělsky řekne ovečkám. Sjezd vyschlým korytem řeky je ultranáročný na koordinaci pohybů a nadhazování předního kola na balvany, přičemž Peré mi sděluje, že to je poprvé, co to díky nové dovednosti projel celé bez šlápnutí na zem.

Na tachometru přibylo dalších 40 km a já pomalu cítím, že forma leze nahoru. Ještě zdolat dva brody a ony zmíněné skály necháváme za zády.

Sedmý den projíždíme asi 45 km dlouhý okruh nedaleko hotelu, který vede terénem, podobným jako je v Českém ráji, s jedním mohutným výšlapem na kopec Randa. V tomto kopci dokonce ve výjezdu po silnici na horských kolech nakládáme i některým silničářům a ve srandě si utahujeme z toho, že jezdit takhle ještě dalších osm dní, budeme muset zavolat Armstrongovi, abychom měli vůbec s kým jezdit.

Sjezd z vrcholu mě už nepřekvapuje, opět zábavný, ale černý trail, plný vystouplých balvanů a klopenek. Pro enduristu super, ale pro běžné jezdce příliš těžký.

Poslední den přichází prakticky nejlepší okruh nad městem Palma, který měří tak, jako skoro všechny ostatní, čtyřicet kilometrů. Opět nás čeká táhlý výjezd do hor směrem na sever přes Establiments, abychom se pak svezli náročnými singletracky po vrcholcích kopců a spustili se dolů tím nejzábavnějším trailem, co tu mají. Klopenky, skočky, skalky, jedna zatáčka za druhou, prudké hrany, nepřeberné množství překážek, uzpůsobených bikery pro co největší zábavu z jízdy. To je ta pravá jízda, tady si to každý, aspoň trošku zručný biker, zocelený předchozími sjezdy, musí neuvěřitelně užít. Jako tečka za tím naším mallorským putováním je to fantazie. Zpátky do Palmy se vracíme opět přes Esporles a Establiments a v hlavě se cestou po pobřeží promítají zážitky ze všech osmi cest.

Mallorská pohádka o horách, kde se dá najet nejen spousta kilometrů, ale hlavně zdokonalit technika jízdy v těžkém terénu, shlédnout spousty nádherných míst a ochutnat místní speciality, se rozplynula, když jsme se vrátili do ještě zasněžených českých hor. Ale chuť potu, který mi stékal z čela v nejtěžších výjezdech, mám stále v paměti a nejednu noc se ve snech vozím po Mallorských bikových stezkách, které nám přinesly tolik netušených zážitků. Už teď vím, kde příští rok začnu svou bikovou sezónu. A díky gps mapám, které jsme na Mallorce zaznamenali, můžete podobně sezónu začít i vy.

Dušan Mihalečko